Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (2. díl)

čeka

Podtextem frakčních bojů dvacátých let byl proces, jímž se uskupení byrokracie postupně zbavovalo dědictví revoluce (zavrhlo původní bolševickou tradici), aby se stalo svébytnou, sebe si uvědomující panující třídou.


Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (1. díl)

Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)

Pokračování 2.

Rozštěpení bolševické strany a vnitrostranická opozice ve 20. letech (3)

Udržet Rusko v období NEP pohromadě znamenalo dělat prostředníka rozdílným společenským třídám. Bolševický režim mohl přežít jen za předpokladu, že strana a stát uspokojí potřeby a zájmy těchto různých tříd. Politika musela vyhovět jak typickému individualismu parcelového rolníka, tak i kolektivizačním záměrům socialistické doktríny. Bolševická strana byla vyzdvižena nad různé společenské třídy a odrážela jejich rozdílnost ve své vlastní politice i struktuře. Tlak zájmů různých tříd zapříčinil, že různé části strany definovaly svůj socialismus podle různých třídních zájmů, přičemž dělnictvo bylo dezorganizované a ze všech zúčastněných tříd nejslabší.

Revolučně socialistické tradici bolševismu byla nejblíže „levá opozice“, podle níž byla pro socialismus rozhodující dělnická demokracie. A to v situaci, kdy se revolučnost z dělnictva vytratila vlivem občanské války a zániku nejrevolučnějších součástí této třídy. Vysoká nezaměstnanost, ztráty způsobené občanskou válkou, pohlcení revolučních kádrů byrokracií, to vše spolu s doplňováním zredukovaného dělnictva včerejšími rolníky vedlo k tomu, že typickým postojem dělnictva nebyla podpora opozice, ale apatie, pokud šlo o politiku a debaty o ní. „Levá opozice“ měla revoluční, socialistický, „dělnický“ program, ale sami dělníci byli příliš unavení a deprimovaní, než aby ji chtěli a mohli podpořit.

„Levá opozice“ odmítala podřídit světovou revoluci požadavkům hesla o „budování socialismu v jedné zemi“. V tom vycházela z pozdních Leninových myšlenek. Kladla důraz na industrializaci a věřila v rozšiřování revoluce v mezinárodním měřítku. V krátkodobé perspektivě však neměla co praktického dělnictvu nabídnout. Předpokládala další zhoršování ekonomické situace. Když Trockij a spol. požadovali větší míru plánování, jasně naznačili, že se to neobejde bez ekonomického ždímání rolnictva a utahování opasků dělníků. „Sjednocená opozice“ „trockistů“ a „zinověvistů“ si roku 1926 kladla jako prioritu zlepšení situace dělníků a Stalinovy sliby jdoucí daleko za její vlastní požadavky odhalovala jako utopické. „Levá opozice“ navazovala na Leninovy názory z doby závěru jeho politického působení, neměla však již sociální zázemí a společenskou podporu pro svou politiku.

„Levá opozice“ měla ve svém programu pokračování v socialistickém duchu zvýšením ekonomické váhy měst ve srovnání s venkovem, průmyslu ve srovnání se zemědělstvím, a to plánováním v průmyslu a záměrným zvyšováním daňové zátěže majetného rolnictva, aby se nezvyšovala jeho ekonomická moc, jež by mohla jinak narůst až do stavu, kdy by bohatí statkáři podřídili stát svým zájmům a došlo by pak k vnitřní kontrarevoluci, „thermidoru“. Rozvoj průmyslu musí být doprovázen dělnickou demokracií, jež skoncuje s byrokratickými tendencemi ve straně i státu. Splnění těchto požadavků může Rusko uchránit jako baštu revoluce, ale nemůže vytvořit hmotnou a kulturní úroveň, jež je základním předpokladem socialismu. K tomu je nutné rozšířit revoluci do zahraničí. Tolik program „levé opozice“.

Požadavek plánování industrializace a vyždímání rolnictva byl nakonec splněn, ale jinak, než si to „levá opozice“ představovala. Jen drsná ekonomická krize v roce 1928 donutila stalinskou skupinu ve vedení strany (tzv. „střed“) plánovat a industrializovat. Celých pět let před tím ale důsledně pronásledovala „levou opozici“ a odstraňovala ji z vedení. Dělnická demokracie nebyla nikdy zavedena. Šíření revoluce do zahraničí, tento klasický bolševický požadavek z roku 1923, byl stranickými vůdci v čele se Stalinem nadobro zavržen v roce 1925. Neúspěch „levé opozice“ byl způsoben pasivitou dělnictva a rozložením společenských sil rozvíjejících se uvnitř strany. Vznikly dvě další vnitrostranické platformy proti „levé opozici“ a jejím postulátům: „pravice“ a „střed“.

„Pravice“ zahrnovala ty, kteří nepovažovali ústupky rolnictvu za škodlivé pro výstavbu socialismu. Strana měla svůj program přizpůsobit potřebám rolnictva. Tato platforma vyjadřovala zájmy těch státních a stranických činovníků, kteří považovali spolupráci s rolnictvem včetně majetných rolníků a statkářů a se soukromými obchodníky a podnikateli (tzv. „Nepmany“) za výhodnou. Oni stáli za Bucharinovým pokynem rolníkům: Obohacujte se! Stalinův „střed“ usiloval o udržení sociálního smíru. Stavěl se proti vyvolávání napětí snahou podřídit venkov městu, ale ve svých prorolnických prohlášeních nezašel tak daleko jako „pravice“. „Střed“ se skládal hlavně z příslušníků stranického aparátu a v jeho čele byl šéf aparátu strany Stalin. Soudržnost strany se snažil zajišťovat byrokratickými prostředky. V roce 1928 Stalin převzal požadavek „levé opozice“ na plánovitou industrializaci a zahájil ji spolu s tažením k úplnému vyvlastnění rolnictva (tj. začala nucená kolektivizace, zkolchozňování venkova). Nedlouho poté, ve stejném roce, Stalin zuřivě zaútočil, nejdříve proti levici, a pak i proti pravici ve straně. Stalin se očividně opíral o vlastní společenskou základnu – stranickou byrokracii. Mohl přežít, když již ani rolnictvo, ani dělnictvo neměly schopnost účinně odporovat.

„Pravá opozice“ byla výsledkem přizpůsobování části strany tlaku rolnictva. Vítězná stalinská frakce („střed“) byla založena na podpoře stranické byrokracie, jež se původně jevila jen jako vedlejší prvek společenské struktury vytvořené revolucí, jako servisní skupina či vrstva a měla původně plnit pouze určité základní (organizační, technické) úkoly k zajištění fungování sovětů a strany. Uvědomělé dělnictvo zmizelo, strana se ocitla v izolaci od dělnické třídy a jaksi nad ní. Soudržnost strany a státu nadále zajišťovala byrokracie, jež zavedla byrokratické metody řízení a kontroly, často za pomoci předrevolučního úřednictva. Stranický aparát vykonával stále víc a víc reálné politické moci. Jmenoval funkcionáře, vybíral delegáty na sjezdy. Ovládal stát a průmysl. Byl přirozeně konzervativní, bránil se politickým krokům, jež by mohly narušovat jeho postavení. Byrokratický aparát strany začal jednat jako represivní síla proti jakékoli skupině, jež by potenciálně ohrožovala jeho postavení. Vzdoroval programu levice a nepřipustil o něm žádnou skutečnou diskusi.

Byrokracie, stavějící se nepřátelsky k hrozbě sociálního neklidu, se stala přirozeným spojencem „pravice“ a Bucharina. Maskovala tím své stále silnější bytí coby sociálního subjektu o sobě, s vlastním vztahem k výrobním prostředkům, ke znárodněnému kapitálu. Tato byrokracie se stala ze servisní vrstvy skutečnou a svébytnou třídou. Spolehlivě válcovala jakoukoli opozici proti vlastní moci. Podtextem frakčních bojů dvacátých let byl proces, jímž se uskupení byrokracie postupně zbavovalo dědictví revoluce (zavrhlo původní bolševickou tradici), aby se stalo svébytnou, sebe si uvědomující panující třídou.

Vznik stalinistického systému – klasické fáze reálného socialismu (3)

Počínaje rokem 1928 tedy Stalinem vedená byrokracie začala již zcela monopolně ovládat stranu i stát. V předchozím období postupně získávala kontrolu nad stranou, nad státním aparátem a také nad průmyslem, Čekou a armádou. Nyní byla u moci.

První vážný konflikt na své cestě k moci prodělala byrokracie už v roce 1923. Šlo o boj s „levou opozicí“, ztělesňující ve svém programu revoluční bolševickou tradici, nyní již pro sovětský režim zbytečnou, ba škodlivou a rozvratnou. Politická soutěž ve straně se posupně proměňovala. Věcná diskuse byla nahrazena systematickým očerňováním oponentů. Dohled stranických sekretariátů nad rozdělováním funkcí byl nakonec využíván k přímému odstraňování příznivců opozice. Když se například většina ústředního výboru Komsomolu vzepřela útokům na Trockého, byla odvolána z funkcí a poslána do odlehlých oblastí Ruska.

Protože taková represívní opatření potřebovala stranická byrokracie nějak ospravedlnit, vynalezla dvě ideologické kategorie. Prvou bylo oficiální vytvoření kultu „leninismu“ (a to i přes protesty Naděždy Krupské, vdovy po Leninovi). Lenin byl vyzdvižen jako polobožská a uctívaná bytost, ostatně ho po smrti dokonce po vzoru faraonů mumifikovali. Ta druhá vynalezená kategorie, to byl „trockismus“, jako antileninská tendence. Toto dělení ospravedlňovali Leninovými citáty starými deset i dvacet let. Zcela opomněli a ignorovali jeho poslední vyjadřovaní z počátku 20. let i tzv. „Leninovu závěť, ve které Trockého vyzdvihoval a naopak doporučoval zbavit se Stalina. Šlo o vědomé překroucení reality, nicméně „leninismus“, případně šířeji marxismus-leninismus začal být oficiálně uctíván a „trockismus“ se stal odsuzující nálepkou pro jakoukoli nežádoucí odchylku od oficiální linie a vítaným nástrojem v mocenských bojích. „Leninismus“, marxismus-leninismus se stal mrtvou, rigidní oficiální naukou, novou ortodoxií, jež zakrývala skutečný stav a vývoj poměrů. Byl opravdovým „falešným vědomím“ v marxovském smyslu. Jeho součástí se stal velkoruský šovinismus. Oficiálně přijatá představa výstavby socialismu v jedné zemi vyjadřovala postoj byrokracie, vyhovovala jejím mocenským aspiracím. Stalin ji prosazoval už od roku 1924.

Zajímavé bylo, jak se v novém režimu pracovalo s myšlenkovým odrazem aktuální reality. Jednak šlo o celkem běžnou „agitační“ dezinterpretaci skutečnosti ve prospěch politických a ideologických postulátů, tedy propagandu (v tomto kontextu nelze brát ani dobové oficiální statistiky apriori jako správné a vystihující skutečný stav), jednak se jednalo o jakýsi předsudečný „policejně-prokurátorský“ výklad událostí: prostě nic není jen tak, za všemi neúspěchy, selháními, nedostatečnostmi je nutno vidět nepřátelské spiknutí, cizí špióny, sabotáž, podvratnou práci opozice a nekalé rejdy staré, „buržoazní inteligence“. Tento přístup se projevil již v době Kronštadtského povstání v březnu 1921, kdy byly oficiálně šířeny zprávy, že za rozpoutáním povstání stojí cizí špióni a velí mu jakýsi bělogvardějský generál. Samozřejmě se nic z toho neověřovalo, neverifikovalo, prostě se s tím šlo ven a hotovo. Následně, zejména od konce 20. let, se takové přístupy staly běžnými a mnohočetně používanými.

V této atmosféře a s těmito přístupy probíhala od roku 1928 do poloviny dalšího desetiletí „kulturní revoluce“, v řadě svých rysů nikoli nepodobná té čínské z 60. let. Komunistická ostražitost v kulturní sféře, přehodnocení důležitosti „buržoazních expertů“, proti kterým se vystupovalo z třídních pozic, snaha tyto experty nahradit novou, narychlo školenou sovětskou inteligencí, ale i agresivní obrazoborecké mládežnické hnutí, kampaň proti náboženství, ale také jakýsi instinktivní nepřátelský postoj k většině stávajících (sovětských!) úřadů a institucí, využití přirozené radikálnosti mládežníků z Komsomolu – to vše byla „kulturní revoluce“. Určitým jejím vrcholem bylo doktrinální třeštění o bezprostředně se již blížící apokalyptické změně, v jejímž rámci odumře stát a s sebou do hrobu vezme právo, školy, vše staré. Zároveň horlivci připravovali plány nových „socialistických měst“ a projekty kolektivního bydlení, uvažovalo se, jak by měl vypadat „nový sovětský člověk“. Je pravda, že Stalin a další členové vedení zapálené propagátory a utopické vizionáře „kulturní revoluce“ zneužívali k diskreditaci teorií spjatých s Trockým a Bucharinem a k útokům na bývalé menševiky i k hladšímu podřízení vážených, nicméně „buržoazních“ kulturních institucí stranické kontrole. V polovině 30. let se však sovětské vedení rozhodlo aktivisty umravnit a kampaň utlumit. V následných čistkách koncem 30. let uvízl nejeden z aktivistů a vizionářů „kulturní revoluce“. (5)

Zajímavé byly projevy postupně vznikající třídní diferenciace ve společnosti konce 20. a ve 30. letech. Sheila Fitzpatricková (6) je popisuje takto:

„Privilegia a vysoká životní úroveň se ve třicátých letech staly normálním průvodním jevem a vlastně téměř povinnou součástí statusu ‘někoho lepšího’; to kontrastovalo se situací v předchozím desetiletí, kdy byly příjmy komunistů alespoň teoreticky omezeny tzv. stranickým maximem, které nedovolovalo, aby jejich platy vystoupaly nad průměrnou mzdu kvalifikovaného dělníka. Elitu (tu mimochodem netvořili pouze komunističtí činitelé, ale také odborníci, mezi nimiž byli i nestraníci) přitom od zbytku společnosti neodlišovaly jen vysoké platy, nýbrž také přístup k určitému druhu služeb a zboží, jakož i celá řada materiálních i ‘jen’ čestných odměn. Tito lidé mohli chodit do obchodů, které byly normálnímu člověku zapovězeny, dovolenou trávili v oddělených letoviscích a pěkně zařízených chatách, bydleli často v činžovních domech nadprůměrné kvality a do práce jezdili v autech řízených šoféry. Řada těchto výsad se vyvinula z uzavřeného distribučního systému, který vznikl za prvního pětiletého plánu (1929 – 1932) jako reakce na situaci, kdy panoval akutní nedostatek různých věcí, ale následně se staly trvalým jevem.“

Likvidace jakékoli odchylky od oficiální linie strany byla završena v roce 1928. Metody byly účinné: schůze byly obsazovány předem vybraným publikem, nespokojenci byli přehlušováni a umlčováni, bývalí carští důstojníci sloužili jako agenti-provokatéři s úkolem zdiskreditovat opoziční skupiny. V roce 1928 začal Stalin tak jako kdysi car deportovat na Sibiř nyní již nepohodlné revolucionáře, kteří ještě zbyli. Systematicky byli likvidováni ti, ze kterých se skládala strana za revoluce, o pouhých jedenáct let dříve. Levicová i pravicová opozice byly potlačeny a zničeny.

Komunistická strana, přesněji byrokracie, přesto dosud neovládala celou společnost, Města jako základny moci byla obklopena mořem rolnické výroby. Města, dělnictvo již byrokracie vcelku ovládla. V roce 1928 rolníci masově odmítli odprodávat obilí státu, a tak na sebe přilákali pozornost byrokracie. Následovalo prosazování moci měst nad venkovem (starý levicový požadavek teď však uskutečňovala byrokracie). Oficiálně to bylo zdůvodněno potřebou podřídit rolnickou výrobu dělníky vlastněnému průmyslu. Ti jej však nevlastnili, nacházel se v moci byrokracie, jež se nyní snažila podřídit své nadvládě poslední část společnosti, jež dosud byla mimo její kontrolu. Perzekuce zasáhly nejen majetné rolníky, ale i všechny ostatní nesouhlasící, celou vesnici. Násilná kolektivizace probíhala v letech 1928 – 1932. Následně, v roce 1934, Stalin prohlásil, že socialismus v SSSR je již nastolen. Ve skutečnosti byl dovršen vznik nové třídně rozporné struktury společnosti.

Teorie revoluce a dobové omyly klasiků marxismu

Klasický marxismus vycházel z předpokladu, že proběhnuvší industrializace a vznik tovární velkovýroby a s tím i masové třídy továrního dělnictva vytvořila novou situaci, dosáhla vysoké úrovně objektivně daného zespolečenštění výrobních procesů, a to až tak, že bylo dosaženo stavu, kdy se již soukromo-kapitalistická organizace výroby a soukromé vlastnictví kapitálu dostaly do přímého rozporu s hluboce kolektivní povahou výrobních sil a technologických procesů a tedy je nezbytné, aby uvědomělé dělnictvo provedlo revoluci, kapitál byl zespolečenštěn a vznikla nová společnost, zprvu se vyznačující vystřídáním diktatury kapitalistů diktaturou proletariátu, posléze dosahující komunistické beztřídnosti. Mělo dojít ke kvalitativnímu skoku ve vývoji společnosti, nahrazení starých, již nevyhovujících společenských pořádků novými poměry odpovídajícími dosaženému stupni ekonomického vývoje. Změnu společenských pořádků si vynucovala sama dosažená úroveň výrobních sil společnosti, již dosažená rozvinutost tovární velkovýroby. Marx chápal dějinný proces jako proces přírodně-historický, jehož zákonitosti odvodil a definoval, včetně zákonitosti a nevyhnutelnosti tohoto pohybu, nutnosti takového směru výše předestřeného vývoje.

Marx podle vlastního vyjádření nevymyslel třídy, byť Komunistický manifest začíná slavnou větou: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů“. Se třídami pracovali již ekonomové 18. století a historici z období ponapoleonské restaurace ve snaze vysvětlit a popsat podstatu událostí Velké francouzské revoluce a následné kontrarevoluce. Vynálezem marxismu nebyl ani třídní boj samotný. Sám Marx za svůj přínos označoval odvození toho, že třídní boj vede v moderní buržoazní společnosti jeho doby nutně k revoluci a poté k zániku tříd a vzniku beztřídní, komunistické společnosti. Kapitalistický vývoj (v době kapitalistické globalizace poloviny 19. století, tak názorně popsané v prvé kapitole Komunistického manifestu (7) dosáhl podle něj stavu, kdy soukromovlastnický charakter a celková povaha výrobních vztahů již dusí další rychlý rozvoj výrobních sil bytostně společenské povahy, brzdí ekonomický a společenský vývoj a nastává nezbytnost jejich revolučního odstranění svržením diktatury buržoazie a nastolením diktatury průmyslového dělnictva, jež bude předstupněm beztřídní komunistické společnosti..

Lenin tuto teorii spočívající na reálné zkušenosti s industrializací a rozvojem kapitalismu druhé poloviny 19. století doplnil analýzou monopolistického kapitalismu, imperialismu jako dalšího stádia vývoje kapitalismu, charakterizovaného monopolizací ekonomiky, vznikem mohutných korporací a velkého bankovního kapitálu provázeného dalším výrazným zespolečenštěním vlastnictví kapitálu a organizace výroby. Ostatně i velmi rozšířené právní formy obchodních společností s ručením omezeným nebo akciových společnosti znamenají vznik a rozšíření velmi praktické kolektivní, společenské formy ovládání a vlastnictví kapitálu, kolektivní samosprávy vlastníků kapitálu. Lenin přišel s tím, že imperialismus je posledním, již úpadkovým (on říkal „zahnívajícím“) vývojovým stádiem kapitalismu a společnost v rozvinutých průmyslových zemích stojí (na přelomu 19. a 20. století) bezprostředně před perspektivou socialistické revoluce.

Problém byl jen v tom, že dějinný vývoj tato bezprostřední očekávání nevyplnil a šel jinými cestami. To klasikové nemohli předpokládat. Naopak si byli jisti, že odhalili zákonitosti nevyhnutelného dějinného vývoje i jeho bezprostředně nadcházející nutný průběh. Tak trochu si asi připadali jako Charles Darwin, který v polovině 19. století odhalil základní zákonitosti vývoje živých organismů, biologické evoluce. Oni byli přesvědčeni, že odhalili obdobné obecně platné vývojové zákonitosti lidské společnosti, a to včetně nejnovějšího vývoje moderní doby (ostatně Marx žádal Darwina o svolení, aby mu směl prvý díl Kapitálu, tedy svého stěžejního díla, dedikovat).

Není v dějinách vůbec nic výjimečného, že jasně a logicky nadefinovaný nevyhnutelný (zákonitý) budoucí vývoj nebyl naplněn, ale historie šla jinými než předvídanými cestami. Dá se říci, že bylo a je pravidlem, že se nejen revolucionáři, ale i prognostici, futurologové, politologové, filozofové a sociologové a rovněž politici a propagandisté stejně jako dříve proroci a vizionáři mýlili a mýlí pravidelně, otázka je jen, jestli se mýlí zcela, což bývá pravidlem, nebo jen z větší či menší části. Mýlíme se tedy nevyhnutelně i dnes. To je docela obvyklé, marxismus v tom není vůbec nijak výjimečný a jak ještě uvidíme, fakt, že dějiny ve 20. století šly jinudy, než předvídal (v kapitalismu i v reálném socialismu šly prostě odlišně od predikce) neznamená, že by intelektuální potenciál a možnosti teoretického vývoje marxismu byly již vyčerpány.

Klasikové včetně Lenina podcenili další vývojový potenciál kapitalismu, netušili, jak životný a přizpůsobivý společenský systém to je, nedovedli si představit, že jeho politickou nadstavbu mohou tvořit diktátorské, autoritářské režimy, fašismy různého střihu. Bedřich Engels v závěru svého života, v prvé půli 90. let 19. století obdivuhodně předpověděl s dvacetiletým předstihem, co bude koncem dosavadních společenských pořádků: „Neslýchaně krutá světová válka s absolutně nevypočitatelným koncem“ (8). Dál ale nedohlédl a dohlédnout ani při vší své bystrosti a úctyhodné erudici nemohl. Klasikové ani nepředpokládali a nemohli předvídat, že revoluce poněkud absurdně zvítězí natrvalo jen v jedné, navíc zaostalé agrární zemi, jež bude tedy obklopena kapitalistickým světem. Nemohli odvodit, že tento fakt bude zpětně již svou samotnou existencí alternativy výrazně působit na vývoj kapitalismu ve 20. století, až tak, že přispěje nejen k výrazné demokratizaci v oblasti politické (rozšíření všeobecného hlasovacího práva) a ke vzniku rozsáhlého sociálního zákonodárství, ale že dojde až k rozvinutí komplexně fungujícího evropského sociálního státu zhruba půlstoletí po bolševické revoluci.

Vznik a vůdčí představa reálného socialismu byly v dobové politické publicistice a společenskovědní nauce předznamenány důrazem na diskontinuitu vývoje: socialismus je novou kvalitou, jež na dosavadní pořádky nenavazuje, ale odstraňuje je a nahrazuje. Proto Marx a později Lenin hledali novou formu politické organizace společnosti, nový politický systém, odlišný od stávajících měšťáckých pořádků. Měli před očima (druhou) Komunu města Paříže z března až května 1871, později Lenina zaujaly sověty z ruských povstání roku 1905 a následně vznikající sověty v průběhu revolučního roku 1917 v Rusku. To byly podle klasiků příklady politické organizace diktatury proletariátu. Pominuli zjevný fakt, že měšťácký parlamentarismus se chystali nahradit ve své podstatě nouzovými strukturami rad – sovětů, kolektivních orgánů spontánně vznikajících za povstání, stávek, katastrof a revolucí. (9)

Takové struktury vznikají zpravidla spontánně zdola a zcela bezděčně za všech krizových situací, jejich členové mají více či méně rozdělené úkoly (vzájemnou dělbu práce a kompetencí), tedy každý člen rady, sovětu, stávkového výboru má svou působnost, jeden ostrahu a obranu, druhý zásobování, třetí koordinaci s dalšími radami nebo výbory v daném regionu a podobně. Navzájem jasně neoddělena v nich bývá moc výkonná a moc normotvorná. V sovětech tato nerozlišenost byla časem řešena vznikem výkonných výborů sovětů jako specializovaného sovětského exekutivního aparátu. Za povstání, stávky, živelní katastrofy fungují takové struktury dokonale, ale s přechodem na standardní (nekrizový) společenský provoz jejich úloha končívá a jsou nahrazovány standardními mocenskými a správními strukturami. Nebyly to tedy předzvěsti budoucích pořádků, jak klasikové předpokládali. A po odeznění revoluční krize a občanské války v Rusku nevyhnutelně zkostnatěly, obalily se byrokratickým výkonným aparátem, do něhož se přesunulo faktické centrum moci a staly se součástí centralizovaného aparátu nové státní moci a správy. U nás byla za reálného socialismu jakousi jejich obdobou soustava národních výborů.

Již zde je tedy problém. To, co bylo považováno za předzvěst budoucích, porevolučních pořádků, byly ve své podstatě přechodné krizové, nouzové struktury spontánně vznikajících rad – sovětů, jež však mívají pouze omezenou časovou relevanci a použitelnost. Po odeznění mimořádných situací samovolně zanikají ve prospěch běžných (zpravidla předchozích nebo nových, porevolučních) mocenských a správních struktur, a pokud takové nejsou k dispozici, samy se vyvíjejí ve svébytný systém řízení společnosti, a to v závislosti na stupni společenského vývoje a také v závislosti na povaze nevyhnutelných úkolů, jež jejich pokrizovou nebo porevoluční existenci provázejí. V případě porevolučního vývoje v Rusku se staly součástí a hlavním prvkem hierarchizované, centralistické soustavy stranicko-státního mechanismu k zajištění a průběžnému uplatňování nové politické moci. Nešlo o vynález zcela nového politického uspořádání, ale přesto tu bylo něco nového: Krizové struktury se staly základem dalšího vývoje nové moci. Jaký vývoj to byl, uvidíme dále.

Marxismus byl typickým produktem doby svého vzniku a prvotního rozvoje, tedy období industrializace klasického kapitalismu volné soutěže 19. století s jejím dějinným optimismem, zjednodušující extrapolací dobových trendů do budoucnosti a s nadějí vkládanou do převratné úlohy pozitivistické vědy. Má v dějinách svůj nesporný a podstatný význam, sahající až k současnosti. Zakončeme tuto část citací profesora Tomáše G. Masaryka (10) z roku 1898:

„I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech a zvláště v hmotné a mravní bídě velikých mas všech národů. Varoval bych odpůrce socialismu, aby z krize v marxismu nečerpali naděje pro strany své – ta krize naopak může být pro socialismus velikou silou, jestliže jeho teoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritizovat budou své základy a překonávat jejich nedostatky“.

Poznámky a odkazy:

(3) Část tohoto textu nazvaná „Vznik a formování sovětské moci v letech 1917 – 1925“ a následující části „Rozštěpení bolševické strany a vnitrostranická opozice ve 20. letech“ a „Vznik stalinistického systému – klasické fáze reálného socialismu“ jsou sestaveny na podkladu dvou publikací představujících západní, na Sovětech nezávislou a reálný socialismus kriticky reflektující marxistickou tradici druhé poloviny 20. století.
Jde o práce od Harmana Chrise “Rusko: „Jak revoluce ztroskotala“ (vydala Socialistická solidarita, 2010, s úvodem Tonyho Cliffa, text C. Harmana poprvé zveřejněn již v roce 1967, Jak T. Cliff, tak i CH. Harman byli vedoucími představiteli Socialistické dělnické strany ve Velké Británii) a Johna Molyneauxe “Skutečná marxistická tradice” (vydala Socialistická solidarita, 2009). Uvedené práce jsou součástí nezávislé marxistické tradice, navazující na silnou stránku klasického marxismu, jíž vždy byla kritická analýza aktuálního společenského uspořádání moderní společnosti, soudobého establishmentu. V základu této tradice je nepochybně Lev Trocký, ale jeho názor, že v SSSR existuje „degenerovaný dělnický stát“ (který je možno zevnitř napravit a obrodit), posléze tento směr překonal a opravil v tom smyslu, že v SSSR jde v podstatě o státní kapitalismus.
Tato nezávislá marxistická tradice byla solidární s pokusem o systémovou změnu na podzim 1956 v Maďarsku a tuto událost v souladu s realitou hodnotila jako lidové povstání proti stalinistickému režimu. Tento ideový proud nebyl tedy zasažen následky zjevné hmotné i ideové závislosti západoevropských komunistických stran na SSSR (šlo o tuhou subordinaci v rámci meziválečné Kominterny, ale i později, od roku 1947 v rámci poválečného Informbyra), nebyl účasten nepodařeného eurokomunistického experimentu v 70. – 80. letech, nebyl ani poplatný rutinní povrchnosti, politickému konformismu a ideologickým banalitám a stereotypům běžné západní sovětologické produkce z doby studené války zabývající se reálným socialismem. Čerpat s kritickým odstupem ze zdrojů nezávislé západní marxistické tradice znamená vyhnout se veškeré druhdy oficiální reálně socialistické ideologii a pavědě, ale znamená to také vyhnout se povrchnosti a konformistickým klišé západních společenských věd z doby studené války a tedy přiblížit se co nejvíce pravdivé výpovědi, jak to skutečně bylo a proč právě tak.
Jako nutný a vítaný korektiv tohoto výkladu mi posloužila kvalitní a faktograficky bohatá publikace Sheily Fitzpatrickové, “Ruská revoluce” (CPress, Brno 2017, čtvrté doplněné a aktualizované vydání).

(5) Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 212 – 215

(6) Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 240 – 241

(7) Četbu prvé kapitoly Komunistického manifestu lze vřele doporučit. Jde o velmi názorný popis globalizace liberálního období kapitalismu volné soutěže, tedy „liberalistické globalizace”, jak se Marxovi a Engelsovi jevila v polovině 19. století ze západní Evropy. Stačí si zaměnit představu parního stroje jako pohonu mechanizované tovární velkovýroby, železnice, paroplavby, telegrafie po drátě a dalších stěžejních vynálezů původní industrializace 19. století za dnešní tahouny technologického pokroku, tedy automatizaci a robotizaci, elektroniku a sdělovací techniku, vznik globální komunikační sítě a umělé inteligence – a na popisu globalizace z pera Marxe s Engelsem netřeba mnoho měnit. Tehdy to byla „liberalistická globalizace” v éře klasického kapitalismu volné soutěže, dnes tu máme neoliberální globalizaci. Obě jsou provázeny obdobnou destrukcí a krutostí, obě jsou v řadě ohledů násilnické a asociální, obě probíhají v prostředí ostrého průběžného třídního konfliktu. Obě plodí nadnárodní oligarchii. Člověka napadá, zda je možná a reálná jiná alternativa pro globalizaci lidské kultury na dnešním stupni rozvinutosti, protože návrat před globalizaci je nejspíš nereálný. Je nezbytné k neoliberální globalizaci alternativu hledat. Nestačí jen vyměnit jejího dosavadního hegemona Spojené státy za nastupující Čínu! Jiný svět musí být možný!
Karel Marx a Bedřich Engels mají co říci vnímavému čtenáři i dnes. Samozřejmě, je nutný kritický nadhled a chápání dobových souvislostí a také dobových limitů jejich díla. Rozumní lidé je oceňovali vždy – a vůbec nemuselo jít o jejich přívržence a následovníky. Podívejme se, co napsal profesor Masaryk do Engelsova nekrologu roku 1895: „Různost přesvědčení a názorů ustupuje do pozadí. I v tom, v čem Engels se mýlil, mýlil se člověk poctivý a neobyčejný; pro lidstvo nemají význam jen názory naprosto správné, nýbrž i částečně správné, a dokonce i pochybené mu prospívají, jestliže vytryskly z hloubi duše bažící po pravdě a usilující o pokrok člověčenstva. A právě tu Engels je vzorem pracovníka, ano dělníka – myslitele“ (publikováno v časopise Nová Doba v roce 1895, cit. podle Lidových novin, 8.6. 1990) Samozřejmě, najdou se i jiná vyjádření, například Václav Havel v roce 1990 označil Engelse za „bezvýznamného filosofa minulého století“. Nemám tušení, co od něj pan prezident kdy četl a co věděl o jeho životě. Moc toho asi nebylo. Navzdory takovým laciným výlevům patří každopádně dodnes alespoň základní přehled o marxistické doktríně a její evoluci k základům společenskovědní gramotnosti, a to i pro ty, kdo mají odchylná, ba dokonce protichůdná přesvědčení a názorové orientace.

(8) Citováno podle: Engels, B., Úvod k Marxově knize Třídní boje ve Francii 1848 – 1850. Úvod datován v Londýně dne 6. března 1895. Citováno z vydání Marx K., Třídní boje ve Francii 1848 – 1850, Svoboda, Praha 1950, str. 15.

(9) Ke vzniku sovětů v roce 1905: “„…(dělníci) z Petrohradu … v říjnu založili „sovět“ neboli radu svých zástupců zvolených v továrnách, jehož praktická funkce spočívala v jednání, coby určitou formu nouzové městské vlády v době, kdy ostatní instituce byly paralyzovány a navíc pokračovala generální stávka.
Petrohradský sovět též dělníkům – a v menší míře i socialistům z revolučních stran, jedním z jeho vůdců se například stal Trockij, tehdy ještě spíše menševik – plnil roli politického fóra““ (Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 57).
K roli sovětů v průběhu roku 1917, před říjnovým převratem: „Dělnické sověty … nevznikaly pouze na městské úrovni, jako byl ten petrohradský, ale i na nižší, tedy v obvodech, kde vedení obvykle sestávalo z příslušníků samotného proletariátu, nikoli socialistické inteligence, a převládala tam tudíž často radikální nálada“ (Fitzpatricková, Sheila, Ruská revoluce, CPress, Brno 2017, čtvrté vydání, str. 87).

(10) Citováno podle: Kučerová, Stanislava, Zamyšlení březnové, České národní listy 5.3. 2020, publikováno na: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky2/zamy%C5%A1len%C3%AD.htm a také na: http://www.novarepublika.cz/2020/03/zamysleni-breznove.html#more


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
19 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
PPK
PPK
15. 7. 2020 4:56

Je logické, že má-li být jakýkoliv celek nazván funkčním Systémem, pak musí být řízen – a to podle předem promyšlené koncepce. U technických systémů pro dobrou stabilitu a úspěšnost řízení znamená – mít dostatečné zdrojové zázemí a správnou logiku algoritmu procesů, včetně kontrolní a regulační zpětné vazby činností. Pro stabilitu systémů společenských je navíc nezbytné: Jednak – politická a koncepčně znalostní vyspělost centra a aktivní a pravdivá informační osvěta mas; dále též mravně správná výchova mladé generace a konečně – jasná společenská spravedlnost Systému, protože jen ta mu může zaručit dlouhodobou stabilitu. A naopak: Lživá propaganda, anarchie, chaos, fanatická víra… Číst vice »

Botičky od Diora
Botičky od Diora
15. 7. 2020 8:56

Dnes zemřel Miloš Jakeš. Dožil skromně a skoro v chudobě. Názory a postoje neměnil.

orinoko
orinoko
Reply to  Botičky od Diora
15. 7. 2020 12:26

A je to vcelku zvláštní… některé jeho výroky, které jsme považovali za srandovní, se dneska dostaly do zvláštního světla. Takříkajíc do nových souvislostí, což ovšem není vůbec žádná lekrace. A on se toho dožil. Jinde by ho už před lety vzali do TV… tak co tomu říkáte , pane Werichu? … Ale žijeme ve křivé držce Sametu, vypadáme jako John Silver, akorát místo protézy máme norské hole, v řiti nám vlaje pruhovaná vlajka emerického krimi, v oku vola máme eurošprušli, v uchu naslouchátko pirátské samoobsluhy, a v ruce zelené brčko. Už nemáme sice stranické legitimace, zato stranické idiocie více ,… Číst vice »

orinoko
orinoko
Reply to  Botičky od Diora
15. 7. 2020 14:15

Ještě něco mě napadlo: Ten odkaz je tak mnohoznačný, až z toho mrazí. Ale také třeba to, že MJ přelétl kukaččí hnízdo Sametu , neb už to nebylo ani k vydýchání…

https://youtu.be/c3Dz6FOE_Gk

Botičky od Diora
Botičky od Diora
Reply to  orinoko
15. 7. 2020 18:34

Tím krátkým klipem beze slov jsi mě fakt dostal. Ten platí nejen pro M.Jakeše ale pro několika generací. Vyjímaje Prahu, ta dnes slaví.

orinoko
orinoko
Reply to  Botičky od Diora
15. 7. 2020 19:00

To další s tím souvisí a asi vůbec není náhoda, že to tvořili Češi. A kamsi jsem ještě připsal: My nosíme svoje kříže, zatímco jiní už systém defenestrovali…
https://uloz.to/file/4EODNHR8tM6B/olga-schoberova-21-blaznova-kronika-1964-mpg

orinoko
orinoko
Reply to  Botičky od Diora
15. 7. 2020 14:24

https://www.youtube.com/watch?v=-L5SwisFSCE

Takhle je to na celý lidský život. I ten MJ.

Irena
Reply to  Botičky od Diora
16. 7. 2020 6:20
Martin (už bez taky m)
Martin (už bez taky m)
Reply to  Botičky od Diora
19. 7. 2020 11:17

Jiří Jírovec: K odchodu Milouše Jakeše
http://www.novarepublika.cz/2020/07/k-odchodu-milouse-jakese.html
Radim Valenčík: Úmrtí a potrestání Miloše Jakeše
http://www.novarepublika.cz/2020/07/umrti-potrestani-milose-jakese.html

Irena
16. 7. 2020 6:39

Vtip pro znalé:
Mlčel jsem, když si přišli pro Jefremova,
mlčel jsem, když si přišli pro Serebrennikova,
mlčel jsem, když si přišli pro Furgala,
možná, když budu ještě chvíli mlčet, tak si nakonec přijdou i pro Čubajse?!

Botičky od Diora
Botičky od Diora
Reply to  Irena
16. 7. 2020 13:05

……………
mlčel jsem, když si přišli pro Safronova,
možná, když budu ještě chvíli mlčet, tak si nakonec přijdou i pro Gorbačova?!

orinoko
orinoko
Reply to  Irena
16. 7. 2020 14:07

100 roků v šachtě žil, mlčel jsem…
To stačilo. Hubu jsem ovšem nedržel.
Mezi tím je obrovský rozdíl. A do toho ještě tlučhuba.
Mlčet a umět něco říci, tomu se říká vyšší dívčí.
S tím Furgalem je to dajaké čudné. Prý mrdvoly. ŽironovsKYJ říká: Žádné nebyly.
A pravda je kde? Bůh vysoko, cara nět… a Putin se právě zabývá arménsko-azerbajdžánskou rošádou….
Gorbačova nechají přednášet oblíbeného Lermontova /?/.

Viky
Viky
16. 7. 2020 19:12

„“…S tím Furgalem je to dajaké čudné. Prý mrdvoly. ŽironovsKYJ říká: Žádné nebyly. A pravda je kde? …““ Pravda? mrtvol až až až. Žeryk je … poblitická hlava partaje a Furgal se těžko bude dělit se svým poblitickým šéfem, kolik a jakého má másla na hlavě. Ovšem v oblasti má LDPR velmi silné postavení, a podobná aférka by mohla postavení celé LDPR v oblasti nepžíznivě ovlivnit. Žwryk nemůže mlčet. Celá devadesátá a kus nultých let je pořádně prosycená krví. Jen s těmi důkazy je problém. Zabíjejí pěšáci, za prašule, a obvykle se absolutně nedaří cokoliv dokázat objednavateli. Protože mezi objednavatelem… Číst vice »

Lena
Lena
17. 7. 2020 8:07

Odvěký problém člověka a společnosti, a jejího uspořádání – tj. sobeckého (pravého) a nesobeckého (levého). Velcí sobci potřebují menší sobce i nesobce, aby je mohli vykořisťovat. Nesobci sobce nepotřebují, ale je jich zoufale málo. Kvůli těm několika Ježíšům a svatým za těch proklatých krvavých 2020 let, nemá praktický význam nějaký lidský socializmus a nepřihlouplý komunizmus zavádět. Nová VŘSR je zcela zbytečná. Domluvou a kázáním, ani karabáčem a mučením sobce nepřesvědčíte, nesobce z nich neuděláte. Spíše se z vás stanou větší než jsou oni. Všichni přece chtějí být egoisty, pouze o tom většina neví. Sobci se perou se sobci. Egoizmus pokládáme… Číst vice »

orinoko
orinoko
Reply to  Lena
17. 7. 2020 8:23

Máme problém? Poučme se u sviní!
Kdo se tlačí u koryta, ten se ušpiní.
E. Světlík, J. Žáček? Už fakt nevím. Tehdy to byli Dr.Aude a Don Číčo.

My obludé jsme součástí fauny. S odKAZEM na pomyslnou civilizaci si činíme nároky na exploataci flóry a většinově i fauny.
Pokrokově to s ohledem na čas nazýváme Faunovo velmi pozdní odpoledne.

J. W.
J. W.
Reply to  orinoko
17. 7. 2020 11:46

Marxisté stanovili heslo „Proletáři všech zemí spojte se!“ Již z toho je patrné, že v dobách K. Marxe byl proletariát dosti nespojitý. Buržoazii nikdo ke spojování vyzývat nikdy nemusí, ta je spojená odjakživa. Pokud se sepere, odskáče to proletariát, nebo se zase spojí proti proletariátu (jako v 1989). Lenin říkal dělníkům, aby se učili od kapitalistů, ale oni na to kašlali a ještě něco jiného… Jak vidět na mafii, jediné lepidlo, které drží lidi pohromadě jsou peníze a olovo, řádně zalévané omáčkou lidské krve, slz a potu. Už je to dávno Sodoma a Gomora (viz. R. Saviano). Tak souhlasím s… Číst vice »

Botičky od Diora
Botičky od Diora
Reply to  J. W.
17. 7. 2020 14:16

A proto pořád a čím víc platí:

„Proletáři všech zemí,spojte se, protože všichni darebáci to už dávno udělali“!!!

zart
zart
Reply to  Botičky od Diora
17. 7. 2020 14:26

Kdo to zkusil, zaplakal. Vyšší třídu dělá organizace, nižší desorganizace. Líné blbce nebo inteligenty po dobrém dohromady nedáš.