O zmrtvýchstání Marxe očima neekonoma 2

V r. 1848 ve svém památném dílku Manifest komunistické strany, které obletělo svět a stalo se strašákem kapitalismu a katalyzátorem některých sociálních změn, napsal Karel Marx v kapitole "Buržuové a proletáři" toto: 


"…Dosavadní feudální nebo cechovní způsob průmyslové výroby nestačil už poptávce, rostoucí zároveň s novými trhy. Jeho místo zaujala manufaktura. Cechovní mistři byli vytlačeni průmyslovým středním stavem; dělba práce mezi různými korporacemi ustoupila dělbě práce přímo v jednotlivé dílně. Ale trhy stále rostly, poptávka stále stoupala. Ani manufaktura už nestačila. Tu pára a stroje provedly revoluci v průmyslové výrobě. Namísto manufaktury nastoupil moderní velký průmysl, namísto průmyslového středního stavu nastoupili průmysloví milionáři, velitelé celých průmyslových armád, moderní buržoové.


Velký průmysl vytvořil světový trh, připravený objevením Ameriky. Světový trh vyvolal nesmírný rozvoj obchodu, mořeplavby a pozemních komunikací. To působilo zpětně na rozšíření průmyslu a tou měrou, jak rostl průmysl, obchod, mořeplavba a železnice, rozvíjela se i buržoazie, rozmnožovala své kapitály a zatlačovala do pozadí všechny třídy dochované ze středověku. Vidíme tedy, jak sama novodobá buržoazie je produktem dlouhého vývojového procesu, řady převratů ve způsobu výroby a směny…


Každý z těchto stupňů vývoje buržoazie byl provázen odpovídajícím politickým pokrokem. Buržoazie, za panství feudálních pánů utlačovaný stav, v komuně ozbrojené a samosprávné sdružení, zde nezávislá městská republika, tam třetí poplatný stav monarchie, pak za dob manufaktury protiváha šlechty ve stavovské nebo absolutní monarchii, hlavní základ velikých monarchií vůbec, si konečně po vytvoření velkého průmyslu a světového trhu vybojovala v moderním zastupitelském státě výhradní politické panství. Moderní státní moc je jen výborem, který spravuje společné záležitosti celé buržoazní třídy.


Buržoazie sehrála v dějinách neobyčejně revoluční úlohu.


Kde se buržoazie zmocnila panství, tam zničila všechny feudální, patriarchální, idylické poměry. Bezohledně zpřetrhala pestré feudální svazky, poutající člověka k jeho přirozenému představenému, a neponechala mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné "placení hotovými". Utopila v ledové vodě sobecké vypočítavosti posvátnou bázeň náboženského vytržení, rytířského nadšení a šosácké sentimentality. Proměnila osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetně propůjčených a řádně nabytých svobod postavila jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu. Zkrátka, vykořisťování zastřené náboženskými a politickými iluzemi nahradila vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným.


Buržoazie zbavila všechny dosud ctihodné a s posvátným ostychem uctívané obory činnosti jejich svatozáře. Proměnila lékaře, právníka, pátera, básníka a muže vědy ve své placené námezdní pracovníky. Buržoazie strhla z rodinných vztahů jejich dojemně sentimentální závoj a převedla je na vztahy ryze peněžní…

  

Buržoazie nemůže existovat, aniž stále vyvolává převraty ve výrobních nástrojích, aniž tedy revolucionuje výrobní vztahy, a tím i všechny společenské vztahy. První podmínkou existence všech dřívějších průmyslových tříd bylo naproti tomu nezměněné zachování starého způsobu výroby. Buržoazní epocha se od všech ostatních epoch odlišuje neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zakořeněné vztahy se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dřív než mohou zkostnatět. Všechno stavovské a ustálené valem mizí, všechno posvátné je znesvěcováno a lidé jsou nakonec donuceni podívat se na své životní postavení, na své vzájemné vztahy střízlivýma očima.


Potřeba stále více rozšiřovat odbytiště pro své výrobky štve buržoazii po celé zeměkouli. Všude se musí ukazovat, všude zahnízdit, všude navazovat spojení.


Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou. K veliké žalosti reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou denně dál ničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilizované národy životní otázkou, takovými odvětvími, která už nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejich tovární výrobky se spotřebovávají nejen ve vlastní zemi, nýbrž zároveň ve všech světadílech. Místo starých potřeb, uspokojovaných výrobky vlastní země, vznikají nové potřeby, jejichž uspokojení si vyžaduje výrobky nejvzdálenějších zemí a podnebních pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná závislost národů na sobě navzájem. A to jak v materiální, tak v duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným majetkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur se vytváří světová literatura.


Rychlým zdokonalováním všech výrobních nástrojů a nesmírně usnadněnou dopravou strhává buržoazie všechny národy, i nejbarbarštější, na dráhu civilizace. Levné ceny jejího zboží jsou těžké dělostřelectvo, jímž srovnává se zemí všechny čínské zdi, jímž donucuje ke kapitulaci nejzarytější nenávist barbarům k cizincům. Nutí všechny národy, aby přijaly buržoazní způsob výroby, nechtějí-li zaniknout; nutí je, aby u sebe doma zaváděly takzvanou civilizaci, tj. aby se staly buržoy. Zkrátka, tvoří si svět podle svého obrazu.


Buržoazie podrobila venkov panství měst. Vybudovala ohromná města, zvýšila značně počet městského obyvatelstva proti venkovskému a vymanila tak znanou část obyvatelstva z tuposti venkovského života. Jako učinila venkov závislým na městech, učinila i barbarské i polobarbarské země závislými na zemích civilizovaných, rolnické národy na národech buržoazních, Východ na Západu.


Buržoazie stále víc odstraňuje roztříštěnost výrobních prostředků, majetku i obyvatelstva. Nahromadila obyvatelstvo na jednom místě, zcentralizovala výrobní prostředky a soustředila majetek v rukou několika málo lidí. Nutným důsledkem toho byla politická centralizace. Nezávislé, takřka jen svazky spojenectví spjaté provincie s různými zájmy, zákony vládami a cly byly stmeleny v jeden národ s jednou vládou, s jedním zákonodárstvím, s jedním národním třídním zájmem, s jedinou celní hranicí.


Buržoazie vytvořila během sotva jednoho století svého třídního panství hromadnější a obrovitější výrobní síly než všechny dřívější generace dohromady. Podmanění přírodních sil, strojová výroba, použití chemie v průmyslu a zemědělství, paroplavba, železnice, elektrické telegrafy, obdělání celých světadílů, usplavnění řek, masy obyvatelstva jako ze země vydupané – které z minulých století tušilo, že v lůně společenské práce dřímají takové výrobní síly.


Viděli jsme tedy: výrobní a směnné prostředky, na jejichž základě se vyvinula buržoazie, byly vytvořeny ve feudální společnosti. Na jistém stupni vývoje těchto výrobních a směnných prostředků neodpovídaly už poměry, za nichž feudální společnost vyráběla a směňovala, feudální organizace zemědělství a manufaktury, zkrátka feudální vlastnické vztahy vyvinutým už výrobním silám. Brzdily výrobu, místo aby ji podporovaly. Staly se jejími okovy. Musely být rozbity, a byly rozbity.Vystřídala je svobodná konkurence se společenským a politickým zřízením sobě přiměřeným, s ekonomickým a politickým panstvím buržoazní třídy.


Před našimi zraky se odehrává podobný pohyb. Svými buržoazními výrobními a směnnými vztahy, buržoazními vlastnickými vztahy vykouzlila moderní buržoazní společnost tak mohutné výrobní a směnné prostředky, že se podobá čaroději, který už není s to zvládnout podzemní mocnosti, jež vyvolal v život. Dějiny průmyslu a obchodu jsou už po několik desetiletí jen dějinami vzpoury, moderních výrobních sil proti moderním výrobním vztahům, proti vlastnickým vztahům, které jsou podmínkou existence buržoazie a jejího panství. Stačí poukázat na obchodní krize, které se periodicky opakují a stále nebezpečněji ohrožují existenci celé buržoazní společnosti. Za obchodních krizí se pokaždé ničí velká část nejen vyrobených produktů, nýbrž i vytvořených už výrobních sil. Za těchto krizí propuká společenská epidemie, která by se všem dřívějším epochám zdála nesmyslná – epidemie nadvýroby. Společnost je pojednou vržena zpět do stavu dočasného barbarství; zdá se, že ji hladomor a všeobecná vyhlazovací válka připravily o všechny životní prostředky; zdá se, že průmysl a obchod jsou zničeny, a proč? Protože společnost má příliš mnoho civilizace, příliš mnoho životních prostředků, příliš mnoho průmyslu, příliš mnoho obchodu. Výrobní síly, které má k dispozici, neslouží už rozvoji buržoazních vlastnických vztahů; naopak, zmohutněly příliš pro tyto vztahy, které se stávají jejich brzdou; a jakmile začnou tyto překážky zdolávat, uvádějí celou buržoazní společnost do nepořádku, ohrožují existenci buržoazního vlastnictví. Buržoazní vztahy se staly tak těsnými, že už nepojmou bohatství, které vytvořily. – Čím překonává buržoazie krize? Jednak vynuceným ničením celé masy výrobních sil, jednak dobýváním nových trhů a důkladnějším využitím starých. Čím tedy? Tím, že připravuje všestrannější a mohutnější krize a že zmenšuje prostředky, jak krizím čelit. Zbraně, jimiž buržoazie porazila feudalismus, se nyní obracejí proti ní samé…"


Takto postihl zhruba před 164- ti lety jeden z nejgeniálnějších myslitelů podstatu kapitalismu.


Jak píše ve svém článku na blozích Aktuálně.cz ekonom Štěpán Pírko "…ruský ekonom Kondratěv již na počátku 20. století dospěl k závěru, že každá ekonomika prochází jako příroda fázemi, které se opakují. Nazval je jaro, léto, podzim a zima. Jeden cyklus trvá obvykle 50 až 60 let. Studoval vývoj cen surovin, mezd, zboží, úroků či obchodu od roku 1798. Je pozoruhodné, že od konce druhé světové války, kdy byla nastartována současná vlna, vývoj probíhá téměř přesně podle scénáře, který napsal již v roce 1920. (Pozn. autora: Revoluční rok 1848 jako odraz destrukční = depresivní fáze kapitalismu, 1. světová válka a její dozvuky ve 2. světové válce)


Jaro představuje znovuoživení ekonomiky, které přichází po ekonomické depresi. Akcie rostou z velmi nízkých úrovní, nezaměstnanost klesá a pozvolna se obnovuje spotřebitelská a podnikatelská důvěra, po období poklesu se ceny stabilizují a začínají mírně růst. Inflace je však velmi nízká. V současném cyklu tomuto období odpovídá poválečný stav od roku 1946 až do roku 1966. Léto je období, kdy ekonomika nastartuje na plné obrátky a také se dostaví inflace. Prudce rostou ceny nemovitostí, zlata a komodit a s tím rostou i úrokové sazby. Začíná se tvořit dluh. Akciové trhy nijak výrazně nerostou. Tomuto období odpovídá vývoj od roku 1966 až do roku 1981, kdy dosáhla inflace a úrokové míry maxima, stejně jako ceny zlata. Akcie stagnovaly. Podzim je ve znamení boje s inflací. Inflace klesá, úrokové míry klesají, akciovému trhu se mimořádně daří a i dluhopisy rostou, naopak ceny komodit klesají. Dluhy se zvýší do neudržitelné výše. Akciové trhy prudce vzrostou a pak dojde ke krachu. 

Podzimu přesně odpovídá vývoj od roku 1981 do roku 2000. Šéf amerického Fedu Paul Volcker vyhrál bitvu s inflací. Ceny komodit do roku 1999 klesly na nejnižší úrovně za mnoho desetiletí. Investování do akcií a dluhopisů zaznamenalo velký úspěch. Naopak dluhy narostly na enormní úrovně. Většina z nás (míněno finančních investorů a burzovních spekulantů – poznámka autora) tedy v posledních desetiletích prožila období, které bylo pro investování nejpříjemnější: akciové i dluhopisové trhy rostly. Problémem je, že většina současných investorů zná pouze toto investiční prostředí – období podzimu – a považuje je za normální. 

Tito investoři budou nemile překvapeni až zjistí, že existuje také zima. Účelem zimy je odstranit dluhy, které se dlouhodobě nahromadily. K tomu dochází bankroty firem a devalvací měn. Zimu charakterizuje pokles cen, spotřebitelské a podnikatelské důvěry, neschopnost splácet dluhy, bankroty a ekonomický útlum, dochází k odklonu od papírových peněz ke zlatu, objevují se měnové krize, úrokové sazby prudce letí vzhůru, možnost úvěrů je velmi omezena, nezaměstnanost roste. Toto období bylo zahájeno v roce 2000, kdy došlo ke kolapsu bubliny na americkém akciovém trhu. Důkazy o projevech zimy není v posledních měsících nouze. Předchozí zima nastala krachem na burze v roce 1929 a přešla v největší světovou hospodářskou recesi. Akciový trh ztratil většinu ze své hodnoty.



Ještě podrobněji rozčleňuje a charakterizuje jednotlivé fáze ekonomického cyklu kapitalismu americký ekonom Hacket ve své "dlouhé vlně"

Zajímavý dlouhodobý pohled na současné dění poskytuje i studie dlouhodobých ekonomických cyklů amerického ekonoma a historika Davida Hacketta Fishera, autora knihy „The Great Wave“. Autor dospěl k závěru, že „všechny dlouhé vlny měly mnoho společných vlastností. Všechny měly stejnou strukturu vln. Měly tendenci postupně procházet podobnými etapami s podobným vývojem mezd, nájmů či úrokových sazeb“. Podle autora se důležité vzestupy a pády v historii lidstva odehrávaly v tomto sledu:

1. Všeobecná ekonomická prosperita
2. Růst porodnosti, zvyšování počtu obyvatel
3. Roste poptávka po životních potřebách
4. Poptávka převýší nabídku
5. Ceny rostou
6. Ne všechny ceny rostou současně
7. Ceny energií, potravin, bydlení a surovin rostou
8. Ceny energií rostou mnohem rychleji než ostatní komodity
9. Ceny zboží rostou pomaleji a ceny komodit zrychlují růst
10. Peněžní inflace začíná
11. Devalvace měn ve velkém rozsahu
12. Masivní deficity vládních rozpočtů
13. Rostoucí rozdíl mezi výnosem z kapitálu a z práce
14. Rostoucí nerovnoměrnost bohatství a sociální nepokoje
15. Válka


Ekonomikou kapitalismu se zaobírala a zaobírá po celou dobu jeho existence celá armáda ekonomů a filosofů. Vědomi si cyklického vývoje systému, mnozí pomarxističtí vědátoři  hledají způsoby jak zajistit dlouhodobou fázi vzestupu a konjunktury a minimalizovat fázi útlumu a deprese. 


K nejvýznamnějším z nich patřili Hayek – propagátor čistého liberalismu  a svobody – zejména svobody a léčivé ruky konkurence v podnikání  bez regulací (zde nutno říct, že nic takového v kapitalismu se nemůže  dlouhodobě udržet a fungovat kvůli přirozenému sklonu kapitálu ke koncentraci a utváření monopolů a kartelových dohod, které jsou v přímém protikladu k neomezené svobodě podnikání.


Jiným významným ekonomem, jehož vliv byl největší především v období po světové hospodářské krizi a 2. světové válce byl J. M. Keynes. Tento hlásal potřebu státních zásahů a regulací v kapitalistické  ekonomice, t.j.  utvořit ve státních financích pro systém finanční a kapitálový polštář v období hojnosti a jeho postupné promyšlené rozpouštění  v obdobích útlumu k podpoře koupěschopné poptávky a udržení ekonomické dynamiky. Tento proud přirozeně naráží na vážné překážky plynoucí z neustálých technických inovací, které za kapitalismu postupně vytěsňují z ekonomického procesu stále víc práceschopné a koupěschopné  populace a globalizaci, ke které kapitalismus vede neustálé hledání konkurenční výhody, minimalizace nákladů a maximalizace zisků. Ekonomická praxe ukazuje, že ani tento směr není za kapitalismu dlouhodobě udržitelný.


Celá další velká skupina ekonomů hledá spásu v nejrůznějších finančních kouzlech s úrokovými, případně daňovými sazbami. Zcela novátorsky se v ekonomice projevila snaha prodloužit "období všeobecného blahobytu" životem na dluh – u Fukuyamy vyústilo dokonce k optimistickým konstatováním o konci dějin a věčnosti kapitalistického perpeta mobile.  Dlužno říct, že doposud žádnému z těchto ekonomů a jimi prosazovaných směrů, byť mnozí se stali držiteli Nobelovy cenu za ekonomii a jiných prestižních ocenění, se žádný průlom a dosažení kýženého cíle nepovedlo dosáhnout. Průběh vývoje kapitalismu se stále drží schematu, který tak brilantně již v "dřevních" dobách kapitalismu objasnil často osmívaný, zatracovaný a málem již na myšlenkovou "skládku" odložený Karel Marx.


Poznámka: Prostý pohled do encyklopedie  stačí k pronesení konstatování, že války jsou integrální a neodmyslitelnou součástí kapitalistického společensko ekonomického modelu. Byly tady před vznikem tzv. reálsocialistického experimentu a jsou zde přítomny i po jeho zániku. Myslím, že se moc nespletu, když řeknu, že se počet válek ve dvacátém století oproti století předcházejícímu zněkolikanásobil (podle mého skromného odhadu víc než zečtyřnásobil)  nehledě na počty obětí.


Nakonec obligátní otázka: Na jakém stupni Hacketovy stupnice ekonomického cyklu kapitalismu se nyní asi svět nachází? Nejde náhodou o práh gigantické destrukce, který se v závěru každé dlouhé vlny projevuje nárůstem sociálního napětí a násilí ve formě občanských anebo mezistátních válek, potažmo revolučních vření?

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky