O věštbách a lidech

,,Zvířata se dělí do těchto skupin: za a) náležející císaři, b) balzamovaná, c) ochočená, d) podsvinčata, e) sirény, f) bájná, g) toulaví psi, h) zahrnutá do této klasifikace, i) ta jež sebou mlátí o zem, j) nespočitatelná, k) nakreslená velmi tenoučkým štětcem na velbloudí srsti, l) ostatní, m) ta, co právě rozbila džbán na vodu, n) ta jež z dálky připomínají mouchu.,,

Jorge Luis Borges  (citováno z ,,jisté čínské encyklopedie,,)

Tento citát mi připomněl Wittgensteina, který řekl, že vědění je podmíněno společensky a že různé systémy vědění jsou nesouměřitelné, a proto je nelze řadit hierarchicky a přísně vzato je tedy nelze ani srovnávat. Chybí nám k tomu neutrální srovnávací jazyk. Což mě shodou okolností dovedlo k úvahám  o věštění a vědě, jejich výsledcích a vztahu. My, co jsme kulturním produktem euroatlantské civilizace, zaujímáme velmi nevyrovnané postoje, když slyšíme o věštbách, znameních (o věštění vůbec, obecně). Buď to celé  odmítavě smeteme  ze stolu, nebo začneme nekriticky věřit. Máme vžité, že průměrně inteligentní moderní člověk nemůže věřit nesmyslům, které byly v tom lepším případě už dávno odhaleny jako sofistikovaný podvod a v tom horším přece nemůže jít než o úplný blábol vychýlené mysli. Věštění  (řecky mantiké, lat. divinatio) jsme přece už dávno strhli masku a ponechali ho zdechat na úbytě někde daleko za okrajem společnosti.

Divinace ale nikdy nebyla omezena jen na primitivní a archaické kultury, ona je dodnes součástí všech světových náboženství a civilizací. Během věků se mnoho velmi inteligentních a učených  lidí  divinací zabývalo a věřilo jí, naopak ji mnohdy a mnohde zatracovala spousta povrchních hlupáků. Křesťané, židé a muslimové nepokládají knihy proroků nebo prorokovo zvěstování za nesmysl a podvod. Většinou jsou to ale  právě oni, kdo první namítnou, že nejde srovnávat slova, která vložil jejich bůh do úst jejich prorokům s věštbou delfské Pýthie nebo výkladem horoskopu od příslušného specialisty. Neuvědomují si, že rozdíl to sice je, ale jen v metodě a kontextu, nikoliv principiálně. Dnešní věda se pokouší objasnit funkčnost divinace těmito nejobvyklejšími způsoby: posunem v čase – výsledky se dostatečně vloží do zadání před události, o něž se jedná, sugescí – citlivý člověk je ovlivněn, naprogramován věštbou a vyplňuje ji a pak taky starou známou na vše použitelnou aktivitou nevědomí. Tato vysvětlení ale vůbec nekorespondují s  pojetím divinace u starověkých civilizací.

Především je třeba si uvědomit, že starověcí specialisté potřebovali k různým věštebným postupům rozsáhlé odborné znalosti a zkušenosti z pozorování příčin a následků jevů.  Tyto znalosti se shromažďovaly, systematizovaly  a předávaly po generace, napříč mnoha staletími. Já osobně bych mnohé z nich považovala spíše za vědce než věštce. Konečně se na vysokých školách v 18. a ještě 19. století vyučovala chiromantie, astrologie, frenologie (ta zhruba až do počátku 1.světové války).  Část těchto oborů vystřídal a nahradil podobně vystavěný ovšem tzv. ,,moderní vědní,, obor, dnes tak oblíbená a bohužel už značně nivelizací poznamenaná (nebojím se říci rovnou že zglajchšajtovaná) psychologie, kterou ostatně časem potká osud jejich předchůdců – odpadkový koš – a nahradí ji neurofyziologie, neurobiochemie, neurobiologie a etologie, které jsou na rozdíl od ní postaveny na exaktnějších základech. Jsme totiž především biologické organismy s pevným limitem. Danou kapacitou zajišťující (plus minus) rozsah. Psychologie  s fyziognomikou, chiromancií, agalmatomancií (věštění ze soch), astrologií, oneiromancií (věštění ze snů), teratomancií  nebo fytomancií a mnoha dalšími stojí na jedné straně oproti těm opravdu exaktním vědním oborům dneška. Jenže. – Vždycky tu  nějaké jenže je.

Povaha každého vědeckého zkoumání je taková, že stupeň poznání nějaké věci do značné míry odpovídá stupni, v němž jde predikovat a následně ovlivňovat její chování. Vědecké poznání je na dosažení takového stavu zaměřeno. Jednoznačně je prioritou vědy  na jedné straně zákon (ten znamená absolutní předvídatelnost jevu) a na druhé maximální využitelnost poznaného jevu v praxi. Naše  vědecké poznání se zaměřuje jak na ovládnutí věci, tak celého dění, v němž se věc objevuje. Takže věci nejen pozoruje a vyhledává jejich zákonitosti, ale snaží se svou činností utvářet budoucnost. Zároveň s tím, současně jako i každá – byť neprimitivnější – forma věštění zesiluje sebou získanou realitu. Čímž potvrzuje a legitimizuje zákonitost, podle které se odehrává. Naše moderní věda naprosto stejným způsobem jako starověká divinace takto diktuje světu, jak by měl probíhat. Od starověku je tu vyslovovaná obava, jak by asi svět povstavší z chaosu probíhal sám o sobě. Názor, že bez racionální ruky ,,zákona,, by se začal otáčet zpět k hrůzám chaosu, najdeme prostě všude – od starověké Číny přes Sýrii po staré mezoamerické civilizace.  Věda a divinace nestojí proti sobě, jak si ráda namlouvá věda, ona jen postupně přebírá jak její funkci, tak její manipulativní charakter.

Věštění i moderní věda jsou mnohdy postaveny na těžko ověřitelných axiomech nebo dokonce zcela  neověřitelných  abstraktních konstrukcích. Moderní věda stejně jako divinace dává smysl pouze v rámci konkrétního a kulturně podmíněného úhlu pohledu. Beznaděj technika připraveného o pomocný matematický aparát je srovnatelná s beznadějí starého Řeka odříznutého od své věštírny. Čímž chci zdůraznit, že  správnost či nesprávnost dění se dá posuzovat jen v jeho vlastním kulturním kontextu. Nemyslím, že my jsme dostatečně kulturně neutrální k tomu, abychom mohli objektivně zhodnotit např. věštění ve starověkém Egyptě.  (Tímhle se vlastně vracím  na začátek k Borgésovi a Wittgensteinovi).

Jak jdu životem, roste ve mně přesvědčení, že výše zmíněné různé obory lidského úsilí nám nabídnou přibližně podobné výsledky bez ohledu na aparát, který mají, či v minulosti měly k dispozici, mají–li je ovšem v ruce odborníci, profíci v oněch oborech. Pro odpověď, koho bylo lze zvát profesionálem v těchto oborech ve starém Řecku, jsem sáhla po Ciceronově ,,De diviatione,,. Jeho dělení na vědeckou a přirozenou mantiku jistě některé překvapí. Spíš obsahem těch kategorií. „Souhlasím tak s těmi, kteří uznávají dva druhy předvídání budoucnosti, a sice věštění vypracované ve vědu a věštění přirozené. O vědě lze mluvit u těch, kteří se na základě vědomostí získaných dávnou zkušeností snaží odhadnout význam nových jevů.  Vědu naopak postrádají ti, kteří pozorovaná znamení nezkoumají rozumem ani dohadem, nýbrž předvídají budoucnost v jakémsi vzrušení mysli či pohnutí ducha, který je zcela uvolněn. To se často stává lidem ve spánku nebo věštcům v záchvatu šílenství. … Kde najdeme národ nebo obec, které by nebyly pohnuty předpověďmi hieroskopů, vykladačů zvláštních úkazů z blesků, augurů, astrologů z losů  (ty totiž skoro všude patří do věštění vědeckého) nebo sny a věštbami, které jsou pokládány za věštění přirozené?“ Toto členění převzal od Platóna, pro něhož vrcholem tohoto umění bylo intuitivní věštění a termín mania – šílenství rozdělil  do těchto několika kategorií: 1. Šílenství jako duševní nemoc a rozvrácenost, 2. Rituální šílenství jehož patronem byl Dionýsos, 3. Poetické a filosofické vytržení, které inspirují Múzy, 4. Erotické šílenství inspirované Afroditou a Érotem, 5. Zasvěcovací extáze mystérií a 6. Prorocké šílenství inspirované Apollónem. Na tomto základu proti sobě postavil pro zbytek starověku věštce rozumové (technické, induktivní) a věštce inspirované.

Tohle dělení stále ještě  přebíráme i my, v naší moderní ,,rozumové,, době.

Pokračování příště: Věštění ve staré Číně.

Převzato z ostrova Janiky