K úloze mýtů v dějinách  (13.díl)

(p.kuzvart@email.cz)

K úloze mýtů v dějinách (12. díl)

Kdy a kde vznikala novozákonní  evangelia  a kdo byli jejich autoři?

Evangelia jako zdroj faktografie nejsou bohužel příliš věrohodná. Jejich účelem bylo totiž písemné zachycení dosavadní ústní tradice posvátného mýtu a jeho další šíření, nikoli věrné a věcné podání skutečných dějů a činů jednajících osob. Nešlo o faktografii, o otázku, jak se vše kolem roku 30 n.l. před jarním židovským svátkem Pesah odehrálo v městě Jeruzalémě. Se značnou dávkou nejistoty můžeme využít nanejvýš základní dějové kostry příběhu, jak jej evangelia podala. 

Evangelium podle Marka měl sepsat společník apoštola Petra (Petrus = skála, tak jej měl označit sám Jošua (Ješua, Ježíš), jinak se ve skutečnosti jmenoval Šimon Léwy a byl původně rybář). Učinil tak na základě Petrových vzpomínek. Jde o nejstarší a nejkratší z evangelií pojatých do Nového zákona. Mělo být sepsáno na popud římských křesťanů, za místo jeho vzniku bývá považován Řím a mělo vzniknout v 60. letech prvého století, v době Neronova pronásledování křesťanů, tedy asi 30 let po vyvrcholení popisovaném příběhu.    

Evangelium podle Matouše sepsané údajně celníkem Matoušem vzniklo v Antiochii po porážce velkého židovského protiřímského povstání, nejspíše v 80. letech prvního století, tedy přibližně 50 let po popisovaných událostech. Badatelé se dnes přiklánějí k názoru, že jeho autor je neznámý, nebyl podle všeho očitým svědkem událostí a svou verzi příběhu sepsal na základě Markova evangelia, sbírky Jošuových výroků a vzpomínek současníků. 

Evangelium podle Lukáše sepsal podle všeho vzdělaný, řecky mluvící lékař, pocházející snad z Antiochie. Sám se s  Jošuou osobně nikdy nesetkal. Text sepsal na základě Markova evangelia, sbírky Jošuových výroků a vzpomínek současníků někdy v osmdesátých letech prvého století, tedy asi 50 let po událostech. Text mohl vzniknout v Řecku nebo v Sýrii. 

Evangelium podle Jana měl podle tradice sepsat apoštol Jan Zebedeus. Soudí se ale, že autorem byl někdo jiný a text vznikl na základě Janových vzpomínek. Autor znal texty již existujících tří starších novozákonních evangelií a jeho text se  od nich liší jak obsahem, tak i stylem a jazykem. Toto evangelium bylo sepsáno kolem roku 100 n.l. v Malé Asii a je tedy nejmladší. (23)

Originály evangelií stejně jako všech knih bible se nedochovaly a známe je díky novějším opisům. Žádný z evangelistů podle všeho nebyl očitým svědkem  popisovaného děje. Pouze jediný z nich zažil jako mladík dobu kolem roku 30 n. l., ale svůj text psal jako stařec a neexistuje žádný důkaz, že by byl v mládí „u toho“. Od  žádného evangelisty dokonce nemáme jediný autograf. Všechny jejich údajné texty se dochovaly v opisech, či spíše v opisech opisů. Je nutno připomenout, že sepsání všech čtyř evangelií předcházely desetiletí, kdy posléze písemně zachycený příběh koloval v ústní formě a rychle se v rámci ústního tradování obaloval dodatečnými prvky a měnil v mýtus. Jaká je potom ale autenticita evangelií? Velmi sporná! Mají se  k reálným dějům asi jako Jiráskovy Staré pověsti české ke skutečně proběhnuvší české historii.

Okolnosti narození Jošuy ben Pantery

Začátkem ústředního Jošuova novozákonního příběhu je jeho narození. O jeho matce, Marii – Miriam (arabsky Marjam) se spolehlivě neví skoro nic. Co je uvedeno dále, pochází z židovských zdrojů. I tady je na místě ostražitost, vzhledem k postoji autorů k námětu. Pokud první křesťané v období po Jošuově popravě měli zřejmou tendenci příběh mytizovat a postupně doplňovat a vylepšovat, pak Židé vyznávající judaistické náboženství považovali křesťany za odpadlickou židovskou sektu a jejich vztah k nim byl tedy jednoznačně negativní. Proto je nutno předpokládat, že dané děje a jejich detaily nepopisovali nestranně, ale že si proti křesťanům a jejich mýtům rádi přisadili i něco zpochybňujícího či dehonestujícího.   

Miriam byla Židovka, jež  pocházela podle všeho asi z dost nuzných poměrů a její rodiče ji podle židovských zdrojů měli dát za ženu římskému centurionovi Panterovi, tedy nižšímu veliteli římských okupačních vojsk v Judeji. Taková manželství nebyla v té době údajně ojedinělá. Pantera nemusel být ani Římanem, mohl to být Kelt, Germán nebo Dák, případně příslušník jiného národa nebo kmene, který vstoupil do římského vojska. Je to historicky prokázaná postava. Měl se totiž údajně do dnešních dnů zachovat rozkaz z roku 6 n.l., adresovaný právě legionáři – setníku Panterovi. 

Dále židovské prameny uvádějí, že když se po delší době Pantera vrátil z vojenských operací nebo cvičení domů, našel manželku těhotnou a když si spočítal měsíce,  tak ji jako cizoložnici vyhnal. Ona snad potom žila s nějakým Židem, asi skutečným otcem dítěte, jež se pak  narodilo a podle oficiálního otce dostalo jméno Jošua (nebo Ješua) ben Pantera, tedy Jošua, syn Panterův. To je vše, co se s určitou dávkou pravděpodobnosti ví. Všechno ostatní je pestré a mnohovrstevné dílo lidská fantazie, jsou to jen a jen  mýty složené na hodně vzdálené motivy skutečných událostí. (24)

Je nutno přiznat starověkým židovským  záznamům jistou dávku pravděpodobnosti a věrohodnosti. Rozhodně je uvedené vylíčení pravděpodobnější, nežli alternativní mýty. Miriam dali za ženu patrně v dost mladém věku již asi postaršímu cizinci, kterého zjevně nemilovala. Nikdo se jí ostatně asi ani neptal na její názor a náklonnost. To tehdy opravdu nebývalo zvykem. Ona následně v době manželovy delší nepřítomnosti navázala vztah s mužem ze svého národa, kulturně i jinak jí asi byl podstatně bližší než římský legionář. Její rozhodnutí je naprosto pochopitelné a dá se i říci v mezilidských vztazích se opakovaně a víceméně  běžně vyskytující. Není tedy rozumný důvod neuvěřit této verzi začátku evangelijního příběhu. 

Miriam se pak v procesu mytizace ústředního novozákonního příběhu a expanze křesťanství stala hojně v dějinách využívaným, ba nadužívaným a psychologicky účinným nábožensko-erotickým symbolem uctívané ženy a matky, tedy i výrazem účinného archetypu mateřství, výrazem v lidské kultuře se opakujícího symbolického zjevu matky s miminem, který je v lidské kultuře tradičně přítomen a rozšířen. Mýtus  matky s dítětem –  bohočlověkem byl v dalších dějinách předmětem mimořádně náboženské úcty. Hned za trojjediným bohem následuje v křesťanském panteonu Panna Maria jako jen o stupínek méně  posvátná divotvůrkyně, zjevně nadřazená ostatním světcům. Její kult v některých křesťanských denominacích dosáhl neuvěřitelných  rozměrů a významu. Právě Panna Maria byla v dějinách nejednou velmi účinnou bojovou zástavou při energickém potlačování jinověrců a  vyřizování si účtů s nimi. 

Kdy a kde se Jošua nejspíš narodil?

Významný církevní autor Clemens Alexandrijský někdy kolem roku 194 n.l. připomíná ve svém spise spory, jež se vedly kolem data Jošuova narození mezi křesťany. Jedni stanovili narození na 25. května, jiní na 19. nebo 20 dubna. Sám Clemens dospěl po složitých výpočtech k datu 2. listopadu. Římský biskup Hippolitus se počátkem 3. století přiklonil k datu 2. ledna. Až Aurelius Augustinus (svatý Augustin) určil někdy na přelomu 4. a 5. století datum Jošuova narození na 25. prosince. Konstantinopolský patriarcha Ióanés Chrysostomos (svatý Jan Zlatoústý) v roce 386 prohlásil, že se Syn boží narodil v noci z 24. na 25. prosince. Obě křesťanské autority rané církve k této dataci nedospěly náhodně. 25. prosince totiž Římané bujně slavili  svátek zimního slunovratu,  „Dies natalis solis invicti“ (Den zrození neporazitelného Slunce). 

Anonymní církevní autor ze Sýrie ze 4. století zanechal zcela pragmatické přiznání, proč se  Jošuovy narozeniny přesunuly  právě na konec prosince: „Zvykem pohanů bylo oslavovat 25. prosince narození slunce a během těchto slavností zapalovali světla. Těchto slavností a svátků se účastnili i křesťané. Proto si někteří představitelé církve všimli, že křesťané projevují náchylnost k těmto oslavám a rozhodli se, že v tento den je třeba oslavovat Boží narození…“. (25) Šlo tedy o  záměrné a účelové převrstvení starého antického svátku novou, již jednoznačně křesťanskou  tradicí. Jošua ben Pantera  se zajisté narodil, ale v  úplně jiný den  a dokonce nikoli v roce 1 (či -1) našeho letopočtu, jak ještě uvidíme.  

Události po Jošuově narození a tradované křesťany, jeho oslavování pastýři a klanění tří králů (mudrců) z Východu jsou také zcela nevěrohodným mytickým koloritem. S téměř stoprocentní jistotou lze předpokládat, že narození dítěte  v prostředí nejnižšich  společenských vrstev mělo za následek, že  v tu dobu po něm  pes neštěk – byl to ostatně  nemanželský syn pro cizoložství zapuzené manželky římského setníka Pantery. Veřejně známým se stal až zhruba o tři desetiletí později, v dospělosti,  kdy veřejně vystoupil jako potulný kazatel.

Dodnes se držíme sice zažité, ale věcně opravdu málo udržitelné tradice. Křesťanské Vánoce jsou vlasně úplně nesmyslným svátkem, který není věcně obhajitelný. Je to zcela vymyšlený (dokonce účelově, ba podvodně vymyšlený!) křesťanský svátek, který měl překrýt římský svátek, s chutí a bujně slavený v prvých staletích našeho letopočtu pohany i křesťany. 

Pokud jde o letopočet narození Jošuy, pak ten moderní věda klade do rozpětí mezi  rokem 7 př. n. l. (doba neobvyklé konjunkce planet, jež by mohla být považována za případnou Hvězdu betlémskou) a rokem 4 př.n.l., kdy zemřel židovský krát Herodes Veliký. Pokud pak Evangelium podle Lukáše klade narození do doby římského sčítání lidu, tak to se mělo odehrát v roce 6 př.n.l. (26) Uvedené rozpětí je mimo jiných konsekvencí důvodem, proč je správnější uvádět letopočty dovětkem „před naším letopočtem“ a „našeho letopočtu“. Je totiž zřejmé, že rok -1 nebo 1 nemohl být rokem Jošuova narození, tedy náš letopočet není počítán od „roku božího narození“, nepřísluší tu ani dovětek  „léta páně“. Náš letopočet se odvíjí od roku jiného, byť chybně a omylem stanoveného.  Jde ale o všeobecně zažitou konvenci, kterou netřeba zpochybňovat či měnit.   

Kde se Jošua opravdu narodil, nelze s jistotou zjistit. Podle Matoušova evangelia se měl narodit v judském městě Betlémě, v čemž bylo spatřováno  uskutečnění starozákonního proroctví Micheášova. Proto někteří historici nepovažují tento údaj za zcela spolehlivý a mají za to, že se může jednat o legendární údaj vytvořený na základě snahy připodobnit Jošuu k starozákonnímu králi Davidovi, který pocházel právě z Betléma. (27)

Problematika neposkvrněných početí

Záměrně je nadpis v množném čísle – plurálu, protože jde o dvojí problém. Prvým je „neposkvrněné početí Panny Marie“, což má být fakt, že se Miriam narodila, aniž by na ni tím přešel dědičný hřích, což se podle katolické věrouky jinak narozením vždy stane. Jde o hřích, který se táhne od Adama a Evy. Je to doktrinálně-mytické dogma římského katolicismu (tento motiv je tradován už od středověku, za závazné dogma byl papežem prohlášen v roce 1854, většina ostatních křesťanských denominací ale toto učení neuznává). Celé se to zakládá na znění „protoevangelia svatého Jakuba“ (též zvaného „Narození Mariino“), což je apokryfní text, nezařazený do biblického Nového zákona. 

Podstata apokryfního příběhu je tato: Rodiče Miriam, Jáchym a Anna, byli již staří a stále bezdětní. Neplodnost byla u Židů považována za projev nepřízně boží. Hrubě ponížený a frustrovaný Jáchym proto nakonec  odešel do  pouště, kde se 40 dní postil a modlil. Následně se mu zjevil anděl a oznámil mu, že jeho modlitby byly vyslyšeny. Jeho ženě Anně se pak i v poměrně vysokém věku narodila dcera Miriam, budoucí matka Jošuova. (28)

Od tohoto příběhu a doktrinálního dogmatu římských katolíků je nutno odlišit panenské početí Ježíše Krista, jež je akceptováno řadou křesťanských denominací i islámem. Jde opět o doktrinální dogma. Miriam měla porodit Jošuu jako panna a dokonce prý i po porodu zůstala pannou. Oplodnil ji Duch svatý a tedy se jí následně narodil bohočlověk, boží syn. (29) O tomto se evangelia začleněná do Nového zákona zmiňují – na rozdíl od neposkvrněného početí Panny Marie/Miriam, jež je podloženo pouze apokryfně. 

Je vcelku zřejmé, že jde z praktického  hlediska o reálnou nemožnost, o typický mytický prvek, nicméně sdílený již velmi záhy autory evangelií a prvotní církví. Jde o zajímavou konstrukci, kdy bůh, který má být všemocným stvořitelem světa, který tedy stanovil i zákonitosti, podle kterých tento svět funguje, náhle v jednotlivém případě vybočí z jím samotným závazně nastavených norem a učiní výraznou výjimku, provede zázrak. Jako by chtěl zpochybnit logiku svého předchozího díla.  Lidský duch jako mýtotvorný činitel se tu tedy svého času opravdu vyvztekal! Jako by nestačily velké potíže s trojjediností boží a s tím související otázkou o vzájemném poměru božské a lidské přirozenosti Jošuovy, jež nadělaly v prvých staletích panování nové víry tolik zlé krve, doktrinálních rozbrojů (ariánství, nestoriánství) a exkomunikací. 

Kde se křesťané inspirovali při vytváření vlasních mýtů?

Ovšem zrození boha, božího syna z panny, jakkoli neuskutečnitelné z hlediska vědy, není ve sféře náboženských mýtů vůbec originální. Bylo podle všeho převzato raným křesťanstvím ze starší náboženské tradice. Ústřední prvek na začátku novozákonního příběhu – narození samotného Jošuy – není tedy originální. Dějový prvek narození božského dítěte z panny je zřetelný v širší  kultovní středovýchodní tradici. Tehdy se takové výpůjčky v rámci vzájemného ovlivňování a inspirování jednoho náboženství jiným tak nechápaly, ale dnes by to celé bylo právem označeno jako plagiátorství. 

Již jsme si ukázali, že křesťanství spojilo účelově svůj významný svátek se zavedenými obřady zimního slunovratu. Nebylo v tom ale nijak originální. Už římský císař Elagabalus panující v letech  218 až 222 našeho letopočtu zavedl kult boha světla a všehotvůrce Mithry, odvozeného z perského náboženství zoroastrismu a stanovil jeho narození na 25. prosince. Nejvyšší bůh Mithra je svým způsobem Jošuovým předchůdcem. Býval označován jako Bůh vítězství světla nad tmou, duch pravdy a spravedlnosti a také spasitel a vykupitel člověčenstva, což je doslovný překlad jeho perského jména. Staré římské oltářní reliéfy zpodobňovaly Mithru, jak zabíjí obětního býka a vykupuje tak lidstvu věčný život a spásu.  

Mithra byl stejně jako Jošua také synem božím, přesněji řečeno synem nejvyššího boha Ahura Mazdy, zvaného také Moudrý pán nebo Stvořitel. Podobností s křesťanskou věroukou je zde však ještě mnohem víc. Zoroastrismus znal nebe a peklo, poslední soud i postavy andělů, tedy rekvizity, které později převzalo  křesťanství. Za duchovního otce zoroastrismu bývá považován perský mudrc Zarathuštra, který se narodil někdy kolem roku 600 před naším letopočtem. V době panování perského krále Dareia I.  (521 – 486 př.n.l.) se zoroastrismus stal v perské říši státním náboženstvím. (30)

Římané toto náboženství převzali (počínaje 1. stoletím našeho letopočtu) v transformované podobě jako mithraismus a rozšířili tento poněkud eklektický (synkretický) kult  po celé své říši. Archeologové objevili Mithrovy oltáře dokonce i v severní Anglii, poblíž někdejšího Hadriánova valu. Vyznavači tohoto kultu očekávali, že Mithra jako mesiáš sestoupí z nebes, aby v posledním strašném zápase potřel vládce temnot a zla Angromainya a uvrhl jej i s jeho vojsky a démony do pekel. Poté budou vzkříšeni mrtví a předvoláni k poslednímu soudu. Po rozsouzení všech nastane Mithrova tisíciletá říše míru. Zdá se, že tady od mithraismu opisoval autor biblického Janova zjevení, tedy Apokalypsy.

Mithraismus (31) byl už od 6. století př.n.l. rozšířen v celé Mezopotámii, od 2. století př.n.l. pak v Sýrii a Malé Asii. Blízký východ se v té době stal jakýmsi kadlubem různých náboženství, střetávaly se tu a navzájem ovlivňovaly přinejmenším judaismus, mithraismus, kulty egyptské, babylónské, řecké a římské. Křesťanství z nich nepovstalo jako pouhá židovská sekta (tou bylo pouze na svém počátku), ale jako duchovní proud ovlivněný mnoha různými náboženskými kulty. Sám Mithra se podle některých legend narodil v jeskyni (podle jiných vystoupil ze skály), porodit jej měla  panna. První, kdo se o něm dozvěděli, byli pastýři z okolí jako v Lukášově evangeliu u narození Jošuy.  Novorozenému Mithrovi se přišli poklonit mágové a přinesli mu jako dary zlato, kadidlo a myrhu, stejně jako v Matoušově evangeliu Jošuovi. (32) Podobností je tu příliš na to, aby to mohla být náhoda. Zato jen shoda náhod rozhodla v dalším dějinném vývoji o tom, že se křesťanství nakonec široce uplatnilo jako světový náboženský kult a mithraismus definitivně zaniká na konci 4. století n.l. v souvislosti s protipohanskými výnosy křesťanského římského císaře Theodosia. A zoroastrismus byl během středověku z Persie i odjinud na Středním východě vytlačen islámem a živoří dosud na okraji zájmu, rozšířen je zejména v Indii. (33) 

Křesťanství původně vzniklo v ryze židovském kulturním prostředí jako jedna z tehdy četných heretických židovských sekt. Jako nově vznikající  náboženský kult do sebe zjevně a ochotně vstřebávalo podivuhodně mnoho prvků a inspirací  prokazatelně odjinud, ze soudobého spektra kultů i ze starší náboženské tradice.  Nové křesťanské mýty se v prvých staletích našeho letopočtu poměrně rychle rozvíjely a obalovaly dalšími mytickými vrstvami.  Každé etnikum a každá doba si do dané soustavy mýtů  nevyhnutelně promítly a dosud promítají vlastní reálie, představy a ideály. (34)

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy: 

(23)  K otázkám kolem vzniku evangelií užito pramene: https://kalendar.beda.cz/data-narozeni-a-ukrizovani-jezise-krista

(24)  Karol Sidon: Evangelium podle Josefa Flavia, nakladatelství Mladá fronta 1991

Existuje i jiná verze tohoto příběhu, ovšem až ze středověku. Jedná se o satiricko-parodický protikřesťanský židovský spis „Toledot Ješu“, který za Jošuova otce označuje přímo Panteru. Jde ale o pozdní pramen, výrazně protikřesťansky orientovaný a tedy i  málo hodnověrný. Viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Panenské_početí_Ježíše_Krista

(25)  Pokorný Zdeněk (ed.): Toulky minulostí světa, Třetí díl, Via factvi 2001, str. 184 – poznámka po straně

(26)  K otázkám datace narození Jošuy využito pramenů:

https://kalendar.beda.cz/data-narozeni-a-ukrizovani-jezise-krista

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ježíš_Kistus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dionysius_Exiguus

(27) Viz v: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ježíš_Kristus

(28)  Viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Neposkvrněné_početí-panny-Panny_Marie

(29)  Viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Panenské_početí-Ježíše_Krista

(30)  Zoroastrismus je dualistické náboženství vykládající svět jako dějiště neustálého boje dobra se zlem, dobrých a zlých duchů (démonů). Tyto protiklady nemohou existovat odděleně. Nejvyšší bůh Ahura Mazda stvořil dvě bytosti, dvojčata, a to  ducha dobra Spenta Mainju a ducha zla Angra Mainju. Po boku prvého vystupují nesmrtelní svatí, po boku druhého démoni. Další podrobnosti viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zoroastrismus

(31)  Mithraismus  učí, že Mithra opětovným (cyklickým) zabíjením obětního býka zachraňuje a  obnovuje veškerý život, obnovuje plodnost a životadárnost světa a celého kosmu.  Posvátnou obětí je obnovován řád světa. Pro další podrobnosti viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mithraismus

(32)  Pokorný Zdeněk (ed.): Toulky minulostí světa, Třetí díl, Via factvi 2001, str. 185- 186 – poznámka po straně

(33) Viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zoroastrismus

(34) Obzvláště roztomilý příklad výrazného účelového přizpůsobení dokonce samotného ústředního křesťanského mýtu aktuálním poměrům a potřebám je příklad, který souvisí s  velmi úspěšnou pastorační prací Moravských bratří (Unitas Fratrum, Herrenhuter Brüdergemainde, Moravian bretheren, protestantská církev vyšlá z tradic české Jednoty bratrské a mající centrum v Herrenhutu – Ochranově  v Horní Lužici, kde se soustředili zejména pobělohorští bratrští exulanti z českých zemí)  při jejich misii mezi Inuity – eskymáky v Grónsku: Inuité v  17. – 18. století nerozuměli Beránku božímu, který snímá svým sebeobětováním hříchy světa („Agnus dei qui tollis peccata mundi“ – viz např. latinskou mši za mrtvé, obecně označovanou jako „Requiem“), protože vůbec naznali ovce a nikdy neviděli berana, natož aby ho chápali jako oblíbené středovýchodní obětní zvíře. Uvěřili proto až v „tuleně božího“,  kterého jim nabídli pružní a podnikaví misionáři z Moravské církve.

To je jen jeden příklad vývoje a přizpůsobování náboženského mýtu a jeho rekvizit dobovým a místním podmínkám, poměrům a potřebám, ve své době  zaznamenaného a tedy nyní pozorovatelného téměř jako v  přímém přenosu.

K Moravským bratřím viz více na :  https://cs.wikipedia.org/wiki/Moravští_bratři

Ilustrace: Jan Kadubec