Meditace o obrazech IV: Realismus?

Dnes už knihy nečtu, a to jsem býval kdysi dávno nadšeným čtenářem. Hltal jsem knihy bez jakéhokoliv výběru, co se mi dostalo do rukou, to jsem přečetl. Akorát Popelce Biliánové a české katolické moderně jsem se nějakým zvláštním řízením osudu šťastně vyhnul. Zato jsem přelouskal všechno od Otce Kondelíka a ženicha Vejvaru přes Tarzana, Nobodyho, spousty rodokapsů, Tři mušketýry, snad všechny verneovky a spisy Eduarda Štorcha. Skvělá Osada Havranů s Havranpírkem je nezapomenutelná. Samozřejmě jsem obdivoval francouzské realisty. Před anglickou a americkou literaturou jsem dával přednost ruské a sovětské literatuře.

No a na stáří jsem přišel k témuž názoru, co má dnešní mládež, totiž že čtení knih je zbytečná ztráta času. Dávám mládeži za pravdu, skutečně, nač číst, když se na totéž mohu dívat v televizi či si pustit na youtube film? Nač číst čtyři obsáhlé svazky Vojny a míru či Tichý Don, když totéž mohu vidět na obrazovce v podání Američanů či Rusů. Osobně dávám přednost čtení obou uvedených knih před jejich filmovým zpracováním, neboť tím americkým filmovým pojetím jsem byl hrubě zklamán, to je rozdíl jak nebe a dudy.

Ostatně jsem přesvědčen, že 99 knih ze stovky jsou stejně knihy plevelné. Dokonce se odvažuji tvrdit, že knihy, které lze převést na filmové plátno či na obrazovku, jsou literárně tak nějak méněcennější. Za skutečně znamenitou, skvělou a vynikající literaturu považuji díla, která fakticky ani nejde zfilmovat či zahrát na divadle. Co nelze zfilmovat, to je teprve kvalitní literatura, např. Komenského Labyrint světa a ráj srdce, Erasmova Chvála bláznivosti, Alaina René Le Sage Kulhavý ďábel, Laurence Sterne Život a názory blahorodého Tristrama Shandyho, François Rabelais Gargantua a Pantagruel, Michel De Montaigne, Blaise Pascal, Jonathan Swift, Nikolaj Vasiljevič Gogol…

Konec knihy je realitou. Éra tištěných knih a novin prostě nezadržitelně končí. Kdysi hliněné destičky popsané klínovým písmem nahradil papyrus a pergamen a ten nahradil papír a knihtisk a to všechno je dnes nahrazeno obrazovkou počítače. I já dávám ve svém věku přednost čtení z obrazovky než čtení z papírové knihy. Mohu si bez problémů zvětšit velikost písma, mohu si tam také označovat věty barevně či si je zkopírovat do nové složky, no není to vynikající?

Realismus je dnes v umění jeden z nejrozšířenějších a populárních uměleckých směrů a to jak v literatuře, tak i ve výtvarnu. O nějakém realismu v hudbě se nedá dost dobře mluvit, hudební umění je naprosto svébytný umělecký obor, kde pojem realismus ani nelze použít. Hudba je hudba je hudba, nelze ji převést na film. Díla Richarda Wagnera kupodivu naopak vyžadují předvádění právě na jevišti či filmu. Jeho díla jsou spíše divadelní představení než hudební opusy, sice některé jeho operní árie jsou skutečně mistrovské, ale divadlo nemám nějak v oblibě, ba za některé trapné herecké kreace se v duchu stydím. Z Wagnerových desetihodinových oper jsem měl nutkání vybrat úryvky, které se mi líbily, vyšly by tak na necelou půlhodinku, což se mi ale nepodařilo, nikdy jsem neměl k dispozici dva magnetofony najednou, a dnes už k tomu nemůžu najít zase chuť. Wagnerova hudba fakticky pouze podbarvuje divadelní děj, podobně jako dnes tzv. filmová hudba podbarvuje děj filmu. Hudba je stvořena pro uši, ne pro oči, no a Wagner to chtěl popřít.

Zato v literárním světě, pokud to budeme brát celkově a historicky, je realismus opravdu teprve nedávný vynález a je pouhou mizivou částí literatury. Vznikl v podstatě až v druhé polovině devatenáctého století jako reakce na otřesné životní podmínky tak zvaného proletariátu a na protest k dřívějšímu umění, které bylo záležitostí bohatých vrstev společnosti, toho jednoho procenta. Ono také většina obyvatelstva byla stejně negramotná, tak proč pro ty analfabety cosi sepisovat, no ne? S realismem začali až francouzští a angličtí literáti, a to kvůli sociálním otázkám, chtěli burcovat proti nelidskému kapitalismu. No a od toho 19. století se gramotnost rozšířila i do širokých vrstev a tak literáti se snaží o věcné, střízlivé zobrazení člověka a společnosti, je to tzv. kritický realismus.

Existoval i tzv. socialistický realismus, což byl program propagandistického umění ve službách socialistických a komunistických států. A zajisté existovala i spousta náboženských, většinou katolických ale i protestantských literárních, výtvarných a hudebních děl, nějak se mi nechce napsat, že šlo o náboženský realismus, ale byla to úplně stejná propaganda jako ten socialistický realismus. Proč si dělat srandu z tzv. socialistického realismu, vždyť křesťané dělali totéž. Takže v historii literatury je realismus zanedbatelná položka, v minulosti není skoro vůbec, tam byl realismus až na té spodní poslední příčce. Ani současný polský spisovatel Grudzinski nemá v oblibě realismus, jinak by přece nepronesl, že: „Knihy Milana Kundery jsou dobře vymyšlené mašinky na mletí prázdna. Kundera se podbízí západnímu vkusu.“

Největší světová literární díla nejsou vůbec ani trošičku realistická, vizme např. antická dramata Aischylos, Sofokles a Euripides, komedie Aristofanes a Menandros, přitom účast na představeních byla masová, běžně 10 až 15 tisíc diváků, a copak tam bylo něco realistické? Nebo Ilias a Odysea – samí bohové a bohyně, jednooký Kyklop, Sirény, kentauři…

Dokonce ani Bible, tedy Starý a Nový zákon s realismem nemají vůbec nic společného. Pokud se chtěli antičtí obyvatelé pokochat nějakým realismem, tož si zašli na gladiátorské zápasy na život a na smrt, to byl ten pravý realismus. A amfiteátr byl snad vždycky zaplněný. I v brněnském divadle Na provázku by mohli být též o něco více realističtější. Aby to jejich divadlo bylo skutečně realistické, tož herci by měli na ulici odchytit nějakou muslimku v nikábu, násilím ji přivléci na jeviště a tam by ji Ježíš realisticky znásilnil. Ježíš je ve skutečnosti pouhá fiktivní postava, takže při reprízách by se herci v roli Ježíše mohli vystřídat všichni. To by byl ten pravý realismus a divadlo by bylo vždy narváno a ceny vstupenek by se mohly neskutečně astronomicky zvýšit. Provinční divadélko by získalo světovou popularitu. Odsouzení za znásilnění by nebylo možné, Ježíš je přece uznávaný prorok i v islámu, a co si prorok přeje, to je posvátné a každá muslimka jeho přání musí vyhovět. A ty, které by se na jevišti nějak moc bránily, by tím vlastně poskvrnily svou víru, za což by mohly být dle platného muslimského práva dokonce ukamenovány. Už si představuju tu spoustu čumilů při tom výkonu práva, tedy při tom kamenování, kterážto akce naplnění práva by se konala nikoliv na jevišti, nýbrž na prostranství před divadlem. Určitě by se mnoho diváků přidalo a dlažebními kostkami by s chutí házelo, někteří i na herce.

Vynálezem fotografie ztratilo ve výtvarnu smysl jakékoliv realistické zobrazování. Výtvarníci realisté se akorát chlubí řemeslnou dokonalostí a mistrovstvím stejně jako třeba někteří stolaři, ševci či kováři. Když jsem chodíval ještě na pivo, tak si ke stolu přisedl můj bývalý žák, neměl ještě osmnáct, takže mu hospodská pivo nenačepovala. Vytáhl z kapsy sešit formátu A4 s čistým listy bez linkování a že pokud si bude někdo přát, tak mu namaluje za pivo portrét. A skutečně obyčejnou tužkou během několika minut nakreslil perfektní portrét. Tož se ho ptám, zdali po maturitě půjde na nějakou umělecko-výtvarnou školu. „Kdepak, už jsem udělal přijímačky na jadernou fyziku,“ odpověděl. Takovým uměleckým darem je obdařen málokdo, ale přesto dal přednost fyzice před výtvarnem.

V antice byl darem dokonalosti obdařen malíř Zeuxis. Jednou prý namaloval hrozny vína s takovou opravdovostí, že je přilétali ozobávat ptáci. Jeho kolega Parrhasios zase schoval svůj obraz za záclonu. Zeuxis jej proto požádal, aby ji odhrnul, aby mohl obraz posoudit. Ale záclona byla ve skutečnosti namalovaná a Parrhasios byl prohlášen za vítěze, což zklamaný Zeuxis komentoval slovy: „Oklamal jsem ptáky, mne samotného však oklamal Parrhasios.“ V Číně zase nějaký výtvarník namaloval rozměrný obraz krajiny a vešel do ní a zmizel před zraky diváků. Tento příběh se vysvětluje také symbolicky, neboť jakmile tehdejší malíři dosáhli mistrovství v nějakém výtvarném směru, změnili si jméno a začali znova od nuly v nějakém jiném zaměření. Zenbuddhističtí mnichové v Číně 16. století (určitě při konzumaci vína) namáčeli svazky rýžové slámy do černé tuše a třískali s tím na papír, a tímto způsobem malovali abstraktní krajinky, a u nás v Evropě jsme tehdy malovali realistické portréty šlechty a církevních hodnostářů.

Můj dlouholetý přítel Karel Hoff ze Strážnice také dovede perfektně realisticky nakreslit třeba koně, lidské postavy, různé karikatury a kreslené vtípky, což já vůbec nedovedu, ale přesto ho výtvarno nějak více neoslovuje, mnohem raději kouzlí se slovy. A v tom je skutečným mistrem a má můj obdiv. To už kdysi moc dávno, v roce 1965, začal sepisovat pikareskní dadaromán T+Ť. Jeho textem jsem byl nadšený a jsem doposud obdivovatelem toho docela obsáhlého díla. Je to možná i tím, že každou stránku jsem pečlivě pročetl nejméně třikrát, poprvé když jsem přepisoval rukopis na psacím stroji v pěti průklepech, podruhé když jsem to připravoval (editoval) k vydání, no a potřetí překlepal na klávesnici do počítače. A vždycky jsem se u toho srdečně smál. Není proto k divu, že to znám skoro zpaměti.

O čem ten román T+Ť vůbec je? T znamená Tygr de la Mňaukanda a Ť je zase Ťápuškin de la Ťáp. Jsou to tedy kočky, je to kočičí román. Rabelais má hlavní postavy obry Gargantuu a Pantagruela, proč by tedy Hoff nemohl mít za hlavní postavy kočky? Kdo nemá rád Rabelaise, tak určitě nebude mít v oblibě ani román T+Ť. Tygr de la Mňaukanda je králem v zemi zvané Tymy. Ťápuškin de la Ťáp je ministerským předsedou státu Tymy. Co asi znamená název země Tymy? Složenina ze dvou slov – Ty a My. Může to znamenat buď: Ty občane a My Jeho Veličenstvo král, nebo také Ty občane a My jako vládnoucí politická strana. Jaké má ten stát zřízení? Království? Kdepak, Tygr vlastně král ani není, je přece Despotou Demokracie.

Celý román je takovou dadaistickou parodií na tehdejší režim a popisuje do naprostého absurdna zparodované reálie tehdejšího života, tedy sedmdesátá léta minulého století. V Tymy vychází spousta novin, nejlepší jsou Tymy Times, a také spousta časopisů a všelijakých obskurních plátků. Možná čtenářům bude dělat potíže orientovat se v textu, neboť za kapitolou o životě vládnoucích následuje třeba kapitola, v níž jsou pouze noviny, no a po novinách či časopisech a reklamních letáčcích následuje navazující text o životě vládnoucích, tedy zase příběhy koček na dvoře krále Tygra. Původně jsme chtěli ty noviny a časopisy dát na závěr jako přílohu, ale to by nebylo ono, jako nejlepší řešení jsme rozhodli umístit je přímo v textu.

A ještě musím zmínit osudy díla T+Ť. Prvních pět průklepů jsem nechal svázat. Pokoušet se vydat to oficiálně nemělo smysl, neboť obrátit se na nějaké tehdejší vydavatelství bylo naprosto zbytečné a beznadějné. Proto jsem se obrátil dopisem na Ludvíka Kunderu, zdali by byl ochoten text neznámého autora přečíst. Odepsal, že rád si to přečte a ohodnotí, ať mu to pošlu. Nepřečetl, neměl čas, pil čaj a psal svá Řečiště. Pak jsem požádal ještě Mirka Plešáka. Odepsal, že „Občas je to vtipné, jindy ne.“ Nezapůsobilo to na něho, prostě ho to ani trošku nezaujalo. Zato Zdeněk Petrželka napsal: Stojí to za to. Jsou tam místa skvělé politické takové žroutské satiry. To jednou bude velká, obrozenecká řekl bych, klasika, už teď to má ty správně jakoby zasviněné, mokvavé, přebujelé, troufalé, zuřivé rozměry. Nechte to rozhodně tak, jak to je. Jene, jen si to nenechte vzít. Kdybys měl pak kopie, rozhodně to pošli, dal bych to číst ještě někomu.

No a pak přišel převrat a já přešel do důchodu. Celý nadšený jsem poslal text paní Dejmalové, odpověděla reklamním letáčkem v němž stálo, že veškeré finanční transakce jejího vydavatelství se provádí v dolarech. A tak jsem si založil nakladatelství a vydal celkem 19 knih, samozřejmě bez jakékoliv odezvy, tak jsem nakladatelství zase zrušil. Ostatně už nebylo ani co vydávat.

Doprovodit román nějakými ilustracemi jsem nemohl proto, že samotný autor Karel Hoff tak učinil sám. Jeho kresby jsou vynikající a jsou jich tam spousty. V knize jsou sice pouze černobílé, protože na barevný tisk se mi nedostávaly finance, ale na webových stránkách jsou bezproblémově barevné.

Při své výtvarné tvorbě jsem občas vytvořil i něco na motivy z románu T+Ť a tak nějaké ukázky přikládám.

Logo nakladatelství T+Ť

Rodina de la Mňaukandy na výstavě

Rodina de la Mňaukandovců na výstavě abstraktních obrazů

T+Ť se rozhodli zjistit, jaké jsou nálady obyvatelstva a zdali mají či nemají rádi krále. A tak se vydali na inspekční cestu po území demokrálovství. Vládní limuzíny nebyly k dispozici, neboť vládní řidiči právě byli se svými rodinami na zahraničních dovolených. A tak šlohli před nějakou hospodou jízdní kola a vydali se mezi lid.

Postavy z T+Ť skotačí na louce

Pohled z ptačí perspektivy na veleměsto Tygrograd. Zde vidět visutá okružní dálnice (také závodní dráha pro automobilové závody) ohraničující historickou část veleměsta od moderní zástavby.

Minda Ťapka, manželka Tygra – královna, má také své veleměsto zvané Mindograd. Zde vidět vysokánskou vysílací televizní věž.

Minda Ťapka v běhu

Portrét Tygra dlM, který jest Despotou Demokracie, jinak také král. Zde Tygr jako květinka.

Zde zase jako větrník

Autograf Ťápuškina lze číst také jako já puškin.

V Tymy působí také Soudcové Nejvyšší, jsou tři a je to JUDr. Lotr, JUDr. Vrah a JUDr. Ochlastovič, zde jsou jejich autografy (podpisy).

Portréty Hoffa a mne

Z Wikipedie: Pikareskní – šibalský, šejdířský. Pikareskní román – román kde je hlavní hrdina tak trochu darebák.

PS: Román zašlu zdarma poštou, stačí poslat žádost emailem. Jinak je ke stáhnutí na webu Nakladatelství T+Ť.

***