Naše žhavá současnost a školství




Jen pro zajímavost : na 117 stranách „Rámcového programu“ s převahou zvítězilo slovo „program“, které se vyskytuje 238x. S velkým odstupem za ním jsou zkratky RVP (68x) a ŠVP (60x).  Na devadesáti sedmi stranách Manuálu je již jiné pořadí: 417x zkratka ŠVP, 156x pak RVP, 141x „manuál“, 99x „program“, 89x slovo „informace“. Slovo „paměť“ nikde. Klíčové kompetence chtějí po žácích rovněž všechno možné i nemožné, jenom ne schopnost si něco pamatovat.


Praxe takové reformy pak vypadá tak, že veškeré pokusy o trénování paměti musejí být před školní inspekcí pečlivě zatajovány. Dnes není třeba umět nic, co lze někde najít. Vzdělání je dnes bezostyšně nahrazováno „uměním“ vyhledávat informace na internetu.


„Konec starých časů“ najdeme další titulek pod třicet let starým snímkem. „Ano, konec – bohužel,“ chtělo by se dodat.  Staré časy „neznaly“ žádné „klíčové kompetence“, dělení bylo tenkrát obyčejným „základním učivem“. A přes toto učivo tehdy  nejel vlak…


A ještě jeden příklad z „Klíčových kompetencí“. Žák je postaven před problém, zda koupit či nekoupit babičce k narozeninám CD, a má přijít na to, že správnost jeho rozhodnutí závisí mimo jiné na skutečnosti, zda babička má či nemá CD přehrávač. Podle představ současných reformátorů je to ukázka „kompetence k řešení problémů“, kterou má žák získat „za pomoci učitele“, a to až v páté třídě (Klíčové kompetence str. 28). Reforma jako by již předem počítala s tím, že jedenáctiletí žáci budou zanedlouho zcela dementní.


Leč dosti špičkování. Čím víc se nás „reformní“ dokumenty snaží přesvědčit o tom, že „reforma nejde proti zkušenosti učitelů“, tím víc jsem přesvědčen o opaku. Čím více nás přesvědčují o tom, že nemají zdržovat od učení, tím víc jsem přesvědčen o opaku. Čím více nás přesvědčují o tom, že „rozbalování klíčových kompetencí“ je něco jiného, než dřívější stanovení výchovných a vzdělávacích cílů, tím víc jsem přesvědčen o opaku. Čím více jsme přesvědčováni o tom, že „rozpracovávání klíčových kompetencí k řešení problémů“ je něco jiného, než prostě učit myslet, tím víc jsem přesvědčen o opaku. Z výchovy k ochraně k životního prostředí se kdysi stala výchova ekologická, aby v zápětí transmutovala v současnou výchovu environmentální. Prostě – rozmělňovat a rozžvýkávat desetkrát přežvýkané, maskovat to co nejrafinovanějšími latinskými výrazy a otřesnými anglikanismy, aby tomu pokud možno nebylo rozumět.


Klesající úroveň školství přičítají Učitelské noviny na vrub školám, kde se „nedaří reforma“, či dokonce pedagogickým fakultám, které „nepřipravují studenty na nový styl výuky“ a jsou tedy „odtrženy od života“. Připadá mi to přinejmenším velmi podivné. Osobně si myslím, že pravdou je pravý opak. Podle mě mají tuto situaci na svědomí školy, kde se reformě naopak „daří velmi dobře“, a to, co se kolem nás dnes děje, jsou jen první výsledky výše uvedených modernizací. Obávám se, že nebýt učitelů, kteří se navzdory současným DEFORMÁM a s plným vědomím svého osobního rizika snaží děti aspoň něco normálně naučit, byli bychom asi už dávno zpátky na stromech. A jak jsem už několikrát napsal, patří takovým učitelům můj veliký dík.

 

Dalibor Martišek je vysokoškolský učitel matematiky, programování a počítačové grafiky.

 

Komentář ČMKOS – školských odborů:

O to také jde. Sejdeme se v sobotu 16. 5. v Praze u MŠMT, Maltézské nám. 

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments