K otázkám pobývání Němců v České kotlině
Slované přicházejí na prehistorickou scénu střední Evropy (4)
Slovanské kmeny podle všeho přitáhly někdy během druhé poloviny 6. století n.l. od východu, snad z pomezí dnešní Ukrajiny a Běloruska. Přišly do krajiny, jež nebyla vylidněná. Bodově tu uprostřed pralesa nepochybně sídlily alespoň zbytky germánských kmenů, zejména Langobardů. Archeologické nálezy na pohřebištích ukazují přítomnost langobardské elity ještě ke konci 6. století.
Slovanský příchod v obrozenecké představě postupného usídlování mírumilovných zemědělců je podle všeho nemístně romantický. Chudoba informací z daného období bohužel nedovoluje víc nežli dohad: Ze stejné doby existují písemné záznamy o kořistnických slovanských nájezdech na území Byzantské říše v prostoru Balkánu, z čehož lze odvodil, že i slovanské osidlování České kotliny probíhalo nejspíš formou vojensky organizovaného výboje či výbojů. Jakékoli iluze o údajné “holubičí povaze” Slovanů nebo Čechů je možno s jistotou odkázat do sféry romantické pohádkařiny. (5)
Ovšem celé to mohlo probíhat velmi rozmanitě. Někde Slované vyvraždili nebo zotročili dosavadní rezidenty, někde s nimi mohli koexistovat a během několika generací se smísit a zaniknout jako samostatné etnické či kmenové skupiny. Je ale třeba poznamenat, že archeologické nálezy toto mísení nepotvrzují (např. chybí nálezy keramiky, jíž by bylo možno vyhodnotit jako langobardsko-slovanskou). Po prvé invazní vlně koncem 6. století se mezi odborníky uvažuje o další vlně, a to v prvé půli 7. století n.l. Tito Slované snad přišli ze středního Podunají.
Pokud jde o kulturní úroveň příchozích, byla nevalná. Zřetelně se tu ukazuje dosavadní absence kulturního vlivu ze Středomoří. Pokud Keltové tento vliv vstřebávali řadu staletí velice intenzívně, pokud Germáni po několik staletí byli pod vlivem z jihu a v rámci “Stěhování národů” opakovaně protáhli civilizovaným prostředím dosavadních římských provincií a někdy se tam i na delší dobu jako nájezdníci usazovali, pak Slované přicházejí dosud nedotčeni takovými kulturními vlivy. Na Balkáně to mohlo být jiné, ale ve střední Evropě se usazovali slovanští zemědělci žijící v malých osadách složených z nevelkých (12 – 20 metrů čtverečných podlahové plochy) jednoprostorových zcela primitivních polozemnic (kolikrát jen 4 – 5 domů uprostřed pralesa s menším vyklučeným zemědělským zázemím). Osady byly situovány v nížinách, často při vodním toku nebo v jeho blízkosti. Většinou takovou osadu mohlo obývat kolem 30 až 40 osob.
Jedinou dosud zjištěnou výraznou výjimkou mezi malými osadami je mohutné sídliště v Roztokách u Prahy, patrně při brodu přes Vltavu. Zde se našlo 128 zahloubených chat a osídlení je doloženo i na protějším břehu řeky. Křižovat se tu u říčního brodu mohlo více stezek z různých směrů. Tisícová aglomerace napovídá tomu, že šlo o dopravně a ekonomicky velmi významné místo.
Kulturní úroveň prvotních Slovanů na našem území byla zprvu tedy nevalná. Charakterizuje ji keramika pražského typu, hrubá, v ruce tvarovaná, bez jakéhokoli zdobení. Během 7. století se pak objevuje vlnovková výzdoba. Po svém příchodu Slované podle všeho nevytvářeli luxusní výrobky a vypadá to, že zprvu ani neměli složitější společenské struktury. Pohřby jsou žárové, chudě vybavené. Zprvu chybí i znaky, jež by napovídaly, že jde v některých případech o pohřby privilegovaných elit, jako by sociální diferenciace dosud moc nepokročila.
Dané období zhruba poslední třetiny 6. století a celého 7. století je považováno za dobu předhradištní. Až koncem 7. století se situace začíná měnit a lze uvažovat o vzniku prvních hradišť. Šíří se vlnovkové zdobení keramiky a někde i mohylový pohřební ritus. Situace není jednoznačná, protože vedle nížinných osad je v tomto období zjištěna přítomnost osídlení i ve výšinných a “strategických” polohách. Na všech takových lokalitách vznikají následně v 9. až 10. století slovanská hradiště. Je proto důvodný dohad, že stopy případných starších výšinných opevnění či strážišť pozdější budování mohutnějších hradisek prostě setřelo. Tomu by mohl napovídat fakt, že ve třetině 7. století se měla odehrát významná bitva mezi Franskou říší a Samovým kmenovým svazem u Wogastisburgu, což měla být slovanská pevnost nyní bohužel nám neznámého umístění. Franské vojsko je tu poraženo. (6) Každopádně v 8. století již existují slovanská hradiště – karlovské vojsko v prvých letech 9. století neúspěšně obléhá slovanskou pevnost Canburg kdesi poblíž soutoku Labe a Ohře. (7)
Je nutno dodat, že v této době předhradištní již germánské kmeny žily v kontaktu s římským impériem několik staletí, celkem běžně se jejich příslušníci nechávali jako žoldnéři najímat Římem k vojenské službě, jejich životní styl se výrazně romanizoval, jejích řemeslné dovednosti byly na zřetelně vyšší úrovni nežli u Slovanů. Germáni v té době také přecházejí ke kostrovým pohřbům, přičemž hroby jejich elit bývají bohatě vybavené zbraněmi, zlatými předměty ale i třeba koňskými kostrami (pohřeb bojovníka spolu s jeho koněm?). Kulturní posun je tu oproti soudobým Slovanům ze sousedství zřejmý.
Nález prvého užití písma u Slovanů na našem území (8)
Není to tak dávno, kdy archeologové při vykopávkách na slovanském sídlišti v blízkosti Břeclavi našli v typické slovanské polozemnici kus kravského žebra s hrubě vyrytými germánskými runami. Nález je datován do doby kolem roku 600 n.l. V okolí nálezu byly objeveny znaky slovanského osídlení, keramika pražského typu.
Pokud jde o runový zápis, tak nejde o záznam slov, ale o runovou řadu, neohrabaně rytou. Jednotlivé runy si autor dokonce několikrát zkoušel, než se trefil. Dvě runy mu úplně vypadly, zapomněl je vyrýt. Vypadá to, jako by se nějaký Slovan snažil napodobit runové řady, jež se vyskytovaly v germánském prostředí.
Nález je potvrzením staršího dochovaného literárního záznamu. Počátkem 10. století mnich Chrabr, po pádu cyrilometodějské misie na Moravě zakotvivší na území dnešního Bulharska, sepsal traktát, ve kterém se zmiňuje o tom, že Slované ještě před příchodem Konstantina a Metoděje na Moravu používali jakési črty a rýhy pro věštění a počítání. Po novém nálezu je zřejmé, že měl pravdu a šlo o starogermánské runy. Ty ovšem v 7. století nebyly užívány k záznamu textů, tak daleko ani u Germánů ještě vývoj nepokročil. Runy měly sloužit ke komunikaci lidí s bohy. Měly ochrannou funkci, proto se často objevovaly na zbraních. Zpravidla ovšem skrytě, nebyly totiž určeny jiným lidem. Měly zajišťovat pověrečnou ochranu svému nositeli. Šlo tedy o obřadní, ochranné a mystické symboly. Teprve později se v severní Evropě začaly v germánském prostředí runy využívat i ke sdělování informací dalším osobám. Např. runy označovaly majitele předmětu, na kterém se nacházely. Nebo také výrobce toho předmětu. Posléze se v runách zaznamenávaly i vzkazy, pamětní nápisy apod. To se ale střední Evropy netýká. Po 7. století se zde již runy na rozdíl od severu Evropy neužívají. Převrstvil je vliv západního křesťanství provázeného novým, římským typem písma a latinským jazykem.
Jde zatím o ojedinělý nález. Nicméně zmínka mnicha Chrabra ukazuje, že muselo jít o četnější a opakující se praxi, zvláště v určitých slovanských kruzích, tedy nejspíš mezi čaroději nebo kněžími. Zde je tedy doklad výrazného kulturního vlivu z germánského prostředí do kultury prvých středoevropských Slovanů. Jejich kulturní úroveň je prozatím charakterizována zjevnou zaostalostí, ovšem do budoucích staletí je tu potence rychlého vstřebávání okolních vlivů a rozvoje vlastní nové vyspělé kultury západního Slovanstva.
Slované ani v této době nejsou rozhodně kulturně pouze v mínusu, zejména to platí ve vojenské oblasti. Jak v bitvě u Wogastisburgu, tak i v pozdější bitvě u Canburgu byli schopni naši slovanští předchůdci v České kotlině úspěšně vzdorovat mohutným vojenským výpravám ze Západu. Byli zjevně vojensky na pozoruhodné úrovni, pokud vezmeme v úvahu, že jejich protivníci měli vstřebánu progresívní vojenskou tradici římského válečnictví a měli by tedy pouhé barbary bez větších problémů porážet. Opak byl nicméně alespoň občas pravdou. Každopádně se franské vpády soustředily na snahu území pacifikovat a zdejší kmeny si podřídit, donutit je platit za mír (tributum pacis), což se jim občas i povedlo, ale nikdy vpády do České kotliny neměly onen destruktivní, vyhlazovací a brutálně christianizační charakter, jako při karlovské porážce pohanských Sasů a následném porobení, christianizaci a germanizaci polabských a baltských Slovanů. O tom všem podrobněji příště.
(pokračování příště)
Poznámky a odkazy:
(4) V této části textu čerpáno z těchto pramenů:
- https://cs.wikipedia.org/wiki/časné_slovanské_období
- Macháček, Jiří: “Slované byli hippies raného středověku”, deník Právo, sobotní Magazín z 12.6. 2021, str. 21 – 25
(5) Celé to byl zjevný nesmysl od samého začátku. Nesmysl nedůstojný epochy osvícenství a raného 19. století. I ten samotný příměr hodně kulhá. Pokud jste někdy měli možnost soustavněji sledovat chování holubů, pak jste nemohli nepostřehnout, kolik drsného vnitrodruhového násilí a rvavého soupeření je tu běžně přítomno. Nevím opravdu, k čemu holubí chování přirovnat. Asi jedině k modernímu druhu hominidů, k modernímu člověku, který jejich drsné rvačky svým bezuzdným vražděním určitě již dávno trumfnul, dozajista už v pravěku.
(6) K bitvě mělo dojít v devátém roce vlády franského krále Dagoberta I., tedy v roce 631 nebo 632. Záminkou k válce bylo povraždění a oloupení franských kupců kdesi na slovanském území. Diplomatické řešení selhalo, když Samo odmítl poskytnout náhradu za způsobené újmy. Tak jako i v jiných případech byl franský vpád zajímavě naplánován. Vojsko táhlo do slovanských území ve třech koordinovaných proudech ze tří různých stran. Šlo o velmi efektivní taktiku, ztěžující obranu území, usnadňující zásobování menších sborů rabováním rozsáhlejších území protivníka, což znamenalo pro napadané zároveň zpustošení jeho rozsáhlejšího území, než kdyby nepřítel postupoval pouze v jednom pochodovém proudu. Předem bylo domluveno, že se všechny tři sbory sejdou v určeném prostoru hluboko v nepřátelském území k vybojování rozhodné bitvy.
Ovšem vše bylo nakonec jinak, než Dagobert a jeho velitelé předpokládali. Dva dílčí proudy franského vojska, konkrétně langobardský a alamanský, dosáhly samostatně nějakých dílčích úspěchů a odvedly si řadu slovanských zajatců k zotročení. Je otázkou, zda se s lupem nespokojily a tedy zdali se vůbec spojily s třetím proudem, případně zda část těchto uskupení s kořistí nezamířila domů. Každopádně třetí proud, označovaný jako austrasijský oblehl slovanskou pevnost Wogastisburg, tři dny ji obléhal (v jiné verzi trvala bitva 3 dny) a poté došlo k rozhodujícímu střetnutí, kdy byl pobit velký počet obléhatelů, ostatní se dali na útěk a vítězný Sámo získal jako kořist celý tábor obléhatelů se vším materiálem, výstrojí a zbraněmi. Šlo o výrazné vítězství Slovanů nad organizovaným vpádem Franků.
Problémem je pro nás dnes lokalizace hradiska, označovaného ve franských pramenech jako Wogastisburg. Od 18. století došlo k bezpočtu pokusů s nejrůznějšími výsledky. Hradisko bylo situováno do širokého území od Pomořan po Štýrsko, od Horní Lužice až po Vídeň a Bratislavu či Znojmo. Nebo do Dolních Rakous. Neví se. Nicméně jako pravděpodobná se jeví úvaha, že mělo jít o podstatné a významné centrum Sámova slovanského kmenového svazu. Ten vznikl primárně pro společný boj proti Avarům, sídílcím v Podunajské nížině. Tedy vojenské a mocenské centrum Sámova svazu bylo pravděpodobně v nevelké vzdálenosti od původních bojišť, od hranic avarského kaganátu. To by naznačovalo, že uvedená pevnost mohla být situována na břehu řeky Moravy nebo nedaleko odtud. Víc nelze dovodit. Další dohad umisťuje Wogastisburg na vrch Rubín u Podbořan v severozápadních Čechách. To podporují archeologické nálezy na místě – ostruhy, šipky a další industrie slovansko-avarského typu ze 7. století. Této lokaci by také odpovídala informace, že vítězní Slované následně vpadli do Durynska a ostatních krajů franského království a pustošili je. Od Podbořan by to nebylo daleko. Místo by odpovídalo také předpokladům, že Wogastisburg nebyl centrem slovanského svazu, ale jeho pohraniční pevností.
Tedy jen dohady, hypotézy. Víc se bohužel asi už nedozvíme, leda by se přišlo na překvapivé nové skutečnosti v psaných záznamech (dochované franské zdroje byly ovšem již dávno prostudovány) či v terénu. Archeologické poznávání minulosti je ale bohužel bodové, zatímco historický pohyb probíhal vždy jaksi (celo)plošně. Byla by to opravdu velká a šťastná náhoda, pokud by se našla lokalita ztotožnitelná se Sámovou pevností Wogastisburg (což je nepochybně franská zkomolenina, nepodobná jakémukoli slovanskému jménu). Problém je i v tom, že místo původní pevnosti – hradiště nemuselo být následně opuštěno a jeho pozůstatky a stopy mohly být zlikvidovány a převrstveny pozdější výstavbou velkého slovanského hradiště z 8.– 9. století, ale i dalšími následnými změnami v území.
(Použit zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Wogastisburgu)
(7) Přesouváme se přes nějakých 150 temných let, kdy nejsou ani ve franských análech o slovanských územích žádné zmínky. V letech 791 – 803 n.l. franský král Karel (někdy řečený “Veliký”) vyvrátil avarský kaganát v Podunajské nížině a poté obrátil svou rozpínavost do České kotliny. V roce 805 opět pronikají do našeho území tři samostatné franské sbory, aby se nakonec sešly v českém vnitrozemí a utvořily impozantní, snad až třicetitisícovou armádu připravenou k rozhodnému úderu. Cílem byla poroba slovanských kmenů a vynucení placení tributu míru ve prospěch franské říše. Místem setkání tří franských pochodových proudů bylo nějaké místo v blízkosti soutoku Ohře a Labe.
Slované se vyhýbali rozhodnému střetnutí a sázeli na to, že se v daném území tak velká cizí armáda ani rabováním a kořistěním nedokáže dlouho zásobovat a udržet. Tažení velel králův syn Karel Mladší. Rozhodl se oblehnout a dobýt hrad (hradiště) nazývaný Franky Canburg. Pevnost se ale ubránila obléhání a tak vojsko poplenilo širší okolí a pak se muselo stáhnout domů. Cíle dosaženo nebylo. Proto se v následujícím roce konal další franský vpád, vedený mladším královským synem Pipinem. Prameny naznačují, že se tehdy již podařilo Slovanům v České kotlině vnutit závazek platit Frankům (konkrétně do Bavor) tribut míru – alespoň na čas.
V rámci dílčích střetnutí a obléhání Canburgu byl zabit jakýsi slovanský předák označený jako Lech (ve franských análech se vyskytují i varianty Lecho či Becho). Mohl to být velitel Canburgu. Dodnes se vedou spory, zda Lech znamenalo jméno kmenového hodnostáře nebo jeho vojenskou (vojensko-politickou) funkci, titul či označení úřadu, který měl zastávat.
Canburg je opět bezpochyby germánsky zkomolené místní slovanské označení. Je pravděpodobné, že hradisko bylo situováno do středu Čech nebo blízko k němu. Augustin Sedláček koncem 19. století situuje hradisko do lokality Kanina u Mšena. I jméno by mohlo odpovídat, tedy Can-burg jako obdoba slovanského Kan-grad nebo Kaninský hrad. Vypadá to zajímavě, ale hypotéz bylo formulováno povícero. Další dohady umisťují pevnost na vrch Oškobrh ve východních Čechách, dokonce až do dnešního Hradce Králové. Nověji se uvažuje lokalita u Litoměřic, konkrétně nynější Tříkřížový vrch (Kalvárie) a sousední vrch Hrádek na pravém břehu Labe. Na obou výšinách bylo v rozhodné době sídliště, patrně velkého významu. Zdejší dva dosud dochované souběžné pevnostní valy patří vůbec k nejmohutnějším hradištním opevněním u nás: dodnes dosahují výšky 12 – 15 metrů! Zlomky zde nalezené keramiky jsou datovány do konce starší doby hradištní, tedy do konce 8. a počátku 9. století. Archeologická datace by tedy odpovídala. Rovněž nedaleko se vyskytující označení Kamýk může být základem germánské zkomoleniny Canburg. Další spekulace umisťují pevnost do Lovosic, ale i na Šárecké hradisko u Prahy a také do prostoru Pšova, dnešního Mělníka.
Těžko tedy soudit. Faktem je, že hradisko odolalo náporu velkého obléhajícího franského vojska, což způsobilo celkový neúspěch této invaze. Opět pouze velmi málo pravděpodobná šťastná náhoda by mohla přispět k jednoznačné lokalizaci této slovanské pevnosti.
(Použit zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Canburg)
(8) V této části textu čerpáno z: Macháček, Jiří: “Slované byli hippies raného středověku”, deník Právo, sobotní Magazín z 12.6. 2021, str. 21 – 25
