Pražský primátor jako symbol chorobné doby

Dojde-li k takové události, že ne ten nejposlednější hlupák v nálevně čtvrté cenové kategorie, ale vysokoškolský vzdělaný člověk a dokonce i jeden z prvních pražských občanů, a to přímo primátor města Prahy vyřkne tak do nebes volající šílenost, že Praha se osvobodila sama a že tudíž nikoho jiného a nic jiného k tomu nepotřebovala, pak jde o událost, kterou není dobré odbýt jen několika kritickými články na internetu a dál si jí už nevšímat.

Proč ne? Protože v té větě se jako svět v kapce vody obráží celá pomatenost a absurdita našeho současného světa. Je to jednotlivost odhalující chorobnost epochy, jíž jsme živými svědky. Epochy, v niž se slov ujímají hlupáci a další hlupáci oněm řečnícím hlupákům naslouchají, a na jejich tvářích nenajdete známky jejich uvědomění si toho, že naslouchají hlupákům. Mají na tvářích klid, který jako by říkal: Žijeme v pomatené době, tak jakým jiným projevům než pomateným máme možnost naslouchat?

A tak mlčí, nechají slabomyslného dopovědět to své a nevolají záchrannou službu, aby si šíleného primátora, premiéra či ministra zahraničí odvezla do ústavu. Naopak, řečníkovi za jeho výkon zatleskají, a pak jdou domů, stísnění sice vědomím, že úplně v pořádku tenhle svět, tahle doba  a ani tenhle primátor nejsou, ale říkají si proč by zrovna oni měli na ten nepořádek poukazovat? Vždyť přece tohle, co řekl pražský primátor, se zase tak daleko nevymyká z toho, co je dnes slyšet a vidět nejen u nás, ale po celém světě.

Cožpak už uvrhli do vězení novináře Kundru z Respektu za jeho krvák o ruském agentovi, který  přijel do Prahy s jedem ricinem, určeným na otravu tří pražských lokálních politiků? Cožpak redaktor Moravec, s tváří do maxima vážnou až zachmuřenou nežádal účastníky své proslavené OVM, aby k tomuto zločinu pronesli svůj nejkritičtější odsudek? Cožpak už vsadili do blázince ty politizující historiky, kteří nám oznamují, že 2. světová válka vůbec, a to ani v nejmenším, nevznikla útokem Německa na Polsko, ale uzavřením paktu Molotov-Ribbentrop? Cožpak se zdravotní bratři v Německu vrhli na Merkelovou, když zvala islamisty do Evropy a vykřikovala: My to zvládnem? Cožpak brali do ústavu britskou premiérku Mayovou do ústavu, když obvinila Rusko z otravy agenta  Skripala a jeho dcery jedem novičokem – a dnes nevysloví slabiku údivu nad tím, že se oba, třebaže z údajné otravy vyléčeni, nejspíš už na věčnost ztratili ze světa? Cožpak upozornil někdo z oficiálních lidí na to, že plynový útok, údajně spáchaný syrskou armádou v městě Dúmá, o kterém se s divokým rámusem zmiňovala média od  Tokia po New York, se vůbec nestal? Cožpak nějaký oficiální list či televize vyslovily svůj údiv nad tím, jak mohla dvě letadla zbořit 11. září 2001 v New Yorku hned tři mrakodrapy? Nebo jak mohl Bin Ládin po své samotnými  Američany oznámené smrti žít ještě dalších deset let, a to jenom proto, aby se na kohosi význačného a bohatého dalo svést vedení saúdského komanda, které to zboření údajně zařídilo? Či jak a proč se stalo, že se ze sejfu NASA ztratil jejich originální film o výstupu amerických kosmonautů na půdu Měsíce?

Další příklady nepříčetnosti našeho času si už každý doplní sám. A tak zbývá už jen odpovědět na tuto otázku: Odkud se tohle světová pomatenost bere, kde či v čem se nalézá její hlavní zdroj a z jakých tajemných pramenů své lži čerpá?

Pokusím se na tu otázku odpovědět. Je to jednoduché. Jde o jev, který vzniká, kdykoli se kdokoli pokouší proměnit lež v pravdu. Je to jako v životě manželském. Víte, jaké nesmysly ze sebe dokáže vyblekotat manžel, přistižený manželkou s cizí ženou tzv. in flagranti?

Že nevíte, či si tu situaci raději ani nepokoušíte představit?

Tak si přečtěte dnešní noviny a poslechněte dnešní televizní zprávy.

Hned budete  doma.