Právo Izraele nebýt kritizován

Izrael se po nedávné válce v Gaze snaží, aby mezinárodní společenství bojkotovalo konferenci, která je plánována na 20. až 24. duben ve švýcarské Ženevě. Konference má zhodnotit pokrok při naplňování cílů vytyčených Světovou konferencí proti rasismu, rasové diskriminaci, xenofobii a dalším projevům diskriminace (WCAR), jež se konala v jihoafrickém Durbanu v roce 2001.

Výbor OSN pro lidská práva má na fóru usilovat „o efektivní a souhrnnou realizaci“ závěrů a doporučení WCAR, a pokračovat tak ve svém „globálním úsilí o úplné vymýcení rasismu“. Ačkoli bylo v zápase za vymýcení rasismu od durbanské konference dosaženo jen malého nebo vůbec žádného pokroku, událost plánovaná na příští měsíc už stačila podnítit ostré politické rozmíšky.

Celých pět měsíců před jejím zahájením Izrael oznámil, že ji bude bojkotovat z obav, že by její účastníci mohli Tel Aviv kritizovat. Nejprve se k němu z týchž důvodů připojila Kanada, potom i Itálie. Koncem února se kvůli výhradám vůči návrhu závěrečného komuniké přidala také Obamova administrativa a v půli března pak Austrálie pohrozila, že se konference nezúčastní, pokud z návrhu závěrečné proklamace nebudou vyškrtnuty údajné „protižidovské, antisemitské tirády“. Nizozemsko a Francie zatím žádné výhrůžky nevyslovily, nicméně český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, jehož vláda aktuálně předsedá Evropské unii, prohlásil, že ministři zahraničí EU vůči „směřování podkladů připravovaných“ v Ženevě chovají skepsi. Podle něj na straně Evropské unie panuje „silná tendence zrušit svou účast“ na konferenci, pokud nebude znění závěrečného komuniké zrevidováno.

V kontroverzním návrhu závěrečné proklamace se říká, že politika Izraele na okupovaných palestinských územích je „porušováním mezinárodních lidských práv, zločinem proti lidskosti a novodobou formou apartheidu“. Izraelská politika je pak charakterizována jako „vážná hrozba pro mezinárodní mír a bezpečnost“ a jako neslučitelná s „elementárními principy mezinárodně uznávaných lidských práv“. Návrh rovněž vyjadřuje „hlubokou obavu“ ohledně izraelské „rasové diskriminace palestinského národa a syrských občanů žijících na okupovaných Golanských výšinách, jakož i dalších obyvatel okupovaných arabských teritorií“. Izrael údajně uplatňuje vůči palestinskému lidu politiku kolektivní viny a uchyluje se k „mučení, ekonomické blokádě, masivnímu omezování volného pohybu a svévolnému izolování jím ovládaných teritorií“.

Nic dobrého
Izrael je dále obviňován z uplatňování „politiky okupace za účelem zřizování vlastních osad a z přijímání zákonů založených na rasové diskriminaci s cílem prodlužovat držení okupovaných území“. Návrh končí výzvou k mezinárodnímu společenství, aby se zasadilo o ochranu palestinského lidu proti „rasistické“ politice Izraele.

Není divu, že se Izrael a proizraelské skupiny durdí. Jejich obranou je kritika navrhovaného textu, přičemž konferenci označují za snahu „izolovat Izrael“. Tvrdí, že se obvinění nezakládají na pravdě a že jsou do návrhu zahrnuta jen na nátlak arabských a islámských zemí. To je postup důvěrně známý. Kritizovat Izrael znamená říkat si o nařčení z antisemitismu. Na dotvrzení svých výhrad kritici durbanského procesu zdůrazňují, že za předsedu přípravné komise konference byla zvolena Libye, za jejího místopředsedu Kuba a že Írán je členem jejího organizačního výboru. Ronald Lauder, prezident Světového židovského kongresu, se vyjádřil jednoznačně: „Z konference, jejíž agendu diktují Libye, Írán, Pákistán a Sýrie, nemůže zajisté vzejít nic dobrého.“

Jinými slovy, tyto státy by měly být vyloučeny z OSN, aby nevznikalo nebezpečí, že by mohly být zvoleny k dohledu nad průběhem fóra, které nemá Izrael pod kontrolou a Washington nemůže vetovat. To je skutečná podstata hysterických reakcí na ženevskou konferenci: měla to být událost, na níž bude na rozdíl od reálného světa ovládaného dvojím metrem se všemi členskými státy OSN nakládáno jako se sobě rovnými.

Izrael se cítil být dotčen už durbanskou konferencí z roku 2001. Sice se mu podařilo odstranit ze závěrečného komuniké veškeré zmínky o sobě, mezinárodní fórum nevládních organizací se tak snadno umlčet nedalo. Vydalo razantně formulovanou deklaraci, která srovnávala sionismus s rasismem. Rovněž charakterizovalo izraelskou okupaci palestinských území jako „specifickou odrůdu apartheidu“ a obvinilo Izrael ze spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Byla to patrně zatím nejhlasitější kritika mezinárodního společenství na adresu izraelské politiky vůči Palestincům.

S touto nedávnou zkušeností na paměti nyní Izrael a proizraelské lobbistické skupiny líčí následnou konferenci jako shromáždění teroristických sympatizantů. Hrozby evropských vlád, že budou událost bojkotovat, vytvářejí velice odlišnou atmosféru od té, která vedla k durbanské konferenci, říká Bahíeddín Hasan, ředitel káhirského Centra pro lidská práva, jež se účastnilo durbanského fóra nevládních organizací. „Tehdy panovaly vůči palestinské otázce a intifádě palestinského lidu větší sympatie,“ říká. „Pak ale přišlo 11. září a značná část těchto sympatií se vytratila.“

Globální projevy solidarity s Palestinci během nedávné dvaadvacetidenní izraelské ofenzívy v Gaze naznačují, že se postoje veřejného mínění opět obracejí. Nemůže být pochyb o tom, že poté, co Amnesty International a úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva obvinily Izrael ze spáchání válečných zločinů, čelí židovský stát vážné krizi svého mediálního obrazu.

Proto návrh závěrečného provolání pokračování durbanské konference nejspíš skončí jako oslabená verze závěrečného komuniké z roku 2001. Nebudou zde zmínky o izraelských zvěrstvech na okupovaných územích, žádné zmínky o bílém fosforu, který spéká maso a mění kosti na uhel, protože popisovat, co se stalo a co se stále děje, je pokládáno za antisemitismus.