VÍDEŇ – Největší výzvou současné světové finanční krize je zdánlivá nemožnost pochopit a řídit její různorodost. Šíření problémů se opravdu zdá téměř nezvladatelné. Plány na řešení krize se v jedné zemi za druhou znovu a znovu předělávají a restrukturalizují. Staré modely výkladu ekonomiky jsou za zenitem. Po celém světě stojí vlády před zásadními rozhodnutími o budoucí podobě svých ekonomik a společností.
Krize rizikových hypoték z počátku roku 2007 se vyvinula nejprve ve finanční krizi a nakonec v recesi. K již existujícím ekonomickým problémům se zakrátko přidaly další: ceny energií a potravin vyletěly a zase spadly jako jojo, hrozby změny klimatu začaly být ještě zřetelnější než kdy dřív a nevyhovující rozložení globální politické moci se dožadovalo řešení.
Nedávné sociální nepokoje v Řecku, Lotyšsku a Litvě ukázaly, že politická stabilita je dnes křehká i uvnitř Evropské unie. Ostatně společenské předivo se napíná až k prasknutí po celém světě, od Mexika po Indonésii, a dokonce Čínu. Znepokojení ještě zesiluje všeobecný nedostatek finančních prostředků u rozsáhlých skupin lidí, kteří nemají se vznikem dnešní krize nic společného, a přece nesou její bolestivé dopady.
Tyto společenské obavy se neřeší, protože finanční meze vlád už zatěžkávají záchranné injekce do finančního sektoru, stimulační balíčky a pomoc pro podlomené branže se silnými lobby. Skutečnost, že zastánci bezpodmínečné privatizace teď hlasitě vyzývají ke státní podpoře, by byla důvodem k cynickému smíchu, kdyby nebezpečí nebylo tak velké. Vždyť nemilosrdná otázka, s níž se teď vlády musejí vypořádat, zní: existuje alternativa k islandské havarijní trajektorii?
Když se v minulosti státní rozhodování dostalo do slepé uličky, neodvratným důsledkem byly války nebo revoluce. Když se teď střetáme s oním druhem zlomových rozhodnutí, jaká jsme nezažili od temných dní 30. let 20. století, dokážeme se takovému výsledku vyvarovat?
Máme-li se vyhnout tomu nejhoršímu, zásadní změna není jen nezbytná, ale nevyhnutelná. Politici všude na světě tedy musí splnit svou povinnost a jednat jako zodpovědní předáci. Jediným způsobem jak zachovat politickou a společenskou harmonii je kombinace nezlomného klidu a odvážného experimentování.
Trochu oddechu by sužovaným evropským vládám přinesla například proměna Evropské centrální banky ve věřitele poslední instance pro země eurozóny. K nápravě nevyvážeností mezi přebytkovými a schodkovými zeměmi, mezi jedněmi, kdo si spokojeně spořili, a druhými, kdo si žili nad poměry, a mezi bohatými a chudými bude však nezbytná celosvětová měnová reforma zásadního rozsahu.
Dosáhnout tohoto cíle se nezdaří bez útrap. Některým z těch, kdo svými toxickými finančními instrumenty a bezskrupulózní spekulací svět do těchto nebezpečných míst zavlekli, možná nakonec budou z těchto reforem profitovat. Budiž: mravní – a snad i právní – zúčtování musí počkat na návrat hospodářského růstu.
Až vlády vstoupí na nezmapované území, budou si muset samy neustále klást otázky. Je třeba setrvale posuzovat všechny předpoklady, znovu a znovu hledat výchozí body a vyvíjet a zdokonalovat nové nástroje. Bude nezbytné upevnit mechanismy sociálního státu; veřejná politika musí přestat ustupovat finančnímu sektoru, nehledě na potřebu záchranných balíčků.
Až se vlády budou pouštět do nutných a odvážných experimentů, musí mít na paměti, že je třeba přizvat občany. Nebudou-li totiž tyto pokusy o ekonomické oživení transparentní, povedou k domácím politickým rozmíškám. Existuje výrazný rozdíl mezi pragmatickými a oportunistickými politickými přístupy a bude dobře, když na tento rozdíl budou vlády v nadcházejících měsících a letech myslet.
Domácí transparentnost a pragmatismus bude zapotřebí přenést i do mezinárodní ekonomické diplomacie. Vždyť pokud se dnešní globální nevyváženosti neupraví, příští zhroucení na nás udeří dřív, než se zotavíme z toho současného.
Dnešní globalizované trhy potřebují pravidla zohledňující veřejné blaho ve všech zemích a regionech světa. To je jasné. Rozhodnutí, před nímž stojíme, je ale mnohem podstatnější: celosvětová měnová a hospodářská reforma, anebo válka a revoluce. Dvacet let poté, co svět údajně došel na „konec dějin“, se naopak nacházíme na další historické křižovatce. Buď budeme sami dějiny psát, anebo zažijeme trýzeň temné éry, jíž bylo možné se vyhnout.
Alfred Gusenbauer byl v letech 2007 až 2008 ministerským předsedou Rakouska.
Převzato z Project Syndicate, © 2009.
www.project-syndicate.org
Zangličtiny přeložil David Daduč
