CAMBRIDGE – V době, kdy světová ekonomika balancuje na okraji srázu, ptají se kritici profesionálních ekonomů, zda i oni nemají na současné krizi svůj díl viny. Činí tak právem: ekonomové nesou obrovskou zodpovědnost.
Byli to ekonomové, kdo legitimizoval a popularizoval názor, že nespoutané finance jsou pro společnost dobrodiním. To oni hovořili téměř jednohlasně o „nástrahách vládní přeregulace“. Díky svým technickým znalostem – nebo tomu, co se tehdy tak jevilo – si vydobyli privilegované postavení tvůrců veřejného mínění a získali i přístup do kuloárů moci.
Jen velmi málo z nich (mezi zaznamenáníhodné výjimky patří Nouriel Roubini a Robert Shiller) bilo na poplach před blížící se krizí. A co je možná ještě horší, příslušníkům jejich profese se dnes nedaří přicházet s užitečnými radami, jak vyvést světovou ekonomiku ze současného chaosu. V otázce keynesiánského fiskálního stimulu se například názory ekonomů pohybují od „absolutní nezbytnosti“ až po „neúčinné a škodlivé opatření“.
V otázce nové regulace financí se zase objevuje spousta dobrých nápadů, které se však pramálo sbíhají. Od téměř úplného konsensu o přednostech „financo-centrického“ modelu světa se ekonomové posunuli k téměř úplné absenci konsensu o tom, co by se mělo dělat.
Potřebuje tedy ekonomie velký třesk? Měli bychom spálit současné učebnice a od základů je přepsat?
To právě ne. Současnou krizi totiž začneme chápat jen tehdy, pokud se navrátíme k základní ekonomické výbavě.
Proč mělo například rozhodnutí Číny akumulovat rezervy v zahraničních měnách za následek, že poskytovatel hypoték v Ohiu nadměrně riskoval? Pokud vaše odpověď nevyužívá mimo jiné prvky behaviorální ekonomiky, teorie činitelů, informační ekonomie a mezinárodní ekonomie, pak pravděpodobně zůstane značně neúplná.
Chyba totiž nespočívá v ekonomii, nýbrž v ekonomech. Problém tkví v tom, že ekonomové (a ti, kdo jim naslouchají) začali mít přehnanou důvěru ve své aktuálně preferované modely: trhy jsou efektivní, finanční inovace přenáší riziko na ty, kteří je nejlépe nesou, samoregulace funguje nejlépe a vládní zásahy jsou neúčinné a škodlivé.
Zapomněli, že existuje řada jiných modelů vedoucích radikálně odlišnými směry. Nadutost vytváří slepé body. Pokud něco potřebuje nápravu, pak je to společenský aspekt profese ekonoma. Učebnice – tedy přinejmenším ty, které se používají v pokročilých kurzech – jsou v pořádku.
Neekonomové mají sklon uvažovat o ekonomii jako o disciplíně, která idealizuje trhy a úzký koncept efektivní alokace zdrojů. Má-li váš jediný kurz ekonomie podobu typického seznamovacího přehledu nebo jste-li novinář žádající ekonoma o rychlý názor na nějaké politické téma, pak se s touto zkratkovitostí skutečně setkáte. Zkuste však absolvovat o něco více kurzů ekonomie nebo strávit nějaký čas na pokročilých seminářích a uděláte si odlišný obrázek.
Ekonomové trhu práce se nezaměřují pouze na to, jak mohou odbory pokřivovat trhy, ale i na to, jak mohou za určitých podmínek zvyšovat produktivitu. Ekonomové obchodu zkoumají vliv globalizace na nerovnosti uvnitř států i mezi nimi. Finanční teoretikové popsali hory papírů o důsledcích selhání hypotézy „efektivních trhů“. Makroekonomové otevřené ekonomiky se zabývají zdroji nestability mezinárodních financí. Pokročilý kurz ekonomie vyžaduje podrobné znalosti o selháních trhu i o bezpočtu způsobů, jimiž mohou vlády napomáhat k jejich lepšímu fungování.
Makroekonomie je možná jediný aplikovaný ekonomický obor, v němž má hlubší studium za následek větší propast mezi specialistou a reálným světem, neboť specialisté mají sklon spoléhat na vysoce nerealistické modely, které obětují relevantnost ve prospěch technické preciznosti. Viděno prizmatem dnešních potřeb bohužel makroekonomové učinili jen pramalý pokrok od doby, kdy John Maynard Keynes vysvětlil, jak mohou ekonomiky uvíznout v pasti nezaměstnanosti kvůli nedostatečné agregátní poptávce. Někteří experti, například Brad DeLong a Paul Krugman, by dokonce řekli, že celý obor udělal krok zpátky.
Ekonomie je skutečně sada nástrojů s mnoha modely, přičemž každý z nich představuje odlišné a stylizované zpodobnění nějakého aspektu reality. Kvalita ekonoma závisí na schopnosti zvolit pro určitou situaci správný model.
Bohatost ekonomie se neodráží ve veřejné debatě, poněvadž ekonomové vzali věci až příliš do svých rukou. Místo aby předestřeli paletu možností a vyjmenovali odpovídající kompromisní řešení – což je podstata ekonomie –, až příliš často vyjadřovali vlastní společenské a politické preference. Místo aby byli analytiky, stali se ideology, kteří upřednostňují jeden model společenského uspořádání před jinými.
Ekonomové se navíc zdráhají sdílet své intelektuální pochyby s veřejností, aby náhodou „nedali moc barbarům“. Žádný ekonom si nemůže být naprosto jist, že jím preferovaný model je správný. Pokud ho však on i jiní prosazují na úkor alternativ, v konečném důsledku kolem sebe šíří neskonale přehnanou sebejistotu v otázce, jaká opatření je zapotřebí přijmout.
Paradoxně je tedy možné, že současná různost názorů mezi příslušníky ekonomické profese odráží její skutečnou přidanou hodnotu lépe než předchozí zavádějící konsensus. Ekonomie může přinejlepším osvětlovat politikům důsledky jednotlivých rozhodnutí; nemůže za ně tato rozhodnutí činit.
Když se ekonomové rozcházejí v názoru, může si svět vybrat z různých pohledů na fungování ekonomiky. Teprve když jsou až příliš zajedno, měla by se mít veřejnost na pozoru.
Dani Rodrik, profesor politické ekonomie na Škole státní správy Johna F. Kennedyho při Harvardově univerzitě, je prvním držitelem ceny Alberta O. Hirschmana udělované Radou pro společenskovědní výzkum. Jeho nejnovější kniha nese název One Economics, Many Recipes: Globalization, Institutions, and Economic Growth (Jedna ekonomika, mnoho receptů: Globalizace, instituce a ekonomický růst).
