Narušovatel morálky a služba vlasti

Začátkem šedesátých let minulého století jsem byl povolán na dva roky sloužit vlasti. Ocitl jsem se tak ve Spišské Nové Vsi v kasárnách železničního vojska, což byly vlastně přejmenované a už oficiálně zrušené PTP, čili Pracovní technické prapory. Jeden čas, několik měsíců, jsme se podíleli na stavbě širokorozchodné trati z Trebišova do Čierné pri Čope. Moji spolubojovníci, řidiči V3S, vozili na stavbu materiál a jezdili s chutí od rána až do pozdního večera. Není divu, vydělali si stejně jako kdyby jezdili v civilu, navíc dostávali finanční odměny za překročení úkolů, no a posílali penízky rodičům k úschově. Neměl jsem řidičák, byl jsem pouhý písař u provianťáka, takže jsem dostával pouze obvyklý žold 75 korun, to stačilo akorát na Detvy, což byla krabička cigaret s 10 ks za 90 haléřů, a zbylo ještě i na tabák Taras Bulba. Byli jsme ubytováni v rozestavěném a už málem dokončeném paneláku s bazénem pod okny. Byla to pro mne taková několikaměsíční pohodová vojenská dovolená.

No a po návratu do kasáren nastala zase obvyklá kasárenská buzerace a blbnutí na entou. Jednou jsme měli výjezd až do Rimavské Soboty a tu se musím podělit o zajímavý zážitek. Zašel jsem s kolegou kompatriotem do bufetu koupit si nějaké rohlíky a salám. Stál přede mnou a pronáší slovensky, že chce rohlíky a salám. Mladá prodavačka kýve hlavou, krčí rameny a odpovídá – nemtudom. Ukazuje jí na rohlíky a salám a ona pořád mele nemtudom, nemtudom. Znechuceně odešel a na řadu jsem přišel já. Čtyři rohlíky a dvacet deka salámu, říkám jí česky. Srdečně se smála a požadované položila na pult. No a já se usmíval taky.

Ale i z kasáren mám také nezapomenutelný zážitek. Náš velitel, nadporučík Balaštík (dnes už je určitě v generálském důchodu) s oblibou vyhlašoval ve dvě hodiny ráno, to se asi vracel z vinárny, protože tehdy byla dodržována zavírací hodina, poplach. Stál na buzerplacu s hodinkami v ruce a k nastoupené jednotce v plné polní pronášel: Zvládli jste to za sedm minut, to je dlouhá doba, musíme to zvládnout pod pět minut. Takže znova. Do ubikací ve třetím poschodí a znova poplach. Ani potřetí jsme to pod pět minut nezvládli. No a jak jsme tak stáli seřazeni na chodbě, měl další proslov ve stylu: Soudruzi, jaké máte návrhy pro to, jak bychom to udělali pod pět minut? Mne nic jiného nenapadlo než bezprostředně vyhrknout: „Budeme skákat z oken.“

No průser jak Brno. Kdo to řekl? Ty, ty, nebo ty… tož jsem vystoupil z řady a přiznal se. Konečně jsme mohli do postele a nadporučík Balaštík se odebral domů. Ráno jsem byl předveden k veliteli útvaru a za narušování morálky obdržel 21 dnů ostrých (tzv. oko). Dvacet jedna dnů ostrých znamenalo pobyt v kasárenské věznici. Ve vězeňské cele byl stůl a židle, postel se skládala ze čtyř ohoblovaných desek přiklopených ke zdi a uzamčených zámkem, žádný kohoutek na vodu ani záchodová místa. Pryčnu ráno v šest uzamkl ke zdi dozorčí, aby ji večer v deset zase odemkl. K dispozici jsem měl pouze jednu vojenskou deku a spával jsem samozřejmě oblečený, akorát blůzu jsem si dával pod hlavu. No, příjemné spaní na deskách to nebylo, ale brzy jsem si zvykl a byl rád, že můžu celou noc klidně spát a že se nemusím účastnit přiblblých poplachů a ranních rozcviček. Celou noc svítilo takové menší světlo, takže kdokoliv si z chodby otevřel záklopku ve dveřích, viděl jak spím, ale že by mne někdo v noci budil, tož to ne. Ráno jsem nemusel na půlhodinovou rozcvičku, ani nástupy jednotky se mne netýkaly, bylo to vlastně v pohodě. Obědy i večeře jsem dostával v ešusu (vojenský jídlonosič), voda v umývárně tekla pouze studená, takže se ešus neumyl ale jenom tak vytřel. Ráno a večer bylo mou povinností udělat tzv. rajóny, což znamenalo vzít kýbl vody, smeták a hadr a vytřít podlahy ve strážnici. Samozřejmě tehdy nějaké pracovní gumové rukavice nebyly k dispozici, takže takové vyždímání hadru se provádělo holýma rukama. Ovšem pokud nebyli vězňové, tož to musela provádět strážní služba.

Většinu dnů jsem trávil čtením knih, které bych jinak nikdy nečetl, v kasárenské klubovně byly samé budovatelské a válečné romány ale i nějaké detektivky, mám dojem, že i Rozrušená země a i Tichý Don. Abych v base nebyl jenom sám, tož nadporučík Balaštík mně poslal kolegu. Sympaťák vojín Havránek z Ústí nad Orlicí asi také narušoval morálku, což byl u morálně vysoce nadprůměrně vybaveného nadporučíka obvyklý způsob zdůvodnění trestu. A tak jsme si spolu krátili dlouhou chvíli sepisováním akrostichů na jména Irmuška a Etelka, což byly moc hezké holky, se kterými jsme se seznámili na vycházkách. Akrostichy jsou básně, v nichž počáteční písmena každého verše tvoří písmenka z uvedených jmen, škoda že se nic nezachovalo, rád bych si to dnes přečetl.

Při občasných nedělních vycházkách jsem se spolubojovníky prošel Slovenský ráj s uzoučkými vysokánskými kaňony, kde se muselo procházet bokem, s vysokými vodopády, prostě nádherná překrásná scenérie. Ale procházeli jsme i cikánskými osadami a byli v šoku, že je možné ještě takto žít. Velice jsme se podivovali pohledem na orání pole kravským potahem s dřevěným jařmem na šíji, dokonce mám někde i fotografii. To na Moravě už vidět nebylo, u nás už byly traktory a kombajny.

Za celé dva roky služby vlasti jsem se nikdy nesetkal s vojákem cikánem (dnes Romem). Akorát jednou na necelý týden přišel cikán, chlap jak hora, a dostal postel nade mnou. Naprosto nemluvný, nějakých aktivit se neúčastnil, jenom vždycky ráno odešel na ošetřovnu a koncem týdne do civilu. On se totiž počurával. Taková finta by mne skutečně nenapadla, tak snadno se zbavit služby vlasti, to je hodno mého obdivu. Bohužel, mne to nenapadlo. Také u mne nepřipadalo v úvahu, abych zašel za doktorem a požádal o potvrzení, že mám vadnou hlavičku a tudíž si zasloužím tzv. Modrou knížku. Nedokázal bych si to opatřit, protože já skutečně věřil v to, že službou bráníme vlast proti imperialistům a proto jít za psychiatrem, aby mi napsal, že jsem cvok, by mi připadalo nedůstojné.

Podobnou zkušenost jako s nadporučíkem Balaštíkem jsem zažil ještě jednou s poručíkem Vysloužilem. Oba byli tak o rok maximálně o dva starší ode mne, oba byli absolventi Žižkárny v Moravské Třebové a oba měli zálibu ve vyhlašování nočních poplachů. Ono dlouhodobý nedostatek spánku dělá s člověkem divy, v podstatě se z něj stane dokonale poslušný robot. To jim v Žižkárně v hodinách psychologie vtloukali do hlavy, neboť praxe dokazuje, že je to vysoce funkční, tak proč to nepoužívat, no ne? Oba dva moji velitelé byli také zatíženi na oněch „pět minut“. Asi těch pět minut pochytili z vlastního výcviku, když byli ještě studenti. Takže „narušování morálky“ a „pět minut“ bylo jejich krédem.

Narukoval jsem do Valmezu do ŠDZ, tedy do Ešdézetky – Školy důstojníků v záloze. Právě v ten čas vládci světa, tehdy Nikita Chruščov a J. F. Kennedy, rozehráli hru „Na kuře“, což znamená vyzkoušet, který z nich má pevnější nervy. Američané měli nainstalované rakety v Turecku u hranic Sovětského svazu, a Sověti nainstalovali rakety na Kubu v sousedství hranic USA. Hra Na kuře skončila remízou, tedy odvozem raket jak z Kuby, tak z Turecka domů. Jenomže těch deset dnů napětí zdali vypukne válka či nevypukne, mělo vážný vliv i na obyčejné vojáky nejenom ve Valmezu ale i ve všech ostatních posádkách celé Varšavské smlouvy. Samozřejmě i na mne.

Jaký vliv? Nafasovali jsme třeba polní lopatky, abychom si po odjezdu na frontu mohli vykopat alespoň okop pro ležícího střelce, případně okop pro klečícího střelce a v tom nejtěžším případě okop pro stojícího střelce. Je to velice příjemná práce, kopat vleže takové okopy, zkuste si to někdy.

Generalita se holt připravovala na válku podobnou té první světové a tak jsme procvičovali také chemický útok, což znamenalo mít po celý den nasazeny na tváři plynové masky, respektive ráno čtyři hodiny od osmi do dvanácti a po obědě tři hodiny od oběda do čtyř. No a to nás ještě strašili, že někdy budeme nacvičovat i noční spaní v maskách. To jsem kupodivu nezažil. Bylo ale zase fajn, že jsme po celou tu dobu byli v ubikacích. V jedné místnosti nás ale spávalo čtyřicet, takže jsme se potulovali po chodbách a občas zašli na záchod zakouřit si. Jo a záchody byly tzv. turecké, tedy nešlo si sednout a v normální době bylo dovoleno jejich použití pouze ráno od šesti do osmi hodin.

Na ty plynové masky jsem si jaksi nemohl zvyknout, neustále mi chyběl vzduch. Jednou jsme taky běželi kilometr v maskách a já jako i trošku úspěšný sportovec v gymnastice (sedmý v krajských přeborech) jsem prostě nestačil s dechem a doběhl poslední. No a po večeři v době osobního volna jsem byl nucen půlhodinu obíhat v masce kolem buzerplacu, abych si to prý natrénoval. Ale v maskách jsme dokonce hloubili na cvičáku okop pro klečícího střelce. To bylo také důležité k našemu výcviku na řádného bojovníka.

No a po celých deset dnů onoho výjimečného stavu jsme měli dovoleno na noc si povolit opasek a vyzout půllitráky (holínky) a dát pod postel. Kdepak nějaké ponožky, používali jsme pouze onuce. To ale musel být v místnosti pěkný smrádek, ono deset dnů se ani nesvléci z mundůru a neumývat se, to si dnes už ani nedovedu představit. Též jsme dokolečka dokola prováděli sborku a rozborku samopalu, limit na to byl, mám takový dojem, jedna minuta. Ještě i dnes bych to klidně zvládl i potmě a vlezl se do časového limitu. Zato nasazování bodáku (bojonetu) bylo skutečně jednoduché. Konečně hru na kuře po deseti dnech Chruščov a Kennedy ukončili a frekventantům ŠDZ nastaly běžné obyčejné dny plné neskutečného drilu a až sadistické buzerace.

Jednou jsme jak obvykle dvě hodiny cvičili tzv. pořadová. Tedy vpravo v bok, vlevo v bok, čelem vzad, pochodem v chod, zastavit stát apod. Vše muselo být synchronizované, řady jako přímky, nohy při pochodu všichni zvedají v ten samý moment… no a provádět to celé dvě hodiny bylo ke zblbnutí. Holt jak u blbečků na dvorečku. Před dvanáctou, kdy jsme se všichni těšili na oběd, jsme pochodovali kolem buzerplacu furt dokola a neustále tam viděl poručík Vysloužil nějaké nepřesnosti. Pochodem v chod a zpívat. Tož jsme pěli Slovenské mamičky, pekných synov máte, vychovaly ste ich, na vojnu ich dáte a nebo Vójáci jdou, pěkně v řadách za sebou, bóže jaká je to krása a podobné debiloviny. Už jsme pochodováním přetahovali čas, už bylo půl hodiny po dvanácté a teprve pak si poručík Vysloužil uvědomil, že bychom mohli jít i na oběd. Tož dal rozchod a pronesl: Za pět minut zase nástup zde.

To nemůžeme stihnout, říkali jsme si všichni. Já jsem ještě asi dodal – dvě minuty do třetího poschodí do jídelny, dvě minuty nazpět, na jídlo zůstává minuta, to nemá ani smysl tam jít. A tak jsme všichni zůstali před budovou a za těch určených pět minut se seřadili k nástupu.

Poručík Vysloužil k nám promluvil asi takto: „Soudruzi! To je vzpoura! Jednotka bude rozpuštěna, každý jednotlivec bude odvelen na jiné místo do jiné posádky a vůdcové půjdou do Sabinova“ (vojenská trestnice). Předal velení desátníku Stejskalovi, což byl vůl k pohledání, a odešel informovat na štáb o vzpouře. Na štábu přece jen měli trošku rozumu, tož poručíka trošku uklidnili, přece nebudou rozpouštět elitní jednotku, to by byl průšvih jak mraky v celé Varšavské smlouvě. No ale nějaký trest musí přece jenom být a tak hledali obětního beránka.

Příští den ráno nastoupila celá posádka na buzerplac a poručík pronesl moje jméno. Zařval jsem zde a slavnostním pochodovým krokem jsem předstoupil, předpisově zasalutoval a pronesl: „Soudruhu poručíku, přišel jsem na váš rozkaz.“

Měl jsem se podstavit vedle a poručík přečetl rozkaz, že jsem pro narušování morálky vyloučen ze ŠDZ. Vzal nůžky a přestřihl mi na výložkách bílá véčka a nařídil, abych si odstranil z blůzy pozlacené knoflíky. No a jako nadpočetný jsem byl převelen do Spišské Nové Vsi.

Tož tak jsem dopadl při službě vlasti, přitom já fakt vůbec nejsem nějaký vůdčí typ, však také už nikdy později v civilu jsem morálku nenarušoval, tak jsem byl při sloužení vlasti vyučen či vycvičen.

Přejít do diskuze k článku 3 komentáře