Co s tím? Je potřeba okamžitě změnit ten současný systém, reformu! – zní jednoduchá rychlá odpověď mnohých. Významnější české pravicové politické strany, většina těch prohlašujících se za středové a někteří „nezávislí“ ekonomové (z nichž Ti nejhlasitější přímo působí v penzijních fondech nebo dokonce v jejich asociaci) prohlašují, že takové reformní řešení mají – a to postupně nahradit současný státní průbežný systém soukromými penzijními fondy. Jenže systém založený na penzijních fondech má mnoho úskalí a domnívám se , že ve výsledku je to systém pro každou generaci horší bez ohledu na aktuální demografickou situaci.
Pozastavme se nejprve nad problematikou zásluhovosti a solidarity. V čistě tržním systému penzijních fondů solidarita neexistuje a navíc dochází ke znevýhodnění žen, protože fondy kalkulují s vyšším věkem jejich dožití, tzn. stejně vysoká naspořená částka při shodném věku na začátku čerpání penze jako u mužů znamená nižší mesíční penzi pro ženu. Zásluhovost zde existuje stoprocetní příjmová, ovšem vůbec žádná společenská. Například výchova a materiální zajištění dětí, které znamenají mnoho vynaloženého času a peněz, zohledněna vůbec není. Naopak, v případě státního průběžně financovaného systému lze nastavit parametry zohledňující zásluhovost a solidaritu politickými rozhodnutími učiněnými na základě demokratického konsenzu.
Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že systém penzijních fondů je nezávislý na demografické křivce. To je jeden z argumentů politiků, kteří takový systém prosazují. Jenže hodnota peněz se může hodně měnit. Pokud bychom například teoreticky neměli téměř žádné děti a skoro všichni bychom se rozhodli odejít ve stejném okamžiku do penze, tedy by téměř nikdo nepracoval, nevyráběl, neposkytoval služby, atd., ani naspořené milióny by nám nebyly nic platné, neboť hyperinflace (vzniklá v důsledku dramatického poklesu nabídky vůči poptávce) by je znehodnotila. Tedy argument o demografické křivce neobstojí. Zde jsou zranitelné oba dva diskutované systémy.
Dalším problémem penzijních fondů je jejich častá neschopnost zhodnotit již vložené peníze svých klientů v průběhu spořící fáze alespoň o inflaci. Odpovědí jejich zastánců na tento problém je umožnit jim více investovat do rizikovějších aktiv jako jsou akcie, výnosnější korporátní dluhopisy a podobně. Nedávné zkušenosti z finančních trhů však ukazují, že tudy cesta asi také nevede …
Nezapomínejme ani na vysoké režijní náklady fondů (ti finanční poradci co vám občas volají nebo vás navštěvují to nedělají z charitativních důvodů) nebo na možnost ekonomické kriminality při správě vašich peněz (jak velkou šanci dáváte tomu, že hromada peněz, o které se za vás během čtyřiceti let stará množství anonymních lidí zůstane kompletně nerozkradena?).
A co se současnými a brzy nastávajícími penzisty? Tito lidé byly a jsou součástí stávajícího systému, celý život do něj platili a nyní již nemají čas na to spořit do fondů. Odkud by se na jejich důchody vzali peníze? Jednoduché řešení – stát se více zadluží, prodá penzijním fondům, kam budeme posílat peníze, svoje dluhopisy. Do státních dluhopisů ostatně penzijní fondy investují největší část svého kapitálu. Fakticky jsme tedy opět u průběžně financovaného systému, jen se na něm navíc přiživí docela dost managerů, finančních poradců, reklamních agentů a možná i nějaký ten Kožený…
Při uvážení všech těchto zmiňovaných faktorů mi v současnosti propagovaný systém penzijních fondů připadá spíše jako řešení od Ďábla.
Převzato z blogu Modrá šance
