Nevydrží Rusko nové závody ve zbrojení a kapituluje?

V nedávném vydání pravidelného pořadu Dmitrije Kulikova a Olgy Podoljan „Formula smysla“ se jejich častý host Dmitrij Suslov *)  zamýšlí právě nad touto otázkou… (Poněkud zkrácená verze – pozn.překl.)

Podle návrhu zákona USA o finančním rozpočtu na rok 2020 má směřovat 750 mld. USD (navýšení o 5 %) „Na překonání strategického soupeření s Čínou a Ruskem“, tedy na jejich porážku…

Dnes Spojené státy sice přiznávají strategické soupeření, ale přitom toto soupeření má podle nich přechodný ráz, protože Čína ani Rusko nejsou na dlouhodobé soupeření připraveny, ani nejsou schopny být dlouhodobými nezávislými hráči na mezinárodní scéně. Takže se USA potřebují jen trochu zmobilizovat, vylézt z vlídného letargického snu, ve které se nacházely tři desetiletí totálního přesvědčení o „svém“ vítězství ve studené válce – a znovu zvítězit…

Už jsem mnohokrát říkal, že Trumpova administrativa považuje závody ve zbrojení za jeden z důležitých nástrojů uštědření geopolitické porážky Rusku a později i Číně. Za jistou hranici považují vystoupení se smlouvy INF. Jestliže hlavním nástrojem tohoto zadržování Ruska, které během posledních pěti let přece jen nemělo militantní ráz a omezilo se hlavně na hospodářské sankce, informační propagandu a oslabení vztahů Ruska s jeho klíčovými partnery, tak nyní (od počátku roku 2019) navíc sázejí na hrozbu rozsáhlých závodů ve zbrojení. Počítají s tím, že to Rusko nezvládne. Všimněte si, že Trumpova administrativa navrhuje takové zvýšení vojenských výdajů, ale současně Pentagon tvrdí, že už teď budou prováděny zkoušky raket středního a krátkého doletu, a není vyloučeno, že už koncem tohoto roku začne jejich rozmísťování (poslední informace z USA hovoří o 10.000 raket). Jedná se o záměrný pokus vyvolat v Rusku přesvědčení o nevyhnutelnosti závodů ve zbrojení, vyvolat dojem, že tyto závody se nevejdou do limitů současného ruského vojenského rozpočtu. USA tedy chtějí znovu přehrát rok 1980 a Rusko ekonomicky vyčerpat tak, aby nakonec kapitulovalo.

Tvrzení o „vítězství ve studené válce“ je pozoruhodný, šikovný pokus o řízení vědomí. Dobře si pamatujeme, že při ani po jednáních Gorbačova s Reaganem a Bushem o nějakém vítězství nebo porážce ani zdaleka nebyla řeč. Fakticky šlo o oboustranné východisko z konfrontace a nic jiného tam nebylo. Můžeme se dohadovat o tom, co tam Gorbačov natropil, ale ani v tom, co tam natropil, nebylo známky porážky. Teprve privatizace, ke které došlo po rozpadu SSSR v letech 1992-3, neměla ani tak posílit ducha Ameriky, ale zejména podkopat ducha našeho. Tehdy jsme se měli považovat za poražené a sklonit se před vítězem. Důležité – i pro budoucí generace – je jasně oddělit dvě velké historické události 2. poloviny 20. století, a to konec studené války jako jednoznačně pozitivní jev, a na druhé straně rozpad SSSR jako velkou geopolitickou katastrofu nejen pro Rusko, ale pro svět jako celek. Protože nebýt rozpadu SSSR, nebyla by ani Jugoslávie, ani Irák, ani Lybie, ani celý ten chaos, který se ve světě děje a který bude sílit. Mezi těmito dvěma historickými událostmi není přímá vazba příčiny a následku.

Ukončení studené války nebylo žádným zločinem. Gorbačov přece chtěl ukončením studené války a využitím uvolněných prostředků k vnitřní modernizaci posílit SSSR. Idea spočívala v přeměně konfrontační bipolarity studené války v jakési globální kondominium. Byla to idea mylná, ale ne zločinná, nebyl v tom zločinný úmysl. Po rozpadu SSSR se vše změnilo. Je třeba mít na paměti, že Sovětský svaz se rozpadl z vnitropolitických příčin. Kategoricky nesouhlasím s tezí, že se rozpadl kvůli pádu cen ropy. Jistěže prohloubení hospodářských problémů koncem 80. let nebylo jen kvůli propadu cen ropy. Připomeňme si černobylskou havárii a zemětřesení v Arménii, kde se zřítila skoro celá republika, to vše si vyžádalo obrovité náklady, které byly nad síly tehdejšího SSSR. Přitom hospodářství až do roku 1990 rostlo.

Po rozpadu SSSR si však skutečně ve Spojených státech učinili pro sebe závěr, proč by ty dvě historické události nespojit a neudělat z toho svoje historické vítězství. To jim můžeme těžko mít za zlé. V letech 1992-3 se tato myšlenka upevňovala a pomohl k tomu i Jelcinův podlézavý projev v americkém Kongresu. Teprve v roce 1997 byla ta konceptualizace amerického vítězství ve studené válce završena a druhá administrativa prezidenta Clintona vydala novou „Strategii národní bezpečnosti“, ve které bylo černé na bílém napsáno, že vítězství USA ve studené válce je jednou z etap realizace jejich historické mise ke globálnímu prvenství a přestavbě celého světa v souladu s univerzálními lidskými hodnotami.

A teď se postavme na místo americké politické elity, která byla posledních 25 let přesvědčena, že dosáhla konečného historického vítězství. Proto se stal tak populárním Francis Fukuyama – protože řekl to, na co všichni mysleli – nastal konec historie – konečné vítězství Ameriky a amerických hodnot…

A najednou „bác“, a něco bylo jinak. A země, kterou považovali za definitivně poraženou, začala jít jinou cestou – vnitropoliticky i zahraničněpoliticky – poohlížet se po rozvoji různých regionů světa a nesouhlasit s americkým názorem.

Plus Čína… Oni Američané skutečně věřili tomu, že se bude rozvíjet v souladu s jejich ideologickými přesvědčeními. Proto ji Clintonova administrativa v roce 2000 protlačila do WTO, aby podpořila demokratizaci a vnitropolitickou transformaci Číny. Ale zase cosi nešlo tak, jak mělo a Čína se nechystá transformovat tak, jak diktuje Francis Fukuyama a vůbec ideje amerických otců zakladatelů. Amerika si toho nakonec všimla a Trumpova administrativa nazvala věci pravým jménem, tedy že se svět přestal rozvíjet podle jejich scénáře, a proto je třeba vyjít z letargického snu a znovu porazit země, které oni považují za slabé, a obnovit to, co mělo být hotovo už v devadesátých a dvoutisících letech. Tedy porazit všechny, kteří s USA nesouhlasí – Rusko, Čínu, Irán, ale dnes i EU. Hlavně jde o nás a Čínu jako hlavní soupeře. Oni (Američané) jsou zatím přesvědčeni o svém nevyhnutelném vítězství, v neposlední řadě proto, že se domnívají, že nám a Číně je souzeno vzájemné soupeření a přímé střetnutí.

Radikalizace obyvatelstva

Nedávná teroristická akce na Novém Zélandu ukazuje, kam vede obecná radikalizace obyvatelstva. Útok na muslimy ve městě Christchurch ukazuje, kam vede radikalizace obyvatelstva. Radikalizace nemuslimů je přirozenou reakcí na radikalizaci muslimů a vše, co s ní souvisí. A bohužel je to skutečnost, se kterou bude západní svět, a nejen ten, mít co do činění ještě mnoho let, protože radikalizace muslimského obyvatelstva, a zejména menšin v západních zemích je proces dlouhodobý. Ale zkušenost se společným životem nemají prakticky vůbec, a ani to není – zejména pro Anglosasy – možné, protože nejsou schopni uznat ostatní za sobě rovné. I pro západoevropské uvažování je chápání rovnosti zaměňováno tolerantností a shovívavostí. To je důsledek období politické korektnosti a různých tabu a shovívavosti. To znovu potvrzuje zásadní mylnost v 90. letech populární teze, že globalizace odstraňuje všechny civilizační protiklady a že díky ní se naprosto všichni staneme stejnými, unifikovanými lidmi. Ve skutečnosti ale globalizace tyto rozpory neodstraňuje, nýbrž prohlubuje. Jestliže já uznávám druhého za sobě rovna, pak ho nemusím „strpět“, protože jsme si rovni – to je náš přístup. Dnes pozorujeme v mnohých (i západních) zemích sílící snahu o navrácení vlastní identity. Proto vidíme sílící vliv pravicově radikálních stran, sílící odpor ke globalizaci a těm, kdo ji prosazovali a prosazují. Globalistické elitě je jedno, co se s obyčejným obyvatelstvem děje, a ono to cítí.

Situace v Británii

Nikdy jsem si nedovedl představit takovou paralýzu britských elit, kde mnohá léta je vše velmi stavovské, v britské politice zřídka naleznete nahodilé lidi. Základní problém tam spočívá v tom, že během posledních desetiletí – a v Evropě déle, než v ostatním světě – převládla a zformovala se éra nezodpovědnosti. Evropa (i Británie) žila v éře nezodpovědnosti někde od 60. let, kdy ji Američané zajišťovali bezpečnost, došlo ke francouzsko-německému smíření a pocit ohrožení vlastně nebyl, takže se mohli zabývat sociálními a dalšími otázkami, domnívaje se, že nastal věčný mír. A dle mého názoru právě ta nezodpovědnost vedla k dnešnímu rozmělnění západních politických elit jako celku. Výsledkem toho se stali David Cameron, Theresa May atd. V dnešní Británii se otázky přežití země, jejího postavení ve světě, její územní celistvosti, stávají nástroji vnitropolitického boje. Takový Cameron naprosto nezodpovědně vyhlásil referendum, aby si upevnil svou politickou pozici – a obdržel nečekané v podobě rozhodnutí obyvatel o vystoupení z EU. A dnes je Británie v podstatě v bezvýchodné situaci, protože mimo členství v EU bude podstatně slabší a bude znamenat ve světě značně méně než jako součást EU. Bohužel, s královnou Alžbětou II. lze jen soucítit, protože marginalizace země jí probíhala před očima. Dále pak Británie nemůže hrát globálně nezávislou roli, dokonce ani v případě tvrdého Brexitu. V ostatních variantách odchodu z EU se Británie pro EU může stát buď Norskem, nebo Tureckem, nebo Ukrajinou, nebo Alžírskem… Optimální varianta není. Proto se britská elita snaží natahovat čas.<

*) Dmitrij Suslov (1979) – zástupce ředitele Rady pro zahraniční a obrannou politiku RF, a Ústavu pro komplexní evropský a mezinárodní výzkum, profesor Vysoké školy ekonomiky

Překlad: st.hroch 190317