Nenávistný Klaus a nevyzpytatelný Zeman

Dnešní prezident a včerejší prezident republiky mají mnoho společného. Opět nám to předvedli v posledních několika dnech. Oba jsou to egocentrici. Oba jsou živoucími relikty minulosti. Oba nedokážou vážit slova dříve, než je vysloví.

Připomínají stárnoucí a pohaslou hvězdu show byznysu, která si vynucuje pozornost publika, a to i za cenu skandálních výroků, které jsou potravou bulváru a patří spíše do lokálu nižší cenové skupiny těsně před zavírací hodinou. Oba dva svými reálnými politickými postoji a činy zcela popírají svá deklarovaná ideologická a hodnotová vymezení.

Václav Klaus sám sebe definoval jako kovaného pravičáka. V praxi však konal v rozporu s touto umělou verbální nálepkou. Stačí připomenout období tzv. bankovního socialismu, během něhož například jeho spřízněná skupina PPF převzala Českou pojišťovnu. Tehdejší Klausův politický oponent Miloš Zeman to v té době nazval v parlamentu krádeží, aby se za nedlouho dohodl se svým sokem na dlouholeté koexistenci. Příběh má své čerstvé pokračování. Letadlem stejné finanční skupiny se nedávno vracel pan prezident z oficiální státní návštěvy Číny. Že by jen náhoda?

V letadle jej doprovázel i Vladimír Mlynář, člen představenstva PPF, syn Rity Klímové a Zdeňka Mlynáře. A právě Rita Klímová přivedla Klause do Laterny magiky do epicentra tehdy se rodícího Občanského fóra Václava Havla. Zdeněk Mlynář (signatář moskevských protokolů) byl blízkým přítelem Michaila Gorbačova, přičemž podstatnou část normalizace prožil ve Vídni. A zrovna ve Vídni vystoupil v rakouské státní televizi 12. listopadu 1989 Ing. Václav Klaus z pražského prognostického ústavu s „odvážnou“ předpovědí, že Československo čeká období zásadních změn. Byl na tyto změny Václav Klaus jen připraven anebo spíše připravován? A to v době, kdy jiní seděli jako političtí vězni ve výkonu trestu.

Miloš Zeman se pasuje do role táty lidu, i proto rád mluví lidově, aby tomu rozuměli jeho fandové. Ve skutečnosti si však nejlépe hoví ve své slupce nevyzpytatelného osamělého elitáře a spíše než ekonoma v pozici futurologa a nekonvenčního vizionáře, což je vzdáleno představě o tradičním levicovém lídrovi. Tato stylizace sedí více na salónního intelektuála, který rád perlí na mysliveckých bálech, aby si tím zvedl své sebevědomí.

Václav Klaus byl ve svých bývalých ústavních funkcích u toho, když Česká republika vstupovala do NATO a do EU. Věty, které tehdy pronášel, ovšem záhy zapomněl a stal se z něj nejen kritik, ale i otevřený nepřítel obou mezinárodních uskupení. Proč asi? Popírá tím základní půdorys naší polistopadové zahraničně-politické orientace, který je dán právě naším členstvím v NATO a v EU.

Miloš Zeman sice vyvěsil na pražském hradě vlajku EU, ale přesto otáčí pomyslným kormidlem naše vazby směrem na východ. Činí tak ve zjevném souladu se svým předchůdcem. Dokládá to i jeho nedávná aktivní návštěva na konferenci Dialog civilizací, kterou na řeckém ostrově Rhodos pořádá Vladimír Jakunin, blízký souputník prezidenta Putina. A také některé alarmující výroky, které pronesl před několika dny v Číně, zvláště ten, že se budeme v Číně učit, jak stabilizovat společnost.

Ve stejné době nelenil ani Václav Klaus. Nejprve se neúspěšně pokusil usednout do čela vznikající Národní rady pro vzdělání, aby posléze ve svém rozhovoru pro jeden Babišův deník neurvale poplival svého zesnulého předchůdce Václava Havla. Naprosto tím potvrdil můj text „U mne jste prohrál pane Klausi“ ze 4. 1. 2012, v němž jsem reagoval na míru pokrytectví, kterou Václav Klaus prezentoval ve dnech po úmrtí Václava Havla.

Oba dva – Václav Klaus i Miloš Zeman slouží tak či onak zájmům holandských, kyperských a karibských společností, kterým ze zvyku říkáme česko-slovenské finanční skupiny. To jsou ti vítězové sametu, s kořeny v minulém režimu, dnes relaxující v daňových rájích.

Již mnohokráte musel pozorovatele české polické scény, především její tzv. elity, polévat stud. Vzpomínáte na nahatého Mirka Topolánka, pobíhajícího na zahradě italského premiéra? A co třeba křišťálově čistý Standa Gross a jeho strýček Vik? Svůj part si odehrála i carevna Nagyová a její kabelky. Zmínit by se daly i pravidelné vulgarity Miroslava Kalouska, neuvěřitelná produkce véčkařů a véčkařek, příslovečná „skromnost“ Jiřího Paroubka, či občasná obhroublost Andreje Babiše, ale i Karla Schwarzenberga. Jenže to vše a mnohé jiné přebíjí některá veřejná vystoupení obou posledních prezidentů. Ve svém důsledku jde o hrubé znevážení samotného úřadu.

Václav Klaus i Miloš Zeman si libují v kontroverzních tématech a urážkách, jimiž vědomě rozdělují společnost. Mezi ta kontroverzní témata patří i udílení a propůjčování některých státních vyznamenání, války s akademickou obcí, jmenování některých velvyslanců, Klausova amnestie či nejbližší personální zázemí obou. O Klausově příběhu a vztazích se více dozvíte z brožury „Odcházení s hanbou“ z loňského března  a také z textu „Klaus za rozcestím“ z 9. 10. 2013.

Jeho čerstvý útok na Václava Havla, který se již nemůže bránit, je jen potvrzením staré pravdy, že nejvyšší formou závisti je nenávist. Nebetyčně ambiciózní ekonom z proseckého sídliště se projevil v plné nahotě svého ega, jako ukázkový prototyp zasmrádlé provinční české pavlače, která oživuje normalizační nostalgii. Je to smutné a ubohé.

Ani Václav Klaus a ani Miloš Zeman nereprezentují všechny občany České republiky (naštěstí), nýbrž pouze sami sebe a okruh svých závislých přátel a lokajů. A to je v příkrém rozporu s jejich ústavním slibem, v němž slíbili, že budou zachovávat Ústavu a zákony a slíbili na svou čest, že budou svůj úřad zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Otázkou tedy zůstává, jak to s tím jejich vědomím a svědomím vlastně je.

Oba mají společné i to, že jsou spíše technology moci, než pečlivými hospodáři a osvícenými státníky. Oba jsou brutálními egoisty svého druhu. Jako nerozluční kumpáni společně zaklapli víko nad divokými devadesátými léty. Stalo se tak v době opoziční smlouvy. Od té doby jedou v tandemu, ne-li již dříve. Oba zavrhli své vlastní strany, v jejichž čele stáli. Šli vstříc poptávce ulice a snažili se sejmout své vlastní břímě odpovědnosti. Vzájemně se pak podpořili ve svých prezidentských kandidaturách. A možná měli i pár společných neveřejných donátorů.

Pravo-levá marketingová diferenciace nabídky voličům je v našich končinách jen trik bratří v triku. Teď jim může zapět jejich oblíbená čerstvě oceněná diva „pac a pusu“. Český posttotalitní kýč, zdá se, nemá meze.

P.S. Podotýkám, že Václav Havel nebyl zdaleka bezchybný a mnohé mu lze právem vyčíst. Třeba i to, že vyměnil podporu restitucí za Klausovy (de facto Třískovy) transformační předlohy, podle nichž se pak u nás většinově privatizovalo.

Přejít do diskuze k článku 23 komentářů