O kapitalismu II

Kapitalismus odstranil zkostnatělé bariéry rozvoje vědeckého bádání, umožnil raketový rozvoj výrobních sil, podnítil invenci, ve svém vyšším stadiu dosáhl takového stupně produktivity a efektivnosti, že by dokázal hravě uspokojit všechny základní potřeby lidských obyvatel planety. Přesto tyto potřeby zůstaly neuspokojeny a velké skupiny lidí (i v tzv. vyspělých kapitalistických zemích) zůstávají bez domova, množství lidí ve světě trpí hlady, žízní, umírá v důsledku podchlazení, živoří v otrockých pracovních a hygienických podmínkách anebo na smetištích.

Kapitalismus nebyl koncipován jako demokratický systém (ve smyslu vlády všeho lidu). S výjimkou přechodných období, kdy docházelo k převzetí moci  a k usazení systému, byl kapitalismus vždycky  diktaturou špiček kapitálu – finančníků, velkoprůmyslníků, burzovních spekulantů… Celá historie kapitalismu od jeho vzniku byla plna válek imperiálních center o sféry vlivu, dominanci, kolonie, suroviny, koloniálního útisku, zotročování pracovní síly, drancování přírodního bohatství periferie… Jediným relativně krátkým obdobím mírového kapitalismu „s lidskou tváří“ (i to pouze v Evropě) bylo poválečné období existence dvou konkurenčních světových soustav. Mimo území Evropy v tzv. „třetím“ resp. „rozvojovém“ světě byla politika kapitálových center vždycky politikou násilného, útisku, vydírání, okupace, protektorátů a válek. Do Evropy se tato politika západních kapitálových center vrátila krátce po rozpadu  socialistické světové soustavy v devadesátých letech dvacátého století, kdy již kapitálové špičky bažící po zisku za jakoukoliv cenu mohly bez následků odhodit politické mimikry.

Tzv. politika humanity, demokracie, lidských práv, míru je účelový ideologický konstrukt, kterým se kapitalistická centra v praxi obvykle neřídila –  ve vnitřní ani v zahraniční politice. Tyto politiky jim vždy sloužily pouze jako účelový klacek k prosazování zájmů kapitálových špiček. Veškerý pokrok v oblasti lidských, pracovních, politických a pod. práv byl vrstvou utiskovaných vždy vydobyt a vyvzdorován přes odpor velkokapitálu. Kapitál si toho je dnes velice dobře vědom, proto ovládl mainstreamová média veřejné manipulace a financuje širokou frontu tzv. „neziskových občanských lidskoprávních“ organizací – stávkokazů. Bez aktivního tlaku zezdola a široké popularizace akcí nemá v podmínkách tzv. parlamentní demokracie většina společnosti prakticky žádnou šanci parlamentní cestou cokoliv prosadit. Politický systém, který se stal jednou z forem tržních vztahů zcela ovládají velcí vlastníci kapitálu. Jedině oni mají dostatek volných prostředků na financování volebních kampaní, kupování politických stran, nákup a pronájem politiků… Žádný jednotlivec – řadový volič na rozdíl od jednotlivce multimiliardáře – oligarchy nemá prakticky vůbec žádnou šanci prosadit parlamentní cestou jakýkoliv svůj návrh, připomínku anebo stížnost. Korupce byla od vzniku kapitalismu jeho organickou součástí, nikoliv „vynálezem komunistů“, jak je dnes uváděno. Viz lukrativní zakázky v oblasti armádních nákupů, veřejných staveb, přidělování velkých státních zakázek soukromým firmám od vzniku kapitalismu…

Kapitalismus jako systém vždy nakonec dospěje do období krize, kdy se vyostřují všechny jeho vnitřní konflikty, což se projevuje  nárůstem agresivity, totalitarismu a násilí ve vnitřní i v zahraniční politice. Toto jsou „konečná řešení“ systémové krize, které praktikuje velký kapitál, když je ohrožena jeho existenční podstata. Relativně pokojná doba „hojnosti“ je vystřídána otevřeným predátorstvím, bojem „o udržení anebo rozšíření lovného teritoria“, udržení kořisti a válek.

K hlavním ekonomickým konfliktům kapitalismu, od kterých se odvozuje veškerá politika i její válečná forma  patří:

  • konflikt ve finančních vztazích (koncentrovaně vyjádřeno v růstu dluhu, panství spekulace, lichvy, virtuální finanční ekonomiky vzdalující se možnostem reálné ekonomiky…)
  • konflikt ve výrobních vztazích (koncentrovaně vyjádřeno v úbytku pracovních míst v oblasti reálné ekonomiky s postupem technologizace výrob a s přivlastňováním stále většího dílu společenského produktu reálné výroby majiteli výrobních prostředků, tlakem na snižování mezd v důsledku rostoucí konkurence pracovní síly na pracovním trhu, přelévání výrob a kapitálu do konkurenčních nákladových „rájů“…)
  • konflikt ve vlastnických vtazích (vztah mezi stále rychleji bohatnoucím 1%, kterému jsou šity veškeré zákony na míru a chudnoucím a zadluženějším zbytkem společnosti, který navíc musí stále víc platit provoz státu a obsluhu státního  dluhu)
  • konflikt mezi kapitálovými centry a periferií anebo konflikty mezi jednotlivými kapitálovými centry navzájem v důsledku zostřené konkurence, změn v ekonomickém postavení na mezinárodním trhu apod..

Všechny tyto konflikty se nakonec prolínají ve vztahu bohatnoucího velkokapitálu a chudnoucího zbytku („99 %“) společnosti. Systémová krize kapitalismu a její dopady v politice  jsou bez současného koncepčního řešení všech uvedených ekonomických konfliktů prakticky neřešitelné. Uvedu příklad: Někdo si třeba myslí, že je možno docílit harmonizaci systému dílčí parametrickou změnou v oblasti finančních vztahů. Praxe opakovaně prokázala, že ani „kvantitativní uvolňování“ tištěných peněz, ani kouzla s úrokovými mírami, ani politika škrtů podvazující ekonomický koloběh, ani politika cílené inflace a znehodnocování úspor a peněz (zde bych pouze přičinil poznámku, že velkokapitál, i když je taky inflační politikou postižen, je paradoxně postižen nejméně, protože zbídačovaná vrstva je hnána do dluhů a nucena vlastníkům peněz odprodávat reálné statky svého majetku hluboko pod cenou v exekucích a konkursních řízených a velký – zejména finanční kapitál se v důsledku dluhové politiky stejně rychle pomnožuje dál, kdežto chudí obtíženi přemírou dluhů se již z marasmu obvykle nedostanou) ani vzájemná kombinace těchto „řešení“ nepřinesly kýžený výsledek – dluhy dál rostou, ekonomika kapitálových center skomírá a svět se topí v systémové krizi kapitalismu. Zde platí – velkokapitál na rozdíl od zbytku společnosti bohatne nejenom v období konjunktury, ale i v dobách krize a válek. V těchto obdobích dokonce bohatne ještě rychleji a materializuje svá finanční aktiva.

Bez odstranění konfliktu v oblasti vlastnických vztahů (1 % všemocné oligarchie versus zbytek společnosti) není možno společenský systém harmonizovat. Při uchování vrstvy bohatnoucích multimiliardářů je vždycky pouze otázkou času, kdy jejich ekonomická síla rozdrtí a podřídí si celý parlamentní systém a nadiktuje společnosti zákony výhodné pouze pro ni a její zisky. Pak vnitřní konflikty systému raketově gradují. Zde bych přičinil tuto poznámku: Kdekdo dnes vnímá konflikt Západ versus Rusko – Čína (potažmo BRICS) jako konflikt kapitalismus versus alternativa. Tak tomu ovšem není. Jde o klasický opakující se konflikt dominantních kapitálových center (kde narážejí na sebe zájmy různých /velko/kapitálových oligarchických skupin, v tomto případě národní a kosmopolitní nadnárodní oligarchie). Bez ohledu na to,kde dnes stojí  naše sympatie (já se netajím, že mé jsou v této chvíli na straně Ruska, potažmo Číny), je zcela nesporné, že pokud v Rusku a v Číně (státech BRICS) zůstane zachována vrstva multimiliardářské oligarchie, vývoj v těchto zemích časem narazí na konflikt bohatnoucího „1 %“ vševlastníků proti zájmům chudnoucího zbytku společnosti. Rozdíl snad je pouze v tom, že v podmínkách, kdy se utrhne virtuální ekonomika a finanční kapitál ze řetězu (jako po zrušení Glass Steagallova zákona)  eskaluje tento konflikt velice dynamicky, kdežto za stavu dočasného podvázání a regulace finančního kapitálu (o to usiluje dle mého mínění uskupení  BRICS) dochází k prohlubování konfliktu ve výrobních a vlastnických vztazích pomaleji a plynuleji.

Nutno mít ovšem na paměti, že kapitál jako takový se nikdy své nabyté moci dobrovolně a bez odporu nevzdá. Kvůli jejímu udržení a rozšíření je schopen takřka čehokoliv- jakékoliv lži, manipulace, zločinu, války, konspirativního vraždění a rozeštvávání „vlastních“… (zde poslední poznámka – není jistě bez zajímavosti, že po rozpadu socialistické soustavy v rychlém sledu:

  • došlo, často pod falešnými záminkami, k válkám v Evropě, v těch ropných centrech, kterých političtí vůdci se snažili o nezávislou politiku (kde zůstali vůdcové – ropné emiráty – v podřízeném postavení, tam k válkám nedošlo) a na pomezí velkých mocenských center (na periferii Ruska a Evropy),
  • nastal tlak na velkou migraci radikalizujících se skupin do evropského prostoru,
  • proběhla série barevných revolucí v okolí Evropy a došlo k prohloubení barevných „revolučních“ tendencí u hlavních konkurentů současné dominantní mocnosti,
  • byly vytvořeny umělé konflikty a zdroje vydírání mezi vzájemně závislými konkurenty dominantní mocnosti,
  • byla destabilizována periferie a styčné plochy,
  • proběhlo téměř bleskové vojenské obkličování konkurentů dominantní velmoci.

Jak je to možné a komupak to nejvíc posloužilo? Jestliže je pravdou, že deklarovaným cílem válek v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii a nyní na Ukrajině – kde vládnou rukou společnou a nerozdílnou oligarchové a nacisté – bylo šíření demokracie, svobody, míru, humanity a lidských práv, pak stojí za úvahu otázka: jsou nyní po rozšíření těchto „západních prý židokřesťanských“ hodnot do těchto zemí svoboda, mír, humanita, demokracie, ochrana lidských práv a prosperita větší než před vstupem samozvaných misionářů?

Přejít do diskuze k článku 51 komentářů