Postmoderní interpretace Starého zákona: O Mojžíšovi (3. díl)

Mojžíš je nejtajemnější a nejzáhadnější postava Starého zákona a židovských dějin vůbec. Pokusme se tuto postavu alespoň trošku odtajnit. Shrnu velice stručně, o čem jsem psal v prvním a druhém povídání o Mojžíšovi. Byl to velký ale neúspěšný vůdce Izraelitů. Podařilo se mu sice vyvést židovský národ z egyptského zajetí, ale do země zaslíbené, do země Kenaánské, do Palestiny, se mu proniknout nepodařilo. Dle všeho byl zavražděn a na jeho místo nastupuje Jozue, který jeho dílo dokončí. Mojžíš podle tradice dal Židům Zákon, tak zvaný Dekalog, platný do dnešních dnů. Popsal jsem dvě verze jeho zavraždění. V tomto dnešním povídání to bude třetí verze, o které si myslím, že bude nejpravděpodobnější. Dejme se tedy do toho.

Nejdříve proberme některé hypotézy o existenci osoby Mojžíše. Jedna z nich praví, že Mojžíš je mytologická postava a ve skutečnosti vůbec neexistoval. Jako důkaz se uvádí známý fakt, že veškeré židovské zákonodárství je pouze přejaté zákonodárství starších vyspělých civilizací jako např. Egypta, Babylonu a Asýrie (viz např. Chammurapiho zákoník). A aby to vypadalo, že přece jen Židé něco vymysleli sami, tak to přiřkli Mojžíšovi. Je to docela zajímavá hypotéza a vcelku bych s ní souhlasil. Samozřejmě to může být pravda. Ono totiž žádné naprosto průkazné materiály, doklady, dokumenty, neexistují. Stejně tak jako u Jehošuy nelze udělat definitivní závěr o jeho existenci či neexistenci, tak u Mojžíše jsou to také pouze dohady, které nelze definitivně prokázat. Já osobně ale musím tuto hypotézu zavrhnout, protože bych neměl dál o čem psát.

Další vcelku přijatelná hypotéza je o Jozuovi, nástupci Mojžíše. Je založena na faktu, že v době dobývání města Jericha už vlastně Jericho neexistovalo, tedy nebylo co dobývat. Tento fakt průkazně dokázali archeologové a vypadá to na fakt naprosto nezpochybnitelný. Takže jaké řešení se nalezlo? Jednoduché. Jozue žil o pár století dřív než Mojžíš, Jozue žil v době, kdy Jericho bylo kvetoucí město a archeologové skutečně zjistili, že město bylo zničeno nějakým dobyvatelským nájezdem. Samozřejmě by to znamenalo, že semitské kmeny dobyly „zemi zaslíbenou“ o pár století dříve, něž se obvykle uvádí. A je to docela možné a jak uvidíme v dalším povídání, nikterak odporující Bibli. Kniha Jozuova není knihou historickou v pravém slova smyslu. Kniha neměla účel kronikářský, nýbrž ideologický, náboženský. V tom případě by bylo naprosto logické spojit dohromady Jozua a Mojžíše, i když mezi nimi byl rozdíl několika staletí. Stačí se podívat na české dějiny, postava prvního a posledního Přemyslovce nám v podstatě splývá, přitom každý měl naprosto jiný historický úkol. První Přemyslovec zakládal říši, poslední Přemyslovec mohl říši pouze udržovat, to jest zdokonalovat zákony. A jsem si jistý, že většině národa, včetně vysokoškoláků, první a poslední splývá v jedno. U pisatelů knihy Jozue to bylo něco podobného. Věděli, že zákony se přijímaly postupně tak, jak se Izraelité civilizovali, že by najednou, v nějakém přesně určeném roce, byly přijaty civilizované zákony, tož to je přece nesmysl. Ale protože pisatelé knihy Jozue žili o tři, čtyři století později, nebylo pro ně nějak problematické přiřknout titul zákonodárce Mojžíšovi. A proč tam nepřidat ještě Jozua? Vždyť to patří jakoby k sobě. Já mám raději historii a musím chtě nechtě rozlišovat věci náboženské od historických. Ale zase jako v první hypotéze, pokud oddělím Jozua od Mojžíše, musel bych zrušit a popřít moje dřívější vyprávění. To ale nehodlám udělat. Nechám Mojžíše a Jozua pospolu. Samozřejmě, že to nebude historicky „pravdivé“, ale na tom přece zase tak moc nezáleží, no ne? Vždyť místo Mojžíše si můžeme dosadit úplně jinou postavu a místo Jozua také. Nějaké postavy či osobnosti, které obracejí běh světa jiným směrem patří stejně do oblasti fantazie, tedy také do mytologie. Vyprávět a mluvit o Mojžíšovi je úplně na stejné úrovni, jako mluvit a vyprávět o praotci Čechovi. Akorát ten Mojžíš je na daleko vyšší úrovni než praotec Čech. U Mojžíše jde o morální otázky a o otázky náboženské. U praotce Čecha jde o co? Že přišel do země oplývající strdím a mlékem, která byla liduprázdná, a tak vznikl český stát.

No a co teď? Jestli Mojžíš existoval nebo ne, je v tomto případě lhostejné. Jestli byl Jozue jeho bodyguard a nebo žil o pár století dřív, je taky lhostejné a nedůležité. Jenomže abychom se dostali o kousek dál, musíme vzít za předpoklad, že Mojžíš a Jozue skutečně žili, a to tak, jak jsem to popsal ve svých dřívějších povídáních. Berme za fakt, že Mojžíše zavraždili kněží při vzpouře, případně byl atentátníkem Jozue. To už nikdo nijak nepotvrdí, ale ani nevyvrátí.

Moji třetí verzi povídání o Mojžíšovi musím, i když se mi to nijak moc nelíbí, začít trochou historických faktů. Jinak to holt nejde, jinak by to bylo později nesrozumitelné. Musíme se porozhlédnout po tehdejším světě. Dnes se žvaní o jakési globalizaci, o jakési globální vesnici a podobné pindy. Tehdejší svět byl totiž daleko „globálnější“, než je ten dnešní. Existovala sice Čína a Indie, ale jediný dopravní prostředek byla pěší chůze, takže Čínu a Indii můžeme klidně vynechat, tyhle civilizace se prostě neznaly, nevěděly o sobě, stejně tak nevěděly nic o civilizacích na americkém kontinentě. Celý svět, ten naprosto „globální“ svět, byl svět Egypta a civilizací kolem Eufratu a Tigridu. Jinde žili pouze lvi, jak ještě před dvěma tisíci lety psali na mapách Římané. Evropa, to bylo tehdy něco, jako je dnes Sierra Leone či Timor. Bylo to cosi naprosto nezajímavého, zaostalého, barbarského, primitivního, prostě k ničemu, ani Keltové tady ještě asi nebyli. Zato takové Jericho, dle archeologů nejstarší město světa, založené v pátém či čtvrtém tisíciletí (!!!) př.n.l., tož to bylo cosi! Když člověk čte archeologické výsledky, tak sedne na zadek a nevěří tomu. Třeba jenom to, že hradby byly tak rozlehlé, že na nich mohly být postaveny domy na bydlení. Hradby byly postaveny z kyklopských kvádrů (Stonehenge v Anglii jim tedy bylo známo o pár tisíciletí dřív!). Před hradbami byl hliněný val do hloubi více než 20 metrů a byl k hradbám v úhlu 35 stupňů a hradby byly vysoké 11 metrů. Povrch byl pokryt sádrovou vrstvou, takže nešel slézt. Chtěl bych vidět člověka, který by lezl po skluzavce vysoké třicet metrů, a to se předpokládá, že by měl nějaké zbraně, aspoň klacek. Přesto bylo toto „nedobytné“ město mnohokrát zničeno a srovnáno se zemí. Je to málem neuvěřitelné, ale vědci nezvratně dokázali, že v tom a v tom století bylo město vypáleno, srovnáno se zemí, pak několik staletí neexistovalo a znova a znova, pořád dokola. (Viz knihy o této záležitosti.)

No a když například toto město lehlo popelem, tedy bylo dobyto, a to před čtyřmi tisíci let před n.l. (ode dneška je to už 6 tisíc let), tak musíme uznat, že ti dobyvatelé nebyli jenom tak nějací blbečci, museli to být holt frajeři. A dostáváme se k obyvatelům tohoto území sahajícího od dnešní Lybie po dnešní Pákistán. Kdo to vůbec byl? Co to byli za lidé? Odkud přišli? Jaká je to rasa? Kde se vzali? Zde mají vědci snad nejpříznivější podmínky ke zkoumání. Zachovalo se plno kosterních pozůstatků lidí z dob prehistorických. Oproti Evropě, kde podnebí nebylo pro zachování nějakých dokladů příznivé, tam právě příznivé bylo a důkazů je nespočet. Zatímco v Evropě víme, že člověk neandrtálský vyhynul a naprostou převahu získal člověk cromagnonský, tak v Malé Asii je tomu úplně jinak. Neodpustím si takovou zajímavůstku: V evropských jeskyních, kde žili cromagnonci, se nalezlo nezvykle mnoho kostí neandrtálců. Z čehož věda usuzuje, že my, rodem cromagnonci, jsme lovili ke své obživě neandrtálce, kteří měli objem mozkovny dva a půl kilogramu, zatímco my, cromagnonci, jsme měli objem mozkovny o celé kilo menší. Je prostě faktem, že v Evropě jsme zvítězili my, cromagnonci. Fakt si nedělám srandu, je to zdokumentované. Menší mozek rovná se větší agresivita, na tom přece není nic divného, vidíme to doposud, stačí se jenom podívat kolem sebe. V Evropě se stopa po neandrtálcích ztrácí před 50 tisíci lety př.n.l., prostě přestali existovat, v boji o přežití jsme my, cromagnonci, měli větší štěstí.

Jenže!!! Dle perfektně zachovaných kosterních nálezů (suchý vzduch, zaváto pískem, kostra v evropských podmínkách vydrží tak dva tři roky, v poušti vydrží skutečně 50 tisíc let!), tedy podle kosterních nálezů, ostatně bohatě zdokumentovaných, zde nelze o podvodu mluvit v žádném případě, nalezené kosterní pozůstatky dokazují, že člověk neandrtálský žil ještě v době založení Jericha!!! Upozorňuji, že tihle vědci se lautr vůbec nezajímají o rasismus, však to uvidíme dál. Logické řešení: tyhle dvě rasy se prostě smísily a kolem doby založení Jericha to bylo vše naprosto smíchané. Dva a půl kilogramový mozek se smísil s jeden a půl kilogramovým. Jinak také: Myšlení na obrovsky vysoké úrovni se spojilo s primitivní agresivitou, a to už cosi je! Proto tam mohlo vzniknout klínové písmo, matematika, vynález nuly, filosofie, náboženství, právo a hlavně – gigantické říše. A samozřejmě také hulvátství na vysoké úrovni. To holt k tomu patří. Myslím, že není potřeba se zabývat teoriemi rasismu z 19. století v Evropě, to je v našem případě úplně pasé. Zajímavé je, že skutečně nikde jinde, mimo tu Malou Asii, se nenašel doklad smísení neandrtálců s cromagnonci.

Velice nerad bych byl, kdyby mne někdo nařkl, že ti chytří, to jsou ti, kteří podědili víc z neandrtálců (velký mozek), a ti blbí jsou ti, kteří podědili víc z cromagnonců (agresivitu). I když vlastně je to dnes do očí bijící fakt. Ne, ne, ono to bylo trošinku zamotanější. Přicházela další staletí, přicházely další vlny všelijakých ras a míchalo se to naprosto náhodně. Je ovšem faktem, že v území, o kterém povídám, dosáhly jakousi převahu semitské kmeny, uvědomme si, že to bylo po desítky tisíc let míchání! Je prostě faktem, že kolem dvou tisíc let před n.l. Semité byli nejsilnější kmen, ne, vůbec nešlo o nějakou rasu. Prostě Semitů bylo nejvíc a nejdéle vydrželi. Egypťané udělali říši, Sumerové udělali říši, Chetité, Churrité atd., ale semitské kmeny měly poušť, možná jich bylo méně, ale vydržely. Dále je potřeba si uvědomit, že nějaké vědomí „sounáležitosti“ k národu vůbec neexistovalo, to je výmysl až 19. a 20. století. Tehdy se to bralo naprosto odlišně: Jsi člověk, já taky, jenže umíš to, co já? Umíš udělat hrot na oštěpu? Tak jsi náš. Neumíš? Jsi barbar a méněcenný. Jiné hodnocení je vůbec nenapadlo. Hodnocení bylo naprosto jasné: Buď jsi civilizovaný a víš a znáš, nebo jsi méněcenný, protože neumíš to, co my. Jakýpak rasismus. Ale takto to fungovalo až donedávna.

Skočme tedy do let 1.710 až 1.580 před n.l., kdy Egyptská veleříše už trvala jedno a půl tisíciletí, a kdy tuto říši ovládli na 150 let Hyksósové. Hyxósové či také Hykšasové = vládcové cizích zemí, nebo také pastýřští králové. Byla to směsice Churrijců, Hetitů a Semitů. Abych byl přesný, ovládli jenom Dolní Egypt, tam kde je Nilská delta. A k tomuto „dobývání“ velice bohaté země se přidaly i jiné kmeny, mezi nimi i Hebrejové, vždyť to byly kmeny příbuzné. Za této situace se Josef, syn Jákobův a Ráchel, velice snadno mohl stát jedním z nejvyšších úředníků v dobytém Egyptě, proč by ne? Jenomže tato okupace po 150 letech skončila, Hyxósové byli vytlačeni a rozplynuli se v moři národů starého Orientu. V Palestině žily semitské kmeny jako např. Keneánci, Amorijci, Aramejci, i Féničané se přiřazují ke Keneáncům. (Židé je posměšně nazývali „kramáři“.) O této hyxósské okupaci je dostatek dokladů, i když egyptští kronikáři se pokusili úplně vymazat jakékoliv zmínky o tomto obrovském ponížení egyptské velmoci. Těch 150 let neslavných dějin, tuhle historickou ostudu, se ale nepodařilo ututlat naprosto, nějaké zápisy se přece jen dochovaly. Kronikářské zápisy končí rokem 1730 před Kristem a znovu se objevují až zase po roce 1580 před Kristem. Pro současné historiky takováto mezera v dějinách byla docela nepochopitelná, když přece Egypťané si potrpěli na přesné zápisy všeho možného, když zapisovali i úplně bezvýznamné záležitosti. A teď 150 let mlčení!! Egypťané dlouho před rokem 3.000 př.n.l. zavedli sluneční rok o 365 dnech, měsíc měl 30 dnů, plus 5 svátečních dnů navíc ke konci roku. Farao Menes sloučil Horní a Dolní Egypt ve veleříši roku 3.300, dle některých badatelů až roku 2.900 př.n.l. A teď tak obrovská a nejsilnější veleříše padne pod náporem barbarů, kteří ještě ani neznají písmo, no, není divu, že o tom nechtěli zanechat nějaké doklady. My si přesto dnes můžeme přece jen přečíst některé zápisy:
Královské sídlo bylo dobyto během hodiny. Nuzáci vzali faraóna do zajetí. Z královských komnat vyhnali dvořany, úředníky pobili a pobrali všechny dokumenty.

Žebrák se stal majitelem bohatství, dříve si nebyl schopen opatřit ani sandály, dnes je majitelem pokladů.

Knížecí děti se zabíjejí o stěny, všichni utíkají z města. Ten, kdo neměl kde složit hlavu, má dnes lůžko. Ten, kdo neměl ani člun, má dnes vlastní koráb. Ten, kdo neměl ani kousek chleba, vlastní sýpky. Ten, kdo kdysi spával bez ženy, protože byl chudý, má dnes dámu ze šlechtického rodu.

Tito barbaři ale nepřinesli jenom zkázu, naučili například Egypťany používat koně a sestrojovat válečné vozy. Za vlády Hyxósů byl sepsán matematický papyrus Rhindův! Po vyhnání Hyxósů vládne i faraon Echnaton (1377 až 1361 před n. l.), který provedl monoteistickou náboženskou reformu. To znamená, že zavedl kult a uctívání pouze jednoho jediného Boha. Takže nebyli to Židé, kteří „vymysleli“ jednoho jediného Boha, nýbrž Egypťané!!! Echnatonova reforma byla neúspěšná, protože kněží tradičního náboženství byli úspěšnější a své pozice si navzdory faraónovu úsilí nenechali vzít. Dle všeho byl Echnaton násilně sesazen a dokonce prý i zavražděn. V Egyptě nastává docela dlouhé období zmatků a oslabení říše nejméně na tři století. Egypt v tomto období neprovádí žádnou dobyvatelskou politiku, zabývá se pouze svými vnitřními záležitostmi. Proto také mohla v jeho blízkosti vzniknout ta slavná říše Davidova a Šalamounova. (Jakápak říše, oproti Egyptu to byla pouze malilinká říšička).

A ještě snad poslední data, ať jsme trošku v obrazu. Tvrdí se, že Abraham odešel z města Ur někdy v 19. století před n. l. Pak následovala generace Izákova a Jákobova. Jákobův syn Josef se stal v Egyptě vysoce postavenou osobností. Počítáme-li jednu generaci třicet, čtyřicet let, vyjde nám, že Josef byl v Egyptě o století později, než tam byl Abrahám, tedy v 18. století před n. l. Kdyby toto byla pravda, potom by byla v Bibli neuvěřitelně dlouhá doba, nejméně čtyři sta let, bez jakýchkoliv zápisů. Tato zarážející mezera se vysvětluje tím, že tak dlouho trvalo „egyptské zajetí.“ O tom se ovšem dá velice úspěšně pochybovat. Puntičkářští egyptští kronikáři by o tom s určitostí něco napsali. Zachovaly se smlouvy s kdejakým nomádským kmenem čítajícím kolem stovky lidí, kde je přesně určeno místo k pobývání, výše poplatků, doba dovoleného pobytu a podobně, proč by se tedy neměla zachovat alespoň zmínka o Izraelcích? Zachoval se písemný záznam o chabirech, z čehož někteří badatelé usuzují, že šlo o Izraelity. Chabir je prý totožný s Hebrej. Není to ovšem pravda. Chabir je jednoznačně bezzemek, lupič, nájemný žoldnéř, cizinec. Hebrej tedy mohl být chabir, protože to není označení národnostní či kmenové, nýbrž jméno sociální skupiny. Některé egyptské fresky zobrazují otřesné siluety nomádů vyhladovělých na kost a kůži. Další fresky zobrazují klan semitských pastýřů vyjednávajících s egyptskými úředníky o pobyt v Egyptě. Většinou dostali povolení usadit se v nilské deltě a platit za to daně. Jistěže i některý kmen Hebrejců mohl dostat toto povolení. Ale že by se stal Josef vysoce postavenou osobností je v té době naprosto nepravděpodobné. Přece daleko rozumnější a pravděpodobnější hypotéza je, že Hebrejové přišli do Egypta společně s Hyxósy, byli to jejich příbuzní. A ještě o tisíciletí později se Josephus Flávius hrdě hlásil k tomu, že je potomek právě těchto Hyxósů, on pravověrný Žid!

Tedy shrňme, co jsme se dověděli: Doba Josefova se dává všeobecně do souvislosti se vpádem Hyxósů kolem roku 1680 až 1580 před n. l. Někteří ji kladou dokonce do doby kolem roku 1365 za faraona Amenofise nebo Séta (1318 až 1299). Odchod Židů z Egypta se klade do období faraona Mernepta (1225 až 1215), kdy zuřila vzpoura Lybijců a také Semitů v Palestině. Já bych osobně dal přednost tomu, že do Egypta přišli spolu s Hyxósy a spolu s nimi byli i vyhnáni. S nimi také dobývali Palestinu, kde byli úspěšnější Izraelci, kdežto ostatní Hyxósové se v moři národů rozplynuli. Jistě, někteří Židé budou protestovat, že jsem jim vzal a zrušil půltisíciletí jejich historie, ale bohužel, jinak to nejde, jinak mi to nevychází.

Konečně se můžeme soustředit přímo na osobu Mojžíše. Co všechno o něm víme? Není toho moc, pouze to, co je o něm napsáno ve Staré Smlouvě. (Stará Smlouva = Starý Zákon, část Bible). Stručně to zopakuji. Židé žili v Egyptě a byli něco jako otroci či nevolníci. Když se Mojžíš narodil, platilo nařízení, že všechny židovské děti musí být ihned po narození utopeny, tedy pouze chlapci, dívek se to netýkalo. Mojžíšova maminka vložila chlapečka do vysmoleného košíku a pustila po řece Nilu. (Z tohoto příběhu vznikla i naše pohádka o Plaváčkovi.) Královská dcera košík vylovila a chlapečka vychovala na královském dvoře. Jednou, už jako dospělý muž, uviděl, jak egyptský dozorce nemilosrdně a krutě trestá nějakého Hebrejce. Ve spravedlivém hněvu onoho dozorce zabil. Z obavy, že bude potrestán za vraždu, utekl z Egypta k Midjáncům, což byli jeho příbuzní, potomci Abraháma a Ketůry. Žil u nich 40 let, oženil se tam s Midjánkou Cippórou. V osmdesáti letech se vrátil se svým bratrem Árónem do Egypta a vyvedl lid izraelský z egyptského zajetí do Arabské pouště s cílem dobýt a obsadit zemi zaslíbenou, to jest Palestinu. (Filištínští = Pelištim = Palestina). Chodil se svým lidem 40 let pouští sem a tam, ale obsadit zemi se mu nepodařilo, to dokázal až jeho nástupce Jozue. Když Mojžíš dosáhl 120 let, byl zavražděn, neboť jest psáno: „Nepohasly oči jeho, aniž síla odešla od něho.“ Nebo také jiný překlad: „Třpyt v očích jeho nepohasl a zemřel v plné tělesné síle.“ Kdo ho zavraždil, to se v Bibli neuvádí, nepíše se ani o místě jeho posledního odpočinku, přitom hroby Abraháma a dalších patriarchů jsou určeny přesně. Pak je ještě v Bibli uvedeno, že Mojžíš častokrát rozmlouval s Bohem, a že ten mu nadiktoval Dekalog, což je ono známé Desatero přikázání. No a to je tak zhruba vše podstatné o Mojžíšovi. Pokusme se z této pohádky, legendy, či mytologického příběhu vydolovat, vybrat alespoň něco reálného, realistického, něco odpovídajícího skutečnosti.

Onu pohádku o Plaváčkovi musíme vynechat, ale můžeme připustit, že vyrůstal v prostředí nějaké vysoce postavené rodiny, kmene či klanu. Dostalo se mu perfektního vzdělání, dokladem může být onen Dekalog připisovaný jeho osobě, ale hlavně zákony, zákazy a příkazy popisované ve Staré Smlouvě na několika stovkách stránek. Byl to dokonale propracovaný právní systém, který do nejmenších podrobností detailně předepisuje, co se smí a co se nesmí dělat. Ortodoxní Židé se tím řídí do puntíku přesně až dodnes. (Je to zákoník nejméně pětkrát starší než anglická Magna charta!) Samozřejmě, že tento právní systém vznikal po dobu několika staletí, až byl kodifikován definitivně někdy v osmém století př.n.l., tedy až za čtyři století po Mojžíšovi. Zajisté, nejsnadnější způsob bylo přiřknout autorství Mojžíšovi, dostalo to takový punc vznešenosti.

Dále mu musíme upravit věk, tedy to stáří 120 let. (40 let v Egyptě, 40 let u Midjánců a 40 let putování na poušti! Krásná periodizace života to ale je, že?) Jistě, teoreticky je možné, že se někdo někde někdy na světě dožil 120 let, ovšem prakticky je to skoro nemožné. Já bych se přikláněl k polovině uvedeného počtu, to jest k šedesáti letům. Je přírodním zákonem, že po šedesátce rapidně ubývá jak tělesných, tak duševních sil a nevím, proč bychom měli u Mojžíše dělat výjimku. Navíc, kdoví jakým způsobem ve dvanáctém století před Kristem počítali roky. Že by byly hebrejské kmeny oplývaly vynikajícími hvězdáři a matematiky, není nikde doloženo. Co když počítali za rok dobu březosti ovcí? To je právě půl našeho roku. Řídit se ročními dobami nešlo, protože jaro, léto, podzim a zimu míváme pouze u nás v mírném zeměpisném pásmu, nikoliv v subtropech. Ať je tomu jakkoliv, věk 120 roků je nesmysl, a těch šedesát je docela přijatelné.

Dalším jakoby „důkazem“ je nepopíratelný fakt, že v historii nenajdeme zakladatele nějaké říše, který by byl stařečkem. Dobyvatelé a zakladatelé říší byli vždycky bez výjimky mladíčci (viz Alexandra Velikého, Napoleona…) Starci u moci a vlády vždy jenom říši udržovali. „Ze sedla koně lze dobýt velikou říši, ale ze sedla koně nelze říši vládnout“, to jest udržet ji a řídit ji. Tohle můžeme vztáhnout i na Mojžíše. Když utíkal z Egypta v čele Izraelců, mohl mít něco mezi třicítkou a čtyřicítkou, tedy úplně ideální věk. Ale když se mu nepodařilo dobýt Palestinu, když bloudil oněch „čtyřicet“ let pouští, zestárl a už neměl šanci. Ono dobývat zemi zaslíbenou čtyřicet let, je skutečně veliký debakl. Já si myslím, že bohatě stačilo takových pět, nejvýše deset let neúspěchů k tomu, aby byl důvod k zavraždění neschopného vůdce a k nastolení někoho mladšího, energičtějšího.

Abychom mohli přiznat Mojžíšovi vysoké společenské postavení, tedy to vychování na královském dvoře a jeho neobyčejné vzdělání v egyptských vědách, musíme znovu skočit o skoro dvě století dozadu, do doby vpádu Hyxósů do Egypta. Tento vpád si nemůžeme představovat jako nějakou z jednoho centra vedenou válečnou akci, kdepak! Byl to prostě vpád neorganizovaných tlup barbarů. Co si kdo uloupí a ukradne, to je jeho. Přirovnal bych to k situaci po pádu Římské říše, byl to prostě zmatek, zmatek, zmatek. Sice Římská říše už sama o sobě byla v třetím až pátém století našeho letopočtu v rozkladu, takže se stala snadnou kořistí kohokoliv, kdo přišel, ale Egypt nebyl v rozkladu, to byla říše naprosto konsolidovaná a nikoliv v úpadku. Hyxósské kmeny určitě náhodou, nikoliv cílevědomě, hned napoprvé obsadily královské sídlo a země se ocitla bez vedení a velení a tudíž se stala taktéž snadnou kořistí každého, kdo se k tomu přichomýtl. Tuto příležitost si samozřejmě nenechal ujít Abrahám se svým početným potomstvem a příbuzenstvem, přidali se a bohatě se jim to vyplatilo. Řekněme si ještě znovu příběh Abrahámův, ale zbavený mytologických prvků.

Otec Térach měl tři syny: Háráma, Abráma a Náchora. Nejstarší Hárám zemřel předčasně a zanechal potomka Lota. Abram si vzal Sáraj, svoji nevlastní sestru, která však byla neplodná. Térach byl váženým občanem města Ur, jeho dům stál pod hradbami. Samozřejmě, že měl mnoho dobytka, ale on sám se zabýval obchodem, pastevce u sebe pouze zaměstnával. Kdo z potomků a příbuzných nebyl schopen obchodovat, byl odeslán ke stádům, což je velmi rozumné řešení. Město Ur stálo už nejméně tisíc let před narozením Abráma a jeho zikkuraty byly slavné a známé i v Egyptě pyramid. Abram se věnoval obchodu a cesty do Egypta a zpět znal zpaměti. Znal samozřejmě kolegy obchodníky z jiných zemí. Na obchodě se dá snáze zbohatnout než pastvou, což ovšem neznamená, že by Abrám pohrdal dobytkem, vždyť dobytek je docela dobrý obchodní artikl, docela slušné platidlo. Ale Abrám nebyl jenom „koňský handlíř“, kdepak, byl to obchodník na vysoké úrovni. Když jsem se dočetl, že Sáraj byla ve faraónově harému a že faraón dával na oplátku Abrámovi mnoho darů, takže měl mnoho ovcí, dobytka, oslů, sluhů a služebnic, oslic a velbloudů, a že později zase byla Sáraj v Abímelechovu harému a že zase Abrám dostal dary, tak přece z toho naprosto jasně vyplývá, že Abrám byl dodavatelem krásek do královských harémů. Musel být velice ctěn a musela mu být poskytnuta naprostá bezpečnost a ochrana, vždyť to bylo v zájmu králů. A to, že Sáraj odešla do faraónova harému a měla 65 let a v Abímelechovu harému už měla dokonce 80 let, to vůbec neznamená, že by ona sama byla v harémovém pracovním poměru. Muž do harému přístup neměl, tudíž musela jít domlouvat „kšefty“ samotná Sáraj. Abrám byl typický beduínský šejk, nepředstavitelně bohatý.

Když se dověděl, že Hyxósové „jedou“ na bohatý Egypt, rozhodně si myslel, že jim Egypťané dají na prdel a s určitostí se první vlny nájezdu neúčastnil. Vždyť tam měl obchodní zástupce, všelijaké známosti, styky a pod. Ovšem, když se ke svému překvapení dověděl, že Egypt padl, neváhal ani na okamžik. Přece nemůže ztratit tak výnosný obchod! A máme Abraháma v Egyptě a je to docela logické a pravděpodobné. Abrám má oproti Hyxósům obrovskou výhodu, zná totiž Egypt, zná vlivné úředníky, ví na koho se má obrátit, ví, kde je a kde není bohatství. Navíc, a to je to neuvěřitelné, je s Hyxósy spřízněn! Může pak někdo tvrdit, že mu Pán Bůh nepomáhal? Takové neskutečně obrovské štěstí se dá vykládat pouze jako přízeň Boží, že? Po prvních letech loupení, ničení, vraždění apod. se situace nutně musí „znormalizovat“. Nutně musí nastoupit někdo, kdo uvede, kdo dá chod státu jakž takž do snesitelného řádu. No a tou osobností byl Abrámův vnuk Josef. Abrám tuto funkci nevzal, protože dal přednost obchodu, vnuk to přece zvládne, navíc všichni ví, že je to můj vnuk, a co řeknu … atd., atd.

Po sto padesáti letech byli už všichni bývalí dobyvatelé zcivilizovaní, to znamená, že se stali domorodci a splynuli s původním obyvatelstvem. Z počátku možná byli na vedoucích funkcích, ale časem se prosadili, tak jako vždycky, odborníci bez ohledu na kmenovou příslušnost. A když faraón Horního Egypta přišel „osvobodit“ Dolní Egypt, vůbec mu nešlo o to, aby vyhnal všechny cizince (jak ostatně zjistit po 150 letech, kdo je cizinec a kdo ne? Kdo je poloviční cizinec, kdo čtvrteční cizinec, kdo je cizinec jenom z 10%? A koho vyhnat a koho ne?). Faraónovi šlo pouze o to, udělat v říši pořádek, to jest zpřehlednit dohled a vybírat pravidelně daně. Vyhnáni (spíše zabiti) byli pouze ti, kteří se faraónovi odmítli podřídit. Vyhnáním všech by si pouze zmenšil, snížil příjem z daní a tak padlý na hlavu nebyl. Ostatně o ty obrovské masy bezejmenného obyvatelstva se nikdo nikdy nezajímal, šlo jenom o lidi bohaté, vlivné, důležité, a těch bylo stejně tehdy, jako je jich dnes, to jest maximálně 10%.

Zajisté, že spousta Hyxósů a těch, co s nimi jakoby kolaborovali, odešla z Egypta a usadila se tam, kde jim to poměry dovolily, někteří se usadili i v Palestině, jsou o tom písemné doklady. (Jericho mohlo být vydrancováno právě v této době, tedy v době vyhnání Hyxósů z Egypta. Ale taky to mohlo být o těch 150 let dřív, když do Egypta šli, to vzali Jericho jako boční fušku.)

A co Hebrejové? Co potomci Abráma? Víme, že vyvražděni nebyli, že ani vyhnáni nebyli, akorát jim bylo ztíženo živobytí, dostali pořádné daně, aby si zapamatovali, že Egypt je suverénní stát, a příště, aby si dali pozor. (Židé si pozor nedali a všechno to, co nashromáždil později Šalamoun, si Egypťané vzali a navíc jim zase nasadili pořádné daně, a z toho se už nikdy později Židé nevzpamatovali). Jenomže jak už to bývá, náboženství zůstalo dál, kněží zůstali přes všechny převraty a zmatky nadále u moci. Taktéž pořádný úředník není k zahození. Že dříve sloužil jinému pánovi? To přece nevadí, důležité je, že sloužil dobře, to jest bude sloužit dobře i nám. A do této doby můžeme lehce a klidně zasadit příběh Mojžíšův.

Vyhnání Hyxósů roku 1580.
Echnaton vládne 1377-1361 (16 let vlády).
Árón s Mojžíšem žádají faraona Mernepta o propuštění za jeho vlády 1225 až 1215.
Od vypuzení do Echnatona uplynulo 203 let.
Od Echnatona po Mernepta 136 let.
Od příchodu Hyxósů po Mernepta to dělá celkem 1.730 – 1225 rovná se 505 let egyptského zajetí.
Pokud bereme zajetí až od vypuzení Hyxósů, dělá to pouze 1580-1225=355 let, takže si můžeme vybrat, co bylo zajetí a co nebylo. Ale těch 150 let okupace nemohlo být přece zajetí!
Mojžíš vyvádí lid ze zajetí, když mu bylo 40 let. To ovšem znamená, že se narodil roku 1265!

Připadám si jako arcibiskup Usher, když počítal datum Stvoření světa. Má to ostatně srovnatelnou historickou pravdivost, myslím ten Usherův výsledek a i výsledek můj. Obojí je nesmyslná hříčka.

Teď už mi nezbývá, než popustit uzdu fantazii a vyprávět „skutečný“ Mojžíšův životopis, podepřený, tedy zdokladovaný, údaji uvedenými v Bibli. Bude to kvazivědecká práce, jak totiž „vědecky“ zdokumentovat životopis postavy, která ve skutečnosti třeba ani nežila? Ale za pokus to každopádně stojí.