|
|
Čest a morálka minulých staletí ještě nějak zůstaly v povědomí jako sentiment z minulých dob. Nově vládnoucí humanista je sice chce nahradit tolerancí a právním dirigismem, ale usvědčuje tím sebe, že nemá ani čest, ani morálku.
Tolerance, jakkoliv vzývaná hodnota dneška, není ničím víc než falešnou morálkou a modlářstvím úpadku. Jistě ten, kdo vyznává svobodu, uctívá i prostor a práva druhých spoluobčanů. Nepotřebuje k tomu „toleranci“. Toleranci potřebují salónní zločinci, aby jejím prostřednictvím obraceli víru a morálku lidí proti jejich vlastním zájmům. Nakonec si všimněme, jak rychle humanisté končí s tolerancí, když se někdo odváží oponovat jejich dogmatům: homosexualismu, politické korektnosti, globálnímu sjednocování (europeismu), multikulturalismu, feminismu apod. Trubači tolerance se rázem mění na nenávistné Karly Vaše.
Tolerance se stala programem, který požaduje tiché, nebo ještě lépe, exaltované přijetí čehokoliv, co politicko-mediální a umělecko-vědecké autority prohlásí za hodné zbožstění. Tolerujme všechno (až na povinné vyjímky), protože všechno je dobré i zlé; neexistuje mezi tím rozdílu. Dřívější dobro je dnešním nemoderním tmářstvím a dřívejší zlo je dnešním dobrem! A kdo chce i nadále rozlišovat dobro a zlo, stává se netolerantním extrémistou- pozor na něho!
Pozor na humanisty a jejich „toleranci“…
Zato hrdinství se stalo už jen legendou pro děti před spaním. Hrdinou dneška je nazván ten, kdo zachrání jiného z plamenů. Nebo mladou ženu, která přenechá pracovní místo jiné ženě se dvěma dětmi. Tyto a další příklady obdivujeme o to více, o co se stávají vzácnějšími. Samozřejmost včerejška se stala mimořádností dneška.
Nechceme vidět, že jsme se o tuto normu včerejška nechali připravit postmoderní doktrínou pro masy. Humanisté možná věří, že představují předvoj pokroku, a každopádně chtějí, abychom tomu věřili my. Shnilý obsah však už připravuje i brzké zřícení fasády.
Hrdinství nikdy nebylo sprintem na doraz sil pro medaili. Šlo o činy každodennosti, neboť ochota pomáhat, obětovat se, altruismus a odvaha před smrtí představovaly mnohem běžnější jevy života než je tomu dnes, kdy žijeme své mrzké životy, přičemž víme, že jde o mrzké životy, ale už nám to tak nějak v duchu dekadentního existencialismu ani nevadí. Nevíme kam směřovat a možná to ani vědět nechceme. Zatuchlé pohodlí zbabělého občana stavíme nad nejistý výsledek heroického boje se sebou samými.
Na nadcházející zhroucení systému nebude téměř nikdo připraven. Muži, kteří se stali napůl ženami (tzv. metrosexuálové), neumějí nejen cokoliv ulovit, opravit nebo vypěstovat, ale oni se zhroutí při prvním závanu větru, zatímco jejich dementolog (psycholog) už nebude po ruce. Ženy, které se díky feminismu- tomu kukaččímu vejci v jejich ženskosti, nemají o koho opřít, se naučily komunikovat na prvosignální úrovni jen mezi sebou. Nutno říci, že pavlačové kdákání o té či oné celebritě nebo o některé z nových řasenek či pracích prášků jim také moc v krizi nepomůže.
Už jsem vyrostl z mylné naděje vkládané do „nové generace, která nezažila komunismus“. Podívejme se kolem sebe a spatříme generaci zítřka! Napomádované a kejhající cosi, co připomíná hochy vyšňořené naušnicemi už nejen v uších. Mladé slečny, které sice vykazují jakési ženské znaky, ovšem mnohem spíše jako z vitríny plné nepovedených plastových panenek než z děloh Žen. Ani jeden typ těchto tvorů nemá zpravidla větší rozhled než který jim zprostředkuje Facebook, seznamka, PC hry a škola. Škola však, jak mnozí už poznali, učí pouze polopravdám a nesmyslům v rámci státního konformismu, takže zde záchranu nečekejme. S tímto materiálem dojedeme do třiceti let ke konci s naprostou jistotou, i kdyby ilumináti neměli své plány předem dané…
Nedávno jsem hovořil s podnikatelem na Žatecku. Raději zaměstnává starší ženy a muže, protože mladí lidé i z oboru nejsou ochotni se témeř ničemu novému naučit a je jim jedno, že jsou měsíc u něho, pak dva na podpoře a další měsíc někde jinde. Možná jsme dospěli k rozkladu sociálního státu jeho vlastními prostředky…
Jistě, zatím tu převažují generace třicátníků, čtyřicátníků atd., které si leccos prožily. Ani toto však nezaručuje nic. Zkušenosti ještě neznamenají správnou reakci. Letargie obludária zvaného mladá generace, která se probudí jen když škola vyšle signál, že je na druhořadou radnici zvolena komunistka nebo když se stejně obludní kejklíři z umělecké fronty zmůžou na „kritiku“, se tak dost podobá demonstracím zavadilovských starců a stařen. Do značné míry se to odvíjí od společenských reakcí na témata, která se stala uměle klíčová: jako sociální dávky nebo „korupce“.
Občanské běsnění při vyslovení slova "korupce" dobře ilustruje zpovrchnění kulturních hodnot. Nyní nastává období, v němž kdokoliv nepohodlný může být obviněn kýmkoliv z korupce, aby mediálně ocejchován zahynul jako občan v bahně justičních úředníků a novinářských hyen. Pradávné korupční kauzy dokola propírané v médiích vypustily džina z lahve, aby zmanipulovaná lůza křičela na náměstích před pranýři a tvářemi lidí, které v životě neviděli- "Hanba, setněte mu hlavu!"
Jelikož jsme ztratili víru, přišli jsme o schopnost vidět, co je zlo a co dobro a co je čeho příčinou. Sice ještě rozlišíme, že korupce představuje zlo (asi že nám to média pořád vtloukají), avšak většina si už není schopna vůbec představit, že korupce není věc systému, že nejde o nějaký virus, který by napadal nevinné lidi, ale že korupce je prostě krádež a tedy selhání lidí- jedněch z nás. Nakonec jsme si je tam my sami zvolili a dokola tak jako tupci činíme. Kdo však chce kultivovat sebe a své okolí? Že je snažší ukazovat prstem, požadovat jinou vládu, nové zákony a opatření, prostě cokoliv, kde mě to nebolí? Asi ano, ale absolutně nic to neřeší.
Neschopnost cokoliv řešit a nalézat možná řešení, je jedním z největších symptomů moderní doby. Náš rozum, selský rozum, je suplován autoritou „expertů“ a ideologů, kteří se zcela falešně prezentují jako něco vyššího, čemu může porozumět jen velmi vzdělaný člověk, prostě elita, a ostatní je mají jen poslouchat, čímž naplní svou občanskou roli. Jde o jeden z největších bludů, kterým jsme kdy uvěřili. Ovšem, ještě než jsme přišli o rozum, nechali jsme se připravit o svobodu a individuální odpovědnost za náš život. Bylo nám namluveno, že zde máme třídu demokratů, kteří pro nás vytvořili stát, jenž se o nás postará. Od nás se požaduje pouze platit daně, registrovat se a indoktrinovat se jeho školstvím. Odedávné pilíře morálky a společenského řádu aspoň zčásti inspirovaného Biblí se změnily na současný neřád, jehož pravidla co dekádu slavnostně modifikují nesrozumitelnou umělou řečí ekonomové, právníci, sociologové, lékaři a další. Čím složitější mluva a demagogie, tím větší prestiži se těší. Stačí si ale všímat, jak málo uplyne času, než jedno vědecké dogma zcela vyvrátí dogma jiné. To vše se děje jako na běžícím pásu, kupodivu bez ztráty důvěry v tyto „experty“. Přitom pravda je prostá a všem na očích. Co se složitě halí do floskulí, bývá lež.
Když humanismus zabíjel Boha v našich srdcích, činil tak s ďábelským argumentem, že tak činí pro naši lidskou svobodu („osvobození od povinností“). Že jsme ve skutečnosti zabili svou víru a rozum, tedy podstatu, to si někteří uvědomují až nyní.
A když na místě umírající svobody „vykvetla“ demokracie, zrodila se chiméra, že individuální svoboda je podřadná ve světle kolektivních práv a solidarity. Avšak jako každý lidský čin představuje vlastní jedinečné hrdinství nebo provinění, tak nic nelze rozložit na všechny a od všech něco požadovat. Odtud vznikla darebácká představa, že lze křičet na vládu, když nemám dost. Vláda samozřejmě nic nemá kromě toho, co nám všem vezme a i tato elementární věc mnohým uniká.
Problém tkví v tom, že demokraticko-humanistické modlářství musí být všelidové, aby bylo životaschopné. Aby však mělo rozměr všelidovosti, tak musí být nízké a populistické. A o co více systém činí populaci primitivnější, o to více primitivní kontury získávají i jeho projevy. Už nedominuje víra silných osobností či filosofie velkých duchů a osobní oběti nepřízně osudu neformují náš charakter. Už nás jen deformuje společný program „politika-zábava-politika“ a zglajchšaltovaný systém, kde nikdo nezodpovídá za nic a všichni za všechno.
Omyl by však znamenal myslet si, že jde o jakýsi civilizační vývoj. Nikoliv, idiotizace společnosti je výsledkem programu, který započal Francouzskou revolucí a vrcholí v době „humanismu“, na který se jednou budeme dívat jako na větší dějinnou katastrofu než veškerý fašismus a socialismus dohromady. Rozvrácení tradičních náboženských hodnot nemělo s nějakým poznáním či evolucí ducha cokoliv společného. Šlo o stejně zdařilý komplot zednářské kliky, jakým je i pokračování rozkladu rodiny, národa a státu, které již nemají nic společného s "pokrokem od tmářského náboženství", neboť rodina i národ tvoří civilizační atributy přirozeně platné na celém světě. Cílem humanisty není nalézat nové a lepší, ale ničit to, co vždy fungovalo a nahrazovat to modlami a plagiáty, protože sám humanismus je plagiátem náboženství s rysy New Age.
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
