Proč, pane Zaorálku, na věčné časy s marodérem světa?

V minulých dnech jste prohlásil, že málokdo z našich politiků, včetně pana Babiše, si troufne (jako kdyby ten měl podobné choutky), pozměnit zahraničně politické směřování České republiky. Měl jste samozřejmě na mysli naši podřízenost a vazalství – jež nesmí být dle vás ohroženy či umenšeny – a to nejen vůči Bruselu a EU, ale hlavně vůči vedoucí západní zemi USA. Čili zemi, která prakticky jako jediná z glóbu dělá dnes na hladině mezinárodního života vlny, jednou nižší, podruhé jako domy vysoké, a někdy, když je situace příhodná, vypustí do světa i tsunami. Po němž se pak z z její libosti zbombardovaných a rozvrácených zemí Středního východu a severní Afriky hrne do Evropy nedohledný proud uprchlíků, hrozící přeměnit bílou evropskou rasu v rasu světlehnědou, která bude pro USA zadarmo robotovat, jak o tom ve svých knihách sní známý americký politolog a politik Thomas Barnett.

Vy o těch vlnách i o těch tsunami víte. Víte, že Američané už dnes fakticky ani jinak jednat nemohou, protože na jejich čele lpí Kainovo znamení za to, že zradili odkaz svého prezidenta Eisenhowera, který je při odchodu z funkce v r. 1961 co nejdůtklivěji varoval před dalším růstem jejich vojensko-průmyslového komplexu. To je především toho výrobního odvětví, které nad výrobu čehokoli jiného miluje výrobu zbraní, protože ty ze všech nebiologických produktů nejdříve stárnou. Staré typy zbraní musí být rychle nahrazovány typy novými, protože tak si to obrana coby nejsvětější povinnost země vyžaduje. Nu a čím rychlejší je tato obměna, tím vyšší jsou zisky vojensko-průmyslového komplexu, který si s jejich dopomocí kupuje i stát, stále více do něj vrůstá, až nakonec komplex a stát jedno jsou – a Dick Cheney, jako jeden z nejvýznačnějších vlastníků komplexu se coby viceprezident stane druhou nejvlivnější figurou Spojených států.

Pro obranu země, v jejímž posvátném jménu se tohle všechno děje, je samozřejmě třeba nepřítele, který, když není, musí se nějak vyprodukovat. Je to asi tak, jako když na ulici pocítíte chuť se prát. Strčíte do jednoho pána na zastávce, a když nezareaguje, dáte dalšímu facku, a ten se už ke rvačce s vámi zmátoří, zvláště, když ma vedle sebe ženu, na jejímž úsudku mu záleží.

A už se to pěkně mydlí a přesně takhle je to i v americké polit-ekonomice. Když se to kdesi na zastávce – třeba v Praze – začne mydlit, je to jako když Američané v kterési zemi zahájí válku. Zbrojní průmysl se rozjíždí na plné obrátky, jeho zisky rostou, a čím déle ta šarvátka kdesi daleko od USA trvá, tím lépe pro komplex a dnes už také tím lépe pro Spojené státy.

A důkaz pro to, že to v dnešních USA skutečně takto funguje? Tím důkazem jsou americké vojenské základny ve 150 zemích světa, což je ze 193 zemí, dnes v OSN vedených, skutečně slušný počet. A pokud jde o činnost tohoto až po zuby ozbrojeného bumbrlíčka? Jen v 17 letech tohoto současného a ještě hodně mladého století stačil už buď přímo vojenskými akcemi, svržením vlád či odstraněním těch politických vůdců, kteří mu nevoněli, intervenovat v celkem 18 zemích. Takže víc než jednu novou intervenci či válku dokáže tenhle výtečník zkompletovat za jeden rok, přičemž ty starší – pokud to jen trochu jde, nenechává vychladnout.

Stojí to samozřejmě peníze, ale těmi se nešetří, protože výdaje na zbrojení platí stát, ale zisky z něj jdou do kapsy komplexu. A přitom USA samozřejmě nezbrojí samy, ale nutí země sdružené v NATO, aby činily totéž a vydávaly každá na výrobu zbraní aspoň 2 % svého HDP. Nu a jelikož všechny ty vyrobené zbraně a všechna ta nová děla, bombardéry a rakety mají miřidla zaměřená nejpřednostněji na Rusko a Čínu, nezbývá těmto velmocem nic jiného, než zbrojit také. Výsledkem onoho závodu kdo s koho je pak skutečnost, že celosvětové výdaje na zbrojení každým rokem rostou, a loňského roku vydal svět na nákup armádní výzbroje a výstroje už 1,69 bilionů dolarů (41,8 bilionů kč). Nejmarnotratnější byly samozřejmě USA, které na daný účel vyklopily 611 miliard dolarů, následovány Čínou, Ruskem a předlouhým zástupem zemí dalších.

Představme si nyní na okamžik, že by se všechny tyhle ve skutečnosti komínem vyhozené peníze využily ke zlepšení podmínek života lidí na zemi. Mohl by to být ráj, protože ty peníze by mohly vymýtit světové hladomory, bídu, pozvednout život lidí na netušenou úroveň – ale nelze to, protože dnešní USA, ovládané svým vojensko-průmyslovým komplexem, zkrátka nemohou bez válek a intervencí žít.

A jsme u záležitosti, která prezidentu Eisenhowerovi ležela na srdci, když své spoluobčany před vojensko-průmyslovým komplexem varoval. Jasnozřivě viděl – či si dovedl představit – k jakým koncům jeho země vojenským komplexem vlečená a ovládaná, dospěje. Že se stane státem chorobným, neschopným mírového života a pro zbytek světa proto trvale nebezpečným. Že bude notorickým rváčem, chronickým rozdmychávačem válek a sporů a přitom i ubožákem, který bez nich nemůže dýchat. Že bude věčným a nevyléčitelnými světovým kazimírem i marodérem, bez jehož lačnosti po válkách by lidstvo mohlo žít životem vskutku pohádkovým.

Nu a a protože je to mezi lidmi stejné či podobné jako mezi státy, dovolil bych se zeptat už nejen pana Zaorálka, ale i pana Kalouska, Schwarzenberga, Langšádlové, Teličky, Štětiny, Stropnického a všech dalších našich slavných nenávistníků Ruska, jak by pozuzovali situaci v kolektivu, třeba vládním, nebo sportovním či ledajakém, v němž by jeden z členů tohoto kolektivu bez oddechu vyvolával rozbroje, kdekoho z kolektivu by pomlouval, štval by jednoho jeho člena proti druhému, provokoval by hádky všech proti všem a občas by se dokonce s někým z kolektivu i popral?

Cože? Že byste s takovým ničemou všechny kouty vytřeli a žhavé uhlí mu ještě návdavkem na hlavu nasypali?

Ale jak je pak, prokrista, možné, že jste tak oddáni Washingtonu a nic než pochodovat spolu s ním (a k čemu jinému s ním můžete dopochodovat než k válce?), si nikdo z vás nedokáže představit? Co jste to za lidi? A jste vůbec ještě lidi?