Retro: Dvanáct klíčů od Anonu – Brána osudu

23. 9. 2012

Brána Osudu

Život zahyne a Smrt vstane.
Světlo oslepne a tma vzhlédne.
Měsíc pluje nad kamennou hradbou,
světlo naděje či odlesk bídy.
Opona ze starých rozedraných hadrů visí na holé tyči.
A kamenná sedadla Amphitheatru zarůstají býlím.

Uprostřed jeviště hromada odhozených masek.
Je po maškarádě.
Jen prázdné úsměvy a pohledy očních důlků.
V dálce troubí ponocný a osamělý pes tu a tam štěkne.
Podzimní vítr voní mořskou solí
a tlejícím listím.

Ach, bráno Stvoření,
tam kde moje nohy uhnily a srdce puklo.
Moje kůže se sloupala, má ústa vyschla jako stará studna.
Gejzíry mojí krve skropily tvůj práh,
prameny mých slz protekly mezi tvými pilíři.

Ty bráno Stvoření a bráno Znetvoření.
Bráno bolesti a Umirani skrze její plamen.
Bráno temných mračen,
která se stahují na našich horizontech.
Bráno dohořívajících svící,
mihotající se vůle našeho přežití.

Opono našich představ,
roztáhni se do širokého šklebu.
Stojí před tebou člověk,
třesoucí se duše, zlomená bříza.

Střípky barevné mozaiky jsou rozesety kolem tvých vrat.
Útržky stránek knihy života, korálky štěstí
jež pracně navlekáme na šňůru času.
Mléčné zuby, ohmatané fotografie v krabici od sušenek.
Naše vzpomínky se v tobě promítají
a komicky trhavými pohyby unikají do prostoru.

Bráno oprýskaných nátěrů, Bráno rzi, Bráno prohlédnutí.
Měsíční oko zírá skrze tvoje veřeje
Vesmírný chlad vane do mojí duše.
Zítra, snad zítra nastane nový úsvit,
nová naděje na zrození,
jenom my už tady nebudeme.

Copyright © 2005 Dominika Dery

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře