Ještě jednou k těm špionům

Jako autor komentáře věnovaného fenoménu českých špionů v cizích službách chci tento svůj text doplnit, v něčem i upřesnit, a vůbec sdělit, co jsem jím ještě sledoval. Zabývám se již poměrně dlouho přezkoumáváním české minulosti. To snad řada čtenářů z obsahu mých komentářů už tuší. V české minulosti jsou – jak jsem se již vícekrát zmiňoval – záhady, které se nedají tzv. zdravým rozumem vysvětlit. Ústředním leitmotivem těchto studií je ovšem poznání, že lidstvo se nachází v posledním desetitisíciletí ve fázi vytváření velkých společností. Nejde jen o to, že jsou spojeny s rozvojem dělby práce, ale i s tím, že se tyto velké společnosti stále – a v posledních stoletích mnohem rychleji než dříve – mění. Z některých se vyvinuly zvláště velké komunity, jiné ustrnuly v rozměrech, kterou dosáhly již dříve. Jiné dokonce zmizely do propadliště dějin. Někdy ale jen zdánlivě. Jen se asimilovaly do jiné, větší společnosti.

Především mne ale zajímá společnost, k níž se také hlásím, tedy ta česká. Přemýšlel jsem i o příčinách toho, proč se její rozvoj z hlediska třeba lidnatosti zadrhnul. Není obtížné zjistit kdy. Konkrétně někdy v 16. století. Tehdy jsme byli z tohoto hlediska srovnatelní třeba s Anglií i s těmi největšími státy, kde se tehdy mluvilo nějakým německým dialektem. Francouzi či Španělé byli v té době výrazně početnější. Nebýt Bílé hory, možná by však Evropa dnes vypadala jinak. Není to ale až tak důležité, že jsme jen poměrně malá komunita. Důležitější je zjistit, proč k tomu došlo. I z toho důvodu jsem se dostal k fenoménu bretschneiderovců, jak to jeden z diskutujících k danému komentáři zmínil. Už Jaroslav Hašek v doslovu k 1. dílu Švejka, zaujat tímto zjevem, napsal o tehdy již nebožtíkovi, starém detektivovi starého Rakouska, že je jich (tedy Bretschneiderů) mnoho. Mínil tím sice první republiku, ale zrovna tak by to asi řekl i dnes. Nejde jen o to, že se zajímají o to, co kdo mluví, ale především o to, že bez této sorty Čechů by asi mnohé u nás vypadalo trochu jinak. Tedy bez lidí, kteří v sobě postrádají tzv. obyčejné vlastenectví. Nikoliv fanaticky orientovaný nacionalismus, ale jen pozitivní, přátelský a hlavně loajální vztah ke společnosti, v níž vyrostli a žijí, resp. žili. Vzpomínám si při té příležitosti na jednu informaci o Skotech. Když se před lety natáčel ve Skotsku film s Melem Gibsonem s válečnou scénou z bitvy u Stirlingu, měl prý režisér velký problém najít v řadách místních lidí komparsisty vystupující v rolích Angličanů jako jejich tehdejších protivníků. Nechtěli si ani za dobré peníze přivydělat v těchto rolích. Čeští filmaři s něčím takovým nikdy problém neměli. Zdejší herci si rádi zahráli v rolích, které by pro vlastenecky smýšlejícího Čecha neměly být příliš atraktivní. Prostě je zde jistý rozdíl v myšlení a s tím souvisejícím národním vědomím.

U poměrně velkého počtu Čechů pracujících v cizích službách (tím nemyslím samozřejmě ty, kteří pracují u normálních zahraničních firem, ať už doma či venku, jen ty špiony a jiné pomocníky alias přicmrdávače) není a nebyl problém „přivydělat si“. Vůbec to nemuselo (alespoň ne u většiny z nich) souviset se schizoidním onemocněním. Prostě dali přednost svým momentálním, praktickým zájmům před zájmy celku. Jinak jsou totiž těžko pochopitelné takové kasuistiky jako třeba náboženské restituce (katolická církev není a nikdy nebyla ryze národní církví), šlechtické restituce (viz nedávno publikovaný komentář k případu czerninských – ale i jiných – restitucí). Stejně tak je nesrozumitelná zdejší politika podřizující se zájmům nějaké cizí mocnosti (dříve rakouské, německé, sovětské, dnes třeba americké), i když je to zjevně v rozporu nejen se zdravým rozum, ale i s dlouhodobými i jinými zájmy domácího společenství. O tom existuje mnoho jiných svědectví v podobě případů pojednávajících o upřednostňování zájmů cizích subjektů před domácími, českými zájmy.

Zajímavé je sledovat, kde tento lokajismus a nečešství pramení. Samozřejmě, že v minulosti. Zmíněný Hašek v tomtéž díle také zmiňuje postavu nadporučíka Heinricha Lukáše. „..byl typem aktivního důstojníka zchátralé rakouské monarchie. Kadetka vychovala z něho obojživelníka. Mluvil německy ve společnosti, psal německy , četl české knížky a když vyučoval ve škole jednoročních dobrovolníků, samých Čechů, říkal jim důvěrně: ‘Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. Já jsem taky Čech.’“ (str. 141 ve vydání z r. 1981) . Hašek to tamtéž doplňuje i větou „Považoval češství za jakousi tajnou organizaci, které je lépe zdaleka se vyhnout“. Problém je v tom, že mnozí naši spoluobčané se stále chovají, jako tehdejší Češi typu nadporučíka Lukáše, i když žijeme ve státě, který od doby, kdy Lukáš toto hlásal, již existuje téměř sto let. Ani po čtyřech generacích jeho existence (někdy dost složité) se mnozí z Čechů nenaučili být loajální k vlastní společnosti. Přivydělávají si či jinak přilepšují tím, že slouží cizím zájmům. A proto jsem chtěl ve svém komentáři něco napsat o příčinách této zjevné a těžké deviace.

Mohl bych napsat o konkrétních případech, nebo o tom, jak k tomu přispívá způsob bádání o české minulosti i způsob vyučování dějepisu. O tom, jak to souvisí s obrovskou korupcí, která zde funguje, jaké efekty to mělo ve zlomových obdobích české minulosti atd. Na to by však nestačilo ani sto komentářů. Snad to ale stačí na to, abychom se společně zamysleli nad souvislostmi, o kterých někdy jen tušíme. Zmiňoval jsem některé z nich. Třeba souvislost s církevními restitucemi nedávno oživenými „sporem“Zemana s Vlkem o Mladotův dům. Co je pravda na tom, že došlo k tajné úmluvě Hradu s církví kolem nemovitostí na Hradě? Jak se obcházejí problémy s tím související třeba dlouhodobými pronájmy tzv. „za hubičku“? Proč má mít církev v pronájmu dobře vybavený dům za korunu ročně na sto let? Kdo něco takového odsouhlasil a je tedy za toto mrhání odpovědný? (možná je v tom i úhrada topení a jiných energií!) Kdo se mohl či může v kanceláři prezidenta přihlásit na pronájem nevyužívaných prostor s podobným požadavkem, protože jinak jde o jasnou diskriminaci (jsem ochoten pane Zemane nabídnout desetkrát tolik, tedy deset korun ročně!).

Suma sumárum jde o to, že lidí pracujících v tomto státě pro cizí zájmy je – jak by řekli na Slovensku – neúrekom. Když s tím nedokáže něco udělat BISka, měli bychom do toho zapojit jiné lidi, protože se to týká nás všech. Přinejmenším by měli tito lidé jít na pranýř. Anebo čelit obžalobě z vlastizrady.