Jihovýchodní Asii postihla katastrofa, která překonala všechny rekordy. Jmenuje se Spojené státy

Reklama


Napsal David Swanson, přeložil Brok, převzato odtud.

V mém městě ve Spojených státech – což není zvlášť neobvyklé – máme na významných veřejných místech velké pomníky, které označují některé z nejkatastrofálnějších nemorálních akcí minulosti. Bohužel, všech pět těchto hlavních pomníků oslavuje tyto minulé hrůzy, místo toho, aby nás učili je neopakovat. Virginská universita nyní staví památník zotročeným lidem, kteří ji stavěli. Budeme tedy mít pět oslav zla a jednu jejich varovnou vzpomínku.

Dva z pěti pomníků slaví genocidu západní expanze přes kontinent. Dva slaví stranu otrokářů v americké občanské válce. Jeden uctívá vojáky, kteří se účastnili jednoho z nejničivějších a nejvražednějších útoků na malé části země, které lidstvo dosud spáchalo. Ve Spojených státech to lidé nazývají „válkou ve Vietnamu“.

Ve Vietnamu se to nazývá americká válka. Ale nejen ve Vietnamu. Byla to válka, která tvrdě zasáhla v Laosu, Kambodži a Indonésii. Pro podrobně podloženou a ucelenou představu si můžete prohlédnout novou knihu „Spojené státy, jihovýchodní Asie a historická paměť“, kterou editovali Mark Pavlick a Caroline Luft, s příspěvky Richarda Falka, Freda Branfmana, Channaphy Khamvongsy, Elaine Russell, Tuan Nguyen, Bena Kiernana, Taylora Owena, Garetha Portera, Clinton Fernandes, Nicka Turse, Noama Chomskyho, Eda Hermana a Ngo Vinh Longa.

Spojené státy shodily v jihovýchodní Asii 6 727 084 tun bomb na 60 až 70 milionů lidí, což je více než trojnásobek toho, kolik použily v Asii a Evropě ve 2. světové válce. Současně zahájily stejně masivní útok pozemním dělostřelectvem. Aplikovaly ze vzduchu desítky milionů litrů látky Agent Orange a nepočítaně napalmu s ničivými následky. Účinky přetrvávají dodnes. Desítky milionů bomb dodnes nevybuchly a jsou den ode dne nebezpečnější. Studie z roku 2008 provedená lékařskou fakultou Harvard Medical School a Institute for Health Metrics and Assessment na Universitě ve Washingtonu odhadla že v severním a jižním Vietnamu během americké účasti násilnou smrtí zemřelo 3,8 milionu lidí, vojáků i civilů, nepočítaje stovky tisíc zabitých v Laose, Kambodži a Indonésii. Ve Vietnamu, Laosu a Kambodži bylo asi 19 milionů zraněno nebo bez domova. Mnoho milionů dalších bylo nuceno žít nebezpečný a zbídačený život, přičemž důsledky přetrvávají dodnes.

Američtí vojáci, kteří padli v té válce, představují jen 1,6 % všech úmrtí, ale jejich utrpení dominuje americkým filmům o válce. Skutečně trpěli tolik a hrozně, jak je znázorněno. Od té doby spáchaly sebevraždu tisíce veteránů. Představte si však skutečný rozsah utrpení, kterým prošel jihovýchod Asie, i kdybychom pominuli zmrzačené oběti a miliony lidí, kteří ztratili své domovy a obživu. Vietnamský památník ve Washingtonu D. C. uvádí 58 000 jmen padlých na 150 metrech zdi. To je 387 jmen na metr. Podobně by 4 miliony jmen vyžadovaly zeď dlouhou 10 336 metrů, nebo vzdálenost od Lincolnova památníku k pahorku amerického Kapitolu a zpět a totéž ještě jednou, a pak až do zákulisí všech muzeí, stojících podél naší cesty od Washingtonského památníku.

„Naštěstí“ záleží jen na některých životech.

V Laosu zůstává asi třetina země zničena přítomností nevybuchlých bomb, které nadále zabíjejí velké množství lidí. Patří mezi ně asi 80 milionů kazetových bomb a tisíce velkých bomb, raket, minometů, granátů a šrapnelů. Od roku 1964 do roku 1973 vedly USA jednu bombardovací misi proti chudým, neozbrojeným zemědělským rodinám, devět let každých osm minut ve dne v noci s cílem zničit jakékoli potraviny, které by mohly živit vojenské či partyzánské jednotky (nebo kohokoli jiného). Spojené státy předstíraly, že poskytují humanitární pomoc.

Jindy se jednalo jen o náhody. Bombardéry létající z Thajska do Vietnamu někdy nemohly bombardovat Vietnam kvůli povětrnostním podmínkám, a tak jednoduše upustily své bomby nad Laosem, místo aby provedly obtížnější přistání s plným nákladem zpět v Thajsku. Když prezident Lyndon Johnson v roce 1968 oznámil ukončení bombardování v severním Vietnamu, letadla místo toho bombardovala Laos. „Nemohli jsme letadla jen tak nechat rezavět,“ vysvětlil jeden úředník. Chudí, zraněni starými bombami, dnes v Laosu nemají přístup k potřebné zdravotní péči a musí přežít v ekonomice, do které kvůli bombám nikdo neinvestuje. Aby přežili, prodávají kov z bomb, které úspěšně zneškodní. Riziko je značné.

Kambodža byla „ošetřena“ zhruba stejně jako Laos, s podobnými a předvídatelnými výsledky. Prezident Richard Nixon v té věci oslovil Henryho Kissingera, a ten přikázal Alexandru Haigovi, aby vytvořil „masivní bombardovací kampaň … na všechno, co letí, na cokoli, co se hýbe“. V důsledku toho nabrali podporu Rudí Khmerové a z 10 000 vojáků v roce 1970 vyrostli v roce 1973 na 200 000 vojáků. V roce 1975 potom porazili proamerickou vládu. (Pozn. překladatele: Co se týká úcty k životu, měli tedy demokratickou US školu).

Válka ve Vietnamu byla stejně strašná. Masakry civilistů, použití farmářů jako návnady, zóny volného ohně, ve kterých byla jakákoli vietnamská osoba považována za „nepřítele“ – nebyly to neobvyklé techniky. Primárním cílem bylo zničení populace. To – a ne laskavost – vedlo k většímu přijímání vietnamských uprchlíků, než bylo praktikováno během předchozích válek. Robert Komer vyzval USA, aby „posílily programy pro uprchlíky, jejichž cílem bude připravit Viet Kong o náborovou základnu.“

Americká vláda od začátku pochopila, že hrůza, kterou chtěla uvalit na Vietnam, neměla významnou podporu veřejnosti. Obávala se také „demonstračního efektu“ levicové vlády Vietnamu, která byla proti dominanci USA a dosahovala sociálního a ekonomického pokroku. Bomby s tím měly pomoci. Podle slov vojenských historiků USA, kteří psali v The Pentagon Papers, „v zásadě bojujeme s porodností ve Vietnamu.“ Ale tento boj byl samozřejmě kontraproduktivní a jednoduše generoval více „komunistů“, což vyžadovalo další nárůst násilí proti nim.

Jak přimět lidi v USA, kteří se považují za dobré a slušné, aby poslali své chlapce zabíjet chudé zemědělce a jejich děti a jejich starší příbuzné? Na co máme profesory, pokud nedokážeme získat podporu veřejnosti?? Linie vyvinutá v americkém vojensko-intelektuálním komplexu spočívala v tom, že Spojené státy nezabíjejí zemědělce, ale spíše urbanizují a modernizují země tím, že rolníky integrují do městských oblastí díky uměřenému použití bomb. Mezi tím až 60 procent lidí ve středních provinciích Vietnamu bylo odkázáno na konzumaci kůry a kořenů. Děti a starší lidé byli první, kdo vyhladověli. Ti, kteří byli zahnáni do amerických věznic a podrobeni mučeni a experimentování, přece byli nakonec pouhými Asijci, takže proč hledat přesvědčivé omluvy?

Miliony ve Spojených státech byly proti válce a snažily se ji zastavit. Nevím o žádném pomníku na jejich počest. Lidé našli příznivý ohlas v americkém Kongresu a tak dne 15. srpna 1973 ukončili bombardování Kambodže. Přinutili „je“ ukončit celý hrozný podnik. Vynutili si na Bílém domě progresivní program domácí politiky. Přinutili Kongres, aby považoval Nixona za zodpovědného způsobem, který je dnes americkému Kongresu naprosto cizí. Když míroví aktivisté v uplynulých letech vzpomínali 50. výročí každého konkrétního pokroku v úsilí o mír, nabídla se americké společnosti jako celku jedna otázka: Kdy se „oni“ poučí? Poučí se někdy?

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku 14 komentářů