Válka jako válka válce nepodobná
Přeložil Ladislav Sýkora, převzato odtud.
Druhá fáze „Koreje“ či Druhá korejská válka, byla nejkratší ze všech čtyř. Směstnala se do měsíce. Tato lhůta stačila k faktické okupaci celé Severní Koreje, od 38. rovnoběžky až po řeku Yalu, kterou prochází hranice Koreje s Čínou. Mapa níže ukazuje, co se odehrávalo od 7. října do začátku listopadu 1950:
Události „Koreje“ svou rychlostí a celkovou záměnou jednoho obrázku za druhý, naprosto opačný, více než co jiného připomínají kaleidoskop, ale Druhá korejská válka poněkud vybočuje z řady.
Vybočuje tím, že byla ze všech čtyř fází nejdůležitější.
Nejdůležitější ne proto, že by někdo někoho nutil ustupovat, někdo někoho ničil, ani ne dobytím či osvobozením územních celků či měst, ne bombardováním a podobnými nesmysly, které lidi považují za válku. Ne, důležitost spočívala v něčem úplně jiném. A to „jiné“ se projevilo a projevuje nejen v osudu korejského národa, ale v osudu celého lidstva. Na osudu nás všech.
Není tak nesnadné to pochopit, jen potřebujeme jisté úsilí, chce to zavrhnout stereotypy, naplavené v našich myslích za desítky let. Například takovýto stereotyp – úsilím propagandy (především sovětské), se ve vaší hlavě poskládal obrázek světa, ve kterém je Korejská válka válkou, v níž američtí imperialisté bojovali se svobodymilovným korejským lidem, s cílem zabránit přirozenému přání korejských dělníků a rolníků sjednotit se a žít ve společném státě.
Jenže v Koreji bojovaly ne Spojené státy, ale OSN. A jenom tento fakt znamená základní rozdíl mezi tím, jak se jeví válka vám, a tím, co probíhalo ve skutečnosti. To je jedna okolnost. A k ní můžeme přidat další, a budou-li se přidávat jedna ke druhé, všechny vytvoří skutečnou skutečnost, která nás přinutí odvrhnout naše jednotlivé verze Korejské války, rozmnožené v milionech knih, článků, filmů, monumentálních památníků, malířských pláten, her, symfonií, tanců v doprovodu sborového zpěvu a také programů na stadiónech.
Podívejme se na to, co se nikdy, nikým a nijak nebere na vědomí:
Všem je naprosto zřejmé (objektivně zřejmé), že kdyby Severní Korea obsadila Jižní Koreu, stala by se Korea jednotnou, ale samo sebou jednotnou Severní Koreou. Hlavní město by se přemístilo z Pchjongjangu do Soulu a celá Korea by se stala jednotnou a nerozdělenou. Jednotnou, nedělitelnou KLDR.
Naproti tomu při obsazení Severní Koreje Koreou Jižní by scénář nebyl zrcadlovým odrazem severokorejského vítězství. V případě vítězství jižanů by hlavní město zůstalo tam, kde je, a přitom by se Korea určitě nestala velkou Jižní Koreou, jak ji známe dnes.
Možná je těžké to pochopit, ale zamyšlení to stojí. Přemýšlejte.
Rozhodujícím faktorem bylo, že v Koreji nebojovaly USA, ale OSN. Pro Ameriku to bylo velkou výhodu. Z mnoha důvodů. Přičemž tato výhoda je dlouhotrvající, USA ještě i dnes těží z toho, že se OSN v roce 1950 rozhodla postavit sílu proti síle. Proti síle jednoho sílu spojených národů.
USA vystupovaly v Koreji nikoliv jako iniciátor, ani jako signatář a ani jako garant čehokoliv. Vystupovaly jako zástupce OSN. Jenže všechno na světě má svou cenu. A čím více dostanete, tím vyšší se platí cena. A krýt se pod hlavičkou OSN mělo také svou cenu.
Cena vypadala následovně: v případě vítězství sil OSN by se nová, (do té doby neexistující) jednotná Korea, budovala (budovala ve všech významech) ne nějakým jedním státem, ale Organizací spojených národů. V nepříliš vábných poválečných poměrech založil Sovětský svaz Severní Koreu a Jižní Koreu založily USA. Vezmeme-li to zcela jednoduše, Kim Ir Sen by do Koreje přijel z SSSR a I Sung-man by přiletěl z USA. (Kromě toho ještě nesmíme zapomínat, že Korejskou lidovou armádu vedl do boje VelikýVůdce, Drahý Učitel, Věčný Prezident a Maršál Kim Ir Sen a jižané vůbec nebojovali „za vlast a I Sung-mana“, z to prostě z toho důvodu, že Organizací spojených národů uznávaný prezident I Sung-man předal všechny ozbrojené síly Jižní Koreje pod velení silám OSN, a silám OSN, se schválením samotných OSN, velel ne maršál, ale pouze generál MacArthur, pod jehož velení síly OSN spadaly.)
Také v případě vítězství sil OSN a sjednocení Koreje, by se musely vyhlásit všeobecné volby. A tyto volby by neprobíhaly pod záštitou USA, nýbrž pod záštitou OSN. Ne USA, ale OSN by rozhodovala, které strany budou schváleny a které zakázány, koho připustí k volbám a koho ne, a hlasy by nepočítal „kouzelník“, ale pozorovatelé OSN, a kdo by v takových volbách vyhrál, nebylo možné předvídat.
Nové hranice, včetně mořských hranic Koreje, by stanovila OSN, nikoliv USA.
Nikoliv Spojené státy, ale OSN by se zabývala obnovou (ve všech významech) zničeného korejského národního hospodářství, obnovením starých a vytvořením nových, do té doby neexistujících společenských institucí.
A co je to OSN?
OSN tvoří pět stálých členů Rady bezpečnosti. USA a „čtyřka“. Čtyřka s podílem na koláči. Vítězství sil OSN by znamenalo pro Velkou Británii, Francii a SSSR prohru v jedné oblasti, ale vítězství v druhé, přičemž by Velká Británie a Francie vyhrály mnohem více, než prohrály. Jestlipak se tento scénář USA líbil? Nemyslím.
Zkusme sejmout jednu vrstvu a jít trochu pod povrch. V časovém období, jež zkoumáme, zaujímalmísto Číny představitel v Radě bezpečnosti Kuomintangu, uprchlého na Formosu, jež se měla stát Tchajwanem, kterého se USA teprve chystaly přeměnit v „hráče“, a využívat jej ve svých zájmech v blíže neohraničené budoucnosti. Takže – výhrou OSN v Korejské válce získával i tento „nevýznamný hráč“ páku na USA. Jak se vám to líbí?
Předchozí kapitolu jsme skončili tím, že jihokorejské jednotky začaly 1. října 1950 překračovat linii 38. rovnoběžky, aniž by se setkávaly s odporem. Americké jednotky, bojující pod hlavičkou OSN, rovnoběžku nepřekročily. Týden stály na místě. A víte proč? Do oné chvíle, do 1. října 1950 bylo cílem války (cílem jak OSN, tak i USA) obnovení status quo.
Status quo ante bellum.
Cíle OSN i cíle USA (oficiální, deklarované cíle) se do 1. října 1950 shodovaly.
„I wanted to take every step necessary to push North Koreans back behind the 38th parallel. … I wanted it clearly understood that our operations were designed to restore peace there [in Korea] and to restore the border.“ To bylo prohlášení Harryho Trumana ze 29. července 1950. Tento cíl zůstával cílem až do konce října 1950. Cílem jak OSN, tak USA.
Avšak ještě než MacArthur 15. září vylodil výsadek v Inčchonu, už se plánovači ve Washingtonu zabývali budoucími plány. I jen dílčí úspěch MacArthura by znamenal ostrý obrat ve válce (válce jako válce) a vznikla zákonitá otázka – what’s next? A tato otázka nevyhnutelně vedla k úvahám o vyšších, vzdálenějších cílech, s ohledem na rozcházející se zájmy OSN a USA.
Co udělaly USA? Je těžké tomu uvěřit, ale udělaly vše, co jen mohly, aby členy OSN přesvědčily přijmout Valným shromážděním OSN (právě Valným shromážděním, to je důležité, tento bod si zapamatujte) rezoluci ze 7. října 1950. Rezoluce stanovila nový cíl Spojených národů v Koreji a doporučila silám OSN (generálu MacArthurovi) překročit 38. rovnoběžku a „establish a unified, independent and democratic Korea“.
Téhož dne, 7. října 1950, začaly americké jednotky přecházet bývalou hranici. Za dvanáct dní, 19. října 1950, byl dobyt Pchjongjang a síly OSN nezpomalujíc tempo, pokračovaly v útoku na sever.
Američané udělali to, co pro ně samotné na první pohled vypadalo nevýhodně, vzato zdravým selským rozumem, ale k čertu s ním, s rozumem, udělali to navzdory svým státním zájmům.
Proč to udělali?
Právě – proč to jen udělali?
Převzato z ostrova Janiky
