Nenechme se rozeštvat dnešní „pátou kolonou“

V současné době žijeme ve státě, kde není jednoduché dostat se k pravdivým informacím. Naprostá většina českých médií plní propagandistickou funkci a jejich úkolem je nikoli informovat, ale neustále štvát čtenáře a posluchače proti prezidentovi, premiérovi a státům, které se nechtějí vzdát svojí samostatnosti a podvolit se Evropské unii nebo mocenským kruhům USA.

Česká republika se, bohužel, hned po roce 1989 opět stala zemí, která nerozhoduje sama o sobě a je v podstatě satelitem.

Hlavními rysy jsou:

• Ztráta vlastního průmyslu
• Ztráta vlastního bankovního sektoru
• Ztráta potravinové soběstačnosti
• Nemožnost informovat své obyvatelstvo pravdivě o dění ve světě ani doma a nemožnost rozhodovat si o vlastních věcech.

Jsme dnes státem slabým, státem, který není brán ve světě příliš vážně. Státem, který navenek reprezentuje ministr Petříček.

Je pravdou, že země naší velikosti to mají vždy těžké, ale podívejme se na Rakousko nebo Švýcarsko. Ty jsou přece jen považovány za státy suverénní. (Samozřejmě mají mnohem větší šanci než naše republika, protože nejsou členy Severoatlantické aliance.)

A na geopolitické scéně platí vždy pouze jeden zákon, a to zákon silnějšího. O zločinech velmocí se nemluví a silné státy mají naprosto jiné postavení i práva, než státy slabé. (Dobrým příkladem je jednostranné uzavření hranic Německem.) Kdepak je základní pilíř EU?

Popsaná situace se pravděpodobně jen tak nezmění a hrozí nebezpečí, že pod stálou a silnou propagandou sdělovacích prostředků se může časem stát, že obzvlášť mladší lidé, kteří nezažili rok 1989 a vývoj po něm, ztratí schopnost objektivního úsudku. (Ostatně schopnost objektivního úsudku je závislá na vzdělaní, jehož kvalita u nás nepřetržité klesá.)

Dnešní stálá a ze zahraničí podporovaná proti-prezidentská, proti-ruská, proti-maďarská, proti-srbská a i proti-česká propaganda je větším nebezpečím, než si mnozí uvědomují.

Podařilo se přesvědčit lidi, aby ztratili respekt k prezidentovi a komukoli, koho veřejnoprávní média označí za nehodného. Jsou publikovány seznamy „dezinformátorů“ (naposledy například J. Ledecký, I. David atd). Zpět jsou časy, kdy byli veřejně označováni chartisti atd. Je tohle opravdu právní stát, o kterém se mluví?

Velmi obvyklým a osvědčeným modus operandi je označení nepohodlných lidí za proruské – novináře, umělce, vědce atd. Je to dobře vidět dnes, v době epidemie, kdy „prozápadní“ politici a jejich spojenci blokují aplikaci účinných vakcín, které jsou z Ruska nebo Číny, a to i za cenu mnoha obětí.

Kromě toho, že uvedená technologie diskreditace je součástí dnešního přepisování dějin, celá generace ztrácí jakoukoli vazbu na většinu světa. Např. Rusko patří mezi kulturní velmoci a bez alespoň částečné znalosti ruské hudby, literatury a historie je člověk nedovzdělaný. V televizích nejsou už promítány téměř jiné filmy než americké. Zahraniční zprávy jsou pouze o tom, co se děje v USA a Bruselu, zbytek světa máme zakázaný.

Všimněme si, že i ti, kterým nebylo shůry dáno ani morálně ani mentálně, udělali kariéru jak v senátu, tak v parlamentu a České televizi jen díky tomu, že neustále štvou proti prezidentovi, premiérovi, Rusku, Číně atd. Česká televize nepřináší v podstatě žádné zpravodajství, zprávy jsou exhibicí opozičních politiků, kteří každým vystoupení rozeštvávají společnost.

Uplynulá léta byla pro naši republiku ekonomicky velmi těžká. Jako nesamostatný stát jsme doplatili na absurdní protiruské sankce, které musíme držet a přitom víme, že například Německo v uplynulých letech zvýšilo objem obchodu právě s Ruskem.

Jedna z mála věcí, která nám ještě zbyla, je skutečnost, že na našem území není, alespoň oficiálně cizí vojenská základna, a že ještě ne všechny zbylé podniky ovládají cizí společnosti. Obě tyto „vymoženosti“ by se mohly ale rychle změnily krátce po volbách, ve kterých by se dostaly k moci strany typu ODS, KDU ČSL, TOP nebo ostatní opoziční spletence. O senátu raději nemluvím.

Domnívám se, že v ČR působí velmi silná pátá kolona, která usilovně pracuje na ještě větším oslabení naší země a která nás, v zájmu svých „manažerů“ bez jakéhokoli zaváhání zavleče do situace, která bude fatální. (Myslím tím i dnešní krizi na Ukrajině.)

Nenechme se rozeštvat. Ani se zeměmi, se kterými máme ještě stále nadstandardní vztahy, ani mezi sebou navzájem.