Retro: O zmrtvýchvstání Marxe očima neekonoma

2. 11. 2012

Kapitalismus vytvořil nejefektivnější, nejproduktivnější a nejvíce motivující ekonomiku v dějinách lidstva. Její produkční schopnost dokáže hravě nasytit všechno obyvatelstvo Země, zajistit teplo, poskytnout bydlení,dopravní možnosti, zajistit zdroje nutné k žití. A přesto je v kapitalismu – dokonce i v tzv. rozvinutých, civilizovaných západních zemích setrvale přítomna skupina lidí bez domova, bez jídla, umrzajících, cyklicky narůstá velká skupina lidí, kteří předtím pracovali a podnikali, mají vzdělání, usilují o práci, přesto ji nezískají a postupně se propadají mezi výše uvedené lidí…

Marx kdysi napsal dílo, které pojednává o dvou velkých aktérech ekonomického dění: Vlastnících výrobních prostředků (resp. disponibilního  kapitálu) a jejich nevlastnících. Hlavním cílem vlastníků výrobních prostředků je maximalizovat svůj zisk a současně maximálně umenšit náklady, mezi jiným také podíl živé práce obsažené ve zboží. Naproti tomu nevlastníci výrobních prostředků (kapitálu) bytostně potřebují pro zachování své existence práci jako trvalý zdroj obživy. Toto je hlavní protiřečení kapitalismu odhalené Marxem.

Zájmy těchto dvou skupin na sebe v liberálním tržním prostředí přirozeně narážejí. Jedna skupina zaváděním produktivnějšího zařízení do výroby vytěsňuje z výroby druhou skupinu a zbavuje ji tím zdrojů obživy. Současně ovšem vlastníci výrobních prostředků potřebují k zabezpečení chodu ekonomiky a realizaci svých zisků koupěschopnou poptávku. Konkurenční boj ovšem nutí všechny kapitálové aktéry následovat výrobce s nejnižší cenou (nejlevnější zboží při srovnatelné kvalitě je nejvíc prodejné), tedy i nejnižšími náklady (včetně nákladů na pracovní sílu). Kdo zaváhá, podnikatelsky „umírá“, je „pozřen“ a jeho místo na trhu je zabráno flexibilnějšími jedinci. Zde se nachází zvláštní paradox kapitalismu.

Kapitalista je existenčně nucen konkurencí na trhu snižovat cenu zboží a služeb a přizpůsobovat se svému konkurentovi s nejnižší cenou. K tomu využívá efektivnější technologie vytlačující pracovní sílu z výrobního procesu, propouští zaměstnance. Zvyšování nabídky pracovní síly na trhu tlačí na zvyšování poptávky po práci, což se projevuje v tlaku na snižování mezd. Snižování mezd a zvyšování nezaměstnanosti snižuje koupěschopnou poptávku, kapitalisté omezují svou schopnost prodat zlevněné zboží na menší okruh konzumentů. Z toho pak plyne neschopnost kapitalismu jako vysoce efektivní ekonomiky zajistit základní elementární potřeby pro určitou část obyvatel. Současně „požírání“ odumírajících a neúspěšných kapitalistů vede k postupné koncentraci kapitálu, vzniku dominantních subjektů v určitých segmentech trhu.

V prostředí liberální ekonomiky takovýto proces nakonec končí u vzniku monopolů, resp. tvorbě kartelových dohod nejsilnějších ekonomických subjektů parcelujících si tímto trh a diktujících z pozice své moci cenu. Tito jsou schopni dočasným snížením ceny – tlakem na dodavatele surovin apod. zlikvidovat menší a slabší konkurenci. Zatímco koupěschopnost velké části účastníků ekonomického cyklu byla omezena, ceny v určitých klíčových segmentech (kupř. suroviny, energie.,..) začínají růst. Reálná ekonomika se dostává do vážných nesnází. Cyklus dočasné konjunktury a postupného propadu do recese (krize) se za kapitalismu v určitých periodách trvale opakuje.

Ke zmírnění negativních dopadů cyklické krize na ekonomiku byl po předválečných zkušenostech s velkou hospodářskou krizí  tvůrci systému zaveden v ekonomickou praxi tzv. sociální polštář – sociální stát. Tento měl v období po válce zajistit tzv. sociální smír, který měl zajistit, aby při soustavném nárůstu bohatství vlastníků kapitálu nepropukla mezi neúspěšnými aktéry protisystémová revolta, požadující celkovou revizi nastavení systému. Zdánlivý klid zbraní se dařilo docela úspěšně zajišťovat existencí sociálního státu po celé období dočasné  konjunktury, tj. poválečné rekonstrukce a „kolonizování“ nových trhů, což trvalo zhruba do konce 70. let 20. století. V tomto období se vyčerpala schopnost reálné tržní poválečné ekonomiky jako celku zajistit prosakování bohatství do nižších společenských pater a existenci sociálního státu.

Jako přechodné východisko z blížící se  krize zavedli tvůrci systému v praxi tzv. neoliberalismus. Nová tržní filosofie  se vyznačuje (podle mého soudu)  několika zásadními reformami předešlého systému:

• Zavádí tzv. neomezený trh (bez cel a bariér), daňové ráje – neviditelnou ruku trhu v praxi.
• Extrémně urychluje vědeckotechnický rozvoj a zavádění nových efektivnějších technologií do výroby a do konzumní praxe.
• Orientuje skrze reklamu společenský život na konzum (kdo není in, nemá nejnovější technologické novinky, nový dům, auto.. jako kdyby nebyl).
• Život jedinců i celé společnosti je dočasně saturován půjčkami (dluhopisy, hypotékami).
• Všichni velcí kapitáloví investoři se postupně vrhají do enkláv „výrobních a nákladových rájů“, které byly otevřeny zrušením embarga a zavedením novodobých otrokáren.
• Nová konzumní praxe vychází z Fukuyamovského konceptu věčnosti kapitalismu jako společnosti blahobytu. Kapitalismus přežívá ve snové vizi věčného růstu. Tuto ještě podporuje zánik tzv. socialistického bloku, který oddaluje propuknutí velké systémové krize spolu s  dočasnou existencí sociálního státu a životem na dluh.

Spouštěcím mechanismem systémové krize se stalo přelévání zisků do nově zavedených daňových praček a „rájů“, extrémní nárůst dluhů, destrukční dopady nového virtuálního finančního průmyslu na ekonomiku, masové zavádění nových technologií, které vyřadilo část společnosti z reálné ekonomiky a omezilo její koupěschopnost, schopnost platit daně a přispívat na zachování sociálního státu a veřejných služeb, naopak zvýšil se tlak na omezené prostředky sociálního státu a vzrůstající konkurence způsobená přeléváním práce a know how do „nově objevených výrobních „rájů“. To  v konečném důsledku vedlo vedlo k odbourávání sociálního státu avzrůstu společenského napětí.

V nynějším obdobím kapitalistický systém stojí před mnoha výzvami:

• Co s nově vytvořenou (asijskou) konkurencí?
• Co s extrémními dluhy států i jedinců?
• Co se vzrůstající armádou nezaměstnaných a bezprizorních – jak zvýšit jejich koupěschopnost a začlenit je zpětně do silně technologizovaného ekonomického cyklu?
• Co s viruální ekonomikou?
• Co se všemocnými kartely a monopoly (zejména finančními)?
• Co s narůstající a stárnoucí populací?
• Jak řešit otázku ubývajících neobnovitelnch zdrojů?
• Jak vyřešit otázku extrémního bohatství mizivé části populace a extrémního nárůstu bídy u většiny populace?