Jak jsem zůstal chcimírem

Je tomu rok, co přípravný výbor výzvy Mír a spravedlnost mi prostřednictvím mého přítele Jana Kavana nabídl být mezi prvními 20 signatáři. Motem na profilu MaS jsem se pokusil vyjádřit moje pochopení světa tak, jak jednoduše vyjádřil stařec Prokopovi v Čapkově Krakatitu. Aby vymyslel něco co dělá pšš pšš, a ne bum bum…

Jako budoucího studenta chemické průmyslovky mne fascinovala nejen náruživost lásky protagonisty, ale také jeho probuzení jako člověka nacházejícího smysl života v jeho podpoře, a ne ničení. Studiem na pražské SPŠCh jsem nabyl představy o tom, že když chci bum bum, musím tam tu energii nějak nacpat. Stařecké odbočení: Letos je to šedesát let, co jsem se potýkal s prvním politickým problémem pro vykřikování hesla „Náš úmysl je lidský, vyrobíme maso synteticky“ v prvomájovém průvodu Naše tehdejší strana a vláda to brala jako narážku na nedostatek masa.

V pardubickém HOKU nebo i v podniku Barvy Laky, kde posouvání sudů po podlaze provázely malé ohníčky vznícené nízce nitrované celulózy, jsem nahlédl do pracnosti přípravných chemických procesů. Takže nejdříve získám suroviny, pak z nich pomocí znalostí vyrobím bum bum, pak to všechno nechám vybuchnout i s lidmi, abych si mohl vzít jejich zemi, vyrabovat z ní suroviny na nové bum bum a zabít další lidi a vzít jejich suroviny udělat z nich další bum bum…

Celá ta koncentrace mozků, surovin, vynaložené energie vybuchuje do vzduchu, ničí lidi, zvířata, rostliny, houby, ničí lidskou důstojnost a vytváří miliardy duševně a tělesně hluboce poškozených lidí. Entropie v přímém přenosu.

Nevím, co dělá naše výzkumné středisko pro mír, nebo kdo tento podnik financuje, ale nezdá se mi, že by na jejich webu byla nějaká srozumitelná informace o jejich představě cesty k míru. Pro mne je nejbližší shrnutí Juliana Assange: „Téměř každá válka byla výsledkem mediálních lží…“

Není divu, že pořád sedí. Tedy Julian. Brzy se ukáže, co Pompeo dokáže. Protože ti bohatí, co na válkách vydělávají, si do toho nenechají kecat:

Kde lhaní začíná? Před válkou, během války nebo po válce? Nevím, pro mne stačí začít koncem druhé světové. Výzkum, vývoj a uplatnění atomové bomby je známý případ utajování výzkumu, výroby a předhození falešných záminek k uplatnění. Děsivý zločin proti lidskosti v Hirošimě a Nagasaki jistým způsobem umožnil přechod na lokální války, ale nezabránil lhaní o skutečných příčinách jejich vzniku.

Když tyto lži začínaly smrdět a pravda se poodhalovala, bylo třeba začít rychle jinou válku, ale o tom, že za všemi válkami byli bohatí lidé co chtěli ještě víc bohatství, ať bankeři nebo majitelé vojensko-průmyslového komplexu, nepochybuji. Tam jsou ty zdroje peněz na vývoj nového bum bum, tak chytrého, že nám zajistí jistojistě vítězství, protože máme více peněz než ti ostatní a když ne, tak si je dotiskneme. Odpadky poznání na všech stranách konfliktů jsou pak předhozeny veřejnosti jako záslužný počin těch skvělých myslitelů.

Jeden ze zajímavých příběhů o spojení válečného výzkumu a posléze použití v mírovém světě
vypráví Sir Harry Bhadeshia ve 27. minutě na BBC 4, Life scientific z 5.2. 2023 v programu, kde rozebírá výzkum rezistence a tvrdosti oceli. Jenom díky penězům vojensko-průmyslového komplexu mu byl umožněn založit výzkum vlivu chlazení a tedy vzniku krystalů určujících vlastnosti ocele. Jeho nalezený způsob chlazení mnohokrát zvyšuje odolnost ocele. Domnívám se, že tehdy se poprvé objevily ty destičky na tancích, ale mohu se mýlit.

Pro Harryho z výzkumu rovněž vyplynulo, že ze 7 procent celkové emise oxidu uhličitého z výroby ocele se dá redukovat až 70 procent používáním vysoce kvalitní ocele na všechny ostatní konstrukce. Jeho osobním cílem je vydláždit cestu využití tohoto výzkumu pro mírové účely. Uvidíme, jak pochodí.

Hledáním kořenů té ďábelské touhy po penězích najdeme též v knize Women in black against violence, for peace with justice. Autorkou je známá aktivistka Cynthia Clocburnová.

Znásilnění, vraždy žen a sociální vykořisťování žen jsou endemické. Feministický aktivismus za ukončení genderového útlaku a násilí je naléhavý a bude posílen podporou lepšího pochopení maskulinní a patriarchální povahy militarismu a války zároveň s lepším poznáním rozsahu a dosahu současných hnutí za změnu.

Cynthia Cockburn

Ženy v černém je celosvětová síť žen, které se „zasazují o mír se spravedlností a aktivně vystupují proti nespravedlnosti, válce, militarismu a dalším formám násilí“. Zesnulá feministická aktivistka Cynthia Cockburnová vypráví příběh tohoto nepostradatelného globálního hnutí proti násilí, které je po celém světě známé pořádáním dramatických akcí, jejichž cílem je odhalit a odsoudit válku, znásilňování, militarismus a apartheid. Tato kniha, která je inspirativním příběhem síťového feministického boje, představuje také vzor pro analýzu a akci v naší éře množících se válek, rostoucích vojenských výdajů a bezuzdného genderového násilí. V době, kdy neoliberální státy vykradly společné statky, aby nakrmily válečnou mašinérii, a kdy nacionalistická hnutí po celém světě získávají na síle, se můžeme mnohému naučit z průřezových akcí a vytváření koalic, do nichž se již po desetiletí zapojují Ženy v černém.

Cynthia Cockburnová věděla, že zemře dříve, než bude schopna tuto knihu dokončit, a proto požádala své společníky z celosvětové sítě Women in Black, aby pokračovali v tomto životně důležitém projektu kronikářského zachycení hnutí, které se táhne přes desetiletí a kontinenty.

Cesta k míru není přímočará, ale vede jistě přes spojení lidí s pochopením nutnosti míru a jejich zviditelnění na veřejné diskuzi. Proto mne mrzí, že jsem nezaznamenal žádné pokračování iniciativy výzvy či petice MaS, ani ve smyslu potkání signatářů na společné, třeba místní akci.

Když jsem v roce 2020 vytvořil petici s žádostí o podepsání mezinárodní smlouvy o zákazu jaderných zbraní naší vládou, petici podepsalo o něco více než padesát lidí. Odkaz na petici již nefunguje a na seznamu petic z roku 2020 ji nemohu najít. A to přesto, že článek s textem na e-republice.ch shlédlo přes 14 000 a další tisíce na nezávislých webech jako Outsidermedia. Myslel jsem si, že je to tím, že moje jméno je neznámé a africké státy podepisující podobné smlouvy jsou u nás brány s posměchem. Proto jsem uvítal iniciativu MaS a jejich desetitisíce signatářů jsem bral jako slušný počin a šanci začít o míru mluvit ve veřejném prostoru.

Ale jako je v hokeji heslo „Nedáš, dostaneš!“, dostali jsme i my, chcimíři. Nemluvili jsme a teď už si hubu moc neotevřeme. Boj s blbostí nevyhrajeme, ale neměli bychom to vzdávat. Není pozdě se navzájem poznat navzájem a pocítit sílu pospolitosti.

Související články:

• ICAN
• Pro globální mír nejen o vánocích
• Khaki není zelená
• Jak nebýt hrdým občanem ocelového města
• Když chceš mír, buduj mír
• Svět ruskýma očima 159
• Zemanovo poselství
• Poláci chtějí více USA, méně EU. Kde skončíme my?
• Přehled roku 2015
• Jan Palach a ukradené ideály
• Kdo je Ladislav Vrábel? Rozhovor s mužem roku
• Tři otázky k Sametu (8. díl)
• Zpráva o činnosti spolku e-republika v roce 2016
• Veřejnost vyslyšena!

Převzato z e-republika.ch