Ve článku Ikarův let jsem na Outsidermedia ještě před druhým kolem přímé prezidentské volby o Jiřím Dienstbierovi napsal:
„Náš Ikar nedomyslel, že ohrožuje sociální demokracii sám, protože vítězství Schwarzenberga dodá pravici novu sílu a očekávané vítězství levice ve volbách příští rok se může rozplynout. A i ti středoleví, pro které byl Dienstbier optimem, spláčou, protože strana mu jeho vzlet asi zatrhne a on na březnovém sjezdu přijde o místopředsednictví.“
Stalo se.
Je mi to líto, protože zásadovost Dienstbiera je mezi politiky výjimečná, ovšem pro praktickou politiku nepoužitelná. To, že se v prvním kole prezidentských voleb vymezil proti Zemanovi, mělo smysl. Když ovšem sám skončil a do druhého kola postoupil jeden kandidát pravicový a jeden kandidát levicový, přestal myslet politicky. Nadále pokračoval v kritice Zemana a postavil se tak proti rozhodnutí vedení ČSSD podpořit ve druhém kole Zemana.
Pokud to hodlal zdůvodnit obavou, že vítězství Zemana ohrozí ČSSD, chyboval. Proč, to je zdůvodněno výše. Jsou pro to dva důkazy, jeden z voleb a druhý současný. Zeman zaznamenal převahu v celé republice s výjimkou Prahy. A Praha je baštou pravice, jen se její přízeň přelévá od Klause přes Topolánka k topákům. Na českém venkově tedy Zemana volili levicoví voliči – a pro ty byl Dienstbierův postoj nepřijatelný. Druhým důkazem Dienstbierova ukvapeného postoje je skutečnost, že se Zeman dostavil na sjezd ČSSD s olivovou ratolestí, takže se očekávané zmrskání jeho zrádců z prezidentské volby v roce 2003 nekonalo. A Zeman dokonce v projevu naznačil i možný smír vůči Dienstbierovi, když varoval, aby strana nezadupávala výraznější osobnosti. Dienstbiera nakonec sjezd přece jen zadupl a celkem nepochopitelně zvolil do vedení hejtmana Plzeňského kraje, který ve volbách prohrál s ODS, vedenou Pospíšilem.
Sázka na Dienstbiera jako prezidentského kandidáta ČSSD byla diskutabilní. Jeho kandidatura byla něco jako průzkum bojem. Skutečnou šanci neměl. Pokud se některé proudy v ČSSD zamýšlely Dienstbiera zbavit a doufaly, že ve volbách zcela propadne, nepovedlo se jim to. Jeho výsledek byl slušný, i když to byla jen pozice bramborová, kterou sportovci nemilují. Volily ho asi především levostředové vrstvy, které v něm viděly změnu a odklon od kmotrovské politiky, která v ČSSD také existuje, i když méně okatě, než tomu je v ODS.
Pak ovšem Dienstbier udělal kardinální chybu. Zapomněl na antickou poučku – kdybys mlčel, byl bys filosofem. V mezidobí do druhého kola měl poděkovat svým voličům, a když už se nedovedl natolik ovládnout, aby dokázal spolu s vedením vyslovit podporu Zemanovi, měl alespoň mlčet. Teď nese důsledek. A je to pro ČSSD škoda. Jeho voliči z levicově myslících středních vrstev ztratili svého representanta a budou až do voleb zvažovat, zda sociální demokracie pokrývá jejich politické představy. Lavírující Hašek a občasný okopávač kotníků svých „přátel“ Škromach, jim určitě neimponují.
Všichni víme, že nejméně za polovinou úspěšnosti ČSSD stojí naprostá neschopnost vládní koalice, její arogance, její vnitřní rozpory a ekonomická situace státu. Prezident Zeman jistě nevynechá jedinou příležitost, aby na to neupozorňoval. To bude veliká změna oproti předchozímu prezidentovi, pro kterého ve vládě byli třeba nejlepší ministři školství a který i případnou kritiku vlády formuloval tak, že to občany neburcovalo. To bude velká podpora pro opozici. A jak to Zeman na sjezdu řekl, ČSSD musí spoléhat jen na sebe. V období do voleb musí precizně formulovat vlastní program, hlavně jeho ekonomickou část. Je bezesporu, a i zahraniční pravicoví ekonomové to již říkají, že je nutná podpora investic, podpora vzdělání a ochrana sociálně slabých. Ale to bude něco stát. A proto nyní musí ČSSD vysvětlit, jak tu změnu ekonomicky zajistí. Volební vítězství nepřinese Škromach či urputný kritik vlády Zaorálek, volební vítězství zajistí srozumitelný a nezpochybnitelný levicový ekonomický program.
Venkov stojí na straně ČSSD, tím programem nyní musí získat i levicové střední vrstvy ve městech, které již také pociťují dopad škrtací politiky pravice.
A spolehnutí se na sebe? Bohumínské usnesení nebylo smeteno – a to je dobře. Při pohledu na spolupráci s komunisty v krajích vidíme, že komunisté zůstali komunisty a nepřerostli v něco, jako je německá Die Linke. Nepoučili se a nepochopili, jak by jim i Lenin vyčetl, že ti z nich, kteří byli ochotnými služebníky jejich předlistopadového režimu, nejsou vhodnými služebníky režimu současného. Jsou tak vhodným terčem pro hrstku zapálených neokomsomolců, kteří proti nim manifestují za nadšené podpory pravicových medií. Pak se nelze divit, že se obyčejní lidé (ovčané) pohoršují nad politruky v krajských funkcích a netuší, že tisícová demonstraci třeba zdravotně postižených se do medií nedostane.
Ikare, zamysli se nad sebou. vyletěl jsi příliš brzy a příliš vysoko. Možnosti máš ještě před sebou a voliči, kteří ti věřili, nyní čekají.
Stanův komentář: Amen.