Dvě dekády „pravidel Rushdie“

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e6/Salman_Rushdie_in_New_York_City_2008.jpg/200px-Salman_Rushdie_in_New_York_City_2008.jpgOd roku 1989, kdy Salman Rushdie vydal svoji knihu, až po občanské protesty v Americe v roce 2010, se opakuje známý vzorec. Začne to tím, že lidé na Západě udělají nebo řeknou na adresu islámu něco kritického. Islamisté odvětí nadávkami a hněvem, dožadují se odvolání daného výroku, hrozí právními spory a násilím, které nakonec konají. Západ neví, co na to říct, kličkuje a nakonec to vzdá. Každý spor vyvolá debatu zaměřenou na otázku svobody slova. Svoji argumentaci podpořím dvěma body. Zaprvé, právo Západu diskutovat, kritizovat, a dokonce zesměšňovat islám a muslimy se během let narušilo. Zadruhé, svoboda slova je méně podstatnou částí problému; ohroženo je něco mnohem podstatnějšího: Zachová si Západ vůči útokům islamistů svoji vlastní historickou civilizaci, nebo ji postoupí islámské kultuře a právu a podřídí se jakési formě druhořadého občanství?

Éra islamistického rozruchu začala náhle 14. února 1989, kdy ajatolláh Ruhollah Chomejní, íránský nejvyšší představitel, sledoval televizní přenos násilné reakce Pákistánců na vydání knihy Salmana Rushdieho, známého spisovatele jihoasijského muslimského původu. Už samotný název knihy, Satanské verše, odkazuje na Korán a je pro islám a jeho citlivá témata výzvou. Její obsah to jen zhoršil. Rozlícen tím, co považoval za Rushdieho bezbožné vyobrazení islámu, na něj Chomejní uvalil výnos, který pro své pozdější důsledky stojí za to citovat celý:

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/ec/%D8%AA%D8%B5%D9%88%DB%8C%D8%B1_%D8%AE%D9%85%DB%8C%D9%86%DB%8C.jpg/225px-%D8%AA%D8%B5%D9%88%DB%8C%D8%B1_%D8%AE%D9%85%DB%8C%D9%86%DB%8C.jpg„Tímto dávám na vědomí všem horlivým muslimům po celém světě, že autor knihy s názvem Satanské verše – která byla napsána, vytištěna a publikována jako útok na islám, Proroka a Korán -, jakož i všichni, kdo se podíleli na jejím vydání a jsou zodpovědní za její obsah, jsou odsouzeni k smrti.

Vyzývám všechny horlivé muslimy, aby je popravili rychle, tam kde je naleznou, takže už se nikdo další neodváží napadat muslimské svátosti. S Boží vůlí se stává mučedníkem ten, kdo by byl na této cestě zabit.

Vedle toho, každý, kdo má k autorovi knihy přístup, ale nemá tu sílu jej popravit, by jej měl nahlásit, aby mohl být za své činy potrestán."

Tento nevídaný výnos – žádná hlava státu nikdy předtím nevolala po smrti spisovatele žijícího v jiné zemi – se vynořil zčistajasna a překvapil všechny, počínaje íránskou vládou a konče samotným Rushdiem.

Kdo by mohl tušit, že magicko-realistický román, plný lidí padajících z oblohy a mluvících zvířat, může rozhněvat vládce Íránu, tedy země, ke které Rushdie neměl skoro žádný vztah.

Uvedený výnos vedl k fyzickému útoku na několik knihkupectví v Itálii, Norsku nebo Spojených státech a k napadení překladatelů Satanských veršů v Norsku, Japonsku a Turecku; při posledním žhářském útoku uhořel v hotelu překladatel a 36 dalších osob. Násilnosti v dalších zemích s převahou muslimského obyvatelstva, většinou Jižní Asie, usmrtily více než dvacet lidí. Poté, co rozruch ochabl, Chomejní v červnu 1989 zemřel; jeho smrt proměnila výnos, někdy chybně nazývaný fatwa, v nezrušitelný.

Ajatolláhův výnos obsahuje čtyři důležité body. Zaprvé, Chomejní popsal velké množství posvátných témat, o kterých nelze mluvit bez respektu, aniž by to vedlo k trestu smrti, když zmínil „útok proti islámu, Proroku a Koránu".

Zadruhé, označením „jakož i všichni, kdo se podíleli na jejím vydání a jsou zodpovědní za její obsah" vyhlásil válku nejen autorovi, ale celé kulturní infrastruktuře – včetně tisíců zaměstnanců nakladatelství, reklamy, distribuce a knihkupectví.

Zatřetí, Chomejní dal nařízením Rushdieho popravit („takže už se nikdo další neodváží napadat muslimské svátosti") jasně najevo svůj záměr potrestat nejen autora, ale předejít dalším případům znesvěcení.

Začtvrté, Chomejní apeloval na všechny muslimy světa, aby se stali neformální součástí tajné sítě, která obhajuje islámské svátosti, když požadoval, aby ti, kteří Rushdieho nemohou popravit, jej „nahlásili".

Tyto čtyři prvky společně vytvořily něco, co nazývám „pravidly Rushdie" (Rushdie rules). Dvacet let poté zůstávají víceméně stejná.

Na Západě dal Chomejního výnos vzniknout hned několika precedentům. Zahraniční politický činitel úspěšně ignoroval konvenční omezení státní moci. Náboženský vůdce přímo zasahoval (jen ze své vůle) do kulturních otázek Západu, aniž by mu někdo výrazněji oponoval. A precedent vytvořil i tím, když v převážně nemuslimské zemi uplatnil prvek islámského práva šaría. Západní státy navíc sloužily Chomejnímu po určitou dobu jako dobří agenti. Rakouská vláda uložila člověku, který se „pravidlům Rushdie" postavil, podmínečnou vazbu, zatímco Francie a Austrálie vznesly obvinění, která by znamenala rovnou vězení. Nejpřekvapivější bylo, že úřady Kanady, Velké Británie, Nizozemska, Finska nebo Izraele provinilce skutečně uvěznily. Člověk se musí snažit, aby si vzpomněl na dobu nevinnosti před rokem 1989, kdy lidé na Západě o islámu a podobných tématech psali a mluvili svobodně.

„Pravidla Rushdie" měla na muslimy žijící na Západě okamžitý dopad; vlna jejich urážek a násilí vytvářela dojem znovunalezeného pocitu moci.

Islamisté od Švédska až po Nový Zéland reagovali s potěšením, že muslimové našli po staletích defenzívy svůj hlas a napadli Západ z jeho nitra. Většina násilí, které následovalo, měla nevybíravý charakter ve stylu 11. září, Bali, Madridu, Beslanu a Londýna; džihádisté zabili kohokoli, kdo jim v ten okamžik zkřížil cestu. Webová stránka thereligionofpeace.com dokumentuje po celém světě v průměru pět islamistických teroristických útoků denně.

Méně časté, ale o to více zastrašující je násilí, kterému jsou vystaveni ti, kteří se „pravidlům Rushdie" postaví. Příklad tohoto fenoménu lze dokumentovat na Dánsku. V říjnu 2004 byl instruktor kodaňské univerzity zbit cizími lidmi. Řekli mu, že četl z Koránu, což jako bezvěrec (kafir) nemůže. V říjnu 2005 někdo vyhrožoval editorovi Flemmingu Roseovi z Jyllands-Posten za objednání karikatur proroka Mohammeda. Dva karikaturisté se museli ukrývat. Jeden z nich, Kurt Westergaard, později ve svém domě jen tak tak unikl fyzickému napadení. V březnu 2006 byl protiislamistický politik Naser Khader varován jedním islamistou, že pokud se stane ministrem, vyhodí jeho úřad do vzduchu.

Dánská zkušenost je typická. Podle Wall Street Journal se „v současnosti v Evropě ukrývají desítky lidí kvůli výhružkám muslimských extremistů – nebo jsou pod policejní ochranou". Vyhrožovali dokonce i papeži Benediktu XVI. poté, co na téma islámu citoval byzantského císaře. Jen nizozemští politici zaznamenali za poslední rok 121 výhrůžek smrti. Poprava známého libertariána, filmaře a fejetonisty Thea van Gogha, který se posmíval islámu, v prosinci 2004 na amsterdamské ulici traumatizovala zemi a vedla k nepokojům.

Západ toto násilí vnímá jako ohrožení práva na sebevyjádření. Jestliže je ale právo na projev bojištěm, opravdová válka se povede o základní principy západní civilizace. Opakující se vzorec islamistického povyku má vést k dosažení tří cílů, které míří daleko za pouhý zákaz islám kritizovat.

Prvním cílem je vytvořit nadřazené postavení islámu. Chomejního požadavky na svatou trojici „islámu, Proroka a Koránu" naznačují zvláštní privilegia pro jedno náboženství. Islám by měl užitek z jedinečných pravidel, která by ostatní náboženství neměla. Filmy jako Život Briana od Monty Python nebo Corpus Christi od Terryho McNallyho mohou Ježíše svátokrádežnicky parodovat. S Mohammedem opatrně, radí ale jeden knižní titul.

Tímto plynule přecházíme ke druhému cíli – muslimská nadřazenost a západní podřízenost. Islamisté opakovaně říkají o Západu (nebo rovnou dělají) daleko urážlivější věci než naopak. Otevřeně západní kulturou opovrhují; slovy alžírského islamisty to není civilizace, ale „syfilizace". Jejich mainstreamová média publikují hrubější, odpornější a násilnější karikatury, než vydal Flemming Rose. Otevřeně urážejí židovství, křesťanství, hinduismus. Vraždí židy jen proto, že jsou židé, jako Daniela Pearla v Pákistánu, Sébastiana Sellama a Ilana Halimiho ve Francii, Pamelu Waechterovou a Ariela Sellouka ve Spojených státech. Ať je to strachem nebo nepozorností, Západ s touto nerovnováhou, podle které muslimové mohou napadat a urážet, zatímco oni sami jsou před urážlivým chováním a bolestí chráněni, souhlasí.

Pokud Západ přijme tuto nerovnováhu, bude následovat status dhimmi. Tento islámský koncept dovoluje „lidem Knihy", tedy monoteistům, jako jsou křesťané nebo židé, praktikovat svoje náboženství pod muslimským právem, to ale přináší mnohá omezení. V jistém období dhimmi poskytoval určité výhody (ještě před rokem 1945 se židům žilo lépe v islámském světě než v křesťanském), ale obecně je určen k ponižování a urážení nemuslimů; musí oslavovat muslimskou nadvládu. Dhimmi platí vyšší daně, nesmějí se stát členy armády nebo vlády a trpí řadou právních nevýhod. V určité době a/nebo na určitých místech dhimmi nemohli jezdit na koních, ale na oslech, nosili odlišné oblečení a starší dhimmi musel uvolnit cestu muslimskému dítěti. Prvky dhimmi se v současnosti uplatňují v tak různorodých zemích, jako je Gaza, Západní břeh, Saudská Arábie, Irák, Írán, Afghánistán, Pákistán, Malajsie a Filipíny. A „Londonistán" a další jsou na mušce.

Znovuzavedení statusu dhimmi je jedním z kroků ke třetímu, konečnému cíli, a to zavést plné právo šaría. Konec diskuzí o islámu povede právě k tomuto. Naopak zachování svobodného projevu vůči islámu představuje obranu proti vnucení islámského řádu. Uchování naší civilizace závisí tedy na otevřené diskuzi.

Šaría upravuje jak soukromý, tak veřejný život. Soukromá oblast zahrnuje tak osobní věci, jako je tělesná čistota, sexualita, porod, rodinné vztahy, oblékání a stravu. V oblasti veřejného života šaría omezuje sociální vztahy, obchodní transakce, tresty, postavení žen a menšin, otroctví, identitu vládce, soudnictví, daně a vedení války. Ve zkratce: islamistické právo definuje vše od chování na toaletě po vedení války. Šaría je v rozporu s nejhlubšími premisami západní civilizace. Nerovný vztah muže a ženy, muslima a kafira, majitele a otroka nemohou být v souladu s rovností práv. Harém se neslučuje s monogamií. Nadvláda islámu je v rozporu se svobodou náboženského vyznání. Svrchovaný Bůh nedovolí demokracii.

Islamisté mají společný cíl, a to celosvětově zavést islámské právo. Neshodují se, zda toho dosáhnout násilím (bin Ládin), totalitní vládou (Chomejní), nebo politickými hrami se systémem (švýcarský intelektuál Tarík Ramadan). Ať je to jakkoli, pokud by islamisté dosáhli zavedení práva šaría, efektivně by nahradili západní civilizaci civilizací islámskou. Řečeno „americky", pokud by Korán vyhrál nad Ústavou, se Spojenými státy, jak existovaly po více než dvě století, by byl konec.

Přijetí „pravidel Rushdie" implikuje proces, který povede k plnému přijetí šaríi. Kdyby Chomejní mohl, ti z nás, kteří si váží západní civilizace, by proti šarii neměli možnost argumentovat. Abychom pochopili důsledky definitivního ukončení diskuzí o islámu, podívejme se, jak vypadá neškodná zpráva vedoucí islamistické instituce ve Velké Británii, Muslimské rady Británie (MCB), vydaná v roce 2007. Pod názvem „K lepšímu porozumění" radí britským úřadům, jak nakládat s muslimskými žáky ve školách placených daňovými poplatníky.

MCB se snaží vytvořit ve školách takové prostředí, kde by si muslimské děti nevytvořily „nevhodné předpoklady", že „k postupu ve společnosti budou muset činit kompromisy nebo se vzdát toho, kým jsou, svého náboženství a hodnot". MCB k dosažení těchto cílů navrhuje seznam změn, nad kterými člověk až žasne a které by od základu změnily povahu britských škol; přetransformovaly by je vlastně do institucí saudského tipy. Zde je seznam některých z nich:

  • Modlitby: Poskytnout (1) „nádobu nebo lahve s vodou" na umytí před modlením a (2) místnosti k modlení, ideálně oddělené pro chlapce a děvčata. Školy by také měly umožnit návštěvu externího „učitele nebo staršího žáka", který by vedl páteční modlitbu.
  • Toalety: Voda na umývání k dispozici v nádobě nebo lahvi.
  • Sociální zvyky: Nevyvíjet tlak na podávání ruky s osobou jiného pohlaví, ať už se jedná o učitele nebo žáka.
  • Rozvrh: Volno pro všechny během nejdůležitějších muslimských dní.
  • Slavení svátků: Zahrnuje i nemuslimské studenty a jejich rodiče. Ramadán, „jeho smysl a hodnoty" by měly společně uctít všechny děti, ne pouze ty muslimské.
  • Ramadán: (1) Během tohoto měsíce žádné zkoušení „jelikož přípravy na zkoušky a půst mohou být pro některé studenty náročné" a (2) žádná sexuální výchova, čímž bude respektováno omezení sexu v tomto měsíci.
  • Jídlo: Poskytovat halal jídlo. Umožnit studentům jíst pravou rukou.
  • Oblečení: Souhlasit s nošením hidžábu (šátek na hlavu) nebo dokonce džilhábu (dlouhý svrchní oděv ke kotníkům). V bazénu by měly muslimské děti nosit přiměřený oděv (děvčata dlouhý trikot a legíny). Nošení islámských amuletů musí být povoleno.
  • Vousy: Právo pro mužské studenty.
  • Sport: Při kontaktních týmových sportech, jako je basketbal, fotbal, nebo při obnažování, jako je plavání, oddělit chlapce a dívky.
  • Sprchy: Vytvořit oddělené sprchy, aby muslimové nebyli vystaveni „vysoce nedůstojnému" zážitku vidět nebo být viděn nahý.
  • Hudba: Měla by se omezit na „lidský hlas a neladitelné bicí nástroje, jako jsou bubny".
  • Tanec: Vyloučen, pokud není provozován zvlášť pro chlapce a dívky a „neobsahuje sexuální konotace a vzkazy".
  • Učitel a administrativní školení: Zaměstnanci by měli projít „školením o islámském povědomí", aby byly školy „lépe informovány o potřebách svých muslimských žáků".
  • Umění: Vyloučit muslimské studenty z vytváření „trojrozměrných figurativních zobrazení člověka".
  • Náboženské instrukce: Obrázky všech proroků včetně Ježíše jsou zakázány.
  • Islámská civilizace: (1) Studium toho, jaký přínos znamenali muslimové pro evropskou historii, umění, matematiku a vědu, a (2) zdůraznění společných aspektů evropského a islámského dědictví.

Pokud by byla přímo nebo nepřímo uvalena „pravidla Rushdie", nešlo by uvedený program ani kritizovat. Nemohl bych napsat tento článek, protože by nevyšel a vy byste si jej nemohli přečíst.

Důkladné vyčištění škol je jen jednou z nesčetných plánovaných změn. Krok za krokem, kousek po kousku chtějí islamisté zvítězit nad premisami západního života. Zavádějí svoje vzdělání, kulturní život a instituce – než vstoupí v platnost islámský pořádek.

Některé změny se již dějí. Např. polygamní manželství je za určitých podmínek platné ve Velké Británii, Nizozemsku, Belgii, Itálii, Austrálii a kanadské provincii Ontario. Plavání pouze pro ženy existuje v městském bazéně ve státě Washington. Daňovými poplatníky placená technická univerzita ve Virginii nabízí kurzy jen pro ženy. Ve třech státech USA se mohou ženy fotografovat na řidičský průkaz v hidžábu. Ženy, které pracují v IKEA nebo u londýnské policie, dostanou od zaměstnavatele hidžáb s logem firmy. Ve dvou hlavních bankách Velké Británie byly jako symbol spoření zakázány pokladničky ve tvaru prasátka. „Cokoli obsahuje náboženské materiály v rozporu s islámskou vírou" nesmí být americkou poštou posíláno vojákům sloužícím na Blízkém východě. Zdravotnický personál ve skotské nemocnici nesmí během ramadánu jíst nebo pít v přítomnosti muslimského pacienta nebo kolegy. Město Boston prodalo se slevou městskou půdu na výstavbu islámské instituce.

Tyto malé velké kroky k islamizaci podrývají hodnoty západní civilizace. Jsou nepřípustné: Muslimům musí být garantována stejná práva a povinnosti, ale ne zvláštní privilegia. Musejí se začlenit do stávajícího pořádku, ne měnit západní společnosti na společnost islamistického typu. Zvyšující se svoboda je vítaná, návrat do časů středověkých norem šaría ne.

Při zpětném pohledu byla reakce na Chomejního výnos mezi intelektuály a politiky v roce 1989 pozoruhodná v tom, jakou podporu poskytla ohroženému spisovateli levice. Byli to spíš levicoví intelektuálové (Susan Sontagová: „Integrita našeho národa je ohrožena útokem na spisovatele stejně jako na ropný tanker."), kteří při něm stáli, než ti pravicoví (Patrick Buchanan: „Měli bychom poslat jeho rouhavou malou knihu k ledu."). Ale časy se změnily: Paul Berman před nedávnem vydal knihu Boj intelektuálů, která jeho kolegy liberály podrobuje zdrcující kritice za to, že „ve svém snažení potýkat se s islamistickými myšlenkami a násilím jen neobratně tápou".

Ve své době označil francouzský socialistický prezident Francois Mitterand vyhrožování Rushdiemu za „absolutní zlo". V Německu se strana Zelených snažila vymoci přerušení ekonomických vztahů s Íránem. Německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher prosadil rezoluci EU na podporu Rushdieho jako „signál zaručení ochrany civilizace a lidských hodnot". Senát USA vydal rezoluci, která zaručuje „ochranu práva kteréhokoli člověka psát, vydávat, prodávat, kupovat a číst knihy bez strachu ze zastrašování a násilí" a odsoudil Chomejního hrozbu jako „státem sponzorovaný terorismus". Takové reakce vlád jsou v roce 2010 nepředstavitelné.

Při každém plnění svobody slova od roku 1989 (viz dánské karikatury nebo studie islámu vydané nakladatelstvím Prometheus Books) se nespočet spisovatelů, vydavatelů a ilustrátorů zdráhá vyjádřit svůj názor. Dva příklady: Paramount Pictures nahradil ve filmové adaptaci románu Toma Clancyho The Sum of All Fears teroristy podobající se zástupcům Hamásu evropskými neonacisty. Nakladatelství Yale University Press vydalo knihu o krizi způsobené dánskými karikaturami, aniž by povolilo jejich přetištění.

Zdůvodnění těch, kteří kapitulovali, je stejně nepřijatelné jako smutné: „Toto rozhodnutí vychází výhradně z obav o bezpečnost veřejnosti"; „bezpečnost a ochrana našich zákazníků a zaměstnanců je naší hlavní prioritou"; „cítím opravdový strach, že mi někdo podřízne krk"; „pokud bych řekl opravdu to, co si o islámu myslím, nebyl bych na tomto světě dlouho"; „pokud se to pokazí, píšu si vlastní rozsudek smrti".

Změny od roku 1989 pramení z rozvoje tří ismů: multikulturalismu, levicového fašismu a islamismu. Multikulturalismus nepovažuje žádný způsob života, hodnotový systém nebo politickou filozofii za horší nebo lepší než ostatní. Tak jako je italská a japonská kuchyně stejně vynikající a vydatná, tak environmentalismus a Wicca (novodobé náboženství, jež je rozšířeno především v anglosaských zemích, pozn. překl.) nabízejí stejně platnou alternativu k židovsko-křesťanské civilizaci. Proč bojovat za jeden způsob života, když nemá právo nadřazovat se nad ostatní?

Možná je ale jeden způsob horší: pokud západní imperialismus a bílá rasa zamoří svět, kdo bude chtít západní civilizaci? Početné hnutí levicových fašistů vedené Hugem Chávezem vidí západní moc, kterou označuje za „říši", jako největší světovou hrozbu, přičemž USA a Izrael jsou tím nejhorším zlem.

Islamismus se od roku 1989 nevídaně rozrostl. Stal se nejmocnější formou radikálního utopismu, utvořil spojenectví s levicí, dominuje občanské společnosti, mnoho vlád ohrožuje a nad jinými vládu přebírá, zakládá si na Západě předmostí a v mezinárodních institucích chytře prosazuje svoje cíle.

Krátce, jin slabosti Západu se setkal s jangem islamistické asertivity. Ochránci západní civilizace musí bojovat nejen s islamisty, ale také s multikulturalisty, kteří působení islamistů umožňují, a levičáky, kteří se s nimi spojují.

Text Daniela Pipese z časopisu Commentary, říjen 2010, přeložila a redakčně upravila Iveta Frízlová.

 

Převzato z Revue Politika


Foto: Salman Rushdie


Foto: Ajatolláh Chomejní

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments