Zdá se, že lékaři ve státním sektoru byli hlavním nástrojem politiků pro omezování nákladů i zajištění dostupné a nepřetržité péče během posledních 20 let tak jako i dříve. Vytvořila se tak propast v postavení, pracovní zátěži a příjmech mezi soukromými a státními lékaři. Výsledná nerovnováha se jeví neudržitelná.
Současná situace českého zdravotnictví jako celku
České zdravotnictví za posledních 20 let pokračovalo ve své dlouhodobé tradici levné a dostupné péče. Naše zdravotnictví stále patří k nejlevnějším mezi zdravotními systémy vyspělých zemí, s náklady okolo 7-8% HDP ve srovnání s průměrnými 10% HDP v ostatních vyspělých zemích nebo dokonce 18% HDP ve Spojených státech.
Česká republika se řadí k přibližně 30 zemím na světě, které nabízejí dostupnou zdravotní péči v maximálním rozsahu všem občanům bez ohledu na jejich příjem a zdravotní stav. Luxus dostupnosti zdravotní péče pro všechny například americký zdravotní systém zatím nenabízí.
Navíc je v mnoha směrech kvalita lékařské péče v České republice srovnatelná s kvalitou péče v jiných vyspělých zemích. Měřeno podle kojenecké úmrtnosti, je české zdravotnictví v první desítce na světě. (Poněkud zaostáváme v očekávané délce života – o 2 roky za průměrem v ostatních vyspělých zemích. Zdá se však, že v tomto směru jsou větším problémem naše životospráva – včetně nadměrné spotřeby alkoholu, podle průzkumů mnohem vyšší než v ostatních vyspělých zemích – než náš zdravotní systém.)
Měřeno počtem kvalifikovaných lékařů, specialistů, nemocničních lůžek a návštěv u lékaře patří české zdravotnictví k těm, které občanům nabízejí rozsáhlou péči v poměrně velkém objemu.
Tak jako v České republice, i v jiných vyspělých zemích najdete lepší a horší nemocnice. Zkušenosti ukazují, že výsledky nemocnic nesouvisí nutně s nákladností péče nebo právní formou a typem vlastnictví. Souvisí s kvalitou řízení a především s kvalifikací a motivací zdravotníků.
Srovnání úrovně péče je však obtížné. Ekonomové se v posledních letech snaží měřit kvalitu péče prostřednictvím průzkumů výsledků léčby a spokojenosti pacientů. Zatím nedokážeme dobře měřit kvalitu zdravotnictví ze širšího pohledu než pouze účinnost té které léčby. Například výsledky v odvrácení nutnosti nákladné péče – prostřednictvím osvěty, konzultací, levnou prevencí a včasnou účinnou léčbou – zatím měřit nedokážeme.
Skutečností je, že máme velmi kvalifikované a výborné lékaře, o které je zájem v jiných vyspělých zemích.
Otázkou je, jakým způsobem bychom měli náš zdravotnicý personál motivovat – a motivovat mladou generaci – aby se medicíně věnovali, dál se vzdělávali a poskytovali kvalitní péči v České republice… a to tam, kde je jí zapotřebí… kde například státní služby často zaplňují mezery soukromého sektoru.
Zhodnocení akce „Děkujeme, odcházíme“
Akce „Děkujeme, odcházíme“ mě nepřekvapuje. Stát se prostě ke svým státním zaměstnancům ve zdravotnictví nechoval dobře. V minulých reformách byli státní lékaři bráni jako přítěž – spíše než poklad – našeho zdravotnictví. Došlo k obrovské nerovnováze, při které se od státních lékařů vyžaduje povinnost léčit za podmínek, za jakých by soukromí lékaři prostě péči neposkytovali.
Můžeme se dohadovat o tom, jestli jsou výpovědi a de fakto stávka lékařů vhodnou formou projevu, která se slučuje s posláním lékaře. Mně osobně se zdá, že se lékaři a zdravotní sestry ve státním sektoru podřizovali svému znevýhodnění již 20 let … a že bychom je neměli podezírat z toho, že zneužívají svého postavení „nenahraditelnosti“ k vlastnímu obohacení formou vydírání.
Připadá mi samozřejmé, že žádají, aby měli finanční ohodnocení a pracovní podmínky v souladu se svým přínosem společnosti a v souladu s trhem práce. A nezapomínejme, že zde hovoříme o evropském trhu práce, který české lékaře ohodnotí jinak, než podle českých mzdových tabulek.
Jde o víc…
V českém zdravotnictví ve skutečnosti ale jde mnohem o víc než o současnou akci „Děkujeme, odcházíme“ a výdaje na mzdy státních lékařů. Jde o to vytvořit lepší rovnováhu, zlepšit řízení. Jde o to zastavit úniky peněz. Nastolit určitou stabilitu a racionalitu – a to jak z pohledu občanů tak z pohledu lékařů, zdravotních sester a ostatního zdravotního personálu.
Současná vláda se ve svém programu zavázala k podstatným zlepšením ve zdravotnictví. Teď se jedná o to, vypracovat podrobná řešení, jak k těm zlepšením dojít. A jak ukazuje mezinárodní zkušenost, k dobrým řešením často brání silné zájmové skupiny. Ve zdravotnictví to jsou často vlivné farmaceutické firmy a pojišťovny. Já osobně se nedivím, že státní lékaři chtějí být také vyslyšeni.
Možnosti řešení
Především nevidím jako správné různé nátlakové akce na lékaře. Lékaři sice mají svoje tzv. vyšší poslání a jsou vázáni hippokratovou přísahou. To ale neznamená, že nejsou svobodnými jedinci na trhu práce. V souladu se zákony nejsou povinni konat doživotní obětí pro dobro a zdraví ostatních občanů.
Také není správné omezit řešení na mzdy lékařů a objem financování zdravotnictví. Je zřejmé, že zvýšení odměňování lékařů, zdravotních sester a ostatního zdravotního personálu ve státním zdravotnictví je nutnou součástí řešení současné systémové nerovnováhy. Řešením ale není prostě zvýšit výdaje na zdravotnictví. Myslím, že by měli být zástupci lékařů i pacientů a občanů různých věkových kategorií a zdravotního stavu, stejně tak jako nestranní odborníci pozváni, aby rozpracovali podrobná řešení, jak systém zlepšit a jakými konkrétními způsoby naplnit závazky současné vlády – a očekávání voličů – ve zdravotnictví.
Součástí řešení do budoucna bymělo být přesné vyvážení rozsahu péče dostupné pro všechny, výše spluúčasti, výše stropu na spoluúčast a sociální programy pro zajištění univerzální dostupnosti péče, výše daní a příspěvků na zdravotnictví, a regulace a dohled směrem ke zlepšení efektivnosti v pojišťovnách, nemocnicích a ve zdravotním systému jako celku.
… v dlouhodobém časovém horizontu
Zatím si málokdo uvědomuje, že se zostřuje rozpor mezi rychle rostoucími náklady lékařské péče a omezeností našich finančních prostředků. Světová zdravotnická organizace před 2 měsíci vydala velkou studii ohledně zajištění léčby pro všechny. Správně poukazuje na problém, že ve většině rozvojových zemí ještě většina obyvatelstva nemá přístup k základní léčbě anebo musí za léčbu zaplatit tolik, že se zadluží na celý život. Zbytečná kojenecká a dětská úmrtnost je jedním ze smutných průvodních jevů. Skutečností je, že s celkem skromným zvýšením výdajů na lékařskou péči, z průměrných 15 na 30 dolarů na osobu za rok, je možno dosáhnout velkého zlepšení v dostupnosti základní péče a zdraví obyvatel rozvojového světa.
Důležitým problémem do budoucna ale je také to, že ani ta nejbohatší země už nebude schopna zajistit veškerou nejmodernější léčbu pro všechny. Populace vyspělých zemí stárne a se stárnutím ještě větší měrou než výdaje důchodové rostou výdaje na lékařskou péči. S stárnutím a měnící se životosprávou se také zvyšuje výskyt chronických onemocnění, které si vyžadují dlouhodobou a často nákladnou léčbu. Na straně nabídky ve zdravotnictví úžasnou rychlostí přibývají nové drahé léky a technologie. Ty sice vyléčí nebo alespoň stabilizují dříve nevyléčitelné zdravotní problémy, ale také navyšují náklady zdravotní péče za hranice růstu HDP.
V budoucnosti tedy hrozí krize zdravotnictví všem vyspělým zemím. Bude to krize ve smyslu střetu očekávání a reálných finančních možností společnosti.
K řešení této krize nebude stačit ani ekonomie ani politika. Celá řada otázek bude etických. V tom je zdravotnictví odlišné od jiných sektorů hospodářství. Země, které budou mít odvahu hledat odpovědi na složité a nepříjemné etické otázky – otázky, které ovlivní, například jakým způsobem přesně vymezit standardní péči dostupnou pro všechny, jak zohlednit podíl ceny a účinnosti a vnímání spravedlnosti – takové země, budou schopny lépe využívat svých veřejných výdajů na zdravotnictví směrem ke zdraví svých občanů. Osobně se však obávám, že si na takovou diskuzi netroufneme dokud krize výdajů na zdravotnictví nebude akutní.
Za inspiraci k tomuto zamyšlení děkuji Otázkám Václava Moravce.
Převzato z blogu autorky na Aktuálně
