Jiné Rusko

Podívejte se na Rusko, které jsem pozoroval během své poslední dovolené. Je to jiné Rusko, než bručení všech těch trvale nespokojených liberálních moskevských intelektuálů.

Tímhle názvem „Jiné Rusko“ nemyslím politické hnutí založené kdysi podivným tandemem složeným z pravověrného proamericky naladěného pravičáka, šachového šampiona Garri Kasparova radikálního levičáka Eduarda Limonova. Myslím tím Rusko, které jsem pozoroval během své poslední dovolené. Je to jiné Rusko, než si představíš, když posloucháš bručení všech těch trvale nespokojených liberálních moskevských intelektuálů.

Z jejich rozhovorů a článků v tomto směru získá člověk pocit, že v Rusku všechno vždy bylo, je a bude špatně, a to až do té doby, dokud Rusko nepřestane úplně existovat jako cosi svérázného a samostatného. A protože původně pocházím z tohoto prostředí, loučení s těmito představami pro mě nebylo jednoduché. Často jsem si totiž kladl otázku: „Nejsme opravdu tak hnusní, jak to oni říkají?“

Postupně jsem však začal pro sebe objevovat „jiné Rusko“ – tedy takové, jaké by mělo být podle klasické ruské literatury a veřejných představ 19.-20. století. A protože teď většinu času trávím v Izraeli, jsou pro mě zážitky z každé cesty do vlasti zvláště živé a zářivé. O několik z takových zážitků z mé poslední dovolené v Rusku se s vámi podělím.

Provinciální klášter

Do tohoto kláštera jsem jel už podruhé jako tovaryš své manželky, která tam s několika dalšími kolegyněmi maluje kostel. Loni vyzdobili oltář, teď loď kostela. Klášter se nachází asi 200 km na jih od Moskvy, asi kilometr od hranic okresního městečka Michajlov. Je to v jistém slova smyslu „rodinný podnik“ – opatka kláštera a kněž jsou bratr a sestra, místní rodáci. Jejich otec také bydlí v klášteře, jako chlapík nadaný na všechny druhy práce. Až poté, co jsme odtamtud odjeli, nám oznámili, že nešťastnou náhodou zahynul.

 

Klášter není moc starý – na toto místo byl přesunut odjinud na začátku 19. století. V roce 1954 byl kompletně zbourán, teď se obnovuje. Je při něm slušné hospodářství – krávy, kozy, zelenina, ovocná zahrada. Mají i svůj krámek, kde prodávají své výrobky: buchty, hutný domácí sýr a lahodnou smetanu, bylinkové čaje apod. Život je tu velmi asketický, protože všechny prostředku jdou na stavbu. Kadibudka, venku letní sprcha (v zimě se myjí v umyvadle), vodovod mají, ale zdaleka ne všude.

O našem životě v klášteře se nic moc říci nedá. Byla to těžká dřina od deseti od rána do půlnoci, protože plocha, kterou bylo potřeba namalovat, byla velká, slíbili jsme, že práci dokončíme do Vánoc a všichni mají spoustu práce v Moskvě i jinde, proto tam nemohou být nastálo. Jedno zajímavé setkání v klášteře však stojí za to popsat.

 

Klášter zatím není moc známý, proto tam není moc lidí. Vedle asi dvou desítek jeptišek a novicek tam za naší přítomnosti bydlela jedna poutnice, která je tam téměř trvale (loni tam byla také), a námezdní pracovníci. Vedle našeho týmu malířů ikon tam loni byli dva kolegové z Rjazaně a letos několik Uzbeků, kteří dělali dlažbu kolem kostela. O víkendech přichází hodně lidí z městečka na bohoslužby. Někteří zůstávali celý den, povídali si s jeptiškami, v něčem jim pomohli.

Seznámili jsme se s jednou paní, protože v době, kdy jsme jedli, cvičila jeptišky po jedné ve zpěvu (klavír se totiž nacházel v klášterní jídelně). Manželka ji poprosila o jedno cvičení, a tak se seznámily. Je místní rodačkou, ale v současné době bydlí v Moskvě. Teď je u matky na dovolené. Za několik dnů nám nabídla exkurzi do městečka. Ta exkurze dopadla fascinujícím způsobem – nikoli proto, že by tam bylo hodně historických památek (nebyly tam skoro žádné), ale zapůsobilo na mě to nadšení svým malým rodištěm, které naše průvodkyně ukázala. Bylo vidět, že své poklidné a ospalé městečko skutečně miluje.

Kromě jedné barokní budovy ze začátku 18. století a několika kostelů tam bylo hodně obytných domů z přelomu 19. a 20. století, které se nám snažila ukázat. O každém něco vyprávěla. Bohužel, většina těchto baráků byla zvenku zakryta cihlami z důvodu lepší tepelné izolace, takže se na pohled moc nelišily od těch úplně nových.

Mimo to nás zavezla i do továrny na krajky, po cestě vzala svoji přítelkyni, místní zaměstnankyni, aby nás tam pustila (byl víkend) – asi ji tím udělala přátelskou službu, protože jsme si nakonec i nějaké hadříky koupili. Ta odbornice na krajky na mě zapůsobila stejně – jako entuziastka do své práce a svého městečka. Ukázala nám, jak se krajky vyrábí manuálně tradičním způsobem, vyprávěla o výstavách, veletrzích apod.

 

Poslední zajímavé setkání jsme měli, když jsme se vraceli do Moskvy. Podařilo se nám totiž chytit autostop. Řidič byl bývalý důstojník a místní rodák, teď také Moskvan. Když jsme řekli, že se vracíme do kláštera, vyprávěl o své manželce, která pravidelně navštěvuje jednu opatku v Kaliningradské oblasti, se kterou se jednou seznámila v Moskvě a teď jsou dobrými přítelkyněmi. Ta opatka původně na žádné řeholnictví nemyslela, ale po nějakém životním dramatu (zapomněl jsem, co se vlastně stalo) navštívila jednoho starce a ten jí nařídil, aby založila klášter. Původně ho založila na svém vlastním pozemku. Později, když už klášter normálně fungoval a byl znám v okolí, daroval mu nějaký mecenáš další pozemek někde jinde. Teď je tam jeho pobočka.

Dětská vesnička

V Orionu jsme byli také už podruhé – objevili jsem ho pro sebe o minulém létě a rozhodli se ho při další příležitosti určitě navštívit. Nachází se asi 100 km na jihozápad od Moskvy v hezké krajině, která se skládá z lesů a popřevratových chatových osad. Vypadá dost svérázně – je to několik budov nejrůznějších architektonických stylů postavených v kruhu s kulatou budovou školy uprostřed.

 

Orion není klasickou dětskou vesničkou SOS – je to autorský projekt. Oficiálně se jmenuje „partnerství adopčních rodin“. V současnosti v něm bydlí asi pět rodin, každá má asi 5-6 dětí, svých i adoptovaných, a dále dobrovolníci a kandidáti na vstup do komunity. Loni tam byla jedna kandidátská rodina, ale po půlroce se nakonec rozhodli odjet. Teď je tam zase skupina dobrovolníků z Anglie a Francie.

 

Žije se tam podobně jako v klasickém izraelském kibucu – třikrát denně společná strava ve veřejné jídelně, přes den se vzájemně navštěvují, společně organizují stavbu domů pro každou novou rodinu (teď je ovšem stavějí stavební dělníci, na začátku to však dělali sami členové komunity a dobrovolníci). Auta jsou společná (daná do správy jednotlivým členům), každé ráno mají schůzku kvůli uspořádání plánů na celý den, mají vlastní základní školu a minimální hospodářství – truhlářskou dílnu, pár krav, koně, pěstují také nějakou zeleninu.

Když jsem se jich ptal, proč nepěstují více, mají přece dost velký pozemek a traktor, odpověděli mi, že považují za lepší věnovat více času dětem, a s penězi velký problém nemají. Žijí jak ze státních prostředků za adoptované děti, tak z různých tréninkových programů, které provádějí pro externí zájemce.

Jak už jsem zmínil, je to autorský projekt. Založil ho jeden esoterik před více než 20 lety. Orion je druhá vesnička tohoto projektu, založená několika absolventy té první. V první vesničce jménem Kitěž jsem byl před 20 lety, kdy to právě začínalo. (Mimochodem, „Kitěž“ je v ruské tradici něco jako hora Blaník v té české. Je to město, které se podle legendy celé schovalo na dně jezera před mongolským obléháním, což je obraz zvláště oblíbený mezi staroobřadníky a esoteriky.) Tehdy tam ještě žádné děti nebyly, jen se stavěly sruby. Komunita se tehdy skládala převážně z ruských imigrantů z postsovětských zemí – potkával jsem tam lidi z Estonska, Ukrajiny a Kazachstánu. Z duchovních věcí si pamatuji ranní patnáctiminutové cvičení v čínském stylu a večerní společné posezení u táboráku. Teď to v Orionu vypadá jako úplně organizované a zaměřené na hlavní cíl – na děti. Esoteriku připomínají jen obrazy na zdech od zakladatele komunity ve stylu Nikolaje Rericha, za jehož žáka se považuje. Většina členů komunity je pravoslavná a podle potřeby jezdí do nejbližšího kostela.

Stín války

I když se válka na Donbasu nedotýká Ruska bezprostředně, je ji cítit na každém kroku. Zejména je hodně slyšet o uprchlících. Například jedna rodina vzdálených příbuzných z Luhanska bydlí u mé sestry. O dalším chlapci z Dněpropetrovská, kterého moskevští příbuzní vzali do Moskvy, dokud ho neposlali zabíjet a nechat se zabít, vyprávěla má nevlastní matka. Další příběh o námořníku z Oděsy, který ze stejných důvodů nedoplul do Oděsy, ale někam cestou zmizel z lodi a nakonec se ocitl v Moskvě, vyprávěl náš podnájemník.

I v Michajlově jsem mimochodem slyšel o nějakém nedávném výletě pro děti uprchlíků, které teď bydlí v místním letovisku. V klášteře jsem potkal uprchlíka osobně. Nejprve jsem si všiml auta s ukrajinskou značkou. Na zadním sedadle ležela spousta všelijakých igelitek – ti lidé očividně neměli moč času pořádně zabalit kufry. Pak jsem se seznámil i s jejich majitelem. Mladý chlapec z Luhanské oblasti. Rodina je zatím v Rostově, sám si tady domlouvá práci a bydlení. V kostelech a na jiných veřejných místech jsou inzeráty a sběru peněz a věcí pro uprchlíky. Při bohoslužbách se na pokyn patriarchy čte zvláštní modlitba za mír na Ukrajině.

Jednou jsme šli na mítink na podporu Doněcké republiky. Bylo na něm relativně málo lidí, maximálně tisíc, ale všeho druhu – od kozáků a jiných konzervativních nacionalistů oblečených do uniforem carské armády až po klasické moskevské intelektuály, které bych klidně mohl potkat ve svém výzkumáku. Na různých místech sbírali peníze na podporu uprchlíků a domobrany, prodávali trička a zapisovali telefony lidí ochotných něčím pomoci. Projevy tam byly většinou hysterické, ale několik jich znělo dost solidně a přesvědčivě, zejména řeči jednoho odborníka na lidská práva jedné novinářky a důstojníka od výsadkářů.

Najednou vidím tlustého vousatého a dlouhovlasého chlapa, který mi někoho připomíná. Dívá se na mě také váhavě a ptá se: „Fjodore?“ Zjistilo se, že je to bývalý hippík, kterého jsem neviděl asi 20 let. S ním je jeho sympatická manželka, psycholožka pracující s postiženými dětmi. Setkání nás evidentně všechny potěšilo, ale brzy jsme museli pryč. Válka po dost dlouhé době výrazně sjednotila drtivou většinu ruské společnosti, ale současně zvýraznila propast mezi vlastenecky a proamericky naladěnou částí společnosti. Několik mých známých, kteří nikdy nebyli příznivci Putina a rádi nadávali na „režim“, se teď najednou ocitlo na straně povstalců Donbasu, mezi nimi třeba má macecha, opozičně naladěná už od 60. let, starý hippík, příslušníci ruské církve v zahraničí (tj. monarchisti).

Na druhé straně mám dojem, že lidé začali o politice mluvit opatrněji, nikoli ze strachu před „režimem“ (na Facebooku své názory neskrývají), ale spíš ze strachu se pohádat. Je to zajímavé, protože jak jsem už asi kdysi psal, diskuse na abstraktní téma je v Rusku druhem národního sportu a odlišné názory oponenta přidávají diskusi na zajímavosti, ale vůbec nevedou k žádné nepřízni: Mysli si, co chceš, ale dokud jsi neudělal nic špatného, je to tvá věc. Teď to ale vypadá, že lidé berou svůj postoj k ukrajinským událostem až příliš vážně a příslušnost oponenta k opačnému táboru začíná vadit. Proto lidé raději opatrně, ke kterému táboru patří protějšek. Když patří k tvému, začíná rozhovor jako dřív, pokud ne, řeknou – jako v Evropě – něco zdvořile neurčitého a přejdou na jiné téma. Zejména mí vlastní přátelé opozičníci se vyhnuli rozhovoru pod záminkou nedostatku času.

Pro charakteristiku opačného tábora je však celkem zajímavý jeden rozhovor na ukrajinské téma, který měla má manželka se svou dávnou známou. Oponentka je původem z Kyjeva, ale už asi 25 let bydlí v Moskvě. Na původní výrok ve stylu „za všechno může Putin“ (tentokrát za probuzení radikálního ukrajinského nacionalismu, což je do jisté míry pravda) manželka odpověděla ve stylu blondýny z vtipů: „Tak to na Putinův rozkaz bombardují Doněck a Luhansk? Putin velí ukrajinské armádě? To jsem nevěděla!“ Oponentka na to šla z druhé strany: „Ale stejně i většina na Donbasu je pro jednotnou Ukrajinu!“ (což se bez referenda a zvláště za války těžko zjistí – pozn. aut.). A i kdyby většina byli separatisti, stejně jsou to horníci, nikoli normální lidé, ti se dají přesvědčit o čemkoli. (Hezký argument z úst demokratky, že jo! – pozn. aut.) Na to následovala další „odpověď blondýny“: „Tak proč se ukrajinským nacionalistům nepovedlo přesvědčit je o své pravdě?“ Oponentka to vzdala, poradila, aby „nechali tuhle kuchyňskou geopolitiku“, a tím rozhovor ukončila.

Převzato z e-republika.cz

Přejít do diskuze k článku 18 komentářů