Poznámky neekonoma: Dluh v moderní tržní ekonomice

Půjčka a z ní plynoucí dluh v moderní tržní ekonomice mají své nezastupitelné místo. Plní celou řadu funkcí a významně ovlivňují ekonomický život společnosti.

Nejdřív o kladech

• Pomáhají plnit lidské sny (i ty umělé a virtuální – za pomoci půjčky a dluhu slovy klasika i „dělník ve šroubárně může číst Vergilia v originálu“, to jest i metař může jezdit v nejnovějším mercedesu, pomocná síla v kuchyni sjezdit jako VIP celý svět a uklizečka bydlet v Hiltonu).
• Půjčka a dluh v podobě hrozby potenciální exekuce pudí dlužníky k neutuchající iniciativě s cílem splatit dlužní závazek.
• Z ekonomického hlediska půjčování a nalévání stále nových peněz do ekonomiky dočasně působí jako životodárná míza – vazelína pomáhající promazávat a udržovat fungující tržní ekonomiku. Jedná se o dočasný stabilizační faktor ekonomiky.

V čem tkví odvrácená tvář půjčky a z ní plynoucího dluhu?

Konzervativně založený člověk vyzbrojený selským rozumem se za normálních okolností chová velice zdrženlivě, (nazíráno pohledem minulosti zodpovědně a šetrně – platí pouze nezbytně nutné zboží a služby, případně levnější zbytnosti, které si pohodlně může pořídit ze své mzdy anebo zisku), pilně šetří a z ušetřených prostředků si pak bez rizika zakoupí zbytné dražší zboží anebo služby.

V moderní tržní společnosti platí obrácená – konzumní – logika. Od dětství je dětem ve školách vštěpováno, že mají žít tady a teď, neodkládat splnění svých snů, dopřát si všeho hned a pak to v budoucnu nějak splatit. Z médií útočí na lidské vědomí a podvědomí nepřetržitý proud reklamy vnucující pasivním mediálním konzumentům v přestávkách mezi hudbou anebo v častých pauzách, kterými jsou prokládány filmy, přehršel zboží a služeb (zejména pak půjček a „repůjček“) bez kterých se doposud zcela klidně obešli. Najednou jej jim podsouváno, že bez nich nemohou dál žít, že bez nich nejsou cool a in, že s nimi by mohli dosáhnout věhlasu, zdraví, popularity a veřejného obdivu modelek a veřejně známých osobností zubících se z televizní obrazovky anebo prezentujících svá doporučení a moudra v ostatních médiích. (Že tyto uměle vytvořené idoly dosáhli svého zdraví, hebkosti vlasů, bělosti umělého chrupu, plodnosti, věhlasu, bohatství a popularity jenom díky reklamním proprietám, které tak dojemně „nezištně“ veřejně prezentují, aby se s ostatními podělili o tajemství svého úspěchu)

Moderní tržní ekonomika funguje na základě vztahu poptávky a nabídky (resp. naopak). Ve vyspělém kapitalismu není klíčovým problémem vyrobit nějaké zboží anebo poskytnout službu. Hlavní problém je najít (vytvořit) koupěschopnou poptávku, aby mohl být ekonomický cyklus koupě, prodeje a „konzumace“ završen. Při konzervativním selském přístupu popsaném výše by tržní ekonomika již dávno sklouzla do hluboké krize třicátých let.

Proto ekonomičtí „inženýři, badatelé a vynálezci“ štědře placeni soukromými majiteli peněz před časem vynalezli finanční „perpetuum mobile“, to jest že budou dodávat do ekonomiky nepřetržitě peníze, distribuovat je formou půjček, všemožně podporovat u veřejnosti vytváření umělé poptávky a ekonomika bude šlapat jako hodinky. Tato úvaha má však svá čertova kopýtka:

1. Nedílnou součástí půjčky (pokud nejde o vyslovenou charitu) je úrok, který pokryje inflaci a ještě vytvoří pro věřitele zisk (kdo by taky někomu půjčoval peníze, vedl k tomu nezbytnou agendu a neměl z toho nic, že?
2. Nesplácená půjčka generuje rostoucí úrok, který se dalším nesplácením navyšuje až začne růst exponenciálním způsobem. Aby mohly být takovéto půjčky splaceny, musel by se dlužník doslova „rozkrájet“ a vytvářet zisk pomocí triků jako David Copperfield.
   Stálý přísun peněz do stagnující ekonomiky působí inflaci a znehodnocuje peníze.
3. Pokud dluhy rostou stále dál (a z praxe západních ekonomik je zřejmé že rostou), hrozí, že v určitý moment přestane mít další půjčování peněz smysl – dlužníci (kterým je navíc z důvodu rostoucí konkurence – přesunu výrob do rozvojových zemí – stlačována mzda anebo v důsledku technologické revoluce přicházejí o práci) přestávají být schopni splácet půjčky, tudíž půjčky nenesou majitelům peněz zisk, další půjčky by tudíž neměly žádný smysl ani při stlačení úroku k nulovým hodnotám). Poptávka zamrzá a ekonomiku by požraly stávající nesplacené dluhy.

Zde přišli ekonomičtí inženýři a vědátoři s dalším vylepšením svého ekonomického perpetua mobile. Aby poptávka nezamrzala, ani když mediální masírka nezabírá a stávající dlužníci již nejsou schopni splácet dluhy, je potřeba vytahat dluhy z kapes lidí, kteří peníze ještě mají a chovají se konzervativně. Toto je možné několika způsoby:

1. Skrze státní nákupy – vytvářením státního dluhu při nákupu mnohdy zbytného zboží a služeb, který je pak přenášen skrze daňový systém na bedra veškeré populace (i těch konzervativních lidí s našetřenými úsporami). Zde je využíváno faktu, že politici žádnou konkrétní (hmotnou a věcnou) odpovědnost za svá rozhodnutí zpravidla nenesou.
2. Zabudováním „kurvítek“, které „naprogramovaně“ znehodnotí zboží po skončení záruční doby a donutí lidi nakupovat nové zboží stejného druhu (to staré se již prakticky neoplatí opravovat) – mnohdy za cenu půjček.
3. Zákonným donucením (viz kupř. povinný nákup solární elektřiny, povinné výměny kotlů a vozového parku zvýšením emisních norem na kotle, auta atd. atd. – lidé jsou nuceni nakoupit – mnozí na dluh- jinak nechtěné zboží) a pod. Vyloučena není ani současná kombinace metod popsaných v bodu 1 až 3.

Když ani toto nepomáhá k oživení ekonomického zamrzajícího „perpetua mobile“, přichází na řadu finální vynález – zavedení povinného bezhotovostního platebního styku s negativním úrokem. Tento vynález kapitalistických „soudruhů“ umožní jak absolutní kontrolu veškerých finančních aktivit všech ekonomických entit na trhu – kontrole neunikne ani „myš“, převede tvorbu a kontrolu nad penězi zcela na soukromé finanční subjekty – stát se stane pouhým statistou, ale hlavně všichni budou nuceni neustále točit peníze, aby z nich vůbec něco měli a nepožral jim je negativní úrok ve prospěch nenasytného soukromého bankovního molocha. Samozřejmě existuje předpoklad, že v tomto případě lidé rychleji přijdou o nastřádané finanční prostředky a zdravě se zadluží u soukromých bankovních institucí. Zde ještě perlička – přijatý zákon přenáší dědění dluhů na potomky dlužníka.

Dalo by se říct, že půjčka a dluh nakonec vždy postupně vedou tržní ekonomiku do slepé uličky – k hyperinflaci a jsou na rozdíl od původní konzervativnější verze pouze jinou, prodlouženou cestou k systémové krizi. Co vynucené zrychlování cyklu konzumu a spotřeby provádí s životním prostředím a nerostnými zdroji planety a se vztahy mezi vysávanými rozvojovými zeměmi a vyspělými tržními zeměmi žijícími na dluh, jaké z toho všeho plynou důsledky pro příští generace nechám na představivosti každého čtenáře.

Závěrem

Půjčka a dluh jsou jako jing a jang. Mají určitá pozitiva (některé jsem se pokusil ukázat výše), ale taky svá významná negativa. Ve skutečnosti v ekonomice působí na své nositele jako ekonomická tasemnice na drogově závislého gamblera. Lehko k nim přijde, ale těžko se jich zbavuje a dluhová kocovina pro celý ekonomický systém bývá doslova vražedná. (viz Řecko a jih Evropy).