Jaroslav Anděl: Demokracie vyžaduje účast a trvalou péči

Po dlouhodobém šíření demokracie ve světě jsme v posledních letech svědky řady událostí a trendů, jako jsou růst populismu a návrat autoritativních režimů v některých zemích, což nasvědčuje, že dochází k opačnému pohybu, k ústupu demokracie. Hlavní příčinou nárůstu populismu a nespokojenosti veřejnosti se jeví oslabení národního státu, který přestává být schopen plnit své tradiční poslání – zajišťovat základní sociální jistoty a občanská práva.

Projekt Mody demokracie (viz náš článek Pražská galerie DOX připravuje mezinárodní výstavu „Mody demokracie“)představuje prostřednictvím uměleckých děl vybrané příběhy demokracie, které mají různá časová a prostorová měřítka a pocházejí z různých geografických a kulturních oblastí. S kurátorem výstavy Jaroslavem Andělem z pražské galerie DOX hovořil Stanislav Blaha:

Co dnes vůbec můžeme rozumět pod pojmem demokracie?“

Odpověděl bych slovníkovým heslem: „Demokracie je forma vlády, na níž se všichni plnoprávní občané podílejí rovnou měrou – buď přímo, nebo prostřednictvím zvolených zástupců nepřímo v návrzích, vypracování a ustavení zákonů, podle nichž jejich společnost spravována.“ Samozřejmě výklad a porozumění této definice může být různý. Pokud se totiž občané mají podílet rovnou měrou, nebo prostřednictvím zvolených zástupců nepřímo, tak oba způsoby, od nichž se odvíjí i ty další definice a způsoby demokracie – demokracie zastupitelská, přímá a další formy, tak tam samozřejmě vzniká, jak víme z praxe, celá řada otázek a problémů. Jakým způsobem, pomocí jakých nástrojů, jakých institucí, mají být tyto principy realizovány? Vidíme, že systém přímé demokracie může být snadno zneužit. Demokratický systém sám o sobě není zárukou, že nebude zneužit k nástupu totalitních režimů. Jak jsme mohli vidět dříve v Evropě, tak Hitler se dostal k moci na základě voleb. Máme strany dokonce i v České republice, které se hlásí k principu přímé demokracie, jako je Úsvit přímé demokracie. A je jasné, že mají velmi daleko k duchu demokracie. Na druhé straně zase zastupitelská demokracie, to, k čemu se hlásí současný systém, je také zneužitelná. Vidíme, že nejen u nás, ale celosvětově se politická reprezentace ocitá pod vlivem lobbistů a ekonomicky silných skupin, a tudíž vzniká otázka, do jaké míry opravdu občany zastupuje.

Není problém v tom, že státy s demokratickým zřízením začaly hospodářsky kulhat? A že se dnes hospodářsky nejdynamičtěji rozvíjí Čína, kde se o demokracii moc hovořit nedá?

Určitě to s tím souvisí. Tento problém je ilustrací toho, o čem jsem začal mluvit, že i v té definici demokracie jsou zakódovány otázky vztahu mezi principy „volnost, rovnost, bratrství“. Mezi těmi jednotlivými pojmy, jako jsou rovnost a volnost, je, jak víme, určité napětí v jejich realizaci prostřednictvím zákonů a institucí. Samozřejmě, když dobře funguje hospodářský systém a je hospodářský růst, na němž participují všichni nebo alespoň převážná většina, demokratické zřízení většinou funguje lépe, než když tomu tak není. Tak tomu ovšem v západní společnosti už dlouho není, protože postavení střední třídy se dlouhodobě oslabuje a roste nerovnost. Existuje spor o to, zda demokracie rovná se kapitalismus, zda tržní hospodářství rovná se svoboda, nemluvě o rovnosti a bratrství. Ukazuje to mimo jiné příklad Číny, že kapitalismus a demokracie nejsou zdaleka synonyma.

Myslíte tedy, že nejde o krizi demokracie, ale o krizi kapitalismu? Že to je způsobeno tím, že ta demokracie a kapitalismus jsou v určitém stádiu těžko slučitelné? Něco v tom smyslu, jak to tvrdil Marx?

Nemyslím si, že by to bylo jenom stavem hospodářství, protože se kapitalismus nutně nerovná demokracie. Jejich vztahy se proměňují, mění se formy kapitalismu i formy demokratického zřízení. Už v průběhu 20. století probíhala diskuse o tom, jak se proměňuje například industriální společnost v postindustriální. Ta diskuse začala už v 60. letech. Proměňuje se charakter ekonomie, a to má potom samozřejmě i dopady na politické instituce, na to, jak vlastně fungují. Měli bychom spíše mluvit o nějakých konkrétnějších příkladech, abychom byli opravdu přesní.

Zdá se, že ty konkrétní příklady ukazuje výstava. Které hlavní problémy podle vašeho názoru ohrožují demokracii?

Už v první části je výrazně demonstrován problém sledování, což je problém ochrany soukromí i svobody projevu. Právo, které bylo historicky poprvé zakotveno v americké ústavě, je v současné době masivně porušováno. A to právě v zemi, kde se zrodila moderní ústava, ve Spojených Státech, a následně i celosvětově. Tradiční systém dohledu, který využíval metod, jež známe z komunistického režimu – státní tajná policie a systém sledování a konfidentů – byl nahrazen mnohem efektivnějším způsobem – elektronickým dohledem. To je obrovská hrozba pro celý svět. Je to příklad, jak se může zvrátit systém i v zemi, která je často vydávána za model demokracie v něco, co je jejím opakem.

Proti tomu je na naší výstavě postaven i příklad pozitivního použití nových technologií. Konkrétně, jak umožnit, aby se co nejširší veřejnost mohla podílet na něčem, co je samotným základním kamenem demokratického zřízení, a to je ústava. Tady je to vidět na specifickém příběhu Islandu. Měli a mají zde ústavu, kterou získali ještě jako kolonie od dánského krále. Země po celou dobu své existence nebyla schopná si vytvořit ústavu novou. A právě kritické období finančního krachu, který měl na Islandu bouřlivý průběh, umožnilo to, že došlo k pokusu vytvořit novou ústavu za účasti co největší části veřejnosti, a to v naprosté transparentnosti. Ten proces proběhl tak, že bylo vylosováno 950 účastníků, nejen z Reykjavíku, ale z celého Islandu, kteří pak dva dny diskutovali u kulatých stolů o tom, co by mělo být obsahem nové ústavy. To bylo zpracováno jako podklad pro další práci na ústavě.

Ve volbách bylo zvoleno pětadvacetičlenné ústavodárné shromáždění, které mělo vypracovat konečný návrh nové ústavy. Ovšem bylo to provedeno tak, že to bylo naprosto transparentní v tom smyslu, že návrhy jednotlivých článků byly průběžně zpřístupňovány na internetu a každý mohl reagovat komentářem nebo návrhem, z nichž některé byly poté do ústavy zapracovány. Na základě toho procesu vznikal návrh nové ústavy. Národní referendum pak 67% většinou návrh schválilo. Celý proces se ale zkomplikoval tím, že zástupci establishmentu ho bojkotovali všemi způsoby a využili všech způsobů, včetně parlamentních obstrukcí, aby návrh nové ústavy i celý proces její tvorby byl zastaven, zneplatněn. Novou ústavu se nepodařilo přijmout do konce volebního období a po dalších volbách se vrátily k moci strany, které nemají zájem některé zásadní změny provést.

Celý ten příběh je velmi poučný a inspirativní. Ukázalo se to i v celosvětovém ohlase, jenž se projevil mimo jiné i v tom, že celá řada zemí se různými prvky toho procesu inspirovala. Je to vlastně jeden z důvodů, proč je tento příběh na výstavě představen, protože může sloužit k inspiraci i v ČR, kde někteří právníci začali mluvit o potřebě se vrátit k naší ústavě a podívat se, co v ní chybí.

Je tedy výstava především varováním před hrozbou sledování a zneužívání zastupitelské demokracie?

Problém nedostatečné reprezentace, problém zastupitelské demokracie, o kterém jsem mluvil, je na celém světě, protože třída politiků se vzdálila od veřejnosti, kterou má zastupovat. Vidíme to na celé řadě příkladů, na rostoucí korupci, na stále větším vlivu lobbistů a velkých hráčů, ať už jsou to mezinárodní společnosti nebo vlivné domácí zájmové skupiny. Tady se často objevuje pojem oligarchů, kteří alespoň podle zpráv, jež se dostaly na veřejnost, jsou ti lidé, kteří rozhodují. Politici hrají stále více jenom roli nastrčených figurek nebo loutek a provádí to zadání, které dostanou. Samozřejmě, když se takovýto pohled rozšíří, vede k neúčasti na volbách, k cynismu, k návratu postojů, které známe z období normalizace. Vede to k pocitu bezmoci typu „já bych rád něco dělal, nevím co, kromě toho, že jdu jednou za 4 roky volit a stejně ty volby jsou k ničemu.” A i když výsledek voleb dává nějaký signál, následuje po nich „bussines as usual”, pokračují staré pořádky a protest veřejnosti se do chování politiků nijak nepromítne. Tady se potvrzuje to, o čem se víc a víc mluví, že nestačí jednou za 4 roky volit. Novináři dokonce často popisují postoj politiků: „Jednou jste mě zvolili, tak mi dejte pokoj, nezajímají mě vaše názory, teď je to na mě.“

Možná je problém v tom, že ten program, za kterým politik jde, i kdyby ho chtěl čestně splnit, nikdy neodpovídá tomu, co se pak děje během těch čtyř let. Přijdou nové věci a politik rozhoduje bez mandátu, protože neví, či raději ani nechce vědět, co by si přáli jeho voliči, aby v té situaci udělal. On si vlastně dělá, co chce, pak se rozhodují klíčové věci typu přijetí eura nebo našeho postoje k válce na Ukrajině a politici volně rozhodují o něčem, k čemu nemají mandát…

Proto se víc a víc mluví o tom, jak občany zapojit do celkového procesu i v průběhu těch čtyř let mezivolebního období. Jeden z těch pojmů je pojem „deliberativní demokracie“, to znamená zdůraznění průběžné veřejné diskuze. Ukazuje to, že demokracie, to nejsou jenom volby, ale i diskuze o důležitých tématech, aby rozhodování nějakým způsobem odráželo názory veřejnosti, a ne jenom úzké skupiny.

Chomsky hovoří o výrobě konsensu. O tom, že média a politici velmi sofistikovaným způsobem prosazují vůli zájmových skupin…

To se dostáváme k další důležité kapitole, a tou je role médií. Média, která by měla být dodatečným bezpečnostním a kontrolním mechanismem v demokratickém zřízení. Vidíme, že dávno přestala plnit tu roli, protože jsou plně pod vlivem skupin, které mají ekonomickou a následně politickou moc. Takže ta role médií se naprosto vytrácí. Vidíme, že je to velký problém, který má své specifické příznaky v každé zemi. U nás dochází v poměrně velmi krátké době ke koncentraci médií do vlastnictví několika málo jednotlivců, kteří se ocitají přímo ve střetu zájmů. Pokud média porušují nějaká základní pravidla demokratických zřízení, tak to nemůže být dobré.

Dala by se na výstavě najít nějaká imaginativní složka, nějaké recepty, jak z krize ven? Jak znovu nastartovat proces, aby se moc vrátila zpět do rukou občanů, aby demokracie mohla fungovat lépe?

To je důvod, proč tato výstava vznikla. Když začnu od těch nejdetailnějších, nejkonkrétnějších případů, tak zde představujeme určité postupy, procedury, techniky, které umožňují zlepšovat účast občanů na podobě veřejného prostoru, to je to, v čem žijeme každodenně a co má samozřejmě vliv nejen na kvalitu života, ale i na celkové fungování demokracie. Na uspořádaných dílnách a diskusích v rámci výstavy došlo k setkání umělců z různých zemí a světadílů se zástupci občanské společnosti, kteří se mohli seznámit s postupy, jež se osvědčily v různých zemích a městech. To je ta jedna rovina. Druhou obecnější rovinu představují určité ideály a principy, které se celá výstava snaží komunikovat.

Demokracie je něco, co není jednou pro vždy dáno, není to něco, co nám někdo zařídí, to je něco, co záleží na nás, něco, co vyžaduje účast a trvalou péči. Takže když se budu chovat stejně, jako za doby normalizace, když se stáhnu do soukromí, když znovu začnu jezdit jenom na chalupu a budu někde nadávat a tím moje účast a postoj k věcem veřejným skončí, tak jenom otevírám větší prostor pro další negativní vývoj, který může dál pokračovat, nemá to nikdy dna, kam až to může dospět. Demokratické principy se mohou a mají uplatňovat i ve škole, v rodině, na pracovišti a samozřejmě v politických institucích. My víme, že lokální politika je mnohem kvalitnější, než ta celostátní. A proč? Jednak tam lidi na veřejné věci mnohem lépe vidí, ty věci jsou transparentnější, a taky se jich bezprostředně týkají. Proto to funguje lépe a také z toho vyplývá, že tato dimenze by se měla naší celkovou snahou dál šířit, měla by postupovat i do dalších pater politiky. Otázka ovšem je, jak toho dosáhnout.

Výstava ukazuje, že musíme víc vzájemně spolupracovat. Řešení větších úkolů, které přesahují lokální rovinu, je možné dosáhnout jenom pomocí vzájemné spolupráce. V současné době pozorujeme polarizaci společnosti, například polarizaci mezi Prahou a venkovem, mezi velkými a malými městy a vesnicemi. Fragmentace, která tu byla za normalizace, se vrací po nějakém období entuziasmu první poloviny 90. let. Vidíme, že podstatná část veřejnosti se vrací k podobnému chování, proto řada lidí začíná mluvit o druhé normalizaci.

Ještě zpátky k té výstavě. Co a jak mohou umělci dělat, aby demokracie nebyla na ústupu?

Myslím, že jsme to ukázali na řadě varovných i inspirativních příkladů, kdy umělec kriticky reflektuje určité jevy, ale také mobilizuje a inspiruje občanskou společnost. Umělecká díla pak nejsou jenom jednotlivé obrazy a fotografie, ale často dlouhodobé projekty, které trvají několik let. Jsou to projekty, jejichž součástí nejsou jen umělci, ale také lidé z jiných oborů, například v urbánních projektech také architekti, občané, novináři, podnikatelé, zástupci neziskového sektoru a státní správy. Je třeba, aby jednotlivé sektory vytvářely koalice a snažily se prosadit důležité reálné věci společně. Výstava obsahuje příklady takové spolupráce. Proto také děláme v průběhu výstavy, která běží až do poloviny března, diskuse, semináře, workshopy. Snažíme se dávat tyto skupiny dohromady.

V okamžiku, kdy sem přivedeme některé umělce, kteří mají zkušenost se spoluprací s občanskými iniciativami nebo profesními skupinami, obracíme se na odpovídající komunity u nás. To je další věc, že my jsme pořád kdesi na periferii. Někdy znovu vynalézáme kolo. Není to třeba, můžeme se ze spousty věcí poučit. Dialog by měl probíhat na mnohem intenzivnější úrovni. To je další rozměr naší výstavy. Existuje snaha propojit lokální příběhy a problémy, jako je příběh Ústí nad Labem a jeho konkrétní problémy, které jsou tam prezentovány. Ukázat, jaké jsou jejich širší historické i geografické souvislosti, protože řada předpokladů leží i v minulosti, i ve větším prostorovém měřítku. Například umělci z Jižního Tyrolska přijeli na zahájení výstavy a navštívili Ústí nad Labem, začali komunikovat s ústeckými umělci. To jsou všechno konkrétní příklady, které je dobré rozvíjet. A když se to bude dařit, tak může demokracie přestat být na ústupu, ale naopak začít znovu postupovat.

DOX, centrum současného umění, výstava MODY DEMOKRACIE, 14. 11. 2014 – 16. 3. 2015, další informace o výstavě najdete zde.

Napsáno pro e-republiku