Postmoderní interpretace Starého zákona: Saul, David a Šalamoun (5. díl)

Příběh krále Saula

Izraelci žili v zemi zaslíbené skoro tři století a krále pořád neměli. Někteří z nich se už řádně usadili a stali se zemědělci, jiní nadále vedli pastevecký život. V celé zemi izraelské nebylo možné nalézt kováře. Pelištejci už znali výrobu a zpracování železa, kdežto Izraelci nikoliv, proto si museli nechávat brousit a kalit radlice, motyky a všelijaké železné nářadí u Pelištejců. Zachoval se dokonce ceník, kolik museli za nabroušení a zakalení platit. Velice zajímavý je i zachovaný popis výzbroje Izraelitů při jedné šarvátce s Pelištejci: „Jenom Saul a jeho syn Jónatan měli meč a kopí, ostatní lid byl vyzbrojen holemi, kyji a všelijakým hospodářským náčiním.“ A to už od doby Jozuovy, který poprvé pronikl do Palestiny, uplynula tři staletí! Naskýtá se otázka, jakou to výzbroj mohl mít Jozue a jeho „armáda“? Otázkou také zůstává, zdali Izraelci v době od Jozua do Saula, tedy v době těch tří staletí, potřebovali vůbec mít krále. Domnívám se, že nepotřebovali. Aby totiž mohl být král králem, musel mít přehled o celém svém území, to jest, musel vládnout každé sebemenší vesničce a to bylo přece v té době naprosto nemožné. Jak vládnout kočujícímu kmenu, který je co měsíc úplně někde jinde? Vládnout znamená v podstatě vybírat daně a poplatky a na to stačila jednotlivá knížata, která měla přehled o svém kmenu a která neměla naprosto žádný zájem odvádět daně do nějakého centra. Podle okolností se některá knížata dohodla a spojila se pod jedním vůdcem a podnikla loupeživou výpravu. Po jejím úspěšném či neúspěšném ukončení se spojenci zase rozešli po svých. Král za této situace by byl přece nonsens, král byl prostě k nepotřebě.

V desátém století před Kristem byl Egypt v úpadku. A lépe na tom nebyla ani Asýrie. Proto mohly probíhat dějiny Izraele bez nějakého zasahování velmocí, to přišlo ale zanedlouho, velmoci se zase vzpamatovaly a vyžadovaly tvrdě placení tributu. Zatím ale na území Palestiny válčily mezi sebou jednotlivé kmeny či města či malé nárůdky. Izraelité se už jakž takž usadili, alespoň někteří, takže částečná kontrola byla možná. Loupeživé výpravy sice přinášely nějaký ten užitek, ale všichni cítili, že na větší a bohatší sousední království nelze jít jako neuspořádaná horda, nýbrž že je nutná pořádná organizace. Ani loupit už vlastně nebylo kde, jedině právě v těch silných a bohatých královstvích.

Nastal čas nastolit krále.

Marně někteří proroci varovali a rozmlouvali to lidem: budete platit desátky, syny vám král vezme za vojáky, dcery za kuchařky a služky ke dvoru, budete úpět pod královskou vládou…. Nikdo je neposlouchal, všichni chtěli krále, protože loupit a plenit cizí kraje je snazší než obdělávat půdu, přináší to daleko vyšší zisk. A zdůvodňovalo se to tím, že chceme mít krále stejně tak, jak mají jiné národy.

Za krále byl vybrán Saul z rodu Benjamínovců, již usedlých zemědělců. Volba krále se konala v Mispě kolem roku tisíc před Kristem a prováděla se losováním. Před shromážděný lid předstoupili kněží, ukázali dvanáct losů, pro každý kmen jeden. Vylosován byl kmen Benjamín. Následovalo další losování mezi jednotlivými rodinami kmene a byla vylosována rodina Saulova. Poslední losování rozhodlo, že z dospělých mužů rodiny to bude Saul, který nebyl shromáždění přítomen. Nechali ho zavolat. Přicházel, aniž by věděl, že je vybrán za krále. Na vyvýšené pódium vystoupil urostlý muž, o hlavu vyšší než ostatní, a „nebylo mezi Izraelity hezčího muže nad něho“. Kněží mu na hlavu vylili olej, to jest pomazali ho na krále. Tím byla volba krále skončena. Když se shromážděné obyvatelstvo rozcházelo, někteří byli nadšeni, jiní zase zklamáni. Je samozřejmé, že Saul o svém jmenování věděl dlouhou dobu předem, dokonce byl kněžími olejem pomazán tajně, beze svědků, už dříve. Teď se jenom čekalo na příhodnou dobu, kdy se fakt sdělí lidu a Saul bude pomazán veřejně před všemi. (Kdo umí jenom trošku hrát karty, ví, jak je snadné vytáhnout právě tu vhodnou a potřebnou kartu, a není to žádný kumšt.)

Saul je tedy králem. No a co se děje dál? Nic. Jde nazpět do své vesničky či městečka a očekává věci příští. Kněží mu pošlou nějaké mladíky, aby je cvičil ve vojenském řemesle, a dle všeho penězi nijak moc neskrblí. Saul přestává vykonávat zemědělské práce a začne se věnovat loupeživým výpravám na slabší sousedy, tedy na nějaké ty vesničky, menší městečka, či na nomádská stáda. Jak jinak totiž vycvičit vojáky? Jenomže sousedi nelenili a opláceli stejným způsobem. Nejsilnějším sousedním národem byli Pelištejci (Filištínští), které občas napadlo, že by ty Hebrejce mohli zase ze země vyhnat. Několikrát se Pelištejcům, za vydatné pomoci některých Hebrejů, podařilo zahnat Saula až za Jordán, na poušť. Jednou dokonce Pelištejci ukořistili i schránu úmluvy a měli ji v držení sedm měsíců. Teprve po obtížném „diplomatickém“ jednání byla vrácena. Že bylo nutné i něco zaplatit, to je víc než jisté. Prý tehdy padlo 30 tisíc izraelských bojovníků. (Znovu upozorňuji, že uváděná čísla musíme brát s rezervou.)

Saulův konec je smutný. Drtivá porážka od Pelištejců ho přiměla k sebevraždě. Nalehl na meč, aby se vyhnul v té době běžnému obscénnímu ponižování zajatého krále. V boji padli i jeho tři synové. Izrael málem přestal existovat. Shrneme-li Saulovy válečné činy, zjistíme, že v drobných loupeživých výpravách byl úspěšný, kdežto v rozhodujících bitvách zklamal. Proto taky v Bibli není hodnocen kladně. Dokonce i kněží se od něho odvrátili a tím uspíšili jeho konec.

Podívejme se teď na Saula i z jiné stránky, než je vojenská. Měl pouze čtyři syny a dvě dcery, dle všeho tedy žil v monogamní rodině. U nomádů je mnohoženství (polygamie) běžnou záležitostí ekonomicky a morálně zdůvodněnou, ale pro zemědělce je výhodnější jednoženství (monogamie). Od Saula nemůžeme oddělit budoucího krále Davida, který byl pastevcem. Příběh Saulův a příběh Davidův je vzájemně propletený. Víme, že více štěstí bude mít David, ale i jeho život častokrát visel na vlásku.

David byl pastevec z kmene Judova, byl nejmladším z osmi sourozenců a „byl hezoun jako Ráchel“. („Nebylo krásnějšího muže v Izraeli než Saul.“ „David je hezký jak Ráchel.“ Třetí král v pořadí, Šalamoun, byl také krasavec. Že by tehdy Židé vybírali krále podle toho, jak byl hezký?) Představme si Davida jako mladíka pasoucího stáda na nějaké polopoušti či na nějakých svazích hor. S kamarády pořádá soutěže ve střelbě prakem a lukem, v hodu oštěpem a z dlouhé chvíle hraje na harfu. Samozřejmě, že musí umět zahnat lva a medvěda od stáda, jinak by tam přece nemusel být. A zahnat lva a medvěda, to nechce sílu, ale taktiku, obratnost, lstivost, zvláště když má k dispozici pouze do špičky ořezanou dřevěnou hůl a prak, do kterého může dát až sedmicentimetrový oblázek, a to mu musí postačit.

Na to, jak a kde se David poznal s králem Saulem, jsou dvě verze. Bible je popisuje zhruba takto: Saulovo vojsko je na jedné stráni kopce a vojsko Pelištejců na protější stráni. Bitva se má odehrát v údolí, ale nikdo nechce začít. Každý den přichází do údolí od Pelištejců obr Goliáš a vyzývá někoho z Izraelských na souboj. Do souboje se nikomu nechce a tak Goliáš uráží, tupí a dělá si posměch z izraelských zbabělců. Ono taky komu by se chtělo na souboj s obrem šest loket vysokým (= tři metry) a navlečeným do železného brnění? Takové brnění neměl ani král Saul, ani jeho syn, ne tak někdo jiný z Izraelců. Tu přichází mladíček David, který nese svým bratrům proviant. (O jídlo vojáků se musela postarat rodina, král na to ještě neměl!) Vidí a slyší ty urážky. Je mu divné, že nikdo nemá odvahu, dokonce ani jeho pokrevní bratři. Jde před krále Saula a žádá, aby směl na souboj. Saul je přesvědčený, že je to sebevrah. David odpovídá, že zabít lva a medvěda pro něho je hračkou. Saul svoluje k souboji a chce mu půjčit královské brnění. David se do brnění obleče, ale neumí v tom chodit, brnění vrací. Jde pouze s holí a prakem. Goliáš na něho pokřikuje: „Copak jsem pes, že na mne jdeš s holí?“ Vtom dostane pěkným šutrem přímo do čela. Obr neobr, brnění nebrnění, padá omráčený na zem. David k němu přiskočí a jeho vlastním mečem mu usekne hlavu. Izraelci se vrhnou na Pelištejské a zaženou je. Kořist je vydatná. Hlavu Goliáše přinesl David do Jeruzaléma. (Což ovšem jaksi dost dobře nešlo, protože Jeruzalém nebyl ještě židovským. V tomto příběhu je ještě jedno nedopatření, ještě jeden renonc – v jiné knize Bible se uvádí, že Goliáše zabil Elchánan.) Brnění a meč dostali kněží, kteří obojí vystavili ve svatyni nějakého města. David nakonec Goliášův meč přece jen dostane do vlastnictví, ale o tom až později, teď nepředbíhejme a řekněme si druhou verzi setkání Davida se Saulem.

Saula v některých dnech přepadával démon. My bychom dnes řekli, že trpěl nějakou nervovou chorobou. Už tehdy se vědělo, že krotit a vyhánět démony lze hudbou. Povolali mladíčka, pasáčka Davida, aby hrál Saulovi na harfu. A skutečně, když hrál, zlý duch od Saula ustupoval. Tímto druhým způsobem se David dostal ke královskému dvoru a spřátelil se s Jónatanem, královým synem. Od funkce královského hudebníka postupuje i na místo vojenského velitele a má úspěchy, je miláčkem Štěstěny. Když se jednou vraceli z nějaké vítězné válečné loupežné výpravy, ženy ve městě radostí tančily a zpívaly: „Saul pobil tisíce, David pobil desetitisíce,“ což se Saulovi nějak příliš nelíbilo.

Jednou navrhl Saul Davidovi: „Pokud přineseš sto předkožek Pelištejců, dám ti svoji dceru Míkal za ženu a staneš se královým zetěm.“ (Jako důkaz vítězství se přinášely i uříznuté nosy, uši, palce, ruce, či jiné části těla.) David přinesl z výpravy dvě stě předkožek, Míkal byla jeho. David se stal královým zetěm. Postup docela strmý. Tady se ale příběh jaksi „zdvojuje.“ On totiž Saul sliboval a dával dceru Míkal i tomu, kdo zabije obra Goliáše. Takže David ji dostal vlastně až na podruhé. Jenomže na Saula přišel znova zlý duch, démon a to právě, když mu David hrál na harfu. Řekl sobě: „Přibodnu Davida ke stěně,“ a hodil po něm dvakrát oštěpem. David dvakrát uhnul. Oštěpy se zabodly hluboko do dřevěné zdi a dlouho se chvěly. Princ Jónatan, Davidův přítel, svého otce krále uklidnil. Ovšem Saul začínal Davida tím víc nenávidět, čím víc se stával David u dvora oblíbenějším, čím více měl obdivovatelů a příznivců. Saul v něm prostě viděl docela silného konkurenta. Když při hudební produkci hodil už potřetí kopím po Davidovi, tak ten už neváhal a hleděl zmizet a zachránit si život. Princ Jónatan dává Davidovi plášť, meč, luk a opasek a manželka Míkal mu drží provaz, po kterém z královských komnat uprchne.

Ovšem, kam utéci? Jedině až tak daleko, kam nesahá králova moc, to jest k nepřátelům, k Pelištejcům. Při útěku se staví ve svatyni, kde mu kněží, kteří o nenávisti Saula k Davidovi nemají ani tuchu, dají chleba a Goliášův meč. Jakmile se o tom Saul doví, nechá všechny kněze ze svatyně popravit. David prý měl pořád výčitky svědomí, že tyto vraždy byly provedeny kvůli němu. Z Davida se stává psanec. Už ho všichni berou jako mrtvého, vždyť je to jenom otázka času, kdy ho královští pochopové dopadnou. Saul také proto provdává dceru a Davidovu manželku Míkal za nějakého bezvýznamného statkáře.

David přichází k Pelištejcům, do města odkud pocházel Goliáš. Ty oslavné písně jakože: „Saul pobil tisíce a David desetitisíce,“ by teď byl rád, kdyby vůbec nebyly. Jenomže ony byly a Pelištejci o tom všem velice dobře věděli. David se oprávněně bál pomsty a proto „hrál“ pomateného, dělal značky na vrata a pouštěl sliny po bradě. Šílenci byli ovšem nedotknutelní, proto David mohl ty nejhorší časy u Pelištejců přežít. Potom přešel k Moábcům, odkud pocházela jeho prabába Rúth. Tam taky přešla celá Davidova rodina. Ještěže nebyli usedlí zemědělci, pomstu na rodině by si Saul určitě nenechal ujít. Po nějakém čase vidíme Davida v jeskyních v horách na pomezí hranic Saulova království. Přidalo se k němu 400 až 600 mužů. Většinou to byli psanci jako on sám, nebo příliš zadlužení, příliš utlačovaní, příliš zahořklí. Tito loupežníci, uprchlí otroci, potulná sebranka, či partyzáni, dělali Saulovi starosti. Sám král se osobně účastnil a vedl tři trestné výpravy proti Davidovi a jeho druhům. Ale chytit v horách partyzány je obtížné i dnes, ne tak tehdy. Při první výpravě se Davidovi podařil husarský kousek – v noci se vplížil do tábora a vzal u Saulovy hlavy jeho kopí a džbán na vodu. Ráno ze skály ukazuje kopí a džbán a mluví na Saula: „Vidíš, mohl jsem tě zabít. Proč mne pronásleduješ?“

Druhá výprava skončila podobně. Král si odskočil do jeskyně udělat potřebu. Ve tmě tam seděl David se svými přívrženci a uřízl Saulovi kus pláště. Po chvíli vyšel z jeskyně a zase zvolal na krále: „Proč mne pronásleduješ? Mne, mrtvého psa, pouhou blechu. Vidíš, mohl jsem tě zabít.“ Třetí výprava už ale mohla dopadnout pro Davida tragicky, ocitl se totiž obklíčen v poušti. Ale to štěstí ho neopouštělo. Právě vpadli do země Pelištejští a trestní výprava musela obklíčení zanechat.

David se svými lapky, loupežníky, kořistníky, se svou sebrankou, požádal o asyl u Pelištejských. Ono šest stovek mužů, nějaké ty ženy a děti, se muselo taky najíst, věčně na horách žít nešlo. Pelištejští souhlasili, potřebovali dobré vojáky, ty potřebuje každá vláda. Navíc dostali zase chuť na Izraelce a schylovalo se k docela rozhodné válce. Davidovi vojáci byli vítanou posilou.

Saul také tušil, že se schyluje k rozhodujícímu střetu, i chtěl se dotázat mrtvých, jak to všechno dopadne. Nechal se přivést ke kouzelnici (břichomluvkyni) a ta vyvolala ducha mrtvého proroka. Vyvolaný duch se vždycky ukazuje a i mluví hlavou dolů, pouze před králem stojí vzpřímeně. Tak kouzelnice poznala, že její klient je samotný král. Bible uvádí, že věštba nebyla příznivá. Nechce se mi věřit, že by se kouzelnice odvážila dát králi nepříznivou věštbu. Raději než nepříznivou, by s určitostí dala dvojznačnou. Už jenom fakt, že Saul válku přijal, znamená, že věštba byla příznivá. Jinak by přece mohl ujednat mír a platit tribut a království by si ponechal. Pisatelé Bible Saulovi vyčítají, že se obrátil na kouzelnici a na duše mrtvých a nikoliv na Boha Hospodina, a že proto byl také poražen a spáchal sebevraždu a i jeho synové byli zabiti.

Je také psáno, že David se svými žoldnéři táhl s Pelištejci proti svému národu, proti svému tchánovi, proti králi Saulovi, ale prý pelištejští generálové si nepřáli, aby s nimi šel, že by mohl zradit, a tak se prý David vrátil do země Pelištejské a boje se nezúčastnil. Dále se píše: „Saul byl poražen a zemřel a králem se stal David.“ Není to nějak až příliš stručné? Dokonce nápadně stručné? Proto bych zakončil Saulův příběh mou verzí, mými několika větami.

David se samozřejmě války proti bratrům a soukmenovcům zúčastnil po boku Pelištejských. Bylo mu slíbeno království po Saulovi. Proč by to nepřijal? Proč by neslíbil, že bude platit vysoký tribut? Proč by neslíbil, že bude poslušným vasalem? Věděl, že to nebude trvat věčně. Všechno se co chvíli mění v opak a to David velice dobře věděl z vlastní zkušenosti.

Kněží a proroci

Kněží museli být lidé solidní, tělesně i duševně naprosto zdraví. Kdo měl sebenepatrnější tělesnou vadu, nemohl být knězem. Vypráví se historka (v Talmudu), jak při hádce jeden kněz ukousl ucho druhému, ten pak automaticky ztratil kněžství. Tělesná prohlídka adepta na kněžství byla skutečně převelice důkladná. Jaké byly úkoly kněží?

  1. Přisluhovat ve svatyni.
  2. Vyučovat lid zákonu Božímu.
  3. Doptávat se na Boží vůli, to jest zjišťovat, co si Bůh přeje a co si nepřeje.
  4. Skrze Urim a Thummim (losy) a i jinak, například z jater, vnitřností, letu ptáků a jiných znamení, vynášet rozsudky, proti kterým už nebylo odvolání, výroky kněží byly prostě definitivní a nebylo možné se už někam jinam odvolávat, protože to vlastně bylo rozhodnutí Boží.

Kněžství bylo dědičné!! Nejdůležitější věcí, kterou ovšem Bible neuvádí, bylo ale opatrování či střežení státního královského pokladu. Kněží byli jednoduše finančníky a bankéři, lidé s absolutně chladným, uvážlivým a střízlivým rozumem.

Zato proroci byli jejich pravým opakem.

Hloučky proroků v extatickém vytržení za doprovodu hudby vyrážely nesrozumitelné skřeky, poskakovaly, křepčily, jednaly jako šílenci. Proroci byli také v opovržení ostatních tak zvaně normálních lidí. I Saul se několikrát ukázal ve společnosti proroků. „Saul se ocitl mezi proroky a prorokoval.“ Posměšně se říkalo: „Co se mu stalo, že je mezi proroky? Zbláznil se?“ Když si nechal předvídat budoucnost od mrtvých, uvádí Bible, že celý den proležel nahý na zemi v extázi a až teprve večer se vzpamatoval a kouzelnice ho přinutila něco pojíst.

Tito lidé posedlí, lidé vidoucí, v extatickém vytržení ducha mívali vidění a sny. Do extáze se dostávali za pomoci hudby či tancem, dokonce i sebezraňováním, proto „prorokovo tělo je plné jizev.“ Zajisté nepohrdali opojnými nápoji a určitě to nebylo jenom víno. K vyvolání extáze používali i samotu, mnohadenní půsty, dlouhé modlitby. Běžně ztráceli vědomí sama sebe a pak vydávali nesrozumitelné výkřiky. Takový prorok se chvěje, oněmí, klesá k zemi, ustrne, běží jako Eliáš, uchyluje se na hory. Je jakoby ovládán cizí rukou. Duch Boží sestupuje na něho, takže je proměněn v muže jiného. Prorok je ovládán silou, proti které nic nezmůže. Zná skrytá tajemství přírody, nahlíží do lidských duší, čte myšlenky a plány jiných lidí. Říká se, že je pomazán Duchem svatým. Správný prorok musí umět rozeznat svoje vlastní myšlenky od myšlenek, které mu vnukl Bůh. Existovalo něco jako prorocké školy, kde se „vyučovalo“ prorokování. Takový prorok v extázi musel mít po ruce písaře, který zapisoval jeho slova. Zajisté bylo i mnoho falešných proroků. (Novotný)

Slavní proroci jako byl Izaiáš, Jeremiáš, Micheáš, Ezdráš, dávali sociální spravedlnosti přednost před náboženským kultem: „Jediné, co po vás Bůh chce, je, abyste byli spravedliví!“ I samotný Ježíš se považoval za proroka a současníci ho za proroka také považovali. Proroci nosili zvláštní uniformu či kroj a prý snad měli na temeni hlavy vyholené kolečko, říká se tomu tonzura. Byli to horliví a zapálení bojovníci za návrat ke zvykům pouště. Byli proti pěstování vinné révy, což je symbol usedlosti. (I zde vidíme, že používané opojné nápoje nebyly asi vínem, spíše jiné omamné látky.) Zavrhovali bydlení ve stálých domech. Život usedlíků považovali za Boží prokletí a návrat na poušť jim byla spásou a záchranou. Byli také proti vytváření velkostatků, čímž byli ožebračováni druzí. U pastevců patří veškerý majetek rodině a kmenu, kdežto u zemědělců existuje soukromé vlastnictví, které je původcem všeho zla na světě. (Věděli to dávno před Marxem!) Osobně mám proroky velice rád a považuji je za taoisty, za umělce.

Proroci v Izraeli jsou stejní jako filosofové a básníci ve staré Antice. Proroci mají také překrásné básnické obrazy a zajímají se o sociální otázky obyčejných lidí. Křesťané (ve svých počátcích) dali také přednost prorokům a chrám odmítli, protože tam, kde se sejdou dva, tři lidé, ať je to kdekoliv, tam mezi nimi je bůh.
Pár dodatků: Adam s Evou slyšeli Boha ve větru denním. David slyšel Boha v šustění moruší. Eliáš slyšel hlas tichý a temný. Bůh pro tehdejší Židy tvořil dobré i zlé. Bůh pro ně nebyl „všudepřítomný“, byl přítomen pouze na posvátných místech, ve svatyních a na horách, apod. Bůh působí nejen skrze proroky, učedníky Ježíše, evangelium a první křesťany, ale také skrze hodné lidi dneška, také skrze filosofy a zákonodárce. Očekávat od Boha přímé zakročení v čemkoliv je naivní a je to očekávání zázraku. Bůh je cosi nehotového, co chce být „dohotoveno“ námi. Bůh je projekce lidských tužeb neuspokojených v tomto světě. (Marx)

Král David

David se stal za vydatné pomoci Pelištejských izraelským králem. Vládl ovšem pouze jižní části, to jest území od Pelištejského království po Jeruzalém. Na sever od Jeruzalému vládl čtvrtý syn mrtvého krále Saula. Na severní část holt Pelištejští neměli sílu a o tak vzdálené území ani neprojevovali zájem. V severní části Palestiny už Izraelci splynuli s původním obyvatelstvem a cítili se nadřazeni nad těmi nomádskými kmeny na jihu. Taky jim neposkytovali nějakou vojenskou podporu a už vůbec ne hmotnou a dokonce ani morální (=slovní). Přece David bojoval proti otci našeho krále a má určitou nezanedbatelnou vinu na jeho konci a na konci jeho synů. David je navíc kolaborant. Do záležitostí Pelištejských se my plést nebudeme, my máme dost starostí se svými severními vyspělými sousedy, ti „barbaři“ na jihu ať si dělají co chtějí. No a my se podíváme na to, co dělají.

Král David poslal delegaci k Pelištejským s žádostí o vydání těla mrtvého krále Saula, které bylo přibito na vratech nějaké svatyně či na bráně hradeb, což bývalo v té době obvyklé. Tělo bylo bez sebemenších problémů vydáno a doma bylo slavnostně pohřbeno. Další problém, který musel David vyřešit, bylo vrácení schrány úmluvy. Po sedmi měsících úporného diplomatického jednání byla schrána vrácena. Musela se naložit na úplně nový, ještě nepoužívaný dřevěný vůz, který táhly krávy. Krávy neměly opratě, nesměly se totiž nijak řídit, kam šly, tam šly. Po určité době, myslím si, že tak dva, tři, čtyři dny, byl povoz zastaven, krávy byly obětovány a schrána úmluvy zůstala dalších sedm let v nejbližším městě. Tak se to pořád opakovalo až do postavení Chrámu. Král Saul kněze nijak moc nemiloval a tak býval vcelku rád, když schrána úmluvy byla od jeho sídelního města dost daleko, v nějakém vzdáleném provinčním městečku, kam taky odklidil kněze a měl od nich pokoj. Jenomže krávy právě teď přivezly schránu úmluvy do čerstvě dobytého Jeruzalému, do Davidova sídelního města. (Náhoda? Kdepak! To bylo Boží řízení! Božská prozřetelnost tomu tak chtěla!) David před povozem se schránou křepčil, bujaře vyskakoval, zpíval, zvedal ruce, prostě prováděl něco podobného jako slovácký odzemek. Měl z toho velikánskou radost, bodejť by neměl. Zato Míkal, která se na to dívala z okna „v srdci Davidem pohrdla.“ A když se vrátil do královského paláce s výsměchem mu řekla: „Jak slavný byl dnes izraelský král, pro oči otrokyň se dnes odhaloval jako nějaký blázen.“ (Byla to baba jedovatá, však ji pánbůh potrestal, neměla už nikdy děti. Možná to bylo i z důvodu, že s ní David nespával, co víme?)

S manželkou Míkal to ostatně David neměl jednoduché. Brzy po svatbě ji musel opustit, a když se stal psancem, její otec, král Saul, ji znovu provdal. Dodnes se přou právníci, zdali její druhý sňatek byl právoplatný, vždyť přece její muž David byl na živu. Druzí namítají, že být psancem je totéž jako být mrtvý. Ať se přou dál, nám stačí vědět, že okamžitě po nástupu na trůn David pro Míkal posílá. Královo přání je rozkazem. Její druhý muž ji doprovázel až málem do sídelního města, teprve před hradbami ho poslali zpět domů. Ono přece jen to byla královská dcera a David ctil příbuzenské vztahy. Kdo jiný by si mohl činit nárok na trůn, kdo jiný má za manželku královu dceru? A ten její brácha, co je králem na severu? No, moc života mu už nezbývá. Ano, tušíš správně, byl zanedlouho zavražděn.

Davidovi bylo při korunovaci třicet let a vládl dalších čtyřicet let. Svou ochranku, své pretoriány, měl bez výjimky z ciziny, neudělal chybu jako Mojžíš a Saul, že by si ochranku vytvořil z mužů svého kmene, kdepak! Věděl, jak by to asi dopadlo.

Tedy království je už zkonsolidováno, vojsko je oddané, administrativa a výběrčí daní bezvadně fungují, s kněžími je David velice zadobře, pouze jedna jediná věc ho štve, totiž platit a platit Pelištejcům. A ti chtějí pořád víc a víc zlata a stříbra. Kde ho mám pořád brát? Ale ať si jim stěžoval, že už nemá z čeho by zaplatil, Pelištejci byli neústupní, smlouva je smlouva a musí se plnit. Tak dobře, řekl David, zaplatím vám ještě i víc, ale musíte mi pomoci dobýt Jeruzalém. Pelištejci byli ochotni a Jeruzalém padl. Joáb, velitel Davidovy armády, se svými muži pronikl do města tunelem, kterým se do tohoto dokonale opevněného města přiváděla voda. Dodnes tím tunelem voda proudí a skutečně lze touto vodní štolou do města proniknout. Když pořádně zaplatíš, turistické kanceláře ti zařídí cestu tímto tunelem.

Jakoby náhodou byl v té době zavražděn poslední Saulův syn, král severního Izraele. A kmeny usídlené na severu si „dobrovolně“ zvolili Davida i za svého krále, vždyť má Saulovu dceru za manželku. Tato unie dvou států ostatně neměla dlouhého trvání, existovala pouze za Davida a jeho syna Šalamouna, pak se Izrael zase rozdělil na severní a jižní. (A teprve až za skoro tisíc let později násilně znovu sjednotil obě části Heródés, samozřejmě za vydatné pomoci Římanů.) Ale dobytí Jeruzaléma mohlo proběhnout i jinak, bez pomoci Pelištejců. Bohužel Bible o tom mlčí. Severní a jižní izraelské kmeny se mohly zase domluvit a společně dobýt Jeruzalém, který jim ostatně už nejméně sto let vadil. Ať tomu bylo tak či onak, Jeruzalém padl. David tam přesídlil se svým královským dvorem. Sjednoceným izraelským kmenům samozřejmě Pelištejci už dlouho vzdorovat nemohli, podlehli a už se o nich později v dějinách nepíše. Pelištejci asi neznali česká přísloví: „Tak svět odplácí“ a nebo: „Za dobrotu na žebrotu.“

David byl jeden z velkých vojevůdců a to i přesto, že nevelel vojsku nějak početnému vzhledem k Egyptu a Asýrii. Podle sčítání lidu, které David nařídil, bylo v jeho říši jeden milion tři sta tisíc bojeschopných mužů. O tři sta let dříve, za Jozua, bylo provedeno také sčítání lidu, a tehdy bylo 603.550 bojeschopných mužů, tedy přes půl milionu vojáků, a to by nebyl zanedbatelný počet ani dnes. (Česká armáda čítá dnes pouze 30 tisíc žoldáků!)

Shrňme: Jeruzalém padl, Pelištejci jsou vyhubeni, Egypt a Asýrie jsou vzdálené a zmítají jimi vnitřní rozbroje, všechny kmeny mají jednoho krále, všechno je v pořádku, nic nás už neohrožuje. Proto může David pronést slavný výrok: „Vojáci, jste má kost, mé tělo, děkuji vám. Znovu jste nastolili mír v zemi.“

Velice úspěšnou vojenskou a politickou činnost krále Davida máme už za sebou, podívejme se tedy na jeho osobní život, podívejme se na „nepravosti v domě Davidově“. Jako bývalý nomád, pastevec, kašlal na nějakou monogamní rodinu a tudíž měl pěknou řádku žen ve svém harému. První byla už vzpomínaná Míkal. Druhou si vzal v době, kdy byl psancem. (Jaképak vzal, uloupil! Její rodinu vyvraždil. Dá se to „ospravedlnit“ tím, že v horských jeskyních by jinak pomřeli hladem.) Později se mu zalíbila Batšeba, manželka jeho generála Uriáše Chetejského. Samozřejmě mu byla po vůli a otěhotněla. David nutil Uriáše, aby se svojí ženou spal. Hrdý Chetita (nikoliv Izraelita!) odmítl, věděl jak se věci mají. Proto dal David tajný rozkaz, který se ovšem dochoval do dnešních dnů. Zněl takto: „Postavte Uriáše do nejtužšího boje a pak od něho ustupte, ať je zabit a zemře.“ Tak se taky stalo. David si vzal Batšebu do svého ženského oddělení. Porodila mu syna Šalamouna, budoucího slavného krále. A měl i další a další ženy. Měl celkem třináct synů, dcery se tehdy nepočítaly.

Povíme si ale jen příběh dvou synů a jedné dcery. Samozřejmě, že každý byl z jiné matky, jenom otce měli jednoho. Přednost mají dámy a tak začneme příběhem krásné Tamár, po které zatoužil brácha Amnón. Znásilnil ji. Abšalon, taky brácha Tamár, se pomstil a bráchu Amnóna zavraždil. Uprchl do ciziny, dělá se to tak dodnes. Dostal po čase sice od tatínka milost a mohl se vrátit, ale otec s ním po dva roky nepromluvil a nechtěl ho ani vidět. Abšalon byl krasavec a zakládal si na svých dlouhých vlasech. Nechával si je stříhat vždycky až po několika letech. Když ostříhané vlasy zvážili, byly to přesně tři kilogramy. Byl to u dvora a i u lidu velmi oblíbený princ. Využil toho a se svou družinou se vzbouřil. Sesadil otce a sám se nechal prohlásit králem. Lid se k němu přidal, lid jásal, lid ho ctil.

Chudák David, bosý, s malou skupinkou věrných přívrženců musel z Jeruzaléma utíkat. Utíkal stejným směrem, jakým se utíkávalo dřív, přes Jericho, za řeku Jordán, do pouště. Cestu znal přece velice dobře a myslím si, že ani neměl nějaké obavy, že by ho ti Abšalonovi mladíčci mohli dohonit a nedej bože chytnout, znal tam každou malinkou jeskyňku.

Abšalon zatím „vešel k ženinám svého otce“ a počínal si, jak se na krále sluší a patří. Jenomže David nebyl nějaký prosťáček, sehnal vojáky a synovu armádu rozprášil. Nešťastný Abšalon utíkal z bojiště k posvátnému stromu, objal kmen a doufal, že si zachrání život. Byl proklán třemi dřevěnými oštěpy bez ohledu na posvátnost stromu. Jiná verze tvrdí, že ujížděl z boje na koni a dlouhými vlasy se zachytil větví stromu, kůň utekl a Abšalon zůstal viset na svých vlasech a pak byl proklán oštěpem. Je to ovšem verze velice nepravděpodobná, protože v té době se kůň ve válkách v Izraeli nepoužíval. Ještě i Šalamoun nechal po vítězné bitvě přeříznout šlachy několika tisícům koní, které ukořistil. (To byl barbar, co?) Kůň byl používán pouze jako tažné zvíře bojového vozu, ale nikoliv jako jezdecký kůň. Ani používání velbloudů v boji nebylo příliš obvyklé.

David se pro smrt svého syna velmi rmoutil. (Prý!) Vrátil se do Jeruzaléma a znovu se ujal přerušeného kralování. Teď přemýšlel, jak postavit pro schránu úmluvy svatyni, nějaký veliký Chrám, aby se schrána nemusela každých sedm let stěhovat z města do města. Teď už byla v Jeruzalémě, už tam byla i nějaká menší svatyňka, už tam měli kněží své domy a určitě se jim nechtělo jít někam jinam. Samozřejmě, že proroci tvrdili a veřejně vyhlašovali, že stavět chrám je hřích a nesmysl a že je to napodobování pohanů, kteří mají pro své modly chrámy, ale my nejsme pohané, schrána úmluvy má putovat z místa na místo tak, jak kdysi na poušti. No a mluvili také, že Izraelité by se měli vrátit na poušť k nomádskému nezkaženému životu a že město člověka kazí, až ho zkazí úplně skrz naskrz. A mluvili takové a podobné věci. (Pol Pot tak mluvil ještě před desíti lety v našem století.) Komu by se ovšem chtělo do pouště? Proroci byli vysmáti.

A tak David plánoval stavbu chrámu. Udělal i kreslené plány. Jinak si myslím, že úplně všechno opsal z Mojžíše, dokonce opsal i váhy zlatých svícnů. Vyhlásil celonárodní sbírku a sám šel příkladem. Nashromáždilo se neuvěřitelné bohatství. I střízliví vědci považují v Bibli uvedený soupis zlata, stříbra a dalšího materiálu určeného ke stavbě Chrámu za přespříliš přehnaný. Jenže: „Král David zestárl a dosáhl vysokého věku. Přikrývali ho přikrývkami, ale nemohl se zahřát. Proto hledali až našli krásnou dívku Šúnemanku Abíšagu, aby uléhala po jeho boku a zahřívala ho.“
Nepomohlo to, proti stáří nebyl ani tehdy lék. Tak skončil náš příběh krále Davida.
P.S. Podle Josefa Flávia Davidův hrob vykradl o tisíc let později Jan Hyrkán a pokusil se o to i Heródés Veliký.

Král Šalamoun

Zaujmout královskou hodnost a udržet ji případně i pro své potomky, znamená v první řadě provést „čistky“ hlavně v rodině a příbuzenstvu. Je to běžná záležitost a všude na světě se provádí v zásadě stejným způsobem, to jest vyvražděním všech, kteří by mohli panování ohrozit. Vzpomeňme jenom na počátky české státnosti: kompletní vyvraždění konkurenčního rodu a bratrovraždy byly „normálním“ způsobem, jímž se upevňovala královská moc. Tato běžná, „normální“ forma upevňování moci nikoho ani nijak moc nepohoršovala, navíc zavraždění už nemluvili. Při změně vládce nemá šanci k přežití ten, který je morálně na výši, ba naopak, ten bývá první obětí. Vyhrává ten nejvíc lstivý a vojensky silnější. Židovské dějiny se ani v nejmenším neliší od dějin jiných národů. Židé nebyli ani lepší ani horší než třeba my v Čechách či v Číně, Indii nebo Ugandě.

Konečně dnes, v současnosti, v některých civilizovaných zemích se konkurenční politici už většinou nevraždí, i když je to pořád častý jev, dnes už stačí pouze „odstavit je na vedlejší kolej“, to jest, nedovolit jim přístup k televizním kamerám a je to vyřízeno stejně účinně jako dřívější popravy. (Náš praotec Čech, to je jenom útěšná předehra k následným drastickým scénám, přece nemůžeme hned od začátku být jak barbaři, přece alespoň na začátku buďme jako andělé.)

Podíváme-li se na krále Šalamouna trošičku zblízka, uvidíme, že vlastně na něm není nic moc zajímavého. V Bibli je na něho napsán pouze chvalozpěv a z těchto oslavných tirád je docela obtížné vybrat jakž takž realistický obraz či pohled na něho. Byl to gangster velkého formátu, anebo to byl dobrodinec národa? Uvidíme až závěrem, co nám vyjde.

Šalamoun vládl 40 let, od roku 973 do roku 933 př.K. Samozřejmě, že datum nelze brát úplně přesně. Na trůn dosedl jako dvanáctiletý, jiné prameny uvádějí, že pomazán na krále byl jako čtrnáctiletý. Podle tohoto biblického datování by se tedy dožil 52 či 54 let, což ovšem jaksi nepasuje s dalším údajem, že se dožil vysokého věku.

Vraťme se ale ještě ke králi Davidovi, který pro stáří už neopouští královské lože, ale je ještě pořád naživu. Má sedm žen, deset ženin a 13 synů, z nichž Amnón a Abšalon už nežijí. Na trůn si dělá nárok nejstarší Adóniáš. Veřejně pronášel: „Kralovati budu já.“ Před jeho vozem běhalo padesát mužů osobní ochranky. Dokonce uspořádal velikou slavnost, které byl přítomen velitel armády Joáb a velekněz Ebjátar. Čekalo se pouze na den, kdy král David zemře, aby mohlo být provoláno ono slavné: „Král zemřel, ať žije král.“ Otec Adoniáše nezarmoutil otázkou: „Co to děláš?“ Z toho vyplývá, že král David souhlasil s jeho počínáním a na jeho straně byla armáda i velekněz. Vše bylo jasné.

Jenomže Batšeba se svým dvanáctiletým synem Šalamounem velice dobře věděla, že když se Adóniáš stane králem, že nemají šanci na přežití. Batšeba je nejmladší ze všech Davidových manželek. (Šúnemanku Abíšagu nemůžeme počítat mezi manželky.) David je stařec a zplodil Šalamouna ve vysokém věku, Batšeba je mladice a samozřejmě se nesnáší se staršími Davidovými manželkami a jejich děti s určitostí nijak moc nemiluje. Teď jí jde o život. Domluví se s prorokem Nátanem o dalším postupu. Nátan přijde za králem Davidem „a nemusel čekat, až král promluví, začal mluvit první“. Co spolu probírali, to Bible nezachovala. Ale je zachován výrok Nátanův k Batšebě: „Poradím ti, jak se zachráníš ty i tvůj syn.“ David si nechal zavolat Batšebu. Popusťme uzdu fantazii a popišme, jak asi mohl probíhat jejich rozhovor. Kdybychom se nechali unést fantazií ještě výše, mohli bychom přijít i k tomu, že král David je mrtev a že „převrat“ zařídila králova ochranka. Ale raději ho nechejme ještě na živu rozmlouvat s Batšebou.
Batšeba: Můj pane, víš velice dobře, jak se věci mají, copak chceš přidat ke svým hříchům ještě moji smrt a smrt našeho syna? Copak jsi zapomněl na své sliby?

David: Milá Batšebo, co blbneš? Vždyť náš syn Šalamoun má dvanáct let, jak může být dítě králem?

Batšeba: Zítra oslaví 14 let, zítra bude plnoletý.

David: Myslíš, že dvořané na to skočí? Copak všichni neví, že má dvanáct?

Batšeba: Jsi král, nebo nejsi? Když řekneš, že má 14 let, tak bude mít čtrnáct.
David: To je vlastně pravda, co řekne král, je přece vždycky pravda, i kdyby to byla pustá lež. No tak dobře, zítra na oslavě ho prohlásím za nástupce. Tak to na zítřek připrav.

Batšeba: Ne zítra, zítra už může být pozdě! Dnes ho prohlásíš králem! Zítřka se třeba nemusíš dožít.

David ležící v posteli (už asi v bezvědomí) dal rozkaz své vojenské ochrance složené z Keretejců, Peletejců a Pelištejců (tak zvané mořské národy), že od této chvíle budou ochraňovat i Šalamouna (tedy nebude žádné propouštění z práce!). Velitel Bananiáš s ochrankou zařídili pomazání Šalamouna za krále. Vylití oleje na hlavu provedl kněz Sádok. Pomazání posvěcovalo a neslo s sebou osobní nedotknutelnost. Slavnostní vojenský průvod procházel ulicemi Jeruzaléma a obyvatelstvo jako vždy jásalo a skandovalo: „Král zemřel, ať žije král.“

Dvanáctiletý, teď vlastně čtrnáctiletý, král Šalamoun nechal udělat druhý trůn, který postavil po pravé straně svého, ano, byl to trůn pro královu matku Batšebu. Prvním činem Šalamouna bylo odstranění velitele vojska Joába a dalších nepohodlných osob včetně všech příbuzných Saulových potomků. Ať hledám všelijaké důvody, nemohu tyto vraždy připisovat dvanáctiletému klukovi. Dokonce ani pisatelé Bible tyto vraždy jaksi nechtěli připisovat Šalamounovi a tak to vyřešili „šalamounsky“. Napsali, že to poradil král David svému synovi těsně před smrtí. Poslechněme si ty „Davidovy rady synovi“.

  • „Nedej mu pokojně sestoupit v šedinách do hrobu.“
  • „Budeš vědět, abys jeho šediny uvedl v krvi do hrobu.“
  • „Necháš sestoupit jeho šediny v krvi do podsvětí.“

David radí svému synovi, aby vyvraždil jeho oddané přátele, to se mi jaksi nepozdává. Ani pisatelé rad nebyli příliš nápadití, mohli přece vymyslit i jiné formulace.

Na místo zavražděného velitele vojska Joába nastupuje Bananiáš, místo velekněze Ebjátara (ten byl poslán jenom do doživotního vyhnanství) zabírá kněz Sádok a rodina proroka Nátana se stává vysokými královskými úředníky, prostě všichni, kteří pomohli Šalamounovi k trůnu, byli odměněni. Ale ještě zbývá starší bratr Adóniáš, který se před nedávnem cítil králem, a já myslím, že docela oprávněně. S tímto princem si Batšeba pohrála jak kočka s myší. Při nastolení Šalamouna utekl Adóniáš do svatyně a držel se rohů oltáře. Dostal milost a ujištění, že nebude zabit. Po delší době prý požádal o ruku Šúnemanky Abíšag. Tuto jeho žádost přednesla Batšeba načechraná na trůnu svém vedle sedícího syna a určitě musela mít uvnitř duše velikánskou radost. Šalamoun pronesl k milé mátince tato slova: „Proč žádáš pro Adóniáše Šúnemanku Abíšagu? Žádej pro něho království, vždyť můj bratr je starší než já. Za tuhle žádost zaplatí životem. Benanjáši, běž ho skolit. Ten ho skolil, tak zemřel.“

Šalamoun (spíše Batšeba) si vyřídil všechny účty a nechal povraždit všechny, kteří by mu při vládnutí mohli překážet. Samozřejmě, že v Bibli se o Batšebě, která vládla za nedospělého syna, takto nemluví. Je tam pouze zmínka o nepřátelství mezi Batšebou a syny jiných žen.

Po vyřízení těchto záležitostí se mohl Šalamoun plně věnovat vládnutí, což také činil. Jeho úkolem a cílem bylo pouze udržet to, co dobyl David, a to se mu dařilo. Pustil se tedy do budování státu. Své panování oficiálně zahájil slavnostními oběťmi v Gabaon, kde se mu zjevil Bůh a zeptal se ho, jaké přání mu má splnit. Každý normální člověk by si přál bohatství anebo dlouhý život, ne tak Šalamoun, ten si přál, aby uměl rozeznat dobré a zlé, přál si moudrost. Dostal ji a Bůh mu přidal i bohatství a dlouhý věk.
Řekneme si jeden z jeho slavných rozsudků. Dvě ženy spaly v jedné místnosti a jedna z nich přilehla své dítě, to zemřelo, a tak ho vyměnila za živé dítě té druhé. Ráno se přely mezi sebou, čí je to živé dítě. Obě tvrdily, že její. Při měl rozsoudit král Šalamoun. Rozhodl takto: Protože obě tvrdí, že dítě je její, přineste meč, dítě rozpůlíme a každá dostane polovinu. Nepravá matka s tím souhlasila, kdežto skutečná matka chtěla zachránit život dítěte a souhlasila, ať si je ponechá ta druhá, jenom ať dítě žije. Tak král poznal, která je skutečná matka.

Šalamounovu moudrost zveličila do obrovských rozměrů legenda, která mu připisuje knihu Kazatel, knihu Přísloví, Píseň Šalamounovu a Žalmy, prý složil tři tisíce přísloví a jeden tisíc pět písní, což je samozřejmě vyložený nesmysl. Další legenda vypráví o královně ze Sáby, která Šalamounovi porodila syna, jež se stal zakladatelem etiopské dynastie, což s vážnou tváří tvrdil před několika lety i poslední etiopský císař Haile Selasie při přebírání čestného doktorátu Karlovy univerzity. V Bibli se také s úplnou vážností tvrdí toto: „Judy a Izraele bylo velmi mnoho, jako je množství písku, který je při moři, a jedli a pili a radovali se.“ Nebo: „Šalamoun měl pokoj ze všech stran a Juda a Izrael bydlili bezpečně, každý pod svým vinným kmenem a pod svým fíkovníkem a jedli a pili a konali slavnosti. Toto byl pro Šalamouna oběd: 30 měr bílé mouky (=108 hektolitrů), 60 měr mouky ječné (=2116 hektolitrů), 10 vybraných telat, 20 hovězích kusů volně se pasoucích, 100 ovcí mimo jeleny, gazely a drůbež.“ Strávníků u dvoru tedy muselo být několik tisíc.

Zemi rozdělil na dvanáct daňových obvodů bez ohledu na kmenovou příslušnost. Každý obvod živil královský palác po jeden měsíc v roce. Představitelé daňového obvodu byli podřízeni přímo králi. Jeho příjmy byly skutečně obrovské. Vybudoval několik tzv. skladištních měst pro karavany spojující Egypt s Eufratem a celní poplatky nebyly zanedbatelné. Další příjmy pocházely z vasalských poplatků slabších států. Samozřejmě, že nejdůležitější byly příjmy z daní vlastního obyvatelstva. Dokonce zavedl nucenou práci, robotu! Prý až 30 tisíc robotníků ze všeho Izraele pracovalo na jeho stavbách.

Samozřejmě, že: „Všechno shromáždění izraelské si na břemena naříkalo.“ Kteří to tedy byli, co jedli, pili a veselili se? Vzpoury a povstání byly bezohledně potlačovány. Ke vzpourám a povstáním se přidávali proroci, snad byli i vůdci odporu. Je proto nějak podivné, že v době panování Šalamouna proroci „umlkli“? Prý stačí, když s Bohem rozmlouvá sám král, proroci by byli cosi navíc. Dnešní terminologií bychom řekli, že zavedl tvrdou cenzuru. Přesto se nějaké výroky proroků, i když v podstatě byli vyvražděni, dochovaly: „Uvedl jsi pohanění na slávu svou a zprzniv símě své, uvedls hněv na dítky své, aby bolestily nad nesmyslností tvou.“ Nebo: „Činil to, co se nelíbilo Hospodinu a nenásledoval Hospodina, jako David, otec jeho.“ Nebo ještě: „Šalamoun udělal Bohu dům, ale Nejvyšší nebydlí v chrámích rukou udělaných.“

O tom, že obyvatelé Izraele neměli blahobytu nadbytek svědčí i fakt, že Šalamoun zavedl „ministra pro nucené práce“, tedy gulagy už tehdy! Ale nestěžujme si na tvrdé vykořisťování a zbídačování obyvatelstva, protože tak to dělali a dělají dodnes všichni vládci, Šalamoun nebyl výjimkou. Aby mohl bez problémů vládnout, udržoval stálou armádu, která měla 12 tisíc jezdců a 1400 válečných vozů. Určitě se mohl cítit bezpečně, protože taková armáda by stačila i dnes na celé Česko. A když zavedl ještě cenzuru, neboť „proroci umlkli“, měl zajištěn klid úplně stejně, jako dnešní vládci. Ale pro jistotu ještě prováděl perfektní sňatkovou politiku. Z Egypta si přivezl faraónovu dceru (buď dceru Šíšaka – Šešonka, případně Siamona či Psúsennesa). Klement Alexandrijský tvrdil, že měl za manželku i dceru týrského Chírama. Týr a Sidon byla města Féničanů, o kterých se mluví už ve 3. tisíciletí př. K. Ovládali po tisíciletí obchod po celém Středozemním moři, vymysleli nulu a porazili je až Římané, když srovnali se zemí Kartágo a posypali je solí. A protože Židé neměli sílu ovládnout Sidon a Týr, nezbylo jim nic jiného, než se s nimi spřátelit. Už i král David byl přítelem týrského krále Chírama.

Aby si zajistil i poddanství menších sousedních států, nechal si od nich poslat královské dcery do svého harému, takže měl nakonec celkově 700 manželek a 300 ženin, což znamenalo nejen politické zabezpečení říše, ale pomáhalo to i obchodu. Představme si tisíc žen pro jednoho muže! Představme si také strádání těchto žen. Bylo to barbarství obrovských rozměrů. Vzpomeňme na Leu, která musela podplácet Ráchel, aby s ní Abraham spal. Těch tisíc žen patří určitě také do oblasti legend. Pro srovnání uvedu počty žen jiných králů. David měl 7 žen a 10 ženin. Šalamounův syn Rechabeám měl 18 žen a 60 ženin, jeho syn Abiáš měl 14 žen. Zajímavé je, že Bible se vůbec nezmiňuje, kolik měl Šalamoun synů a mluví pouze o jednom.

Další zajímavůstka je skutečnost, že ve starém Orientu existovaly mezinárodní dohody o vydávání uprchlých otroků, a že pouze Izrael žádné takové dohody s nikým neměl!

Ve spojenectví s fénickým Chírámem podnikal i námořní cesty do Arábie, Indie a do Ofir (nevíme dodnes, kde ležel ten kraj). Dovážel zlato, stříbro, vzácné dříví, drahokamy, slonovou kost, opice, pávy, z Egypta koně a vozy. Železné a měděné doly, hutě a slévárny (největší starověké slévárny vůbec) byly osobním vlastnictvím Šalamouna. Starověký bronz obsahoval až 90 procent mědi a l0 procent cínu. Cihelny vyráběly tak kvalitní cihly, že vydržely do dnešních dnů. Vlastnil 40 tisíc koní pro vozbu a 12 tisíc koní jezdeckých. V hospodářství se koně ještě nepoužívali.

Závěrem se podíváme na jeho stavební činnost. Nechal vylepšit hradby Jeruzaléma a nechal opevnit další města. Nejslavnější jeho stavbou byl Chrám a vlastní královský palác. Chrám měl rozměry 35 m krát 10 m, výška 15 metrů. Byl mohutný, těžkopádný a ne zvlášť ladný. Palác měl rozměry 50 x 25 x 15 m. Než uvedu další biblická čísla, bylo by vhodné upozornění, že Heródés Veliký potřeboval na stavbu Chrámu 10 tisíc dělníků, jeden tisíc vozů a jeden tisíc kněží na dozor. Následné údaje o Šalamounovi jsou tedy silně přehnané. Jeruzalémský chrám stál na hoře Moria, stavba trvala 7 let a pracovalo na ní 183 tisíc lidí. Druhý údaj patří asi ke stavbě paláce, který byl hotov za 13 let a pracovalo na něm 70 tisíc nosičů břemen, 80 tisíc kameníků v horách a 3600 dozorců. Pisatelé Bible si s čísly nedělali těžkou hlavu a připsat nulu a někdy i dvě, bylo asi běžnou praxí. Chírám dodával cedrové dřevo z Libánu a řemeslníky, za to dostával pšenici a olej. Ročně to prý činilo 7,200.000 litrů pšenice a 7200 litrů oleje prvotřídního, získaného drcením oliv. Lisováním oliv se získával olej podřadný. Navíc dostával 20.000 kórů ječmene a 20.000 batů vína. Šalamoun odstoupil Chíramovi i dvacet vesnic, s nimiž nebyl Chírám spokojen, protože za ně zaplatil 120 hřiven stříbra, což mu připadalo příliš moc. V talmudu se vypráví, že královský palác stál v blízkosti jižní strany Chrámu a tak Šalamoun mohl vidět, co dělají kněží přímo z oken svého paláce, což se kněžím nelíbilo a cítili se tím uraženi.

Palác začínal sloupovou síní, což bylo něco jako čekárna. Byly v ní čtyři řady cedrových sloupů po patnácti v každé řadě. Pak následovala trůnní síň (jinak také soudní síň) s velkým trůnem ze slonoviny a obložený zlatem. Teprve za nimi byly soukromé komnaty. Ve zbrojnici bylo umístěno 300 zlatých štítů, každý o váze 16 kilogramů (později se jich zmocnil Šíšak). V chrámovém pokladu byly i předměty otce Davida. Šalamoun během jednoho roku měl příjem 666 talentů zlata, tedy skoro 40 tun! (Jeden talent lehký vážil 30 kilo, a talent těžký vážil 60 kilo). Máme my dnes v Česku zlata víc? Myslím, že ani ne. Uvedení Chrámu do provozu se slavilo dvakrát sedm dnů, to jest 14 dnů. Při obětech se tučné části spálily a maso se snědlo.
Šalamoun při svěcení Chrámu pronesl řeč, v níž nacházím snad jedinou teologickou otázku z celého Starého Zákona. „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ Proroci tuto otázku vyřešili už dávno a dávno: „Bůh nepotřebuje žádný dům.“

O konci jeho vlády se nezachovalo žádné svědectví, snad pouze to, že chtěl zabít Jeroboáma, který přes proroka Achiáše oznámil roztržení jeho říše na část severní a na část jižní. Přispěl k tomu i Šalamounův syn Rachabeám, který zpupně prohlásil: „Můj otec uvalil daně a já uvalím ještě větší.“ A tímto rozpadem říše můžeme ukončit vlastně docela nezajímavý příběh krále Šalamouna.

P.S.

  • Prorok Eliáš byl v ohnivém sloupu vynesen do nebe.
  • Královna Atalja, jediná žena na trůnu, vládla 6 let v Judsku a „dobrovolně“ musela opustit svatyni a jeden krok za svatyní byla zavražděna.
  • Zachovaná žádost Judského krále Babyloňanům: „Jsem tvůj otrok a syn…“
  • Babyloňané rádi stěhovali celé národy, protože chtěli říši bez národností.
  • Izraelští vyslanci byli potupeni tímto způsobem: Byli ostříháni, oholeni a byla jim ustřihnuta zadní část pláště.
  • Jeden kór = 36 litrů, Jeden bat = 36 litrů (bat = kór)

Pár vět na závěr

Ta slavná Izraelská říše trvala pouze tři generace: Saul, David a Šalamoun. Pak se rozpadla na severní Izrael a na jižní Judsko (Judeu). Ale už pět let po konci Šalamounova panování přišli Egypťané (Šíšak) a vzali si oněch 300 zlatých štítů a určitě i další zlato a nechali si platit roční tribut. Zlato už neplynulo do Izraele, nýbrž z Izraele ven. Zanedlouho z východu přišli Asyřané, pak Babyloňané a Peršané a konec zařídili Římané. Malý státeček Izrael (i když byl rozdělen na dvě části) byl v nezáviděníhodné situaci. Jednou měla navrch velmoc za západu Egypt, podruhé velmoci z východu a Izrael byl jako zrníčko mezi dvěma mlýnskými kameny. Tu platí tribut Egyptu a během měsíce se situace obrátí a platí Asyřanům a Babyloňanům a pořád dokola. Jedni odejdou, druzí přijdou.

Přesto se ještě jenom tak zhruba podívejme na dějiny této slavné říše. Bude to jenom pár historických dat.

  1. 1200 – Jozue
  2. 1130 – Débořina píseň
  3. 1025 – Saul
  4. 1000 – David
  5. 960 – Šalamoun
  6. 933 – Rozdělení na dvě části

Severní Izrael měl ještě přibližně dalších dvacet králů, samozřejmě už podřízených jednou té, podruhé oné velmoci, až roku 722/72l zaniká úplně.
Jižní Judsko vydrželo o něco déle. Taky mělo ještě kolem dvaceti králů, ovšem velmoci si dosazovaly za krále koho chtěly ony, takže o nějaké samostatnosti nelze nějak moc dobře mluvit.

Pokračovat dál v příbězích oněch králů nemá smysl, bylo by to pouze opakování toho, co jsme už četli, jenom v bleděmodrém. Nanejvýše bychom si přečetli o ještě větších zrůdnostech a zvěrstvech než dosud. Je to čtení pro sadisty. Například královna Jezábel byla vyhozena z okna a rozšlapána koňmi tak, že „nenašli nic než lebku, ruce a nohy.“

Kolem roku 597 vedení Judeje špatně odhadlo politickou situaci a povstalo proti Babyloňanům. Byli totiž přesvědčeni, že jim pomůže Egypt. Marně jim to rozmlouval prorok Jeremiáš, a když tvrdil, že je to sebevražedné povstání, skončil ve vězení. Egypt nepomohl a Jeruzalém byl předán k vydrancování, byl dán v plen vojákům, což znamenalo srovnání Jeruzaléma i s Chrámem se zemí. Kolem tří tisíc prominentních politických a ekonomických špiček bylo přesídleno do Babylónu. Schrána úmluvy byla zničena a už nikdy nebyla obnovena a „lid ji nepostrádal“, napsal Jeremiáš.

Když po padesáti letech král Kýros povoluje návrat, nikomu z Židů se z Babylonu domů nechtělo, už se tam zabydlili a vedlo se jim docela dobře. Muselo být provedeno losování, kdo se má vrátit. Pak už bylo jenom takové „živoření“ a čekání na definitivní konec (s výjimkou Heróda Velikého).

Konec přišel roku 70 našeho letopočtu, když Židé povstali proti Římanům. Byla to zase naprosto beznadějná vzpoura. Vespasiánův synovec Titus srovnal Jeruzalém se zemí. Poslední zoufalou a heroickou vzpouru proti Římanům vedl Bar Kochba (Syn hvězdy) v letech 132 až 135 n.l. Vzpoura byla tvrdě potlačena a Židům byl pod trestem smrti zakázán vstup do města Jeruzaléma.

Od roku 135 tedy Židé nemají stát. Ovšem bydleli jak v Persii, tak v Římu, tak v Egyptě a Španělsku, ve svých ghettech, to znamená v židovských čtvrtích, které sami vyžadovali, protože nechtěli splynout s jinými národy. Až po 2. světové válce, v roce 1947, Valné shromáždění OSN přiřklo určité části Palestiny Židům a ti na tomto území vyhlásili stát Izrael. Palestincům, kteří tam bydlí už dva tisíce let, toto právo dodnes nebylo přiznáno.
Je hodno obdivu, že Židé jako národ, který nemá dva tisíce let svůj stát, se nerozplynul v mase ostatních národů a že svoji svébytnost si zachoval podnes. Určitě nejdůležitějším faktorem pro přežití a udržení svébytnosti byl právě Starý zákon. Král ani území nebylo, čím se tedy měli řídit než právě Knihou svých předků? A řídit svůj život podle Knihy je zajisté úplně něco jiného, než poslouchat rozkazy a nařízení panovníka. A domnívám se, že toto je ta hlavní příčina, že toto je ten důvod toho, že Židé vynikli a vynikají dodnes snad ve všech oborech lidské činnosti, od finančních záležitostí po umění, vědu a filosofii. Který jiný národ se může chlubit, že je „národem Knihy“?

Historické knihy, kterými jsem se v podstatě zabýval, jsou vlastně jenom pozadím, takovým „křovím“ pro knihy prorocké. Všechny ty nepravosti a zločiny jsou popisovány jenom proto, aby vynikla slova proroků, která jsou pouze nadáváním a kritizováním společenských poměrů. Kdybychom četli jenom tu historii, s určitostí bychom byli znechuceni a vůbec bychom nemohli pochopit, že někdo může usilovat o moc, když je to samá nemorálnost, podlost, špína, zločin a zvěrstvo. Že by o moc usilovali pouze ti, kteří tohle nečetli? (Ale Stalin určitě historické knihy SZ znal, vždyť studoval pravoslavný seminář, ale asi to na něho nezapůsobilo!)

Proroci, úplně ukázkově v Apokalypsách, nám ukazují představu zničení tohoto zlého a nespravedlivého světa a nastolení konečné spravedlnosti. Jsou to vlastně sociální utopisté s překrásnými básnickými obrazy. Ukazují k jakým koncům vedou vraždy, útisk a touha po moci. Pouze proroci poukazují na „nepravosti“, jsou to takoví starověcí disidenti, kteří se k moci ovšem nikdy nedostali jako ti dnešní. Samozřejmě, že jejich slova nic nezměnila, jenom zanechali svědectví a zločin pojmenovali zločinem a zlo zlem. Jeden z posledních proroků byl Ježíš (1 až 33), a takových proroků bylo plno, sám nic nenapsal, tedy Židé neměli co vyvracet a tak ho vůbec neznají. Ale to už je jiný příběh a patří do křesťanství.

Můžeme, a po tisíciletí se to tak provádělo, za každou větou Starého zákona vidět Boha a tím „dodávat smysl“ tomu nesmyslnému dění? Já tam ale skutečně žádného Boha nevidím, vidím pouze zbytečné a nesmyslné utrpení a vraždění, stejně tak to viděli proroci. Mají dějiny vůbec nějaký smysl? K čemu dobrému to všechno vůbec bylo? A máme vůbec nějaké oprávnění (či naději) očekávat Mesiáše, který všechno dá do pořádku a zařídí nebe na zemi? Ale to už je jiná otázka, jiný problém a o tom snad až někdy jindy.

*Na Počátku bylo Slovo – proslavený biblický citát. Tedy konkrétně je to vymyšlený, fiktivní, hrdinský literární příběh, toť celá svatá kniha Bible. No a na tom se zakládá judaismus a potažmo křesťanství. Jsou to VOLVOSTI – tedy voloviny a blbosti (dle Hoffa i mne).

*Největšími antisemity jsou Semité. Copak se nemají vzájemně rádi? To se museli fakt neustále mezi sebou vraždit?

*Mojžíš a většina postav Starého zákona jsou mytologické postavy, něco jako náš praotec Čech či kněžna Libuše. Neexistují nižádné vědecké doklady o existenci Mojžíše, krále Davida či Šalamouna, přesto jsou to vynikající literární fiktivní postavy. Musíme uznat velkou genialitu literátů (rabínů), kteří ty příběhy sepsali. Při čtení jsme vtaženi do příběhů tak mocně, že vůbec nepochybujeme o realitě napsaného, je to prostě mistrovsky sepsané. Autoři poskládali dohromady staré vyprávěnky a samozřejmě každý z nich napsal svůj pohled, takže v mnohém si vzájemně odporují, což na celkovém dojmu je ovšem vcelku nepodstatné. Příběhy jsou srovnatelné s Eposem o Gilgamešovi, indickou Mahábháratou, s příběhy Nibelungů či Homérovou Odysseou. O Homérovi například nevíme, zda vůbec existoval, ale víme jistojistě, že byl slepý. Takže moje interpretace jsou vlastně pouhé realistické rozbory fiktivního literárního příběhu.

Kruh – Mobiův pásek – tedy svinuté nekonečno, tedy Vesmír. Uprostřed nekonečna jest osa (hřídel) s pedálem. Občas přijde Pánbůh, šlápne na pedál a roztočí nekonečno.

Přejít do diskuze k článku 3 komentáře