Jak se podniká v USA

Už několikrát mne napadlo, jak to ten Elon Musk dělá, že je ta jeho Tesla pořád ve ztrátě, ale přesto pořád expanduje, on sám je taková celebrita a ještě si hraje na vesmírného pionýra. Krátká odpověď zní: Dělá to jako Babiš. Dlouhou nabízí článek Proč nevěřím Elonu Muskovi a jeho cestám na Mars:

Když to řeknu ošklivě, Tesla fantasticky uspěla v jedné speciální inovaci, a to finanční – Muskovi se podařilo vecpat se do federálních a státních dotačních programů, ze kterých získal okolo pěti miliard dolarů, což je více, než jsou celkové tržby Tesly v loňském roce.

I zde se opakuje příběh se státními dotacemi, tentokrát v podobě až brutální. Když Musk vyjednával o stavbě továrny na baterie nazvané s jeho příznačnou skromností Gigafactory, vyždímal z vítězné Nevady 1,3 miliardy dolarů (přes 30 mld. Kč) dotací. Fakticky ale jde o továrnu japonského Panasonicu, který zde bude vyrábět klíčovou a nejdražší komponentu, vlastní bateriové články s využitím vlastních postupů i zařízení.

Některé dotační příběhy Muskových továren vyvolávají pocit, že jsme tohle už někde viděli. Stát New York vybuduje továrnu za tři čtvrtě miliardy dolarů a Muskově firmě SolarCity ji pronajme za 1 dolar na rok. Zatímco SpaceX je skutečně velký podnikatelský příběh, SolarCity ukazuje trochu jiný recept na úspěch: smíchej masivní státní podporu a japonské technologie a jsi vlastník velké fabriky, která tě nestála skoro nic.

Energetická agentura IEA vypočetla, že globální energetický byznys postavený na fosilních palivech (tj. “špinavá” energie) získává ročně stěží uvěřitelných 550 miliard státní pomoci, zatímco byznys postavený na čistých a obnovitelných zdrojích energie získává 120 miliard. Musk k tomuto celkem trefně, i když lehce manipulativně poznamenává, že “kdyby mě tak moc zajímaly státní dotace, šel bych do naftového průmyslu”.

U amerických firem se stává pomalu zvykem, že osobnosti zakladatelů jsou součástí hodnoty firmy. Z mediálních obrazů se zdá, že tito lidé všechno vymýšlejí a všechno řídí, jsou ztělesněním amerického snu o jednotlivci, který se dostane na absolutní vrchol. Je to zčásti pravda a zčásti pohádka, z největší části to je ovšem marketing: tyto osobnosti jsou tou úplně nejlepší chodící reklamou na své firmy, navíc zadarmo.

Elon Musk to pochopil velmi dobře – ví, že jeho osobnost je reklamním nosičem nejvyššího kalibru a že tedy musí přicházet se stále smělejšími a smělejšími vizemi, což úspěšně pomůže zakrýt skutečnost, že jeho Tesla se propadá do stále hlubších a hlubších ztrát. Muskova hvězdnost mu pomáhá získat obrovské dotace při vyjednávání se státy: jak píše jeho životopisec, “každý stát chce mít kousek Muska”.

Aby nedošlo k omylu, nemám nic proti státním a jiným veřejným dotacím, vadí mi ale jejich integrace se soukromým byznysem, kdy se celá společnost složí na nějaký projekt, ale veškerou slávu slízne soukromník, jako kdyby to byla zásluha jen a pouze tohoto hrdiny kapitalistické práce, který to všechno získal a vybudoval zlému loupeživému státu navzdory.

Pro 99 % jsou tu krysí závody a konkurence, pro 1 % dotace. To je problém. Řešením ale není skoncovat s dotacemi, řešením je skoncovat s adorací individuálních podnikatelských pseudohrdinů.

Převzato z blogu Tribun