Paweł Smoleński: Izrael už se nevznáší

 

Trochu s rozpaky jsem otevírala český překlad knihy polského reportéra deník Gazeta Wyborcza, Pawela Smolenskeho. Co je ještě možné říci nového o Izraeli, navíc když originál vyšel již v roce 2006? Ale po přečtení prvních stránek upoutal text můj zájem natolik, že jsem celou knihu přečetla jedním dechem. Autor udělal mozaiku z příběhů lidí odlišných názorů a přístupů tak, aby si čtenář mohl vytvořit představu o složitosti vývoje v tomto lidském kotli na Středním Východě, aniž by si dělal nárok na vlastní hodnocení, ani moralizování. To ani nejde.

Čtenář se může vcítit do osudu a náhledů jednotlivých vypravěčů, plných emocí i rozumných posouzení. Celkový dojem je však beznaděj, všechno je tak zauzlováno do klubek nenávisti a stále kvasících rozporů i uvnitř vlastních aktérských stran. Vše trvá příliš dlouho, bylo vyzkoušeno a odvrhnuto mnoho řešení na celé škále od mol do dur, od dohody „po dobrém“ až po krajní násilí, které svého času vypadalo jako rychlá cesta k definitivnímu řešení. A přitom se zdá, jakoby se obě protistrany vyvíjely v zrcadlovém obraze. Vnější podpora frakcí vede ke korupci, nepotismu, je potlačen výběr podle přirozených schopností a dochází ke zbídačování obyvatelstva a ke zkáze města a staré kultury.

Izraelská psycholožka vypráví složitý osud své rodiny a také o své práci. Tvrdí, že Jeruzalém je vlastně „začarované město“, které vyvolává v lidech speciální exaltované psychické stavy, odborně pojmenované „jeruzalémský syndrom“. Však se tu sváří středověk s moderní dobou. Ve čtvrti Mea Šearim žijí jakoby odříznuti od zbytku světa ultraortodoxní  chasidé z haličských měst, mluvící pouze jidiš, oblečeni jako v dobových divadelních kostýmech a ulpívající na starých zvycích a představách, nekorespondujících s dnešním světem. Neuznávají stát Izrael, protože ho neprovolal prorok Mesiáš. Synové studují ve známé ješivě Ponevež u Tel Avivu, což je škola proslulá stejně jako pro muslimy medresa v íránském městě Kum.

Moudrý rabín Šach, velký vykládač zákona, s pobouřením sděluje svým žákům, že Freud napsal knihu o tom, že lidé pocházejí z opic. U jednoho zvídavého a talentovaného žáka to probudilo zvědavost, a tak tajně navštívil jeruzalémskou knihovnu, kde objevuje moderní vzdělanost. Přináší mu osvobození od kanonického myšlení Talmudu a zároveň od výchovou vnucovaného pocitu hříšnosti svého těla, které je vedeno přirozenými pudy. Opouští svou víru a jeho rodina zorganizuje pohřeb, na němž ho prohlásí za mrtvého. Jeho starší bratr se stal rabínem a nedovoli mu ani navštívit umírajícího otce, ač ten si to vroucně přál. Když se reportér ptal moderního vzdělance a televizní osobnosti, jíž se onen bývalý Šachův žák stal, zda se cítí být člověkem světského Izraele, odpověděl: „Nevím, pohybuji se na hranici dvou světů. Nepatřím a nikdy nebudu zcela patřit ani jednomu.“

V dalším pohledu si žena pracující v televizi na příjmu diváckých dotazů a připomínek vytvořila z tohoto informačního souboru názor, že Židům se sice podařilo vytvořit stát, ale nikdy se jim nepodařilo vytvořit izraelský národ. Snad taky proto, že přišli z různých koutů světa s odlišnými kulturami a zcela vykořeněni. Ochrannným štítem je jim pocit vyvolenosti, který ona považuje za megalománii.

Je tu i podnětný rozhovor se slavným mladým režisérem Arim Folmanem, jehož filmový snímek „Made in Izrael“ vyvolal velké pobouření. Osočili ho, že zesměšnil izraelskou mytologii a on na to odpovídá, že ta je právě škodlivá a znemožňuje dělat správná rozhodnutí. A to bojoval a byl zraněn v libanonské válce. Je odhodlán bojovat za Izrael i dnes, ale odmítá být okupačním vojákem. V takovém případě se nechá radši uvěznit. Kritizuje i organizované návštěvy mládeže v bývalých koncetrácích, kde průvodkyně odříká naučené povídání, a tím vlastně to utrpení znehodnocuje. Něco podobného jsme prožívali i my v mládí, kdy nám bylo válečné utrpení natloukáno necitlivě do hlav jako pocit naší viny a zneužíváno k zaštítění politické kariéry našich tehdejších politických vůdců.

Setkáme se i s podvodníky, kteří žijí podobně jako naši veksláci ze zvláštní situace Jeruzaléma. Taky je dán hlas anonymu, který se nazývá judeonacistou, jehož heslem je přežití vlastní a i potomků. Profesor univerzity, který zamlada bojoval proti Angličanům, vytýká celému světu, že je antisemitský a nechce vidět přínos Židů ke světové kultuře a vědě. A on věří, že křesťané také pocítí na vlastní kůži muslimskou agresivitu. K momentální situaci tvrdí, že Izrael je rukojmím levice, která si představuje, že je možné se s Araby dohodnout. On sám by za intifády „pověsil demokracii na hřebíček“.

Spisovatel Beni je zase názoru, že Izrael je přední výspou Západu a palestinská autonomie je pověrčivý a temný středověk a skrýš sebevrahů. Henrik, který se vrátil z Ameriky po čtvrtstoletí, mu oponuje, protože se mu jeví, že se nesplnila předpověď jeho otce, který hlásal světský sionismus. Podle něj se Izrael stal zemí  pejzatých mužů v černých kipách, kteří ostatním vnucují morální standarty a směr myšlení, určují aktuální potiliku a diktují zákony jako tajemnou silou oživený relikt minulých století. Moc rabínů je stejně velká jako moc iránských ajatolláhů a arabských mullů. Beni mezitím došel k přesvědčení, že je třeba Araby zkazit západní kulturou: Drogami a písněmi Britney Spearsové. A k tomu nečekaně dodává, že Arabi se milují, zatímco Izraelci sebou pohrdají.

Zajímavé je vyprávění izraelského právníka, který se zabývá lidskými právy a hájí osadníky z oblasti Zelené linie, neboť i stavba zdi je provázena spekulačními záměry, korupcí a zastrašováním.

Spisovatel Etgar Keret se snaží ve svém díle vysvětlovat, nenechat se unést k politické angažovanosti. Podle jeho názoru je jeho země tak zideologizovaná, že lidé zapomínají, že v životě jsou kromě politiky i jiné věci. Blízkovýchodní dialog hodnotí jako dva míjející se monology, kde obě strany jsou přesvědčeny, že druhý přemýšlí stejně. A kromě toho spousta Palestinců, podobně jako Izraelců se neztotožňuje s politikou svých představitelů. Připočtěme k tomu velké rozdělení Izraele v souvislosti s vracením Gázy, kdy izraelská armáda musí násilím vyhánět osadníky z jejich domovů, které nejsou schopni trvale uhájit. Původně je tam vláda nalákala za výhodných podmínek a pak je vystěhovává, i když za slušnou náhradu. Ztrácejí ale svůj domov.

Proti tomu jsou v horším postavení lidé z kibuců, kteří vše postavili vlastníma rukama a podle nichž je nepřízeň trhu pro ně větším nebezpečím než byl život v arabském obklíčení. To totiž znamená jejich hospodářskou a tím i existenční likvidaci. Jinak vše vidí sefardští Židé, zejména ti černí, kteří se cítí diskriminováni.

S překvapením jsem se dozvěděla o zrodu veteránské organizace „Prolomit ticho“, která vydala svědectví o Hebronu. A na straně palestinské, která trpí stejnou rozklížeností a rozpory a má takřka symetrické rozložení rozšířené na krajním křídle o Vojáky Alláhových společníků, kde bují korupce a místo pomoci lidem roste počet mešit a náboženského omezování, vzniklo ženské hnutí „Širuk“. Za těžkých podmínek spolupracují s některými izraelskými ženami, odmítají nabízené spojení s Hamásem, snaží se o vlastní výdělečnou činnost a lepší vzdělání dívek.

Jsou to malé ostrůvky naděje. Ale aspoň jiskřička v beznadějné poušti bez světýlka.

SMOLEŃSKI, Paweł. Izrael už se nevznáší. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Máj, 2013, 285 s. ISBN 978-80-86643-78-6.

1
Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Autoři komentářů
hudryper Autoři posledních komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
hudryper
Člen
hudryper

Ono dá slušná recenze dost práce. Motivem proč ji vynaložit bez nároku na jakoukoliv odměnu
je vědomí,že recenzentka čtenářům OM přiblíží knihu,kterou skutečně stojí zato přečíst . Jestliže
si ji přečetli za celý den pouze dva čtenáři,jde zřejmě o práci zbytečnou a zdejším čtenářům nepotřebnou. Poradím Jence,ať se místo toho věnuje něčemu jinému,co má cenu jen pro ni.