Únor 12, 2012
Západní média začala s blížícím se 30. výročím války o Falklandy ukazovat vůdce naplněné hněvem a „rostoucí napětím mezi Británií a Argentinou.“ Skutečnost je však taková, že tu není nikdo, kdo by odradil Velkou Británii od toho, aby utvrdila svoji svrchovanost nad strategicky umístěnými ostrovy bohatými na ropu.
Když tedy Velká Británie vyslala na Falklandské ostrovy svoji nejúčinnější bitevní loď, torpédoborec HMS Dauntless o výtlaku 8 000 tun, byla s největší pravděpodobností připravena na reakci argentinské prezidentka Cristiny Kirchnerové.
Zatímco totiž Britové v uplynulých třech desetiletích vybudovali silné vojenské jaderné základny na Falklandech, jež mají v této oblasti sloužit britsko-americkým strategickým zájmům, byl Argentině jako trest za její opovážlivost, s níž se v roce 1982 pokusila znovu získat Falklandy, vnucen americký peněžní „demokratický“ systém.
Od roku 1983, kdy byla nastartována „demokracie“, to tedy všechny po sobě jdoucí vlády už vedly jen od desíti k pěti a potápěly Argentinu stále hlouběji. Počínaje prezidentem Raúlem Alfonsínem (který nás přímo přivedl k hyperinflačnímu krachu v roce 1989), přes prezidenta Carlose Menema (který se svojí Trilaterální komisí a pozdějším ministrem financí Domingem Cavallem zdecimoval argentinské národní hospodářství i armádu). Další v řadě byl Fernando de Rúa (který v roce 2001 slepě vedl Argentinu k jejímu nejhoršímu finančnímu a bankovnímu krachu… (a dokonce způsobil Cavallův návrat!), pak Eduardo Duhalde, Nestor Krichner a nyní jím osobně vybraná nástupkyně (a manželka) Cristina Kirchnerová. Manželé Kirchnerovi natolik sympatizují s teroristickými skupinami ze sedmdesátých let (jejichž teroristické útoky vedly k vojenskému převratu v roce 1976), že dnes mnozí jejich členové i nadále drží klíčové pozice ve vládě.
Všechny tyto po sobě jdoucí vlády měly něco společného – hájily dvě klíčové věci, které byly plně v souladu s požadavky a potřebami globálních mocipánů:
NIKDY nevyšetřovat původ ohromného argentinského veřejného dluhu, jenž byl nastartován ilegálním vojensko-civilním režimem, který se dostal k moci v letech 1976 až 1983. Splácení tohoto dluhu mělo být podle mezinárodního práva odmítnuto jako „odporující dobrým mravům“, takže se zajistilo, že se to nikdy nestane a že globální mocipáni budou moci získat úplnou nadvládu nad Argentinou.
DEMONTOVAT ARGENTINSKÉ OZBROJENÉ SÍLY – toho bylo kompletně dosaženo a dnes je argentinská vojenská věrohodnost a odstrašující síla vniveč, nejenom vůči Británii (a USA), proti kterým jsme šli do války v roce 1982, ale i ve srovnání s našimi sousedy Brazílií a Chile, tradičními spojenci Británie a USA, kteří si udrželi moderní, profesionální a věrohodné ozbrojené síly.
Když tedy v úterý prezidentka Kirchnerová vystoupila v celostátním rozhlase a televizi, aby oznámila, co její vláda hodlá udělat ohledně obnovené britské koloniální agrese, řekla, že:
Argentina odsoudí Spojené království v OSN za jeho „kolonialismus“ (…Britové to přece dělají teprve pět set let!)
Vláda zveřejní obsah „Rattenbachovy zprávy“, která byla připravena před 30 lety dávno zesnulým generálem, v níž tvrdí, že vojenská junta generála Leopoldo Galtieriho udělala všechny myslitelné politické, diplomatické, vojenské a strategické přehmaty (Ha! Jako bychom to dávno nevěděli!), a
Argentina se už nikdy více nedopustí žádné vojenské akce proti Británii na Falklandech-Malvínách (Jak jen bychom mohli?)
To vše muselo v Londýně znít jako rajská hudba.
Tak proč všechen ten povyk a proč právě teď? Je to a vždy bylo o čtyřech klíčových britských a amerických geopolitických prioritách:
Udržení geopolitické iniciativy v jižním Atlantiku;
Plánované americké a britské ovládnutí Antarktidy, kde se územní nároky Spojeného království a Spojených států překrývají s územními nároky Argentiny, která však z bílého kontinentu odešla, a Chile, což není problém, protože to je tradiční geopolitický spojenec Británie;
Plánované americké a britské ovládnutí nesmírně bohaté a řídce osídlené Patagonie v blízkosti Falkland/Malvín; a poslední ale nikoli nejméně významná je…
Ropa. Ta je vždy klíčovou otázkou pro „západní demokracie“, kterou její podlézavá média bagatelizují. Ať už je to v Libyi, Iráku, Íránu, Afghánistánu, Venezuele nebo jižním Atlantiku.
Pravdou je, že nedávné odhady ukazují, že pod kontinentálním šelfem Argentinského moře v jižním Atlantiku, z jehož mělkých vod vyčnívají právě Falklandy, leží kolem 8,3 miliard barelů ropy. Je to třikrát více, než jsou veškeré britské rezervy, jsou to tedy patnácté největší zásoby ropy v globálním měřítku.
Není divu, že do těžby falklandské ropy, která je tak důležitá v době rostoucích nepokojů na Středním východě a v Perském zálivu, proudí miliardy liber a dolarů. Olejářští giganti, jako je Hess, Noble a Murphy (USA), Cairn Energy, Premier Oil (UK) a zejména Anadarko Oil z Houstonu, partner společnosti BP nechvalně proslulé havárií Deepwater Horizon, v tom jedou na plné pecky.
Společnosti Anadarko je zajímavá tím, že v její správní radě sedí generál Kevin Chilton (bývalý velitel USSTRATCOM – velitelství speciálních jednotek) a bývalý pentagonský důstojník Preston M. Geren III. Britská Rockhopperova výzkumná zpráva zase uvedla nejnovější odhad zásob v okolí Falkland kolem 700 milionů barelů.
Pokud obyvatelé Patagonie nastraží uši, možná uslyší britský smích nad úterním prohlášením Cristiny Kirchnerové.
Základní zdravý geopolitický rozum ukazuje, že udržování silné armády je životně důležité pro každou zemi, která si váží sama sebe. Ne k tomu, aby útočila na ostatní – jako to soustavně dělají USA, Velká Británie, NATO a Izrael – ale spíše jako obrana a odstrašení proti těmto zemím. V historii Argentiny má Anglie spoustu vroubků, v posledních třech stoletích se ji opakovaně pokoušela obsadit.
Avšak běda! Cristina Kirchnerová dělá jenom to, co všichni argentinští politici umějí tak dobře – jak to jen říci – totiž nic. Její úterní oznámení ve skutečnosti bylo aplaudováno její vlastní stranou a téměř každým v tzv. „opozici“. Je jasné, že není jediným viníkem. Když se vrátíme do roku 1990, kdy vládl prezident Carlos Menem, Argentina podepsala něco, co mnozí v této zemi považují za svoji „Versaillskou smlouvu“.
Menemův ministr zahraničí Domingo Cavallo ve smlouvě, která se posléze stala téměř jednomyslně schváleným argentinským zákonem č. 24.184, s Brity vyjednal bezpodmínečnou kapitulaci, která otevírala naše národní hospodářství bezpodmínečné deregulaci, privatizaci a zadluženosti u globálních bank a demontovala naše ozbrojené síly, především v kritické jižní části naší země. Následovaly obdobné smlouvy s USA a EU.
Pravdou je, že Argentina dnes není suverénní zemí. Nezávislost státu znamená, že existuje vůle po svobodě, dokonce i za cenu války. Poslední baštou suverenity státu jsou pro každou zemi její ozbrojené síly.
V Argentině tomu tak není. Nemáme žádné věrohodné ozbrojené síly, a místo toho, aby Argenina byla suverénní a nezávislá, je prostě jen „dosud nenapadená“. Kdyby se v Londýně, Washingtonu, Brasílii, Santiagu, NATO nebo Tel Avivu rozhodli, že z jakýchkoli důvodů provedou vojenskou intervenci proti Argentině, nemohla by proti tomu nic udělat.
Britové to vědí velmi dobře. A proto se smějí.
Převzato z Global Research
Překlad: Clair
Foto: zdroj
