Přání pro planetu Zemi

Ve vesmíru jsou jich prý milióny či miliardy… V naší Sluneční soustavě je jich odnedávna už jen 8 (poté co Pluto byl opět zařazen mezi planetky). Některé připomínají rozžhavenou kouli plazmatu či plynů, jiné pokrývá mrazivá kamenitá poušť. Jen na jediné z nich byl dosud prokázán život ve vyšších formách – na Zemi. Říkáme jí „naše“ a nikdo nepochybujeme o tom, že je jedinečná. Je modrá či zelená bez ohledu na naše politické názory a přesvědčení. Je naší kolébkou i hrobem, přes všechny společenské, sociální či rasové rozdíly minimálně tehdy jsme si na ni všichni rovni…

 

Každý rok si u příležitosti Vánoc a Nového roku navzájem přejeme vše nejlepší. Každý rok si dáváme předsevzetí, co v příštím roce dokážeme a čeho se naopak vyvarujeme. Neměli bychom ale zapomínat na to, že základním předpokladem realizace našich snů i přání je udržení života na naší stále ještě krásné planetě Zemi. Každý rok ji zasypáváme miliony tun chemikálií, znečišťujeme půdu a vodu, atmosféru a dokonce i blízký vesmír. Letošní rok vědci zkoumající životní prostředí shromáždili a prezentovali tolik alarmujících dokladů o ničení životního prostředí a globálních změnách na Zemi, že jim už nevěří jen blázen a náš prezident…


Na konci roku většinou také bilancujeme dosažené, povedené i nepovedené. Do svého “ohlédnutí“ bychom měli napříště zahrnovat nejen věci a jevy hmotné či osobní povahy. Každý z nás letos vyprodukoval několik set kilogramů odpadů, pro teplo domova, kanceláře či podniku spotřeboval mnoho tun paliv, použil kolem 130 l vody na den. Každý z nás ví kolik stromů za rok vykácel či požadoval vykácet, ale i to kolik jich naopak sám zasadil. Víme jak často používáme osobní automobil i veřejnou dopravu, jak při nákupu potřebných věcí a zboží podléháme lákadlu konzumu – jak velká je naše „ekologická stopa“, kterou jsme tu letos zanechali.

Zkusme si pro příští rok každý dát alespoň jedno předsevzetí dotýkající se pomoci naší planetě Zemi, našemu společnému životnímu prostředí. Planetu Zemi neničí jen jeden nerozumný Klaus, stejně tak ji ale nezachrání jediný Albert Gore… Ta práce zbude jako vždy na nás – na sedm miliard obyčejných lidí…

Něco pro planetu i přírodu (a tedy i pro sebe a pro své děti) ale můžeme udělat nejen každý rok, ale doslova každý jeho jednotlivý den. Mnozí přední vědci varují, že máme už jen nemnoho času na to, abychom zabránili nejhoršímu – postupné nezvratné a nezastavitelné zkáze života na této Zemi. Proto každý náš čin bychom měli v příštích letech hodnotit nejen podle jeho finanční ziskovosti či ztrátovosti, ale zejména podle toho zda bude mít v blízké budoucnosti (či okamžitě) příznivý vliv na krajinu, přírodu a životní prostředí.

Právě malá města a venkov nezatížené závažnými problémy civilizace jsou těmi, kdo by v této věci mohly jako první – a hrdě – „vztyčit vlajku“ pro záchranu zázraku života. To je náš společný úkol, společná zodpovědnost, a mělo by to být i naším společně sdíleným předsevzetím pro celý rok 2013 i ty následující.

Jako memento z minulosti připojuji krátkou báseň bývalé spolupracovnice, kterou napsala v zoufalství urputného boje našeho občanského sdružení proti popovodňové kanalizací Jesenických řek v r. 1998 a následujících.

Přál bych planetě Zemi i nám všem, aby důvodů pro psaní podobných krásných, ale smutných básní bylo méně a méně.



Země = země = ze mě


Mámo, kde jsi?

Chodím teď sama městem.

Pláčeš mámo?

Či jen tak plýtváš deštěm?

Šeptáš mámo?

Či dáváš moudré rady?

Křičíš mámo?

Bojíš se naší zrady?


Chápu, mámo.

Tvá ústa zase kácí.

Zmlklas mámo?

Tvůj hlas se rychle ztrácí.

Nediv se, mámo.

Jen sebe milujeme.

Počkej mámo!

I Tebe zahrneme

betonem…

Radomíra Ponczová, 1998

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments