Pastýřský list kardinálovi Dukovi

Dominik Duka
kardinál
arcibiskup pražský
metropolita a primas český
předseda České biskupské konference

Vaše Eminence,

velmi často si opakuji, jak mi Veledůstojnost Vaše ustanovila na počátku správy Vaší za pravidlo, kdykoli bych zpozoroval nějakou vadu ve správě, abych oznámil vadu takovou buď osobně nebo za nepřítomnosti písemně. Pravidlem tímto nyní veden jsem vyslovit obavu z ohrožení pokoje, zdraví a života veřejného. Lid náš dal se houfně za věcmi vnějškovými. Bohatství země drancováno jest. Očekávám, že Bůh brzy udeří na Česko – což si zaslouží pro svoji nevíru, hamižnost a závist. Nicméně za tento výprask budeme voláni k odpovědnosti my, protože nás mají za heretiky, kteří Boha k takovému jednání vyprovokovali. Lidé nás budou nenávidět a národ námi pohrdat. Všichni ti si budou omlouvat své hříchy, ale Bůh na nich ukáže, že zatvrzelí se nestanou bohabojnými ani pomocí milosrdenství, ani pomocí hněvu. Tomu je nutno čelit a jedině o to pečovat, aby se lid především k víře a lásce obrátil.

V časech těžkých pro země české církev svatá s mocí světskou o kostely, kláštery, polnosti a dukáty půtky vede. Sama tím dílem bezbožné moci světské se stává. Nikdo nemá prosazovat, co má za správné, nýbrž hledět k tomu, co je bratru ku prospěchu. Nejmilejší bratře v Ježíši Kristu! Základním pravidlem knězi, pokud se týká majetku věci nějaké a obzvláště těch, kteří sliby řeholní složili, jest mít vše společným. Statky jednoho jsou i statky druhého a nic není vlastnictvím jediného člověka. Rovněž Basilej ve svém pravidle řeholním takto praví: „Praví-li kdo, že něco jemu osobně patří, odcizuje se od vyvolených Božích a lásky Páně, který slovem učil a skutkem naplnil a život za přátele své položil." Rovněž sv. Jan Kassijský píše papeži Kastoriu o ustanoveních svatých otců, ve čtvrté knize pravidla svého takto praví: „Také v jiných klášterech, ve kterých leccos z míry shovívavě se trpí, vidíme, že tohoto pravidla nejpřísněji se dbá, aby ani slovem neodvážil se nikdo něco sobě osvojovat, a aby bylo velikým proviněním, jestliže by mnich z úst svých vypustil: „Má kniha, mé obrazy, má rytina, můj šat, mé střevíce, moje kápě"; za to ovšem náležitým pokáním zadost učinit by musil, jestliže náhodou nějakou z ukvapenosti nebo z nevědomosti nějaké takové slovo z úst jeho by vyšlo"

V pravdě naplní se toto slovo apoštolovo, protože ustydla láska a rozmnožena jest nepravost. Prožíváme časy tak divné, že si dnes může kníže zasloužit nebe lží a dukáty lépe, než jiní pravdou Boží a modlitbami. Běda, třikrát běda! Země naše na pokraji zmaru se nachází. Lid povstaleckou náladou jatý mezi zlem a dobrem rozdílu nečiní. Vzpoura jeho prolitím krve hrozí. Pročež, otče veledůstojný, církev svatou sporů majetnických střežte, mějte oči otevřeny dokořán, milujte dobré, seznejte zlé, nechť Vás si neulahodí nádherní, lakotní, nýbrž ať jímají Vás pokorní a milovníci chudoby; pohánějte liknavé ku práci, nebraňte věrně pracujícím na žni Páně, protože nepodléhá omezování, čím uskutečňuje se spása duší. Otče veledůstojný, proseb mých vyslyšte. Volejme všechny rozvážné a moudré lidi, katolíky, křesťany, ty, kdo uctívají Boha, ty, kdo žízní po nejvyšší pravdě a spravedlnosti, všechny lidi dobré vůle, a slovy Ježíše Krista je snažně prosme: "Hledejte a naleznete", otevřete cesty, které vzájemnou pomocí, prohloubením vědění a stále se šířící láskou nastolí bratrštější život tak, aby pospolitost lidská na pravdě a shodě mezi všemi spočívala. Čiňme tak dřív, než zmar a bouře lidové zemi naši zachvátí. Jisto jest, že tak, jako dosud, žít dál již nemůžeme.

Více bych psal, ale úkol pomáhat nemocným brání. Pán všemohoucí mysl Vaší Veledůstojnosti ve svrchu psaném řiď, abyste mohl pastýři pastýřů složit účet povinný v čase příležitém.