Jak se pozná blahobyt

Co si pořád stěžujete, nevidíte ty plné vozíky u pokladen v super/hyper marketech?

Takto a podobně někteří lidé na různých diskusních fórech odbývají kritiku současných poměrů v Čechách.

Tato argumentace je zřejmě hrubou vulgarizací velmi subtilní látky. Kolikrát už jsem chtěl si něco přečíst, zapřemýšlet a formulovat si sám pro sebe, jak chápat pojmy jako životní úroveň, blahobyt, kvalita života a podobně, ale cítil jsem obavu, že to nedokáži promyslet a zpracovat. To téma je náročné, protože tam se setkávají skalární veličiny i vektory s pocity, osudy a názory ryze individuálními a pro mě je těžké dvojnásob, protože jsem v této oblasti naprostý laik. Nevyznám se v sociologii, zapomněl jsem počet pravděpodobnosti a jiné nástroje statistiků, psychologům se vyhýbám a psychiatrů se bojím, ti jsou nebezpeční. Ale nemohu to nechat jen tak.

Takže jsou mezi námi lidé, kteří posuzují stav společnosti podle obsahu vozíků v marketech. Největší vozíky jsem viděl v centru Napoleon, blízko průsečíku, v němž se setkávají hranice Německa, Švýcarska a Francie, u dálnice na Paříž. Vozíky dokazují, že Francouzi jsou na tom nejlíp, neboť jejich vozíky jsou velké jako dědův žebřiňák. Francie příští rok překročí rozpočtové výdaje o 3 % HDP plus 50 miliard Euro. Pohled na droboučkou Francouzku, jak před sebou tlačí takový kolos, naložený, že přes něj téměř nevidí, je komický a smutný současně. Bože můj, co jsi to dopustil!

Tohle zvolání nepomáhá: buď není, nebo je mu to jedno, nebo to tak chtěl.

Jinde boží děti umírají hladem.

Plný vozík je někdy obyčejný nákup ale také symbol. Symbol konzumní společnosti v její deviantní podstatě. Jak to je s těmi smrtelnými hříchy? Není tam něco o obžerství? Ale nejde jen o žrádlo. Jeden můj známý učí na univerzitě. Jednou mi vyprávěl, jak dopadl, když se studentů optal, co chtějí dosáhnout a co od života chtějí, a oni mu řekli: UŽÍT SI.

Obzor chovanců ústavu. Zvaného univerzita.

Prožil jsem mnohé, jak to přináší život, něco si pamatuji, něco zapomněl, ale nejde teď o události. Já vím, že se mi několikrát stalo něco zvláštního, uvědomil jsem si párkrát pocit ŽIVOTNÍ POHODY a pamatuji se i na situace, kdy se to stalo.

Tyto věci člověk normálně nevnímá, není-liž pravda? Říka se, že chvilku štěstí člověk rozezná, až když skončí. Možná je to tak i s pocitem pohody. No ale občas přijde výjimka, něco jako malé dejavú, jste současně objektem dění i jeho subjektem.

No a co vím, ten prchavý závan v mysli nikdy nesouvisel s vozíkem superhyper, ani se značkou auta dole v garáži. Nebojte, nepůjdu do podrobností.

Natrefil jsem na jednom reklamním letáku v čekárně u zubaře na slib: nějaký lektvar mi měl bleskem zlepšit kvalitu života. Ten pojem, kvalita života, se mi zalíbil; je zřetelně obsažnější než míra životní úrovně. Míra životní úrovně je výpočet poměru příjmů a výdajů domácnosti/individua , kupní síly a složení spotřebního koše, výše úspor a dluhů a tak. Její výhodou je, že se dá stanovit, nevýhodou, že je vám nanic. Za prvé je to údaj abstraktní, průměr z množiny domácností. A za druhé, je vám na draka mít 6 televizorů, když třeba dcera/syn je na detoxe.

Už víte, proč jsem psal o životní pohodě? Podle mne, je to projev, že kvalita života, který vedete, odpovídá v daném čase – a třeba jen v tom okamžiku – vašim potřebám. A není přítomen jed, zvaný strach.

Hovořím o stavu mysli, ne sporožíra. Naše skutečné potřeby jsou jedinečné, tak jako je jedinečný, nesdělitelný obraz světa, který vytváří náš mozek. Samozřejmě, mohou podléhat nátlaku reklamou, podprahovými informacemi, okolím… ale to znamená, že na nich člověk může pracovat. Možná žasneme, jak málo člověk skutečně potřebuje.

Navzdory tomuto statisticky neuchopitelnému pojmu „kvalita života“, zkoumají lidé možnost přece jen nějak rozšířit množství parametrů, jimiž by hlouběji popsali situaci průměrného reprezentanta určité skupiny lidí.

V USA zkusili změnit pohled na měření životní úrovně a definovat namísto toho parametry socioekonomického rozvoje (nazývají to Štěstí) takto:

1. Ekonomická situace pomocí přímého zjišťování a měření ekonomických ukazatelů, jako jsou spotřebitelské úvěry, vztah průměrný příjem k indexu spotřebitelských cen, způsob rozdělení příjmů
2. Životní prostředí pomocí přímého zjišťování a statistického měření environmentálních ukazatelů, jako je znečištění, hluk a doprava
3. Fyzická situace pomocí statistického měření fyzických zdravotních ukazatelů, jako je výskyt závažných onemocnění
4. Duševní situace pomocí přímého zjišťování a statistického měření ukazatelů v oblasti duševního zdraví, jako je používání antidepresiv a vzestup nebo pokles psychóz
5. Pracovní situace pomocí přímého zjišťování a statistického měření práce a dále jsou to žádosti o podporu, změny zaměstnání, stížností a žaloby v pracovních sporech
6. Sociální situace pomocí přímého zjišťování a statistického měření sociálních ukazatelů, jako je diskriminace, bezpečnost, rozvodovost, stížnosti, domácí konflikty a rodinné spory, veřejné žaloby, kriminalita
7. Politická situace pomocí přímého zjišťování a statistického měření politických ukazatelů, jako je například kvalita místní demokracie (?), svobody jednotlivce.

No, řekl bych, že je to dost potrhlé. Ale já bych, když už, tam přidal míru ponížení člověka společensky pěstovanou lží.

Soudím, že kvalita života jednotlivce je záležitost společensky těžko uchopitelná, protože její tvorba a hodnocení jsou z principu individuální, subjektivní a v čase proměnlivé. Míra životní úrovně nevypovídá nic o životním pocitu jednotlivce. Nejmenší společní jmenovatelé – potrava, bydlení a oděv a societa – zdaleka nevystihují potenciál, poskytovaný schopnostmi člověka dosáhnout vlastním přičiněním životní rovnováhy, aby mohl nakonec říct: Vím, co je občas žít v pohodě.

3. 11. 2014

Převzato z ostrova Janiky