Protentokrát navždy

Je milé, že i za oceánem se najde pár lidí, kteří dokážou myslet nejen na sebe, ale i na druhé a pošlou nám tak důležité varování. Ale když se nad tím hlouběji zamýšlím, tak změny, které patrně přijdou, budou mít ráz spíš kvantitativní než kvalitativní. Prezidenta i předsedu vlády plísní jak malé kluky i za jemné odlišnosti v zahraniční politice. Předseda vlády s ministrem zahraničí dlouhodobě sice razí proamerickou linii, ale i sebemenší možný odklon je patrně pro ně osobně větší hrozbou, než byla návštěva Moskvy v 68. pro pány Dubčeka a Smrkovského.

Jsou jistě tací, kteří tu kolaboraci dnes páchají mile a rádi. Možná i mezi výše jmenovanými. Ale v potaz musíme brát i možnost technických problémů jistého letadla, kalamita je holt kalamita, touhle mantrou lze ospravedlnit cokoliv, u nás v oboru s tím máme letité neblahé zkušenosti. O politiku se zajímat ani vůbec nemusím, ale když Kalouskovi či Machovi politruci řídí naši firmu a jednoho z nich máme nasazeného na nás přímo v kanceláři, tak destabilizace už dávno zasáhla naše životy. Když se zamyslíme nad tím, kdo řídí naše obchodní řetězce nebo strojírenské montovny, tak musí být všem jasno, jak se lidem žije, že to bude ještě horší než u nás.

Na alternativních serverech i ze života nás či našich bližních můžeme sledovat pohnuté osudy zaměstnanců, nemluvě o zaměstnancích bývalých, kteří jsou odkázáni na almužny. A změna se neurodí ani psaním takových článků, ani sebelepšími přednáškami na seminářích. Změna se musí skutečně chtít a změna se musí především skutečně žít. Jsou členové některé z politických stran odhodláni žít změnu? A „prostý“ lid? Dožil do schizofrenní situace, mnoho lidí vidí, kam se řítíme, ale nehodlá s tím nic dělat (přestože jsou nešťastni), a mnoho lidí ani nechce vidět, kam směřujeme, přestože jsou nešťastni, a to, co je dělá nešťastnými, je to směřování. Paradoxem situace je, že za viníky svého neštěstí pak ti nešťastníci (obzvláště ti druzí) viní ty, kteří se svým životem o změnu snaží.

My v protentokrátu už žijeme. Nebo myslíte že ne? A protektoři? S Heydrichem a spol. zatím srovnávat nemůžeme, jak vidno, ještě se plně neprojevili. (Gary Kasparov a jeho oblíbená hra s barvičkami, že černá je bílá a bílá je černá, všem dává návod. Rozpohybovat figurky, to on přece umí i proti superpočítači, když je první na tahu. Proti všem šachovým pravidlům vyhodí bílého krále prvním tahem, pro publikum toho bílého krále nazve „Hitler“ a šílenci jako McCain dodělají dílo zkázy a obětují všechny figury všech barev včetně šachovnic a zeměkoule – ta ze mne nebude, jelikož ze mne i z Vás bude shluk atomů.) Co se týče úrovně lidskosti, však výrazně nehumánně překonávají Vasila Biľaka rozdílem dvou tříd, a co se týče aplikace základní poučky neoliberalismu, že „silnější pes m**á“, překonávají Gustava Husáka tak o deset tříd. Šéf předlistopadových konfidentů vyrukoval konečně s tímto. Co tím sleduje, sledovat nehodlám, ale destabilizaci už dávno hluboko lidé zažívají ve svých životech. Když pohnutým osudům vystavení lidé musejí čas od času vyhledat pomoc od lékařů, přes manželské poradny, psychology, učitele, po známé, přátele či jen rodinu (o institucích jako úřady práce, obecní úřady, krajské úřady, soudy a pojišťovny  či tzv. občanské iniciativy ani nemluvě), naráží jen na neoliberální hráz sobeckosti a podlosti a dochází jen k eskalaci k problémů. Všechno pak směřuje ke společnosti putujících tuláků. Ale i to je jen mezistupeň. I s dělníky dojíždějícími do Šternberských, Uničovských či Olomouckých továren se shodujeme, že cílem je genocida (nejen) našeho národa. A pár vyvolených, kteří budou „asi milovat“ velkého bratra, budou asimilovat.

Tento protektorát už je však plánován na věčné časy a nikdy jinak. Nevadí, že strategie a plány mocnosti za oceánem mají mnoho trhlin, nebo dokonce i další chybějící plán by výrazný vliv neměl. Stačí, když jsou tam u moci všehoschopní šílenci a disponují největším zničujícím válečným arzenálem na světě.