K úloze mýtů v dějinách  (24. díl)   

(p.kuzvart@email.cz )

K otázkám pobývání Němců v České kotlině

Širší historický úvod: střední Evropa na úsvitu dějin

Střední Evropa měla svůj význam nepochybně již ve starověku. Byla zdrojem i dějištěm obchodní výměny a dálkových komerčních aktivit, ale byla i zdrojem vojenských a bezpečnostních rizik pro pokročilejší kultury Středomoří. Nicméně toto území bylo dlouho zřetelně pouhou periférií tehdejšího řecko-římského kulturního světa, kterým tehdy byly po řadu staletí oblasti na jihu a západě kontinentu. V jeho středu, pokrytém mohutným převážně listnatým pralesem, vládl ještě dlouho pravěk, zatímco na březích Středozemního moře se již konaly dějiny, písemně dokumentované a komentované. 

Chladný a lesnatý střed a sever Evropy (myšleno kraje na sever od Alp a na sever či severozápad od Uherské nížiny – Podunají), to byl sice kraj divoký, nikoli však opuštěný. Před  začátkem našeho letopočtu tu existovala a dlouho prosperovala mohutná kultura Gallů – Keltů, označovaná dnes jako laténská, jež po sobě zanechala trosky opravdu mohutných opevněných sídelních aglomerací – vzpomeňme Stradonice u Berouna a Závist nad Zbraslaví. Tato kultura ještě nedisponovala písmem a tedy svou historii nezaznamenávala, byla ale již vlastně první historickou kulturou u nás, vynořující se z dávnověku. Tady už nešlo o žádný anonymní lid zvoncových pohárů nebo kulturu popelnicových polí, ale o konkrétní uskupení kmenů, jež mají jména. Už tu je řada psaných záznamů a svědectví. Nepocházejí od Keltů samotných, ale právě z kulturně pokročilejšího sousedního Středomoří. Jde o prvé hodnověrné zprávy o Keltech zprostředkované historickými záznamy Řeků a Římanů.

Nevím o tom, že by se Keltové v dobách svého usídlení v České kotlině dostali do nějaké větší konfrontace s Římany nebo ještě dříve s Řeky. Je pravděpodobné, že tu existovaly průběžné kontakty, zejména dálkový obchod.  Ale sféry vlivu případných mocenských konkurentů se podle všeho neproťaly a nebyl důvod k přímé vojenské konfrontaci. K té začalo docházet  po přesídlení Keltů dále na západ, v době, kdy římský stát začal zároveň výrazně expandovat za Alpy. K vojenským konfrontacím docházelo v prvém století před naším letopočtem. V polovině tohoto století probíhá poslední velké povstání řady keltských kmenů, jež vrcholí obléháním Alesie Gaiem Iuliem Caesarem. (1) Povstání je potlačeno a po několik následujících staletí v zaalpské Galii rozkvétá galo-římská kultura, tedy římská kultura a vzdělanost přizpůsobené potřebám zdejšího romanizujícího se keltského etnika. Vše samozřejmě probíhá pod velmocenskou nadvládou Říma. 

Na samém přelomu letopočtů – to už  byli ve střední Evropě Germáni a Keltové byli podle všeho postupně vytlačeni dál na západ –  do zaalpské Gallie (Gallia Transalpina – zhuba do prostoru dnešní Francie a Belgie) v tomto území došlo k významným vojenským operacím ohrožujícím nebo ovlivňujícím  výrazně římské velmocenské zájmy a bezpečnost. Konkrétně šlo o třídenní bitvu v Teutoburském lese (na severozápadě kontinentu, nedaleko dnešního Osnabrücku). (2) Vedle toho šlo také o převážně z hlediska Říma o neutrální a spojenecké aktivity mohutného germánského kmenového svazu na našem území, vedeného náčelníkem Marobudem. (3)  Jeho sídlo, tedy hypotetické “Marobudum”,  je některými kladeno na mohutné původně keltské hradiště Závist jižně od dnešní Prahy, nad nynější Zbraslaví.

Zhruba v té době dochází k výraznému zlomu v římských aktivitách právě v těchto středoevropských územích. Bitvou v Teutoburském lese víceméně končí snaha o ovládnutí germánské střední a severní Evropy. Římané následně stabilizují hranici impéria na Rýně a Dunaji a budují mohutný limes, opevněnou hranici propojující linie obou těchto veletoků v úseku necelých čtyř set kilometrů zhruba mezi Mohučí  a Řeznem, a to  pozemním polním opevněním, jež je  doplněno silnicí podél něj a mohutnou, impozantní soustavou vojenských táborů a pevností na obranu této hranice. Dosud se Římané věnovali územní expanzi, v prvých desetiletích našeho letopočtu v Evropě definitivně přecházejí do již víceméně trvalé defenzívy. Od nynějška budou přicházet ze střední Evropy nebo přes střední Evropu postupně četná vnější rizika v podobě vpádů různých barbarských kmenů  a tažení východních nomádských národů z Asie.  

Jedním z důkazů toho, že dnešní kultura Evropy stojí zřetelně na antických civilizačních základech (nikoli tedy na oněch tradovaných ale neprůkazných “židovsko-křesťanských”), je přehlídka tehdejších legionářských táborů  a pevností, zejména na římském říční hranici v Evropě a na limes i v jejjch bezprostředním zázemí. Posuďte sami podle výčtu,  zdaleka nikoli úplného: Colonia Agrippina (Kolín nad Rýnem), Aquis Granum (Cáchy), Castra Bonensis (Bonn), Augusta Treverorum (Trevír), Argentoratum (Štrasburk), Mogontiacum (Mohuč),  Castra Regina (Řezno), Castra Batavia (Pasov), Lentia (Linec),  Oenipontum (Innsbruck), Municipium Claudium Iuvavum (Salzburg), Vindobona (Vídeň), Aqincum (Budín),  Alba Regia (Székesfehérvár – Stoličný Bělehrad), Singidunum (Bělehrad), Serdica (Sofie).  

O řeckých městských státech klasického období i o římské republice a vlastně i o římském císařství lze mluvit opravdu jako o civilizacích ve vlastním a správném toho slova smyslu. Šlo o společnosti založené na občanském principu (latinsky cives = občan), a to  na rozdíl od teokratických a monarchických forem (v historii ale daleko častějších) založených na poddanském principu hierarchické podřízenosti. Antická civilizace ze Středomoří se přes svůj výrazný úpadek, rozsah otrocké práce  a rozklad za raného středověku stala nepochybným a určujícím základem následně se vyvíjející evropské kultury, jež se rozvíjela tou měrou, jak se na úkor ryze středověkých křesťanských tradic prosazoval opět antický kulturní odkaz. Evropa z něj žila až do novověku. Tento antický kulturní odkaz výrazným způsobem připravil půdu pro humanismus, osvícenství a nakonec i pro průmyslovou revoluci, jež následně z Evropy udělala vedoucí světový kontinent, odkud pocházely všechny vůdčí světové (koloniální) mocnosti moderního globalizujícího se světa 19. století. Až bude někdo zase se samozřejmostí dávno prokázaného mluvit o židovsko-křesťanském fundamentu evropské kultury, prosím, nevěřte mu!  Evropané si převážně museli svou moderní kulturu vybojovat a vyvzdorovat právě proti křesťanskému středověkému universalismu a (okrajově i) proti zkostnatělému, dogmatickému judaismu. 

Co by však z tohoto úvodního textu mělo být zřejmé a co bychom si měli pro další výklad zapamatovat je především toto: Střed Evropy včetně České kotliny byl od úsvitu dějin Středomoří zřetelnou kulturní periférií, kde v pralesích byly provozovány a přítomny kultury považované Řeky a Římany právem za barbarské, tedy zřetelně primitivnější a zaostalejší, než byl dobový kulturní standard ve Středomoří. S tím souvisí i fakt, že vojenské operace římských legií mívaly zpravidla charakter asymetrických střetnutí, kdy Římané na otevřeném bojišti pravidelně vítězili svou dobře nacvičenou taktikou sevřených útvarů operujících s drtivým důrazem proti houfům lehce vyzbrojených a pohyblivých, zato málo organizovaných protivníků. Karta se začala obracet ve chvíli, kdy Gallové a později i Germáni pochopili římský vojenský styl a kdy byli schopni se vyhnout konfrontaci na otevřeném bojišti a místo toho volili jiné formy boje, kde Římané nemohli naplno uplatnit taktické přednosti svého stylu válčení.  Kelt Vercingetorix vsadil na obranu velkých a dobře opevněných hradišť a Římany přinutil k náročnému a vleklému obléhání, doprovázenému obrovským objemem náročných opevňovacích a ženijních prací na straně obléhajících Římanů. Germán Arminius pak vlákal jinak téměř nepřemožitelné legie do pralesa, kde se nemohly sešikovat do nacvičených útvarů a využít předností takového způsobu boje. Jejich pochodové proudy ztracené v pustině se staly cílem soustavných dílčích útoků početnějšího protivníka, pro kterého byl prales přirozeným životním i bojovým prostředím. Osud tří legií byl potom zpečetěn. Jak Gallové, tak i Germáni  začali mít šanci až ve chvíli, kdy porozuměli římské taktice a vyhodnotili si její silné a slabé stránky. Podobně i Germán Marobud, vládnoucí z České kotliny prakticky celé střední Evropě, měl zřetelně římské školení a jeho armáda byla organizována podle římského vzoru. 

Již z tohoto je zřejmé, jaký význam mělo prosakování kulturně vyspělejších římských poznatků, organizačních a technologických zdokonalení pro postupnou kultivaci barbarských etnik, jež byly v dotyku se Středomořím. Ukázali jsme si to na příkladu, jakým byl  způsob válčení, hojně popisovaný v dobových pramenech, ale podobně byly určitě přejímány a prosakovaly na sever a východ Evropy i další poznatky a kulturní prvky.  

Dlouho to bylo tak, že k hranicím říše přicházeli nejrůznější nájezdníci, kteří v prvých staletích našeho letopočtu přepadali římská území a vynucovali si loupeživý průchod  těmito územími. Pravidelně nakonec přejímali prvky římské kultury a pokud se v dosavadních římských územích usadili, pak se v pouhých  několika generacích se výrazně romanizovali. Přejímali nejen způsob válčení, ale i právní a politickou kulturu, životní styl a převzali do své správy ovládnutého území kolikrát i zkušené římské úředníky. Přebírali i náboženskou orientaci. Dokonce se ani nemuseli usídlovat na území římských držav. Pouhým soustavným kontaktem postupem času staré pohanské kulty nahrazovali v prvých staletích nového letopočtu novým kultem, nejčastěji ariánskou variantou křesťanství.   

Nyní je nám tedy jasné, jak to ve střední Evropě vypadalo v době germánského osídlení, před spuštěním velkého stěhování národů, kdy se v jeho závěru na scéně poprvé objeví Slované.  Ti přirozeně nepřijdou v 6. – 7. století n.l. do liduprázdné a lidskou kulturou nedotčené krajiny – byť dosud hlavním prvkem v území byl nekonečný evropský prales. Setkávali se, potýkali se a vytlačovali nebo se mísili a splývali s původním osídlením, jež bylo asi většinově germánské, možná i s některými dosud přežívajícími keltskými nebo smíšenými enklávami. 

V budoucích pokračováních uvidíme, jak probíhal v kontaktu se sousedy postupný proces kulturního rozvoje a vzestupu slovanského etnika u nás.  Bylo to hodně podobné jako předtím u Keltů a následně u Germánů. Jen římský svět pozdní antiky se již v té době beznadějně rozpadal. 

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy:

(1)  Šlo o povstání vedené náčelníkem keltského kmene Arvernů, válečníkem jménem Vercingetorix (narozen snad v roce 82 př.n.l., zemřel v roce 46 př. n. l.) V roce 52 př.n.l. sjednotil obyvatelstvo Gallie k poslednímu velkému pokusu vybojovat si svobodu a nezávislost na římské republice. Bojoval proti prokonzulovi a pozdějšímu diktátorovi Gaiu Iuliu Caesarovi. 

Mezi roky 58 a  53 př. n. l. si  Caesar úspěšným využitím strategie „Rozděl a panuj“ podrobil všechny keltské kmeny na území mezi provincií Gallia Narbonensis (rozprostírající se na jihu dnešní Francie, v krajích Provence a Languedoc) a řekou Rýnem. Drastické metody, které přitom Caesarovy legie uplatňovaly, vedly k četným vzpourám. Pokus vůdce Belgů Ambioriga vyvolat povstání v roce 54 př. n. l.  získal jen lokální podporu a byl potřen. Naproti tomu Vercingetorixovi z kmene Arvernů, jehož otec Celtillus byl zavražděn vlastními lidmi kvůli své touze stát se králem všech Gallů, se podařilo sjednotit galské kmeny proti Římanům a prosadit modernější styl válčení. 

Vercingetorix byl prohlášen za vládce a zajistil spojenectví s ostatními keltskými kmeny, načež mu bylo svěřeno velení všech povstalých Gallů. Loajalitu své vnitřní opozice si zajistil tvrdou disciplínou a prostřednictvím rukojmích, které mu museli oponenti  odevzdat. Jeho strategie byla založena na obraně silných pevností. Zároveň uplatňoval taktiku spálené země, v rámci čehož nechal vyklidit a spálit všechny vesnice, pole a města v okolí pochodujících římských legií tak, aby římským legiím ztížil zásobování potravinami a dalšími prostředky, čímž jim bránil v rychlém postupu. 

Caesar a jeho velitel Titus Labienus sice nejprve dočasně ztratili iniciativu, avšak brzy dobyli Avaricum (dnešní Bourges) a povraždili veškeré jeho obyvatelstvo (40 000 lidí!). Další velká bitva u Gergovie (poblíž dnešního Clermont-Ferrand v departementu Auvergne), hlavního města Arvernů, skončila Vercingetorixovým vítězstvím, neboť Caesar zvolil útok místo obléhání, jež bylo standardní římskou metodou u dobře opevněných měst. Vercingetorix se domníval, že Caesar chce odtáhnout, což tento neměl v úmyslu, protože neúspěch v Galii by zřejmě ukončil jeho kariéru. Když Caesara opustili jeho dosavadní gallští spojenci Haeduové, napadl Vercingetorix Římany znovu, ale protože opustil svoji rozvážnou strategii, byl jeho útok odražen. Se ztrátami se stáhl do pevnosti Alesie, kde byl později římskými legiemi dlouhodobě oblehán. 

U Alesie, obrovské gallské pevnosti, Caesar nezaútočil, ale zvolil tradiční taktiku obléhání. Celé oppidum nechal obklopit souvislou linií příkopů, palisád a opevnění. Když Vercingetorixovi dorazily posily, nechal Caesar vybudovat další, vnější linii opevnění proti očekávanému náporu těchto galských posil zvenčí, čímž se ocitl mezi dvěma hradbami v obklíčeni. Gallové přišli v obrovském počtu (odhaduje se asi 100 000 vojáků, ačkoli Caesar tvrdil, že jich bylo až 250 000). Gallové podnikli několik útoků z vnější i vnitřní strany opevnění, ale byli neúspěšní. Během útoků se podařilo Gallům odhalit slabé místo římského opevnění, kde se snažili koordinovat hlavní úder zevnitř i zvenčí. Když Gaius Julius Caesar vstoupil osobně do bitvy, vyburcoval legionáře k tak urputnému odporu, že Gallové byli poraženi. Vercingetorix poznal svou beznadějnou situaci a vzdal se. 

Vzhledem k vysokým ztrátám způsobeným římským obléháním a nedostatku potravin radil Vercingetorix svým vojákům, aby ho živého nebo mrtvého vydali vítězům a zajistili si tak lepší podmínky pro vyjednávání o kapitulaci. Podle legendy se Vercingetorix vzdal velkolepým způsobem: údajně vyjel na koni z Alesie a objel římský tábor předtím, než složil zbraně k Caesarovým nohám. Přitom se měl svléknout a vkleče mávat na Caesara.  Vercingetorix byl poté pět let vězněn v Římě. V roce 46 n.l. byl veden v Caesarově triumfálním pochodu v Římě a krátce poté byl popraven ve vězení, patrně zardoušením. 

Pramen: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vercingetorix

(2) Bitva v Teutoburském lese se odehrála nejspíš v září roku 9 n.l. a znamenala nejen naprostou a dosud nevídanou zkázu celých tří římských legií (Legio XVII, XVIII a XIX posílených šesti kohortami pěchoty a třemi oddíly spojenecké jízdy), jež už nikdy nebyly obnoveny, ale i povraždění nebo zotročení početného civilního doprovodu (rodiny vojáků).   Kdo třídenní řež přežil, byl dílem zmasakrován na místě, dílem posoužil jako lidská oběť germánským bohům a zbytek byl zotročen. Ještě po 40 letech římské jednotky v Germány kontrolovaném území osvobodily několik takto zotročených legionářů. 

Historie té bitvy je velmi poučná. Správcem nově vytvořené provincie Germania se stal Publius Quinctilius Varus, patricijského původu, dokonce spřízněný s tehdejším římským vladařam Octavianem Augustem. Šlo o neklidné území osídlené divokými germánskými kmeny. Varus nebyl zjevně na výši situace a dělal hrubé chyby. Během dvou let svého působení stihl vydráždit domorodce tak, že vzpoura byla nevyhnutelná.  Šlo jen o to, kdo se postaví do čela a stmelí příslušný kmenový svaz. Byl to nakonec náčelník kmene Cherusků Arminius. Jako chlapec byl držen v Římě jako rukojmí. Římané respektovali společenské postavení takových náčelnických synů, vychovávali je spolu s vlastním aristokratickým dorostem. A tak se stávalo, že rukojmí získali během svého vynuceného římského pobytu kvalitní výchovu a velmi dobré vzdělání. Mladý Arminius těchto šancí využil a získal přehled  v politice a zejména ve vojenství, jež měli Římané na špičkové úrovni. Po návratu a nástupu do vedení kmene si záměrně budoval postavení Varova přítele a důvěrníka, zároveň ale potajmu připravoval povstání. V roce 9 n.l. inicioval  několik drobnějších ale životaschopných povstání v odlehlejší části provincie. Varus  rozhodl – zčásti na Arminiovu radu –  projít se třemi legiemi provincií, potlačit povstání a demonstrovat římskou vojenskou sílu. Trasa vedla Teutoburským lesem, kde už čekaly spojené  síly několika germánských kmenů. Dějiště bitvy bylo připraveno. 

Vara nepřimělo k ostražitosti ani varování Arminiova strýce, který  mu předem zhruba popsal rozsah a plány spiknutí a Arminiovu zradu. Varus to odbyl jako pomluvu, jež má základ ve vzájemné  nenávisti obou germánských předáků a vydal se na výpravu podle původního plánu. Arminius cestoval s ním. Vojsko proniklo hluboko do Teutoburského pralesa a zároveň se zhoršilo počasí – byl podzim. Tehdy Arminius zmizel i se svou družinou a následovaly prvé střety mezi římským průzkumem a Germány. Římané byli následně obklíčeni značnou početní přesilou. V pralesním prostředí nemohli využít své vysoce účinné taktiky boje ve formaci. Za vytrvalých dešťů se jim promáčely štíty natolik, že se pro svou váhu nedaly použít. Římané se několikrát zastavili na volném prostranství, kde mohli využít své vysoce účinné taktiky boje ve formaci v naději, že Germáni neodolají pokušení a napadnou sešikované legie. Arminius ale znal římský styl válčení a udržel své síly na uzdě. Nezaútočil a Římanům nakonec nezbylo nežli opět vstoupit do nepřehledného pralesa.  Několikadenní střetnutí znamenalo pro Římany naprostou katastrofu. Varus a jeho důstojníci podle všeho spáchali ke konci bitvy sebevraždu.  

Pramen: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_v_Teutoburském_lese

(3)  Marobud (narozen mezi léty 35 a 30  př.n.l.,  zemřel v roce 37 nebo 38 n.l. ve vyhnanství v Ravenně) byl markomanským králem a prvým historicky doloženým panovníkem, který vládl  na dnešním českém území, a to  v období mezi léty 9 – 6 př. n. l.  a léty 17 – 18 n.l.  Marobud pocházel z urozeného markomanského  rodu, o jeho dětství se  mnoho neví. Mládí pravděpodobně strávil v Římě, kam byl, jak bylo častým zvykem, odveden jako rukojmí a vzdělán po boku urozených římských chlapců. Někdy před rokem 9 př.n.l.  se vrátil ke svému kmeni, který v té době sídlil ve středním Německu,  a stal se jeho náčelníkem – králem. Mezi léty 9 až 6 př. n. l.  se  Markomani v souvislosti s aktivní činností římských jednotek ve středním Německu  v několika vlnách přesunuli na dnešní české území, kde osídlili především střední Čechy, podkrušnohorské oblasti, jižní a východní Čechy.

Marobud se nespokojil s ovládnutím pouze České kotliny a je z písemných pramenů doloženo, že si poměrně brzy podmanil i kmen Lugiů sídlící ve Slezsku. Jeho svrchovanost postupně uznaly i další germánské kmeny (Silinkové, Gótové, Semnoni, Langobardi) a jeho moc nakonec sahala od Dunaje na jihu k dolnímu Labi za západě a k dolní Visle na severovýchodě. 

Jako schopný vůdce brzy dokázal vytvořit mocnou říši, která hospodářsky prosperovala natolik, že byl schopen držet si rozsáhlou armádu, vybudovanou po římském vzoru. Přestože byl Římany brzy chápán jako hlavní konkurent ve středoevropském prostoru, snažil se vést vůči Římanům neutrální politiku. 

Římané proti Marobudově říši vedli vojenskou  výpravu roku 6 n.l. Útok vedli ze dvou směrů. Z vojenského tábora Carnuntum  (u Vídně) vytáhl Tiberius  (pozdější císař). Od vojenského tábora Mogontiacum (dnešní Mohuč) vytáhl s několika legiemi Lucius Sentius Saturninus, toho času místodržící provincie Germania. Výprava, která měla velkou naději na úspěch, ztroskotala, když v Panonii  propuklo protiřímské povstání a Tiberius se musel vrátit zpět na pomoc panonským posádkám. Marobud tohoto dočasného římského oslabení nevyužil k protiútoku, naopak urychleně s Římany uzavřel smlouvu o nezávislosti, přátelských vztazích a vzájemném neútočení, která mu na další desetiletí zajistila klid. 

Marobud zachoval loajalitu Římu i když v roce 9 n.l. v Germanii pod vedením cheruského náčelníka – knížete Arminia  vypuklo povstání, které vedlo ke katastrofální porážce Římanů v bitvě v Teutoburském lese. Vlivem Arminiova vzestupu od Marobuda odpadly některé kmeny (Semnoni).  V roce 17 n.l.  došlo k prvnímu přímému střetu mezi Arminiem a Marobudem, ale až roku 18 n.l. byl Marobud svržen, když ho přepadl Katvalda, předtím vyhnaný šlechtic, který získal spojence u Gótů na dolní Visle. Marobud se uchýlil pod římskou ochranu, byl však Římany internován a zbytek života strávil v Ravenně, kde byl i pohřben. Je ironií osudu, že podobný osud zajatce v Ravenně sdílela i Thusnelda, manželka jeho největšího, v té době již mrtvého protivníka Arminia. 

Pramen: https://cs.wikipedia.org/wiki/Marobud