Kdysik davno, na koncu osumdesatych let minuleho stoleti byl ve středni Evropě škaredy, šedivy, zadratovany tabor, kery se jmenoval Čechaj. Okolo měl ostnate draty, aby vězni nemohli zdrhnut ven, bo před tym, než byly ty draty natažene, se každodenně stavalo, že ten, kery se podival ven, se už zpatky do tabora nechtěl vratit. Draty držely vězne pěkně po kupě, ale oficialně to nebyly draty proti vězňam, ale naopak proti zradnym emigrantum, keři by mohli narušit pohodu uvnitřku tabora.
Tabor fungoval dluho, fajně a efektyvně a všeci byli spokojeni, bo gulaša bylo dost a pivo bylo levne. Ale synci, keři cely tabor vedli, postupně zjistili, že za hranicema tabora to je take hezči a barevnějši, a tuž přemyšlali, jak to zrobit, aby aji oni se mohli žit tajak ty prasata v žitě mimo ostnate draty tabora. A tak se rozhodli, že zavedu ten barevny svět aji do svojeho tabora, a naplanovali sametovu revolucu.
Vězni byli překvapeni, bo do te doby je nikdo nepušťal ani k dratum, a fčil si na ně mohli neenem sahnut, ale dokonce je mohli začat střihat, bo už nebyly pod prudem. Synci z vedeni prud včas vypnuli, a dohodnuli se s předakama vězňu, jak to zrobit, aby se nikomu nic nestalo. A předaci vězňu byli nadšeni, jak to všecko fajně ide, jak se všeci naraz maju radi a všude v taboře byla přikazana pravda a laska. A jeden z předaku byl všema grupenfyrerama jednomyslně zvoleny za noveho šefa celeho tabora.
To bylo radosti! Po hlavnim baraku celeho tabora se jezdilo na kolobkach, kupily se nove hodiny, z taborove žumpy byly propuštěne všecky prasata, aby mohly volně pobihat mezi obyčejnyma vězňama a aby je tak pozvolna připravili na to, že prasat a prasaren bude přibyvat. Novy šef zaručil starym grupenfyrerum beztrestnost, a stary nazev tabora “Praci ke svobodě” byl vyměněny za nove, fajne totalitni heslo “Nejsme jako oni”.
Novy šef tabora brzo zapomněl, že byl ještě nedavno vězněm, a velice brzo se dohodnul s novyma šefama v koženych galatach. A kdo se mu nelibil, toho humanytarně vybombardoval.
Ale vězni byli nadšeni jak cyp, bo se poprve v životě podivali za prostřihane draty tabora a zjistili, že venku to fakt neni take šedive tajak v Tschechei. A tak se podivali za draty, ale hodně rychle se zase vratili, bo sil ubyvalo, přidělenych listku na potravu moc nebylo, a tež se styděli za svoje šedive taborove hadry a přiděly plechovek.
A vězni byli nadšeni aji proto, že už nemuseli chodit na dva roky na vojnu. Cela obrana tabora vlastně zkrachovala. Draty se prostřihaly, a každy mohl do tabora vlezt a zebrat si, co chtěl. Obrana přestala existovat. Ale vězňum to nevadilo, byli radi, bo fčil mohli cele dny ležet, čumět na kisňu a hledět na nove medyjalni hvězdy s velkyma kozama, na kriminalniky, z kerych naraz byli velci koženi synci a na reklamy na mezinarodni zboži, kereho bylo v taboře vlastně vždycky dost, enem bylo blbě zabalene.
A pak novi šefove tabora vymysleli, že všecky cihlove baraky, aji apelplac, aji stražni věže budu zprivatyzovane. Enem rodinne střibro z teho vyčlenili, bo na to už vymysleli lepši privatyzačni metodu. Myšlenka byla, že každy by měl mět pravo vlastnit kusek tabora, bo tym padem budu všeci bohatši a budu moct platit novym šefum větši poplatky pod nazvem daně. Řikali temu solidarita ze socijalně slabyma.
A tak si vězni pod vlivem reklamy, kera byla pro ně nova a užasna, kupovali od jedneho šefa v koženych gaťach take papirky, kerym řikali kuponove knižky. A ty pak vyměňovali za kusky teho tabora.
A tak vězni ziskali mnoho cihel z tabora, kusky dratu z oploceni, a někdy dokonce aji cele dveře od baraku. Ale kličky od tych dveři, střechy a všecky duležite nosne stěny si vyměnili za ty papirky ti chytři, mladi, sympatyčti synci, kerym se podle koženych galat řikalo “koženi”. A pak dali všecky ty nosne stěny ze střechama do kupy a všecko to prodali ven jinym koženym synkum. A tak tym vězňum zustalo zase hovno. Ale přesto byli šťastni, bo draty tabora byly prostřihane, oni se mohli raz za rok podivat ven a pak se zas hodně rychle vratili zpatky, bo zjistili, že doma sice maju miň gulaša jak před tym, aji to pivo už bylo dražši, ale furt se jim to zdalo lepši, jak za byvalyma dratama. Navic v prostorach tabora, v tych cihlovych kralikarnach, kere přetřeli ruznyma barvama, začali robit take male hospudky a obchudky, tajak jim to ten šef tabora přikazal, a všeci se tvařili, že su šťastni a spokojeni.
No ja, ale ti koženi synci, keři zrobili všecko tak, jak si kdysik naplanovali, neměli furt dost. Teda někteři měli, ale furt bylo dost koženych synku, keři měli furt malo. A co huř, každym dnem jich přibyvalo. Jenže tolik střech, nosnych stěn a rodinneho střibra v taboře nebylo, aby všeci koženi synci mohli jezdit ve velkych autach a bydlet v novych malych koncentračnich taborach, postavenych v okoli všeckich velkych měst.
A tak se koženi synci rozhodli, že je třeba začit robit take ďurky, chodbičky a tunely pod některyma stavbama, kere ještě staly, a kere jim zatim nepatřily. A tak se podařilo uspěšně zrušit některe domečky, v kerych bylo fajně, teplučko, kere fungovaly a vězni z nich měli radost. Take domečky se diky podtunelovani začaly rozpadat, a tak je vězni ještě radi vyprodali ven, jinym koženym synkum, aby aspoň jakusik marku zachranili. A tak si vězni zlikvidovali vyrobu cukru, bo jim to poradili chytři koženi synci, keři si zvolili za svoje hlavni město ošklivy Brukseles. A zrušili nejenom cukrovary, ale aji celu svoju soběstačnu zemědělsku vyrobu. Koženym synkum z Brukselesu se nelibilo, že si vězni po takych malych družstvach pěstuju ovoce a řepu mezi byvalyma barakama. A tak ju zrušili, aby se mohli lude nakupovat nemasne, neslane svinstvo, pěstovane v chemickych pěstirnach v okoli Brukselesu. A zrušili aji jine fungujici domečky pod fajnym novym heslem “Volna ruka trhu”.
A vězňum kupodivu vubec nevadilo, když koženi synci věnovali za par marek taborove vodovodni trubky jinym koženym synkum, sedicim v okoli města Brukseles. Ani prodej plynovych trubek jim nevadil, bo na plyn měli blbe vzpominky. A nevadilo jim ani, když odvezli z tabora domečky, kaj se vyrabělo sklo, hadry, železo a auta. Dokonce jim ani nevadilo, když koženi synci vymysleli, že misto pěstovani chmelu, pšenice a cukru, se mezi barakama postavi take leskle zrcadla, kere budu vyrabět eletriku ze slunka. Ale vězni si už nějak nespočitali, že na vyrobu takych zrcadel se spotřebuje vice energije, než ty zrcadla vyrobi za celu svoju životnost. A aby byla sranda, všecky ty zrcadla neplatili ti koženi synci z parlamentu, keři to vymysleli a schvalili, ale platili je vězni, bo se jim šalonym zpusobem zvedla cena za eletriku.
Zlaty poklad, kery nazhromaždily cele generace předchozich vězňu, rozkradli koženi synci tež a vyměnili ho za bezcenne papirky.
A když byly všecky domečky zrušene, nebo rozdane domacim nebo cizim koženym synkum, zjistili šefove tabora, že pomalu už neni co tunelovat. A tak se rozhodli, že vytuneluju lidi samotne, a to s pomoci bank, exekutoru a zvyšujicich se dani a poplatku.
Nejdřiv bylo třa zrušit domaci konkurenty, a tak všecky male spořitelně, kere si vězni založili pod nazvem kampeličky, byly zlikvidovane, bo nebyly vedene mezinarodnima koženyma. A pak začali koženi nabizet velike hotove penize, za kere se mohli vězni kupit jine domečky, jinak natřene, na druhem koncu tabora. A vězni byli hlupi a začali se pučovat ty penize, za kere se kupovali jine domečky. Většina vězňu neuměla dobře počitat, bo v taboře je to nikdo neučil. A tak jim vubec nepřišlo divne, že když si od mezinarodnich koženych pučili na domečky, tak zpatky museli vratit tolik peněz, že ještě před par rokama by takych domečku mohli mět několik!
A fčil se stalo, že vězni zjistili, že domečky už nemaju čim platit, bo zahradky byly puste a kdysik fungujici baraky podtunelovane. A tak jim koženi synci ty domečky zebrali a prodali je zase jinym hlupym vězňum. A někteři vězni už byli naštvani, ale většina byla fakt spokojena, bo fčil mohli byvat v barevnych domečkach, pokud jim je novi koženi synci ještě nezebrali. A novi koženi synci se snažili. Z každe vyplaty, keru vězni dostali, si koženi okamžitě vic jak polovinu zebrali pro sebe. A za každy nakupeny gulaš, za každe nakupene pivo, za každy nakupeny rohlik, museli vězni okamžitě odevzdavat pětinu do kapsy novym koženym. Ale vězni byli hlupi. Odevzdavali každy rok, každy měsic, každy den obrovske vypalne všeckym těm koženym synkum. A koženi synci tvrdili, že za to postavi mezi taborovyma barakama hezke, fajne, asfaltove cesty. Ale moc jim to nešlo. Za dvacet roku postavili enem par metru novych cest. A vězni si na ty nove cesty platili hrozne nekřesťanske penize, ale koženym synkum to bylo malo. Vymysleli si pro vězně take male nalepovaci papirky, kere si vězni museli za velke penize nakupit. A každy vězeň, kery chtěl ze svojim koněm vjet na tu asfaltovu cestu, musel koňovi na čelo nalepit ten nalepovaci papirek. A vězňum vubec nebylo divne, že na cesty, kere si sami platili, si ještě musi kupit ty nalepovaci papirky. Ani jim nebylo divne, že ceny tych papirku rostly každym rokem, ale delka tych cestiček moc nepřibyvala. Vězňum to připadalo normalni.
A připadalo jim normalni aji to, že si koženi synci napučovali ohromne penize, kere svojima cestičkama a tunelama převedli na svoje učty. Ale ty penize museli splacat všeci vězni, bo jinak by cely tabor šel do hajzlu hned.
Takhle nepujde do hajzlu hned. Ale do hajzlu pude každopadně. Třeba už zitra.
Ale furt to bylo malo. Furt hrozilo, že by někteři novi, mladi vězni, mohli cely system prohlednut a mohli by hnat kožene synky do kriminalu. A tak se koženi synci domluvili ze synkama z Brukselesu, a nechali vězně odhlasovat, že v taboře se už nebude rozhodovat vubec o ničem. O všeckem budu rozhodovat velci, koženi synci v Brukselesu. A tak se tež stalo, a Brukseles začal rozhodovat o všeckych duležitych věcach. Rozhodoval o delce banana a o zakřiveni ogurek. Rozhodoval o nafukovani dětskych balonku aji o složeni kravskeho prdu. Rozhodoval o tym, jak budeme řikat našemu rumu aji o tym, kolik bude na polach hroznoveho vina. A aby se vězni citili šťastně, daval vězňum čast peněz z teho, co jim par dnu před tym ukradnul z peněženek.
A tak se nakonec vězňum stalo, že se museli opevnit a obehnat ostnatyma dratama ve svojich vlastnich baračkach, kere jim eště mezinarodni koženi nezebrali. Ti totiž vymysleli nove heslo “Dyskriminaci pracujicich podpořime vitězstvi zlodějske multykultury ve všech taborach světa”. A z vězňu, keři ještě cosik vytvařeli, zrobili žebraky. Přinutili je, aby se zvenku zamřižovali okna aji dveře. Zbyle haliře aby schovavali v betonovych trezorach, zatimco koženi zloději se okolo projižďali v luxusnich farach a za bileho dňa pobihali s mačetama v rukach a buzerovali ty, z jejichž peněz žili.
A vězni nesměli řict nic na svoju obranu, ale za to měli pravo držet hubu a krok. Všude okolo totiž řadil multykulturni system, kery označil každeho podezřeleho za dyskriminujiciho, nebo dokonce za nacistu a fašistu. Nikdo už sice nevěděl, co to znamenalo, ale uražalo se s tim velice dobře. Kdo byl označkovany za nacistu, musel odejit z tabora a musel se živit senem za plotem.
Ale vězni byli šťastni. A spokojeni. A usmivali se a tvařili se, že tak je to v pořadku a řikali, že tak to chceme. A to je, mile děcka všecko. A pokud ti vězni neumřeli, tak šťastně žiju dodnes, bo tak to přece chtěli.
PS: Se suhlasem autora byly v textu použity motyvy z članku Rosse Hedvička, zaprodaneho imperijalistyckeho emigranta.
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
