Prekarizace práce – bič boží?

Březen 19, 2013


Při slově švarcsystém leckterému ze zaměstnanců vstávají hrůzou vlasy na hlavě. O mnoho horší je to však v souvislosti s výrazem prekarizace práce, který obchází Evropou jako strašák zaměstnanců. O co se vlastně jedná, jsme se zeptali JUDr. Víta SAMKA, vedoucího právního a sociálně-ekonomického oddělení ČMKOS.

 

Jednoduše řečeno se jedná o nahrazování plnohodnotného pracovního poměru atypickým jednorázovým nákupem služby, různými částečnými úvazky a dohodami o provedení práce. Ve stručnosti odpovídá prekarizace práce radikálnímu systémovému zhoršení životních a pracovních podmínek zaměstnanců a lidí práce. Takovýto člověk nemá řádnou smlouvu ani právní ochranu a neustále nad ním visí Damoklův meč vyhazovu bez udání důvodu. V šachu ho drží obligátní věta o tom, že na jeho místo stojí ve frontě na pracáku desítky jiných. O nějakých finančních kompenzacích či odstupném si při výpovědi může nechat jen zdát. Mezi charakteristiky prekarizace je navíc možné zařadit i zhoršující se standardy bezpečnosti práce, omezování systému sociální ochrany, obtížně dostupnou zdravotní péči a v neposlední řadě i zhoršení pozice dětí takto „zaměstnaných osob“ ve školství.

 

Prekarizace tedy znamená nahrazování plnohodnotných pracovních míst různými částečnými úvazky a plnohodnotného zaměstnaneckého poměru obchodním vztahem – nákupem potřebného výkonu či výstupu od živnostníka. Je tomu tak?

Není to však totéž jako outsourcing, protože prekarizace nezahrnuje nákup služeb od specializovaných firem, ale právě jen od „nedobrovolných“ živnostníků čili v českém úředním žargonu od osob samostatně výdělečně činných, kterým byla tato pozice vnucena. Není to ani jen tzv. švarcsystém, protože součástí jsou také částečné a dočasné úvazky – což je takový pracovní poměr, u něhož se zhoršujícím postavením a ochranou zaměstnance prekarizace projevuje jeho zneplnohodnotněním, a to různými způsoby. Pro takovou práci se v cizích jazycích užívá označení „prekérní“, které ale v češtině nemá adekvátní ekvivalent.

 

Můžete nám vysvětlit, v čem spočívá nevýhodnost tohoto systému? Proč není pracovní poměr plnohodnotný?

Oproti tradičnímu pracovnímu poměru na dobu neurčitou s plným úvazkem poskytuje prekérní práce mnohem méně bezpečí a stability, obvykle nižší příjem (v této souvislosti je nutné připomenout fakt, že tam, kde působí odbory a je uzavřena kolektivní smlouva, zaměstnanci berou řádově o několik tisíc korun více než jinde) a prakticky žádné zaměstnanecké benefity, často nevýhodné rozvržení pracovní doby apod. Další důležitou nevýhodou atypických zaměstnání pro společnost či systémy všeobecného důchodového pojištění je snížení celkových odvodů do tohoto systému. To prohlubuje problémy způsobené tomuto systému demografickým vývojem.

 

Nová chudoba má podobu pracující chudoby. Člověk sice práci má, její dočasný charakter a mizerná odměna za ni mu však neumožňuje vymanit se z bídy.

(Jan Keller)

 

Slovy profesora Jana Kellera, který před tímto jevem varuje, se jedná o nástroj nežádoucí diferenciace společnosti. Funguje jako jednosměrná lávka přes příkop mezi sociálními světy středních vrstev a deklasovaných. Jak se dá prekarizaci práce předcházet, nebo jak ji systémově kompenzovat?

Loňský celostátní odborový neklid i listopadová demonstrace odborů a občanských iniciativ v Praze naznačují cestu a je třeba je brát nejenom jako vyslovení nedůvěry Nečasově vládě, ale i jako projev odporu proti atypickému zaměstnávání. Problémem je mezinárodní situace na trhu práce, která se nepřestává zhoršovat nejenom v ČR. Hlavní problém vidím v nepříznivém globálním ekonomickém vývoji a ve snahách pravicových vlád o redukci sociálního státu. Pokud nedojde k radikálním změnám v boji za sociální stát, tak nic nezastaví náš vstup do éry, v níž berou za své představy o stabilním zaměstnání. Systémově kompenzovat atypickou práci nelze. To by ztratila svou podstatu ekonomických výhod pro zaměstnavatele, za kterou se skrývá okrádání řádně pracujícího člověka.

 

Znakem prekarizace je i fakt, že pracující jsou leckdy nuceni kumulovat pracovní úvazky či pracovat načerno, aby lidově řečeno vyžili. Často ale k zajištění slušného života domácností těchto osob nevede ani několik částečných úvazků (pokud je vůbec seženou).

Různé jednorázové práce či částečné úvazky nebo dohody o provedení pracovního výkonu též znamenají nižší výdělky, minimální přístup k rekvalifikaci a dalším zaměstnaneckým výhodám. A to už ani nehovoříme o stresu, přetížení a frustraci takovýchto „nájemných dělníků“. Jestliže člověk v minulosti řádně vystudoval, tak získal stálé místo a díky sociálnímu státu, kterému platil odvody, i vyžití a solidní životní úroveň v období nezaměstnanosti a důchodu. Naproti tomu se dnes většina nových pracovních míst v Evropě stává neplnohodnotnými. Kupříkladu v Holandsku je podíl atypicky zaměstnaných 45 procent, v Německu 35–40 procent. V České republice je to zatím asi 14 procent, ale již během tohoto roku se očekává radikální nárůst.

 

V této souvislosti lze hovořit o stále se zhoršující situaci v porušování odborových a zaměstnaneckých práv v ČR.

Pokračuje tak nepříznivý vývoj charakteristicky přezíravým přístupem současné koaliční vlády k této problematice. Její prioritou je rychlé provedení radikálních hospodářských a sociálních reforem bez ohledu na jakékoliv odlišné názory, postoje či protesty, práva zaměstnanců či odborová práva. Stát v daleko větší míře než dosud v rámci reforem, realizovaných současnou vládní koalicí, omezuje sociální i ekonomická práva zaměstnanců. Tlak na práva zaměstnanců se stupňuje i ze strany zaměstnavatelů, kteří stále častěji zneužívají strachu a obav zaměstnanců ze ztráty zaměstnání v jejich neprospěch jak v oblasti odměňování, tak v oblasti pracovních podmínek, kdy jsou mj. tlačeni k již diskutované prekarizaci práce.

 

Jaké jsou typické příklady porušování práv lidí práce?

K jejich výčtu by nám nestačily prsty obou rukou. Jako první bych jmenoval obcházení závislé práce, kdy zaměstnavatelé nutí zaměstnance i přes zpřísněný postih ze strany státu ukončit pracovní poměr a pořídit si živnostenské oprávnění s tím, že s nimi nadále budou spolupracovat v rámci „obchodní činnosti“ vykonávané těmito zaměstnanci v rámci statutu osoby samostatně výdělečné činné (švarcsystém). O atypickém zaměstnání jsme hovořili. Nadále dochází k nerespektování maximálních limitů přesčasové práce zaměstnavatelem, nedodržování přestávek v práci a dob odpočinku, v odměňování je běžná protiprávní praxe řady zaměstnavatelů spočívající v neplacení přesčasů, zákonných příplatků i nerespektování nejnižších úrovní zaručené mzdy a podobně. Problém je leckde i v kolektivním vyjednávání. Poměrně časté jsou případy neposkytování součinnosti ze strany zaměstnavatele, odmítání, popřípadě bezdůvodné prodlužování vyjednávání atd. V neposlední řadě můžeme hovořit i o ohrožené svobodě odborového sdružování na pracovištích a diskriminačních snahách některých zaměstnavatelů z důvodů členství v odborech či výkonu odborové funkce. Musím ale zmínit i problematiku tzv. rovného zacházení, kdy přetrvává diskriminace žen v odměňování za stejnou práci ve většině odvětví, stejně jako pokračující praxi diskriminace agenturních zaměstnanců, popř. zaměstnanců vykonávajících práci v jiných formách prekérních pracovněprávních vztahů, v oblasti pracovních podmínek a odměňování, a to ve srovnání s kmenovými zaměstnanci vykonávajícími srovnatelnou práci.

 

O některých konkrétních případech jsme v Sondách psali, kupříkladu v posledním loňském čísle o porušování odborových práv zaměstnanců Francouzského institutu v Praze. I přesto, že se pozitivně zvýšilo vnímání odborů ze strany veřejnosti (s akcemi odborů vyjadřuje souhlas asi 60 až 70 procent obyvatel), je podle vašich slov obtížné prosazování práv pracujících a ochrana před jejich porušováním.

Klíčovým problémem se ukazuje být zejména zvyšující se strach poškozených zaměstnanců upozornit na svůj případ prostřednictvím odborů, tj. zveřejnit svůj případ, a to i v médiích, ve zprávách a informacích poskytovaných nadnárodním institucím, které se zabývají porušováním zaměstnaneckých a odborových práv. Poškození zaměstnanci většinou souhlasí nanejvýš s obecným uvedením typu porušení svých práv, ale vyžadují zachování své anonymity. Chce to kus osobní odvahy, o tom není sporu. Přejme si ji tedy v zájmu celé společnosti v novoročním předsevzetí roku 2013.

 

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments