K výročí Jana Husa

Diskuse – vlastně hádky kolem Husa jsou sice slabší, ale neustávají. Dalo by se říci, že Hus to měl za čtvrt hodiny za sebou, ale pro Římskokatolickou církev (ale i pro řadu jiných) zůstává problémem po šest set let. A je to tak dobře. Žádný problém totiž není vyřešen, dokud není vyřešen správně. Těžko tedy mohu něco pokazit, když i já se na věc podívám. Třeba jsem pravdě blíž. Nebo někoho inspiruji.

Obvykle se říká, že Hus umřel za pravdu. Ovšem ukazuje se, že pravda může být široký pojem, kterému různí lidé různě rozumí. Tak třeba lidé sympatizující s oficiálním katolicizmem v podstatě tvrdí, že umřel za jakousi svojí soukromou pravdu. Že je sice tragické, že se věc takto vyhrotila, ale není možné, aby každý prohlašoval za pravdu boží, co ho napadne. Naproti tomu liberálové tvrdí, že umřel za poznanou pravdu. Vyvozují z toho, že i jejich nápady je třeba pokládat za poznanou pravdu a řídit se podle nich.

Pro první, nejvšeobecnější přiblížení k problému lze věc popsat takto: Jan Hus vytvořil návrh na nápravu církve a poslal ho kostnickému koncilu k oponentuře. Místo oponentury byl postaven před „soud“, který měl rozsudek už předem napsán. Přitom náprava církve nebyl žádný Husův kapric. Vědomí, že s poměry v západní církvi je potřeba něco udělat, bylo všeobecné a kostnický koncil byl svolán jako reformní – k nápravě církve v hlavě i údech. (Tou hlavou byl míněn papežský úřad, aby si někdo nemyslel, že chtěli napravovat Krista – i když…) Byl tedy tou správnou institucí pro reformní návrhy. Přesto dal upálit reformátora Husa. Byla to pro jeho členy záležitost vysloveně okrajová. O jednoho kacíře víc nebo míň – však oni si to nahoře v nebi přeberou. Když takto smýšlelo reformní křídlo římské církve, radši si nepředstavujme, jak asi smýšlelo to konzervativní.

Obvyklé odůvodnění je, že Hus při své argumentaci použil některé myšlenky Viklefovy, jehož dílo bylo jako celek církví odmítáno. Hus ovšem věděl, že v minulosti bylo přetahování mezi pařížskou univerzitou a církevní vrchností, při kterém bylo něco po nějaký čas zakazováno, až se našla formulace, která vyhovovala oběma stranám, obvyklé a táhlo se po celý vrcholný středověk. (Třeba při pokřesťanšťování Aristotela.) Počítal se stejným přístupem pro pražskou univerzitu a pro sebe. Přepočítal se. Z tohoto úhlu pohledu se tedy Hus jeví hlavně jako bojovník za akademickou svobodu.

Hlubší a správnější pohled získáme, když začneme zjišťovat, co vlastně bylo obsahem Husova učení, že jedny lidi rozzuřilo, ale jiné inspirovalo. Dovoluji si tvrdit, že Hus sice ve svém učení používal soudobé teologické pojmy (ať už dobře nebo špatně), mluvil o životě křesťana, ale jeho cílem byl návrat k všeobecnému mravnímu zákonu. K zákonu, který je dán všem lidem jako prostředek k soužití, se kterým naprostá většina lidí instinktivně souhlasí, ale v praxi bývá ignorován a překrucován, aby poskytl výhody jedněm nad druhými. Když potom je tento zákon překroucen různými výklady ve svůj opak, takže společnost zaniká, bývá poslán člověk, který ho má připomenout. Ten je buď zabit dřív, než stačí svoje poselství vyřídit, nebo je nakonec vyslechnut, osloví lidi, zachrání společnost a je uctíván jako náboženský učitel. Časem je jeho poselství všelijak vykládáno a překrucováno, až je společnost zase na pokraji zhroucení…

Ve zvlášť čisté podobě byl tento zákon nabídnut křesťanům. No a někteří z nich ho překrucují zvlášť důmyslně. Historie se tedy v tomto bodu opakuje i v křesťanství. Jana Husa je možno vidět jako jednoho z těch, kteří připomínají, co by mělo být samozřejmé. Jako člověka, který byl sice zabit, ale to, co měl říct, stačil vyřídit. A našli se ti, kteří uslyšeli. Ale našli se i ti, kteří odmítli slyšet, případně se místo toho zahrabali v teologických jemnostech, takže středověká západní církev musela o sto let později téměř zaniknout v reformaci. Platí to dodnes. I dnes se někteří snaží toto poselství neslyšet, jiní odsoudit nebo zamluvit, a přirozené důsledky svého jednání pociťují jako křivdu.

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku