Volker Pispers: Krátké dějiny vnější politiky USA I

Bety – těch brouků mohou mít plnou hlavu, ale pokud s tím nechtějí nic dělat, tak je jednoduše vytěsní a nechaj pouze prostor pro ukřičeného darebáka, páč je to pohodlnější – víte, chození na takovou podobnou satiru se stává v jistých kruzích i žádáným bontonem, společenskou skoro povinností, která jaksi nese punc jejich třídy – ani bych se nedivil, kdyby na Pispersovi byl někdo s bundes ministerstva a řechtal se jako blázen ( i to v podstatě myslel upřímně), ale druhý den zapadne do kanclu a s německou důsledností americkým zájmům poslouží, protože řád je pevně dán ( nese osobní jistotu a benefity ) a když změna, tak jedině befelem od jeho nadřízeného – říkám to nerad, ale v podstatě užiteční nádeníci nejvíce tvrdí pyramidu a kurví dobu. ..)

njn, lidi se zasmějí, odejdou domů a tam každodenně zase žerou propagandu jako by se nechumelilo – většina lidí je prostě bez permanentního tlaku dost inertní, jejich vlastní práh pro akci, aktivní a promyšlenou změnu postoje je dost hluboko, a většina ho nenajde nikdy, za to davové šílenství pro největšího křiklouna, ať řve cokoli a čím větší zlotřilost , tím více nadšení, to je jiná, tady se rychle připně kdejaký buran, vzdělání přitom nehraje až tak podstatnou roli. ..)