Jistý mládenec jménem Džou zvěděl, že kdesi v hustém lese žije čaroděj. Ten prý umí vyvolávat duchy a ti pak lidem slouží jako otroci. Džou velmi zatoužil mít takového ducha. Vzal všechny své peníze a nabídl je čaroději, ale čaroděj ho varoval: „Přivolám ti služebného ducha, chceš-li, ale je v tom velké riziko. Musíš ho stále zaměstnávat. Dokud slouží, spolehlivě svého pána poslouchá. Ale běda, když nemá co dělat! Zdivočí a rozsápe tě. Dobře si to rozmysli!“
Džou se jen rozesmál. Měl práce ne pro jednoho, ale pro deset takových duchů! Že by se duch nudil, s tím Džou vskutku neměl starosti!
Čaroděj vyřkl temné lesní kouzlo, vzduchem zavířilo a ze tmy se vynořil strašný démon. Oči mu rudě žhnuly, z chřípí se valila horká pára a na každém prstu blyštěl ostrý dráp. „Co poroučíš, pane?“ zařval.
Džou si s chutí zamnul ruce. „Duchu!“ pravil majestátně. „Poraž celý tento les!“
Rudé oči zasvítily, z chřípí vyletěl proud černého dýmu, a než se Džou vzpamatoval, ležely před ním poražené stromy. Džou jen zalapal po dechu.
„Co poroučíš, pane?“, zadunělo z obří hrudi.
„Nuže, poroučím ti,“ řekl poněkud stísněně Džou, „abys ty kmeny ohobloval a připravil je na stavbu!“
Ani to nestačil doříct, rudé oči bleskly, z nozder vyrazilo mračno kouře a kmeny byly ohoblované. „Co poroučíš, pane?“
Džouovi bylo úzko. „Postav mi dům!“ vyhrkl na poslední chvíli. A už jen bez dechu hleděl, jak kmeny vzlétly a v mracích šedavého čoudu sviští vzduchem. Než si setřel studený pot z čela, stál před ním dokončený dům.
„Co poroučíš, pane?“ zaburácel démon. Jenomže Džou nevěděl. Horečně přemýšlel, co říci, myšlenky mu strachy utíkaly a on s úděsem viděl, jak rudý zrak žhne stále zběsileji, z nozder tryská horce čpící pára a tlapy s drápy se zvolna zvedají…
V tu chvíli čaroděj vyřkl druhé kouzlo, vzduchem zavířilo a po duchovi nebylo ani památky. „Hloupý, hloupý Džou!“ řekl čaroděj pobaveně. „Aspoň vidíš, jak bys dopadl. A jestlipak už aspoň chápeš, kdo byl ten duch? To byla přece tvá vlastní mysl! Ona je ten sluha, který plní všechna tvoje přání, když ji umíš ovládat. Ale když nad ní ztratíš vládu, zdivočí a obrátí se proti tobě. Běda tomu, komu se to stane! Jdi a uč se ovládat svou mysl. Budeš mít toho nejlepšího sluhu a žádného ducha už potřebovat nebudeš.“
Zasmál se a zmizel. I dům se ztratil, poražené kmeny obrostly větvemi a listy. Kolem Džoua byl opět hustý les.
– tím, co říkáme, si určujeme své cíle, i když si toho nebýváme vědomi. Svou neuváženou řečí přivedeme někoho ke špatnému osudu. Ačkoliv to nemyslíme vážně. Slovenský vlastenec Ľudovít Štúr zemřel nešťastnou náhodou, zranil se svou zbraní na lovu, roku 1856 v obci Modře. Epigram na Modru napsal jazykem československým již mnoho let před tím, asi 1835: „Bílá snad si byla, když Modrou teď se nazýváš, černou, zdá se mi, než slouti mi ještě budeš!“ Na otázky, co má verš znamenat, řekl: „To mi len tak v zadumaní nad Modrou prišlo na um, nie že bych niečo určitého bol myslel.“… Číst vice »
O služebném duchu si můžeme myslet ledaccos, naposledy o tom, kdo tady pořád brojil proti kapitalismu a sociálnímu světu bohatých až se jím sám stal a teď volí hyperkapitalistu a neoliberála a ještě to, přoč to dělá, svádí drze na „voliče“…. Keller: Patříme k těm co umožnili nástup Junckera, nestěžujme si teď Naprostá většina lidí svou neúčastí u voleb jasně naznačila, že jejich výsledek pro ně není důležitý. Neměli by se tedy divit, když v čele Komise stane člověk, který je skutečně mluvčím velkého kapitálu. Pro část levice je Jean-Claude Juncker nepřijatelný proto, že je považován za horlivého stoupence finančního… Číst vice »
pokračování…
Zvítězila však Evropská lidová strana, jejímž kandidátem je právě Juncker. Socialistům je nyní předhazováno, že souhlasí s jeho jmenováním výměnou za to, že Schulz se opět stane předsedou EP.
Květnové volby v Česku vedly při rekordním nezájmu voličů k tomu, že právě naše země dodala lidovcům do Bruselu rekordních sedm europoslanců (čtyři za TOP 09 a tři za KDU-ČSL).
Patříme k zemím, které udělaly maximum, aby se právě Jean-Claude Juncker naprosto demokratickým a nezpochybnitelným způsobem stal nejmocnějším mužem tak často proklínané byrokratické mašinerie.
Šmarjá, to je diskuse jak se starostou Mimoně. Opravdu k tématu. Pěkná povídka s poučením na závěr. Líbí se mi.
A podobně:
„Hledáš-li pomocnou ruku, tak ji vždy najdeš na konci svého ramene“. :-)
Atlantis – Předem daná agenda bude zvládnuta, na postavičce snad až tolik nezáleží. Zvládl to maoista, zvládne to buržoa
a myslím, že by to zvládl i pologramotný Schulz.
Příliš dáte na rituál pseudodemokracie, však jistě víte co píše lid : „kdyby volby mohly něco změnit………“
Podle teorie paralelních vesmírů platí, že se musí vyplnit všechny historie (podle Osel.cz tato teorie znovu přišla „do módy“). Ať už tedy chápete osud takto nebo jako pevné předivo událostí utkané mýtickou bytostí, slovo nemá moc cokoliv měnit. Prostě se musíte rozhodnout co platí.
Umberto Eco to vyjádřil v závěru jednoho románu (snad to bude přesně) :“z někdejší Růže zbylo jen jméno, jen slova máme ve své moci“.