Košický vládní program

Od svého odchodu do exilu v říjnu 1938 považoval Beneš za svůj cíl odčinit Mnichov a vytvořit zábrany jeho opakování v jakékoli podobě. Již 4 měsíce po své abdikaci a před německou okupací řekl: „Republika se musí posunout na východ. Žádný strach z vítězství Německa. Můžou vyhrávat, ale nakonec zvítězí Amerika a Rusko.“ Podle těchto úvah mělo mít znovuvzkříšené Československo společnou hranici se Sovětským svazem. Byl přesvědčen, že SSSR bude do války zatažen. Beneš považoval za důležité uzavřít  sovětsko-československou smlouvu  Po napadení Sovětského svazu mu už bylo jasné, že obnovení čs. státu v předmnichovských hranicích je na dosah. Na rozdíl od Sovětského svazu, Britové stále odmítali akceptovat právní kontinuitu předmnichovské republiky a garantovat návrat k předmnichovským hranicím. Stále odmítali zrušit Mnichovský diktát. Tak se pro Beneše stal Sovětský svaz garantem naší poválečné budoucnosti. Naopak Británie se snažila jeho rozhodnutí zvrátit. Britové tvrdili, že Německo po válce bude slabé a že nepotřebujeme žádné smlouvy. Beneš však byl přesvědčen, že budeme smlouvu potřebovat. Československo-sovětská smlouva byla podepsána 12. prosince 1943.

„V Londýně nám byla několikrát položena otázka, zda nemáme obavy, že  jsme šli moc daleko a že jsme svou samostatnost vložili do rukou Sovětského svazu. Odpovídal jsem, že šlo o naše zajištění proti budoucímu opakování nějakého nového Mnichova a že pevně doufáme, že v Sovětský svaz věřit můžeme“.

Na rozdíl od Británie, která stále lavírovala a odmítala zrušit Mnichovskou dohodu, Beneš stále věřil v poválečnou spolupráci Západu a Východu, ale Britové už připravovali studenou válku. Churchill připravoval svoje operace Rankin a Unthinkable o plynulém přechodu 2. světové války do nového konfliktu proti Sovětům hned po porážce Německa. To si však Beneš nedovedl představit ani ve snu. Nakonec se toho musel vzdát i Churchill, protože s tím nesouhlasili Američané. Ti potřebovali sovětskou pomoc proti Japonsku.

Tak se stalo, že v dubnu 1945 mohl Beneš přijet do osvobozených Košic a začít pracovat na budoucnosti republiky. Měl pro to připraven Košický vládní program, což byl soubor politických a ekonomických opatření.

„Po více než šesti letech cizácké poroby přišel čas, kdy nad naší těžce zkoušenou vlastí vzchází slunce svobody. Na své slavné vítězné cestě na západ osvobodila Rudá armáda první části Československé republiky. Tak bylo umožněno díky našemu velkému spojenci, Sovětskému svazu, že na osvobozené území se vrátil prezident republiky a byla zde, opět na domácí půdě, vytvořena nová československá vláda“.  Těmito slovy začíná hlavní politický dokument poválečného Československa – Košický vládní program.

Přijat byl v březnu 1945 na jednání v Moskvě a vyhlášen na slavnostním zasedání čs. vlády a SNR v Košicích 5. 4. 1945. Obsahuje 16 kapitol, které se týkaly i mezinárodního postavení ČSR a jejího vývoje po skončení 2. světové války.

Ještě však probíhala válečná fronta na území naší republiky, ještě řádil smrtelně zraněný, ale nicméně zoufale se bránící nepřítel na západním Slovensku a v českých zemích. Proto vláda slíbila podporovat všemi jí dostupnými prostředky postupující Rudou armádu – bylo nutno provádět rychlou opravu rozrušených železnic, silnic, mostů, jakož i telegrafních a telefonních spojů a podporovat válečný transport. Vláda se zavázala podporovat nejtěsnější spojenectví s vítěznou slovanskou velmocí na východě. Smlouva československo-sovětská z 12. prosince 1943 o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci měla určovat budoucnost zahraničně politické pozice našeho státu.

Ve své domácí politice vláda vycházela ze základního článku československé ústavy, že lid je jediným zdrojem státní moci. Proto vláda budovala veškerý veřejný život na podkladě široce demokratickém, zabezpečila lidu všechna politická práva a vedla neúprosný boj za vymýcení všech fašistických prvků.

Strašné zkušenosti, jichž se Češi a Slováci dožili s německou a maďarskou menšinou, které se z velké části staly povolným nástrojem dobyvačné politiky proti republice zvenčí a z nichž se zejména českoslovenští Němci propůjčili přímo k vyhlazovacímu tažení proti českému a slovenskému národu, nutily obnovené Československo k hlubokému a trvalému zásahu. Z občanů Československé republiky německé a maďarské národnosti, kteří měli československé státní občanství před Mnichovem 1938, bylo státní občanství potvrzeno a eventuelní návrat do republiky zajištěn u antinacistů a antifašistů, u těch, kteří vedli už před Mnichovem aktivní boj proti Henleinovi a proti maďarským stranám a za Československou republiku, kteří po Mnichově a po 15. březnu byli německou a maďarskou státní mocí za věrnost k Československé republice pronásledováni a uvrženi do žalářů a koncentračních táborů anebo kteří museli před německým a maďarským terorem uprchnout za hranice a tam se účastnili aktivního boje za obnovení Československa. Ostatním československým občanům německé a maďarské národnosti bylo československé státní občanství zrušeno. Ti Němci a Maďaři, kteří byli souzeni a odsouzeni pro zločin proti republice a proti českému a slovenskému národu, byli zbaveni československého občanství a vypovězeni z republiky navždy, pokud je nestihl trest hrdelní. Němci a Maďaři, kteří se přistěhovali na území Československé republiky po Mnichovu 1938, byli z republiky vykázáni ihned, pokud nepodléhali trestnímu stíhání.

Zvláštní opatření prováděla vláda v zájmu toho, aby bylo zajištěno souzení a potrestání zrádců, kolaborantů a fašistických živlů z řad českého a slovenského národa. Ve spojení s národními výbory všude byly uvedeny v činnost mimořádné lidové soudy.

Vláda vyšla vstříc voláni českých a slovenských rolníků a bezzemků po důsledném provedení nové pozemkové reformy. Byla vedena snahou především jednou provždy vyrvat českou a slovenskou půdu z rukou cizácké německo-maďarské šlechty, jakož i z rukou zrádců národa a dala ji do rukou českého a slovenského rolnictva a bezzemků.

V ekonomické části zdůrazňoval vládní program několik hlavních úkolů – urychleně obnovit národní hospodářství zpustošené během války, položit základy nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu“. V hospodářské oblasti zakotvil požadavek konfiskace majetku fašistů, zrádců a kolaborantů, provedení pozemkové reformy a zásadu postavit peněžní a úvěrový systém, klíčové průmyslové podniky, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod státní vedení. Závazek potrestat fašistické zločince, zrádce a kolaboranty je spojen se zákazem politických stran a institucí, které sloužily fašismu.

V polovině roku 1945 se ústředním bodem revolučního pohybu stalo hnutí za znárodnění velkého kapitalistického vlastnictví v nezemědělské sféře. Tento požadavek prosazovaly zejména KSČ, sociální demokraté a Revoluční odborové hnutí (odborové organizace vytvořily na rozdíl od předmnichovské republiky jednotnou organizaci). Znárodnění mělo rovněž vymanit československé hospodářství ze závislosti na zahraničním kapitálu.

Požadavek znárodnění nebyl vládním programem výslovně uveden, ale všeobecně se s ním počítalo. O jeho rozsahu mělo být rozhodnuto až po osvobození celého státu. Šlo o požadavek tak populární mezi obyvatelstvem, že proti němu téměř nikdo otevřeně nevystoupil. Např. i nesocialisticky orientovaná Demokratická strana na Slovensku, která se stavěla za soukromé vlastnictví, zároveň deklarovala potřebu zestátnit podniky určitých kategorií, jestliže tím lépe poslouží sociálním potřebám a veřejným zájmům. Výhrady nesocialistických stran se při projednávání znárodňovacích dekretů týkaly v podstatě jen rozsahu znárodnění, rychlosti postupu, úlohy družstevnictví a některých organizačních a procedurálních otázek.

Znárodnění se uskutečnilo na základě čtyř dekretů prezidenta ČSR ze dne 24. října 1945 (v té době ještě nebylo ustanoveno Národní shromáždění, takže nemohly být vydávány zákony). Vyhlášeno bylo na manifestaci na Václavském náměstí dne 28. října. Prvním dekretem byl zestátněn klíčový a velký průmysl, dalšími dekrety potravinářský průmysl, akciové banky a pojišťovny. Již dříve byl znárodněn filmový průmysl včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů.

Celkem bylo v průmyslu znárodněno více než 3000 podniků (technických jednotek), tj. 67 % celkového počtu průmyslových podniků, v nichž v březnu 1947 pracovalo 61 % zaměstnanců průmyslu. Výrobní kapacita znárodněných podniků představovala téměř dvě třetiny československého průmyslu.

V prvních poválečných letech měli značný vliv na řízení a činnost národních podniků dělníci a další zaměstnanci prostřednictvím závodních rad, odborových organizací a přímého zastoupení v představenstvech národních podniků. Rozsáhlou pravomoc závodních rad garantoval dekret, který vstoupil v platnost zároveň se znárodňovacími dekrety. Ředitelé národních podniků mohli být jmenováni až po předběžném schválení Ústřední radou odborů.

Košický vládní program rozdělil národ na dvě skupiny. Té větší znárodnění nevadilo – vlastně to všichni uvítali a slibovali si od toho zlepšení svojí situace. Návrat kapitalismu první republiky si nepřáli – měli s ním svoje špatné zkušenosti. Druhá skupina byli ti postižení a jejich slouhové. Těm socialismus vadil. Ale  bohužel, tito lidé měli za hranicemi mocné spojence. S jejich pomocí připravovali návrat starých pořádků. Košický vládní program měl za cíl urychleně obnovit národní hospodářství zpustošené během války a položit základy nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu“.

Znárodnění bylo chápáno jako akt sociální spravedlnosti, předání výsledků práce lidu do jeho rukou. Tady je nutno zdůraznit, že Beneš znárodňoval a nikoli postátňoval. Dával podniky do správy státu, ale nikoli, aby s ním obchodoval. Beneš tak konal vědomě a nikoli pod nátlakem komunistů. Konec konců byl národní socialista. Na základě jeho dekretů se začal formovat „národní majetek“. Ve všech následujících ústavách se definuje jako „národní majetek“ nebo „společenské vlastnictví“.

Např. článek 11, odstavec 1 hovoří: „Stát zřizuje hospodářské organizace, hlavně národní podniky, kterým svěřuje části národního majetku do správy jako samostatným právnickým osobám.“ Z toho vyplývá, že mimo toho, co může být osobním vlastnictvím, jsou všechny výrobní i nevýrobní prostředky v bezpodílovém vlastnictví národa jako celku a podléhají správě státu družstev, které je možné pro tento účel zřizovat. Toto naše vlastnictví nám zároveň zajišťovalo reálné právo na práci. Jinými slovy správce (stát) byl povinný umožnit nám (jako vlastníkům) přístup k těmto prostředkům, abychom je mohli používat pro sebe a potřeby naší rodiny. Je tady jasně stanoveno, že stát je pouze správcem a proto nemohl s tímto majetkem obchodovat ani ho zcizit. Tady je jasně řečeno: podléhají SPRÁVĚ, ale nikoli prodeji nebo rozkradení. Dne 15. června 1988 v zákoně č. 98 stát v rozporu s tehdejší ústavou tento majetek postátnil. Zrušil „národní podniky“ a nově stanovil „státní podniky“. Navíc zároveň v § 66 tohoto zákona nahradil slova „spravující národní majetek“ slovy „který vykonává právo hospodaření s národním majetkem“. Těmito slovy umožnil praktickou devastaci tohoto majetku bez postihu a bez možnosti kontroly ze strany lidu – do té doby vlastníků národního majetku. Dalšími zákonnými úpravami umožnil jeho rozprodej, přesněji jeho rozkradení v mezích nových zákonů.

Tyto zákony ustanovil tehdejší komunistický režim na poslední chvíli, když už viděl, že jeho dny jsou sečteny. Možná jsem přestřelil, když jsem napsal „komunistický režim“. Ono myslet si, že by Jakeš pochopil důsledky takové úpravy zákona, by bylo asi naivní. Možná to byla jiná vlivná skupina – třeba z „Prognostického ústavu“, která si už tehdy připravovala půdu pro následné rozkradení republiky a svoje obohacení.

Je škoda, že jsme nemohli nerušeně rozvíjet systém, který nám připravil prezident Beneš. Hned po válce se svět rozdělil na dva tábory. Memorandum Allana Dullese o boji proti komunismu bylo začátkem války, kterou slavnostně vyhlásil Winston Churchil ve svém projevu ve Fultonu. Mezi dvěma tábory byla malá Československá republika, která chtěla jen spokojeně žít a v klidu hospodařit na svém a podle svého. Bohužel jí to nebylo dopřáno. Ti „postižení“ se rozhodli v únoru 1948 o puč proti lidovému zřízení. Narazila však kosa na kámen. Komunisté se nedali a provedli protiútok. Měli přitom podporu většiny obyvatelstva. Na manifestaci, kterou svolali, přišel milion lidí. Výsledek byl jasný.

Bohužel, následující vývoj nebyl už tak uspokojivý. A nebylo to jen vinou komunistů. Začala studená válka. Západ se nikdy nesmířil s existencí nového socialistického řádu a dělal všechno možné, aby ho zničil. Posílal přes naše hranice sabotéry – v dnešní terminologii teroristy –  kteří se snažili zvrátit výsledky vývoje. Tito teroristé zapalovali stáje a stohy zemědělců, prováděli sabotáže v průmyslu a neváhali ani vraždit. (Dnes tito lidé za to dostávají vyznamenání a speciální důchody.) To vytvořilo stav permanentního ohrožení, proti kterému se musí bojovat. Paranoia hledání třídního nepřítele udělala z mnoha lidí oběti.  Byl to boj o přežití.

Výsledkem byl režim, který si nikdo nepřál. V tomto boji nakonec socialismus prohrál. Kapitalismus vyhrál na celé čáře a dnes sklízíme výsledky. Je zajímavé, že dnes jsou ve stejné situaci Američané a následky jsou podobné. Ti také dneska vidí za každým rohem nepřítele – teroristu. Zavírají lidi bez soudu a bez možnosti obhajoby. Podle posledního zákona je možno podezřelého bez soudu i zavraždit. Tak Američané vytvořili zákony, které zničily demokracii v USA. Ovšem v USA se nebuduje socialismus, ale něco horšího.

Je velká škoda, že socialismus Edvarda Beneše nedostal šanci. Bylo by zajímavé vidět, jak by se vyvíjel. Ale ještě není všem dnům konec. Není konec historie, jak si mysleli vítězové. Kapitalismus je v krizi a je čas na změnu. Myšlenky Edvarda Beneše jsou tady stále a čekají až se jich někdo chopí.

Košický vládní program tak určoval poválečné směřování Československa až do února 1948.