Povaha člověka, morálka a svědomí politiky

Co vytváří povahy lidí, jejich kladné a záporné vlastnosti? Co určuje jejich budoucí světový názor? Co v nich probouzí nebo naopak potlačuje schopnosti sebereflexe a existence svědomí? Co zakládá celoživotní morálku a případnou náboženskou víru? Již kdysi jsem vyjádřil názor, že to jsou především geny člověka a jeho citový vývoj v mládí, plus výchova rodičů a dalších lidí, jemu v té době nejbližších. Život člověka navíc vždy nějak ovlivní jak každý jeho talent a nadání, tak i jakákoliv nehoda, tělesný handicap či závažná nemoc, pokud to vůbec přežije. Nu a co ještě v něm také svou stopu zanechá? Ano jistě, je to vliv prostředí, chování a názory a morálka lidí v okolí, včetně jejich způsobu a smyslu života.

Nicméně, nejdůležitějšími v začátcích našich životů jsou bezesporu rodiče. Jenže, uvažme tu různorodost jejich povah a chování k nám, když jsme na nich ještě existenčně závislí. Jsou rodiče bez zájmu o děti a naopak i rodiče s velkou péčí o ně. Jedni své děti milují, u jiných se však zdá, že ty své potomky mají jen pro sadistické prosazení své vlastní autority dospělých. Jsou rodiče, děti těžce rozmazlující, a také rodiče své děti psychicky a fyzicky týrající. A v čem jiném, než v komunikaci, čili ve sdělování nějakých zpráv svým dětem ti rodiče dělají tu zásadní chybu? A kdo z nich přitom toho dokáže pokazit víc?

A teď do toho všeho ještě uvažme ty naše geny. Kolik dětí obzvláště v pubertě začne chápat rodinu jako mocenské a nepřátelské prostředí a kolik jich naopak rodinu celoživotně miluje, protože to vždy byl domov a bezpečí jejich základních životních jistot? Kdy vůbec nastává v životě dorůstajícího človíčka ten zlomový okamžik, kdy případné psychické a fyzické týrání rodičů, školy, internátu, či jiného nejbližšího okolí ten malý člověk teprve začne jeho původcům metodicky torpédovat a se stejnou měrou zášti a násilí jim to vracet? Kdy vůbec dítě dokáže prostředí bezpráví ignorovat a svými vlastními psychickými silami se od něj osvobodí? Zdá se, že teprve tehdy, když bezpečně zvládne jedno malé umění – pevné hodnotové oddělení dobra od zla. Čas, kdy právě toto začne dělat, protože už musí.

Ano zajisté, naši základní výchovu obvykle obstarají rodiče a další nejbližší kolem nás. Někdy to jsou vlivem okolností i profesionální vychovatelé a učitelé ve školách, jimiž projdeme. Občas povahu člověka změní media či příklady kamarádů v partě a dalších mimo rodinu. Příklady jejich názorů na život, zvyků, tradic a zejména morálky.  Velmi důležité jsou kolektivy, kde mladý člověk do dospělosti vyrůstá. Je jisté, že například prostředí pracovišť, škol, internátů, klášterů nebo kasáren – to všechno povahu každého jistě nějak ovlivní. A proč? Zřejmě především proto, že každé okolí člověka má nějaký jiný pohled na pravidla soužití a jiný nepsaný kodex spravedlnosti při tom soužití. A tak se může obsah a pořadí morálních hodnot každého z nás po značnou část mládí a středního věku i značně měnit.

Ano zajisté, příklady táhnou. A nejen ty dobré, ale i zlé. Chcete snad příklady takových příkladů u méně pevných osobností? Dobrák se srdcem na dlani pozná lakomce – a stane se též prospěchářským lakomcem. Citlivý filantrop na vlastní kůži zakusí něčí krutost, nespravedlnost a násilí – a stane se sám lidským Satanem. Zdravě uvažující vědec náhodou potká ideologického blouznivce – a zapomene na vědu a stane se fanatikem náboženství svého nového guru. Charakterní poctivec u někoho úspěšnějšího zjistí, že bohatství, autoritu a moc lze získat podvody, přetvářkou a intrikami – a stane se celoživotním naprosto chladným a vypočítavým lhářem, potažmo vzorovým politikem dnešní doby.

A jaké jsou důsledky všech těch změn, jež lidé mohou ve svých životech takto prodělat? Především na konci své cesty zjistí, že v každém životě je vždycky jen „něco za něco“. Že nelze riskovat prohru nebo nákazu zhoubnou nemocí, aby k té prohře nebo nemoci nakonec nedošlo. Že každý džbán má ucho, které se jednoho dne utrhne a každý les vrátí volání do něj ozvěnou. Že bere-li někdo jiným to, co jim od nepaměti patřilo, nakonec svou kořist ztratí. Že vychováme-li ze svých dětí povahové zmetky, tak ony nám to jednou vrátí i s úroky, až sami budeme fyzicky zcela bezmocní. Že vyšplháme-li se na výsluní bohatství a světské slávy po zádech druhých, tak nakonec přijde den, kdy všechno naše pachtění ztratí smysl, protože nepřijdeme-li o zdraví, tak ztratíme respekt druhých a možná umřeme i s ostudou tak, jak jeden bývalý slavný prezident.

Jaké je poučení? Chraňme si vlastní sebeúctu a pracujme i na té nejmenší dosažitelné míře vlastní integrity a suverenity, kterou nám život v poctivosti ještě dovolí. Zachovejme si čest a nevstupujme na cestu oportunismu, protože právě z toho bodu je už jen krok ke lži a zradě těch, které jednou můžeme potřebovat. A proč? Protože každá lež a přetvářka a každá demonstrace síly a moci jsou vždy jen dočasné. Protože žádná mocenská zpupnost nikdy nepotrvá věčně a jejího původce vždy nakonec dostihne. Zaviní-li někdo jiným příkoří nespravedlnosti či dokonce smrt, nakonec stejně jednou tu samou medicínu od přírody samotné on sám trpce okusí. A možná ji dokonce ochutná včetně zoufalství z ubohosti a opuštěnosti okamžiku vlastního konce. Z chvíle vlastní smrti, na níž jeho okolí bude již netrpělivě čekat, aby mu všichni okolo mohli se zadostiučiněním a už konečně – plivnout na hrob, pokud nějaký vůbec bude mít.

***
Co čistě politického bychom si měli z těchto všech poznatků uvědomit? Především to, že každý, kdo nějak ovlivňuje život druhých sobeckým vylepšováním života vlastního, je typický tím, že vždy jako první ty druhé přemlouvá ke smlouvám pro ně nevýhodného byznysu. Nu a pokud to ještě víc zobecníme, tak snadno zjistíme, že v celé lidské historii nikdy nikdo nezakládal nějaký politický nebo vojenský spolek jen proto, aby to byl spolek čistě mírumilovný, charitativní a sociálně filantropický, protože zakládání všech politických smluv a spolků má vždy jen důvod politicko-mocenský. (Ostatně, není to teď po tolika letech zajímavé poznání, když si už konečně uvědomujeme podstatu a pravý smysl „naší“ Evropské unie a všech vojenských paktů, kterými historie bývalého státu Čechů, Moravanů, Slezanů, Slováků a Rusínů až dosud prošla?)

A také poznání, že žádné dotace nikdo nikdy nikomu nedává z majetku svého vlastního, ale dává je vždy z toho, co jinému předtím ukradl nebo podvodně či mocensky vzal. Nedává je proto, že by byl filantrop, ale proto, aby právě pomocí „dotací“ jen někoho a něco spolehlivě ovládl nebo zkorumpoval. Rovněž tak, že ani žádný zákon není vymýšlen a vyhlašován proto, aby věci lidské nějak vylepšoval, ale vždy jen proto, aby věci lidské mocensky a účelově reguloval. A také, že žádná propaganda prospěšnosti mocenských „reformních“ regulací nikdy takovou prospěšnost ještě neprokázala, dokud to nepotvrdil jejich realizační čas. Rovněž tu máme i zkušenost, že ještě nikdy žádné politické ceny, tituly, řády a vyznamenání z křiváků anděly neudělaly.

A to všechno proč? Protože žádná politika nikdy nemá svědomí, pokud nemá objektivně danou a neoddělitelnou zodpovědnost se všemi ze zákona automatickými a povinnými trestními důsledky pro případné viníky za to, co eventuálně zlého způsobí. Ono je totiž nad slunce jasné, že politika sama sobě zlo jen tak snadno nezaviní, to způsobí až lidé, kteří tu politiku realizují, přičemž jsou schopni politickým rozhodnutím klidně nazvat i jinak trestný čin. Vždyť vše je přece jen otázkou úhlu toho pohledu ..

A poslední poučení? Je zcela jednoduché: Pokud někdo za sebou politicky zanechává jen zkázu, války, škody, podvody a zákeřně vylákané dluhy, a pokud přesto nějaký jiný důvěřivý mudrc má při tom ve všech těchto věcech o jejich původcích hned jasno jako o bozích čistého Dobra,  pak takový mudrlant je buď placený propagandista anebo jen hloupý fanatik, který si nezaslouží ani ten nejmenší soucit. I kdyby si to sám na vlastní kůži odnesl tím nejtragičtějším způsobem.

Proč? Protože hrubý pytel rozumu fanatika vyšivkami ohledů záplatovat nelze, vždyť přece každý myslí a žije jen tak, jak umí. A dobře fanatikům tak, však jednoho dne ten svůj účet bez pardonu stejně všichni zaplatí.  Ostatně, potomci sudetských Němců, vítajících před 76 lety tanky Wehrmachtu kyticemi květin, by mohli vyprávět. Oni ale budou raději mlčet, protože jim postačí, že už zase je pracovní síla Česka politickou periferií a ekonomickou kolonií EU. Zato čeští fanatici z pražské kavárny se jistě postarají a květiny pro americké tanky rádi honem seženou.