Nová normalita

V souvislosti s olympiádou v Tokiu kolují zvěsti o tom, že zahajovací ceremoniál byl zcela jiný, než jak bylo plánováno…

Váhal jsem, zda se na olympiádu vůbec dívat, nebo ne – nakonec jsem sledoval i její zahájení, koneckonců, minimálně proto, že olympiády sleduji už od roku 1968… 

Při jejím sledování jsem dospěl k závěru, že přinejmenším zahájení olympiády zaznamenalo vrchol v Londýně 2012, kdy nám ukázali prakticky celou historii Anglie, a bylo zřejmé, proč právě Anglie ji pořádá.

Japonci, přirozeně chtěli udělat něco podobného a určitý kousek historie Japonska předvést dokázali. Především poznamenávám, že se tento kousek vůbec netýkal historie Japonska průmyslového – ani 19. ani 20. století, ani Japonska válek ani konce 20. století, které předznamenal obrovský japonský hospodářský zázrak, ani jeho krach. To vše bylo možno ukázat – nemilosrdně k sobě i k ostatním demonstrovat proč, a odpovědět tak na otázku, proč olympiádu pořádají v pro ně složitém období – i přes komplikace s covidem. A nejspíš to také tak udělali… Ale cca 2-3 dny před zahájením ceremoniálu nejenže propustili režiséra a scénáristu zahájení, ale bylo spolu s tím vyhozeno obrovské množství scén s ním spojených. Takže bylo předvedeno vše, co z toho zůstalo v docela dlouhém programu…

Proč toho člověka v tak ostré formě vyhnali? Ukázalo se, že před 20 či ještě více lety si dovolil ještě jako mladík se v jakémsi komediálním představení podílet na vtipu na adresu holokaustu. Chtělo by se říci, že kdyby tento člověk před více než 20 lety spáchal vraždu, tak by za tu dobu byla dávno promlčena a nikdo by si toho nevšiml. Ukázalo se ale, že náhodně pronesené slovo nutí velkou zemi přijmout naprosto nenormální opatření, navíc v podmínkách, kdy na ně bylo už pozdě a vše bylo uděláno. 

Obávám se, že příčinou nebyl jen vnější nátlak nebo nějaká neveřejná konvence, ale nejspíš tam bylo obojí. Ona mezinárodní politika je docela pomalá konstrukce a ze dne na den se tam nic nedělá, a sotva tam byla nepsaná konvence. Nejspíš tam bylo něco jiného, o čemž bude dobré pohovořit…

Já se, upřímně řečeno, setkávám s naprosto nestandartní situací, která ještě před 20 lety nebyla možná. Jde o to, že v jakékoli situaci existuje jakýsi rozdělovník/směšovač přání lidí s víceméně těžkými odchylkami. V každém případě podstatná část obyvatelstva, dokonce, i pokud vezmeme jen zvlášť vyspělé země (mám na mysli evropské země a USA), jsou heterosexuálové, lidé, u nichž existuje ten či onen obraz transcendentna – tedy lidé více nebo méně věřící, přívrženci normálního způsobu reprodukce, tedy aby muž a žena plodili a vychovávali děti, atd., atd.  Je jasné, že všechny ty rozdělovníky/směšovače mají své odchylky – transsexuální, transgenderní menšiny, menšiny vystupující proti jakémukoli druhu transcendence, menšiny hájící jakoukoli izolovanou skupinu, atd. A takových menšin je velmi mnoho.

Vždy existovala normální pozice (a ona skutečně normální je), při níž hlavní byla pozice většiny, která vycházeje z představ různorodosti přirozeně umožňovala menšině mít svoji pozici, svůj názor, a žít tak, jak tito lidé pro sebe považovali za potřebné a normální. Celá ta situace vypadala normálně a mnoho let taková i byla. 

Za posledních 20 let se vytvořila situace, kdy se menšiny staly neuvěřitelně agresívními. Ony už nepožadují, aby jim bylo umožněno žít tak, jak žít chtějí (v rámci své sexuální orientace, v rámci své politické orientace atd.) – ale požadují, aby všichni žili tak jako oni. Vznikla velmi zajímavá situace, kdy prakticky dnes jako odpověď na velmi uctivé vyjádření, věnované např. oněm transgenderům vás může potkat cokoli, až do hrozby zabitím. Přinejmenším vás zbaví všech titulů a funkcí, práva žít, a v mnohých pozicích může požadavek naprosto mikroskopické menšiny vést k vyhození člověka z práce, ukončení jeho činnosti, a v některých případech to může skončit jeho fyzickou likvidací. 

Taková situace je naprosto nenormální, ale samo o sobě by to nebylo tak zajímavé, nebýt jiné stránky věci, která se objevuje, nebojím se říci, že během poslední koronavirové epidemie, tedy posledního 1,5-2 let. To proto, že sám koronavirus, omezení styků, samoizolace, zvyšuje sociální teplotu, důsledku čehož se lidé stávají mnohem ostřejšími než dřív. Právě dnes jsem si přečetl zajímavý průzkum, kdy skupinu lidí nerozumějících rusky, požádala o zhodnocení ruského jazyka… V šedesátých letech padla skoro stejná otázka: „Zdá se vám být ruština stejně melodickým a krásným jako kterýkoli jiný, vám neznámý jazyk?“. Důvod takové formulace je jasný, protože pokud posuzujete jazyk vám známý, uvažujete racionálně, protože znáte obsah sdělení. Cizí jazyk byl dříve většinou přijímán jako krásný/zajímavý … Dnes bylo z 10 hodnocení krajně negativních 8 názorů na ruský jazyk. Obávám se, že kdyby se namísto ruštiny zeptali na jazyk turecký, byl by výsledek stejný. Všimněte si, nárůstu sociální teploty. U mnohých lidí se objevuje principiálně negativní reakce na cizího. Na cizí jazyk, cizí víru, erotiku, atd. 

A tady se začínám opravdu obávat. Začínám přemýšlen o někdejší tolerantnosti, a v co se změnila nyní – v agresívní vnucování vlastní pozice menšinami… Podle zákona psychologické dynamiky, se kyvadlo následně prudce vydá opačným směrem – k neuvěřitelné netoleranci – k tomu, že většina začne vyjadřovat svoji pozici nikoli slovy… Nechci nikoho strašit, včetně sebe samého, ale pokud kyvadlo půjde zpátky s takovou prudkostí, jakou šlo kupředu posledních 20 let, můžeme se dočkat situace, proti níž se nám Bartolomějská noc bude zdát vzorem sametového humanismu. Dnešní situace se mi zdá být skutečně nebezpečnou. Pokud si toho nevšimneme, bude to strašné – a pro začátek bych doporučil, aby o tom popřemýšlely menšiny, protože pokud se kyvadlo pohne zpět, budou toho mít plné zuby všichni, ale s menšinami si to vyřídí v první řadě.

Velmi pravděpodobně tato situace souvisí i se snahami utlumit pasionárnost (viz Německo po 2.světové válce). Je tady zásadní, velmi nepříjemný problém: – v historii docházelo několikrát k tomu, kdy národ nebo sociální skupiny spalovaly svou pasionárnost. Některé ve válkách, jiné v revolucích, ale nikdy v historii nebyl příklad pokusu o umělé snížení pasionárnosti. Já dokonce nejsem zcela přesvědčen, že je to v zásadě možné. A pokud to v zásadě není možné, tak se můžeme setkat se situací, kdy při stlačení pasionárnosti dolů, si nevšimneme, jak prudce opět vyrazila vzhůru. Pasionárnost jistě lze stlačit, například na úrovni výchovy dětí, ale že by to bylo trvalé, o tom pochybuji. A když se podívám na zmíněné Německo, mám pocit, že se tam pasionárnost může vznítit od jakékoli jiskry a velmi rychle – jak se už stalo v některých regionech Rakouska, kde například boj proti nelegálním migrantům najednou organizovali docela jinak, než to dělá humánní Angela Merkel. Přitom bylo Rakousko v podstatě vždycky humánnější než Německo, a najednou začalo na takové věci reagovat mnohem tvrději. Proto jsou možné velmi různé varianty.

Z hlediska politiky utlumení pasionárnosti mám takový dojem, jakoby si lidé hráli s jaderným reaktorem a pohybovali regulačními tyčemi sem a zase tam, aniž by chápali, jak reaktor vůbec řídit. Obecně vzato – může dojít k „Černobylu“…

Překlad: st.hroch 20210808