Jsme součástí světového zla

Jedu tramvají do středu města. Proti mně sedí asi šestnáctiletá dívka s andělským obličejem,  vyřazujícím dobro i laskavost v míře, který nevídáte každý den. Jednou z ní bude dobrá a chápající manželka a jedinečná matka a vychovatelka svých dětí, přemítám, a tu mě napadne, že i ona, přes veškerou její jistě čistou mysl a stejně jistě i její bezchybné skutky, je součástí jistého pozemského zla. Jeho součástí sice nedobrovolnou a současně i nepatrnou, jakou je třeba obilné zrníčko na obilném lánu, ale i tak s tímto zlem spojená.

Proč tomu tak je a proč tomu tak musí být, dumám, a odpověď na tuto otázku mě svou brutalitou zasáhne jako rána mezi oči.

Nu protože je Češka, to je její vinou, stejně jako je tvojí vinou, že  jsi Čech, drnčí mi v hlavě, rozhlédnu se po lidech v tramvaji i po těch, co se pohybují venku na ulici, a uvědomuji si, jaké obrovské množství  nás viníků tohoto trestu za zlo, které jen nám všem společné, je.

Ano, je to tak, všichni my Češi, kteří tuto krásnou kotlinu obýváme, neseme na čele neviditelné Kainovo znamení. My, příslušníci národa, který se po desetiletích totality ocitl náhle svobodný a volný jak pták na obloze, nenašel dost odvahy k tomu, aby tou oblohou brázdil jen sám a opuštěn, a hledal někoho mocného, o koho by se mohl opřít. Nu a protože předchozí totalita vycházela z východu, vrhl se  instiktivně – aniž by si všiml (anebo spíš byl ochoten si všimnout), jak se mezitím změnila strana druhá – do její náruče.

Nu a teď je tedy, jak se říká, pevným článkem západní aliance, jejíž vedoucí země Spojené státy zavraždily od konce minulé války většinou prostým shazováním pum z letadel 20 až 25 milionů lidí a vojensky intervenovaly v Číně, Itálii, Řecku, na Filipínách, v Jižní Koreji, Albánii, Íránu, Guatemale, Libanonu, Egyptě, Indonésii, Britské Guayaně, Vietnamu, Kambodži, Kongu/Zaire, Brazílii, Dominikánské republice, Chile, Řecku, Východním Timoru, Nikaragui, Grenadě, Libyi, Panamě, Iráku, Afghánistánu, Salvadoru, Haiti a Jugoslávii. Nu a třeba jen v té Koreji se jim podařilo vybít  plných 20 procent severokorejského obyvatelstva a v tak zvané válce proti terorizmu zabili těch lidí 1,3 milionu.

Ale my Češi jsme se téhle přemíry vojenství svého nového otce a patrona nezalekli, takže jsme v roce 1999 vstoupili do NATO a ještě v témže  roce dala naše tehdejší vláda souhlas s přeletem amerických bombarďáků přes náš vzdušný prostor k tzv. humanitárnímu bombardování tvrdolebých Srbů, odmítajících pochopit,  že Jugoslávie musí být rozkotána, aby na jejím území – v Kosovu – mohla vzniknout největší americká vojenská základna v Evropě. V den tohoto našeho souhlasu s bombardováním těch, kteří jediní na náměstí Svobody v Bělehradě  v roce 1938 a 1968 masově protestovali proti bezpráví na nás páchaném započal náš morální sešup, který se do dnešního dne nezastavil.

Nu a jak ten sešup pokračoval, okorávalo i naše vnímání zaznamenáníhodných výroků amerických politiků, počínaje dvěma výroky někdejší americké ministryně zahraničí M. Albrightové, z nichž jeden hlásal, že Rusko má příliš mnoho nerostného bohatství, což prý není spravedlivé, a druhý, že Rusko má bohatství příliš velké na to, aby patřilo jen jedné zemi. Otevřený apetit na ruskou ropu plyn se dalšímu americkému politikovi, prezidentu Obamovi, v ústech zadržet sice podařilo, ale i jeho výrok z února 2015: „Musíme mít nejsilnější vojenskou sílu světa a příležitostně musíme zkroutit ruce zemím, které by nebyly ochotny dělat to, co potřebujeme, aby dělaly“, nepostrádal razanci, která  byla v dřívějších letech, a to snad i v hitlerovském rajchu, nepředstavitelná. Nu a za sedm měsíců po Obamově výroku přitvrdil muziku ještě dál náměstek amerického ministra zahraničí Armitage, když na adresu Pakistánu řekl před celým světem: „Zbombardujeme vás zpět do doby kamenné!“

Tak takovéto velebné aliance, vážení, jsme dnes členy, a naše armáda čeká, nejspíš s obavami a rozpaky na to, co nám její velení rozkáže činit, či kam má napochodovat. Ale dnes už přece někam patříme a musíme se podle toho chovat, řekl přece jeden náš nezapomenutelný dvojnásobný ministr, takže diskutovat možno, ale neplnit rozkazy nemožno.

Řeknu vám, že až se jeden diví, že v tomto rámci, v němž je nám dáno žít, může ještě existovat laskavost a dobro, které jsem dnes ráno obdivoval na tváři mi neznámé mladé dívky.